24.kapitola

6. únor 2012 | 00.39 |

 Vzhlédla jsem k němu, úplně ztuhlá úlekem. Pořád jsem si nezvykla na jeho znamení. Vypadalo osobitě, nádherně a byl s ním ještě hezčí.

"Proč, Zoey?" zopakoval, protože jsem na něj jen beze slova zírala jako nějaký zaostalý blbeček.
"Mě to hrozně mrzí, Eriku!" vypravila jsem ze sebe konečně. "Nechtěla jsem ti ublížit. Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl takhle."
"Jasně," odsekl ledově. "Kdybych zjistil, že moje přítelkyně, která si přede mnou hrála na nedotčenou pannu, je ve skutečnosti coura, třeba ze školních novin nebo tak, určitě bych to vzal mnohem líp. To bych byl úplně v klidu."
Nenávist v jeho hlase mě zasáhla jako rána. "Já nejsem žádná coura."
"Tak si aspoň fakticky dobrá herečka. Já to věděl!" zařval. "Věděl jsem, že vy dva spolu něco máte! Ale když si říkala že ne, věřil jsem ti. Já vůl." Zasmál se, ale po veselí v jeho hlase nebyla ani stopa. "Kristepane, jsem úplný kretén."
"Eriku, my jsme to s Lorenem nechtěli udělat, prostě jsme zamilovaní. Snažili jsme se jeden druhému vyhýbat, ale nešlo to."
"Děláš si srandu? Ty si fakt myslíš, že tě ten slizák miluje?"
"Já to vím."
Erik zavrtěl hlavou a znovu se nevesele zasmál. "Jestli tomu věříš, tak jsi ještě hloupější než já. Využívá tě, Zoey. Chlapi jako on chtějí od holek jako ty jen jedno, a to už dostal. Až ho to přestane bavit, dá ti kopačky a najde si jinou."
"To není pravda."
Mluvil dál, jako bych nic neřekla. "Do háje, já jsem tak rád, že odsud zítra vypadnu. Akorát by mě vážně potěšilo, kdybych mohl být u toho, až tě Blake pošle k ledu."
"Nemluv o věcech, kterým nerozumíš, Eriku."
"Hele, v tom máš asi pravdu," pronesl chladně a necitelně, jako úplně cizí člověk. "Evidentně jsem ničemu nerozuměl, když jsem všem vykládal, že spolu chodíme a že jsi skvělá a že jsem s tebou hrozně šťastný. Dokonce jsem si myslel, že do tebe začínám být zamilovaný."
Stáhl se mi žaludek. Bylo to, jako by se mi jeho slova zabodávala přímo do srdce. "Já taky myslela, že do tebe začínám být zamilovaná," řekla jsem tiše a zamrkala, abych nezačala brečet.
"Kecy!" vyštěkl. Z jeho tónu čišela nenávist, ale oči se mu leskly slzami. "Přestaň mi lhát. A ty budeš o Afroditě říkat, že je hnusná mrcha? Víš co? Proti tobě je úplný anděl, sakra!"
Začal couvat. "Eriku, počkej. Nemůžeme se přece rozejít takhle," vzlykla jsem a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.
"Nebreč! Máš, co jsi chtěla. Tohle jste mi s Blakem udělali schválně."
"Ne! Já žádné naschvály nedělám!"
Zavrtěl hlavou a prudce zamrkal. "Nech mě být. Je konec. Už tě nikdy nechci vidět." Pak se rozběhl pryč.
Hruď se mi svírala palčivou bolestí, a i když jsem nechtěla brečet, nešlo to zastavit. Automaticky jsem vykročila a slepě se vydala na jediné místo, kde jsem v tu chvíli chtěla být – za jedinou osobou, kterou jsem chtěla vidět. Než jsem došla k básnickému apartmá, nějakým zázrakem jsem se dala trochu do kupy. Teda ne úplně, ale aspoň jsem působila dostatečně normálně, takže se mě nikdo z těch, koho jsem cestou potkala (konkrétně dva upíří bojovníci a pár mláďat), nezačal vyptávat, co mi je. Podařilo se mi přestat brečet a taky jsem si sčesala vlasy do obličeje, aby nebylo vidět, jak je napuchlý.
U vchodu do ubytovny pro stálé profesory jsem nezaváhala ani vteřinu. Jen jsem se pořádně nadechla a v duchu se pomodlila, ať mě nikdo neuvidí.
