27.kapitola

6. únor 2012 | 00.45 |

 "Kristova noho!" vyjekla Shaunee a klopýtla. Musela se chytit Erin, aby neupadla.

"Byla jsi mrtvá!" řekla Erin.
"Já myslím, že ne," odvětila Afrodita, jednou rukou si promnula čelo a druhou se opatrně dotkla kousnutí na krku. "Jau! Sakra, všechno mě bolí."
"Mě to fakticky hrozně moc mrzí, Afrodito," vyhrkla Stevie Rae. "Ráda tě sice nemám, ale nikdy bych tě nekousla. Aspoň teď už ne."
"No jo, nech to plavat," prohlásila Afrodita. "Chtěla to tak Nyx a já její přání respektuju, i když to bylo zatraceně nepříjemné." Znovu zamrkala bolestí. "Do háje. Nemáte někdo náplast?"
"Mám tady někde papírový kapesník. Počkej, zkusím ho najít," řekla Erin a začala zase hrabat v kabelce.
"Radši jí dej nějaký čistý, ségra. Dneska už si užila dost, nepotřebuje ještě nějakou infekci."
"Jé, to je od vás dvou vážně moc hezké," zaštěbetala sarkasticky Afrodita. Vzhlédla k dvojčatům, na půl úst se na ně usmála a já v tu chvíli konečně uviděla její obličej na světle.
Srdce mi spadlo jako šutr až někam do bot.
"Je pryč!" vypískla jsem.
"Do prčic, Zoey má pravdu," vydechl Damien a zůstal na ni zírat.
"Co je?" zeptala se Afrodita. "Co je pryč?"
"A jéje," pronesla Shaunee.
"No jo, zmizelo," podotkla Erin a podala Afroditě kapesníček.
"O čem to do hajzlu všichni mluvíte?" vyjela blondýna.
"Na." Stevie Rae jí podala zrcátko. "Podívej se na sebe."
Afrodita otráveně zafuněla. "Hele, já vím, že určitě vypadám děsně. Jestli jste si nevšimli, Stevie Rae mě právě pokousala, takže vám teď povím novinku: Ani já si nedokážu zachovat dokonalý vzhled za všech okolností, zvlášť..." konečně se pořádně podívala na svůj odraz a zmlkla, jako by se před ní rozsvítila neonová cedule TICHO, PROSÍM. Třesoucí se rukou si sáhla doprostřed čela, kde mívala Nyktino znamení. "Zmizelo," zašeptala ochraptěle. "Jak to?"
"V životě jsem neslyšel, že by k něčemu podobnému došlo. Není to ani v žádné knížce, prostě nikde," ozval se Damien. "Když tě jednou označí, nedá se to vzít zpátky."
"Tak takhle se Stevie Rae uzdravila," zamumlala Afrodita jako duchem nepřítomná. Pořád se dotýkala prázdného místa na svém čele. "Nyx mi vzala znamení a dala ho jí." Strašidelně se zachvěla. "A já jsem zase jenom člověk." Zničehonic vyskočila a upustila zrcátko. "Musím pryč. Tady už nemám co dělat, nepatřím sem." Ztuhle jako robot začala couvat k tajným dveřím, oči vytřeštěné a skelné.
"Afrodito, počkej," zavolala jsem na ni a vykročila k ní. "Možná nejsi člověk. Třeba je to jen nějaká dočasná věc a tvoje znamení se za pár dní zase objeví.

"

"Ne! Zmizelo navždycky. Vím to. Jen... Nechte mě prostě na pokoji!" Rozbrečela se a rozběhla pryč.
Jakmile překročila hranici areálu, vzduch se rozvlnil a ozvalo se hlasité prásknutí, jako když upustíte něco velkého a ono se to rozbije.
Stevie Rae mě popadla za ruku. "Zůstaň tady, já jdu za ní."
"Ale..."
"Už jsem v pořádku." Usmála se sladce a radostně jako dřív. "Uzdravila jsi mě, Zoey. Neměj strach. Tohle jsem Afroditě udělala já, takže ji teď dohoním a postarám se, aby se jí nic nestalo. Pak se vrátím."
Zdálky se k nám doneslo dusání, jako by se k nám hnal nějaký obr.
"To jsou bojovníci. Poznali, že někdo narušil bariéru," řekl Damien.
"Běž!" pobídla jsem Stevie Rae. "Zavolám ti." Pak jsem dodala: "Nebudu ti ale psát zprávy. Už nikdy. Takže kdybys dostala textovku, stoprocentně není ode mě."
"Jasná páka, děvče, budu si to pamatovat," zašvitořila moje nejlepší kámoška a věnovala nám čtyřem široký úsměv. "Tak zatím!" Proklouzla dveřmi a zavřela je za sebou. Všimla jsem si, že ochranná hranice se přitom ani nezachvěla, a napadlo mě, co to jako sakra znamená.
"Co jim povíme? Proč jsme tady?" zeptal se Damien.
"Protože Erik dal Zoey kopačky," odpověděla Shaunee.
"Jo, a ona je z toho špatná," doplnila Erin.
"Neříkejte jim o Afroditě ani o Stevie Rae," zažadonila jsem.
Kamarádi se na mě podívali, jako bych právě řekla: O tomhle pivním mejdanu rodičům nepovíme, viďte?
"No ne, to by mě samotnou nenapadlo," pronesla sarkasticky Shaunee.
"Ještě žes nás zarazila, chtěly jsme jim to hned vyslepičit," zavrčela Erin.
"Samozřejmě, my přece nedovedeme nic udržet v tajnosti," řekl Damien.
A sakra. Pořád na mě jsou naštvaní.
"Takže