Jakmile jsem vstoupila dovnitř, došlo mi, že jsem se nemusela bát. Žádná velká společenská místnost hned za hlavními dveřmi, kde by si dospělí povídali a dívali se na televizi jako mláďata, jen velká chodba s kamennou dlažbou a řada zavřených dveří. Napravo bylo schodiště a já se po něm rychle vydala nahoru. Věděla jsem, že Loren asi ještě nebude u sebe, určitě pořád hledá Erika. Ale bylo mi to fuk. Prostě si vlezu do jeho postele a počkám na něj. Tam mu aspoň budu tak nějak blíž. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v cizím, podivně ztuhlém těle. Konečně jsem vyšplhala až do posledního patra a uviděla jediné velké dřevěné dveře.
Když jsem se k nim blížila, všimla jsem si, že jsou pootevřené, a zaslechla zevnitř Lorenův hlas. Vlastně smích. Ten zvuk mě pohladil po kůži a smyl bolest i smutek, které ve mně zanechal střet s Erikem. Ještě že jsem přišla. Úplně jsem cítila, jak mě objímá. Sevře mě v náruči a bude mi říkat "miláčku" a "lásko" a že se všechno spraví. Pohladí mě, setře tak poslední zbytky Erikových hrozných slov a mně bude zase dobře. Opřela jsem se o dveře dlaní a chtěla je otevřít dokořán.
Vtom se ozval její smích, hrdelní, melodický, svůdný, a svět se přestal točit.
Byla tam Neferet. Vevnitř, s ním. Nemohla jsem si ten nádherný okouzlující smích splést, její hlas byl stejně nezaměnitelný jako Lorenův. Pak promluvila. Její slova se ke mně plazila škvírou ve dveřích jako jedovatá mlha.
"Vedl sis dobře, zlato. Konečně jsem se dozvěděla, co přesně ví, a všechno do sebe krásně zapadá. Nebude problém ji od ostatních ještě víc izolovat. Jen doufám, že ti tvoje úloha nepřijde příliš nepříjemná." Řekla to jako vtip, ale zachytila jsem tam i stopu nevole.
"Kdepak, je to zoufale jednoduché. Dej jí pár lesklých kamínků, řekni pár hezkých lichotek a klidně zahodí pravou lásku i nevinnost kvůli lžím a splašeným hormonům." Loren se znovu zasmál. "Mladé holky jsou strašně hloupé – pro chlapa žádná výzva."
Měla jsem pocit, jako by se mi jeho slova zabodávala do kůže, ale přesto jsem se přikradla blíž a nakoukla škvírkou dovnitř. Spatřila jsem velký pokoj zařízený drahým koženým nábytkem a osvětlený spoustou vysokých svící. Okamžitě jsem ale sklouzla očima k ústřednímu bodu apartmá – veliké železné posteli. Ležel na ní Loren, záda podepřená horou naducaných polštářků. Byl úplně nahý.
Neferet na sobě měla dlouhé červené šaty, které obepínaly její dokonalou postavu a měly hluboký výstřih, takže jí koukala skoro celá prsa. Mluvila a přitom chodila tam a zase zpátky a přejížděla dlouhými prsty s upravenými nehty po kování Lorenovy postele.
"Pořádně ji zaměstnej. Já se postarám, aby se kolem ní přestala motat ta její parta kamarádů. Má obrovskou moc, ale když jí opustí přátelé a všechen čas bude trávit tím, že za tebou bude běhat jako pejsek, nedokáže svoje nadání naplno využít." Odmlčela se a poklepala si štíhlým prstem o bradu. "Ale dost mě zaskočil ten váš otisk." Viděla jsem, jak sebou Loren trhl. Usmála se. "Tys myslel, že ho z tebe neucítím? Páchneš po její krvi a ona určitě po tvojí."
"Nechápu, jak se to mohlo stát," vyhrkl rychle a znělo to tak podrážděně a znechuceně, že se mi v tu chvíli srdce rozbilo na kousíčky. "Asi jsem podcenil svůj herecký talent. Hlavní ale je, že mezi námi ve skutečnosti nic není. Jestli o něco doopravdy nestojím, tak o všechny ty city a vazby spojené s opravdovým otiskem." Zachechtal se. "Jako to měla s tím člověčím klukem. Toho muselo parádně bolet, když se jejich otisk zlomil. Zvláštní, že se dokázala takhle úplně otisknout, když se ještě neproměnila."
"To jen dokazuje, jak je silná!" vykřikla Neferet. "Ale na to, že je vyvolená, se nechala oklamat až moc snadno. A netvař se, že ti ten otisk vadí. Oba víme, jak moc to zvyšuje rozkoš při sexu."
"No, musím říct, žes nemusela ctného rytíře Erika poslat za jeho princeznou tak brzo. Nemohlas mi dát ještě pár minut, abych si to užil se vším všudy?"
"Dám ti tolik času, kolik budeš chtít. Vlastně můžu hned odejít a ty si běž za tou svojí sedmnáctkou."
Loren se posadil a chytil velekněžku za zápěstí. "No tak, miláčku. Víš přece, že o ní doopravdy nestojím. Nezlob se na mě, lásko."
Neferet mu ruku snadno vytrhla, ale působilo to spíš jako koketní gesto než projev vzteku. "Já se nezlobím. Mám z tebe radost. Když jsi zrušil její otisk s tím lidským klukem, zůstala ještě víc sama. A stejně to není napořád. Váš otisk vymizí, jakmile se Zoey promění, nebo umře." Zlomyslně se zachichotala. "Ale třeba nechceš, aby vymizel. Rozhodl ses, že mládí a naivita mají větší cenu než já?"
"To nikdy, lásko! Nikdy už nebudu chtít žádnou jinou, jenom tebe," vyhrkl Loren. "Dokážu ti to, miláčku, hned teď." Přelezl k nohám postele a vzal Neferet do náruče. Dívala jsem se, jak jeho ruce bloudí po jejím těle, úplně stejně jako ještě přednedávnem po mém.
Přitiskla jsem si ke rtům pěst, abych nezačala nahlas vzlykat.
Neferet se k němu otočila čelem a prohnula se, až se jejich těla dotkla. On ji nepřestával hladit. Velekněžka byla obrácená tváří ke dveřím, oči měla zavřené. Zasténala rozkoší a pomalu, jakoby ospale je otevřela. A uviděla mě.
Prudce jsem se otočila, seběhla po schodech do přízemí a vyrazila z budovy ven. Chtěla jsem utíkat dál, nezastavovat se. Běžet někam daleko. Zradilo mě však tělo. Klopýtavě jsem doběhla jen k sestříhanému živému plotu kousek odtamtud a pozvracela se.
Trvalo dlouho, než jsem přestala dávit a kašlat, ale konečně jsem dokázala jit dál. Nebyla jsem úplně při smyslech, hlavou se mi honily bizarní zmatené úvahy. Nad myšlením převládly pocity – vlastně hlavně jeden. Bolest.
Pochopila jsem, že Erik měl pravdu, jenom Lorena nepřečetl úplně správně. Myslel jsi, že ode mě chce sex. Ale Loren ve skutečnosti nestál ani o něj. Svedl mě jen proto, že mu to nařídila žena, po které doopravdy touží. Nevnímal mě dokonce ani jako sexuální objekt. Jsem pro něj nepříjemná povinnost. Dotýkal se mě, říkal mi všechny ty věci... všechny ty krásné věci, protože to dostal od Neferet za úkol. Byla jsem pro něj míň než vzduch.
S přidušeným vzlykem jsem si vytrhla z uší diamantové pecičky a se vzteklým výkřikem je zahodila.
"Krucinál, Zoey, jestli se ti ty náušnice přestaly líbit, stačilo říct. Mám jedny perlové, které by bezvadně šly k tomu uhozenému sněhulákovi, co ti dal Erik k narozeninám. Klidně bych je za ty kamínky vyměnila."
Pomalu jsem se otočila, jako bych se mohla rozpadnout na kousky, kdybych se pohnula moc rychle. Od jídelny ke mně po chodníku mířila Afrodita. V jedné ruce držela nějaké divné ovoce a ve druhé láhev piva.
"Co koukáš? Měla jsem chuť na mango," řekla. "Na koleji nikdy žádné není, ale v kuchyni jich pro dospělé vždycky pár mají. Oni se kvůli jednomu nezblázní, ne?" Když jsem nezareagovala, pokračovala: "No jo, já vím, že pivo je pro socky, ale mně chutná. Hlavně to prosím tě neříkej mojí mámě. Ranila by ji mrtvice." Pak najednou vytřeštila oči, protože se na mě konečně pořádně podívala. "Do hajzlu, Zoey, vypadáš děsně. Co se ti stalo?"
"Nic. Nech mě být," zakrákorala jsem k nepoznání změněným hlasem.
"Fajn, jak chceš. Nevím, proč bych se měla starat o někoho jiného než o sebe," štěkla a rychle vykročila pryč, jako by přede mnou utíkala.
Zůstala jsem sama. Přesně jak říkala Neferet, všichni mě nakonec opustí. A já si nic jiného nezasloužím. Způsobila jsem Heathovi hroznou bolest. Ublížila jsem Erikovi. Vyměnila jsem panenství za hezké řečičky. Jak to říkal Loren? Zahodila jsem pravou lásku kvůli lžím a splašeným hormonům. Nedivím se, že ho jmenovali oficiálním básníkem, se slovy to fakticky umí.
Najednou jsem se znovu dala do běhu. Nevěděla jsem, kam utíkám, jenom jsem cítila, že se musím hýbat, co nejrychleji vyrazit vpřed, nebo mi přeskočí. Zastavila jsem, až když mi došel dech. Opřela jsem se o kmen starého dubu a snažila se ho zase popadnout.
"Zoey? Jsi to ty?"
Zvedla jsem hlavu a mlhou zoufalství spatřila Daria, toho mladého sexy bojovníka, co vypadá jako žulová hora. Kdovíproč stál na vršku školní zdi a zvědavě si mě prohlížel.
"Daří se ti dobře?" zeptal se tím praštěným archaickým způsobem, kterým asi mluví všichni Erebovi synové.
"Ano," vypravila jsem ze sebe mezi dvěma nádechy. "Šla jsem se jen projít."
"Nepřišla jsi, ale přiběhla," namítl logicky.
"To se přece jen tak říká." Podívala jsem se mu do očí a najednou měla všeho toho lhaní a předstírání dost. "Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava, tak jsem to chtěla vyběhat a skončila tady."
Rozvážně přikývl. "Toto místo má v sobě sílu. Nedivím se, že tě to táhlo právě sem."
"Sem?" Zamrkala jsem a rozhlédla se. Hned mi došlo, kde stojím. Zatraceně. "Jsme u východní zdi, kousek od tajného vchodu, viď?"
"Ano, kněžko, přesně tak. Dokonce i ti lidští barbaři vycítili zdejší energii a ponechali tu tělo profesorky Nolanové." Ukázal přes svoje rameno na zeď, kde jsme s Afroditou učitelku objevily. Taky jsem tady našla Nalu (teda spíš ona mě), vyvolala svůj první kruh, poprvé zahlédla nemrtvé mládě a využila sílu všech pěti živlů a Nyktinu pomoc, abych odstranila kouzlo, kterým mi Neferet zablokovala paměť.
Tohle místo má fakticky zvláštní moc. Jaktože jsem si to neuvědomila dřív? No, asi proto, že jsem pořád přemýšlela akorát o Heathovi, Erikovi a hlavně o Lorenovi. Neferet měla pravdu, pomyslela jsem si znechuceně. Já se vážně dám oblbnout pěkně snadno.
"Darie, mohl bys mě tady prosím chvilku nechat o samotě? Chci... chci se pomodlit a doufám, že mi Nyx odpoví, když budu opravdu pozorně naslouchat."
"A k tomu pochopitelně potřebuješ být sama," odvětil.
Přikývla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se zmohla na další větu.
"Poskytnu ti soukromí, kněžko. Nechoď ale příliš daleko. Nezapomeň, že Neferet opředla školu kouzlem. Pokud otevřeš tajný východ a překročíš hranici jejího ochranného kruhu, ve vteřině tě obklíčí Erebovi synové." Usmál se sice trochu pochmurně, ale laskavě. "To by tvému soustředění jistě neprospělo, má paní."
"Rozumím." Při každém "kněžko" a "má paní" jsem sebou škubla. Žádné takové tituly si absolutně nezasloužím.
Jediným plynulým, dokonale ovládaným pohybem seskočil z šestimetrové zdi a lehce dopadl na obě nohy. Potom mě pozdravil pěstí přitisknutou k srdci, mírně se uklonil a tiše zmizel ve tmě.
V tu chvíli moje nohy usoudily, že už mě neudrží. Ztěžka jsem se složila do trávy u paty starého známého dubu, přitáhla si kolena k bradě a tiše se dala do pláče.
Všechno mě to strašně moc mrzelo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem mohla Lorenovi skočit na ty jeho kecy? Já mu opravdu věřila. A před chvílí jsem tomu hajzlovi dala svoje panenství a ještě se s ním otiskla, takže vypadám jako dvojnásobná kráva.
Potřebovala jsem babičku. Spolkla jsem vzlyk a sáhla do kapsy šatů pro mobil. Všechno jí povím. Bude to hrozně trapné, ale ona se ke mně neobrátí zády a nebude mi nic vyčítat. Babička mě kvůli tomuhle nepřestane mít ráda.
Jenomže ten pitomý telefon byl pryč. Vzpomněla jsem si, že mi vypadl z kapsy, když mě Loren svlékal. Asi jsem ho tam potom nechala ležet. To je jako naschvál. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o drsnou kůru stromu.
"Mňááu-uf!"
Do tváře mě šťouchl Nalin vlhký nos. Nenamáhala jsem se otevřít oči, jenom jsem rozpřáhla náruč, aby mi do ní mohla skočit. Položila mi přední packy na rameno, zavrtala mi hlavu do krku a začala příst jako sekačka, jako by mě ten zvuk mohl utěšit.
"Nalo, já jsem udělala takovou příšernou blbost." Přitiskla jsem kočku k sobě a celá se rozklepala pod dalším náporem slz.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře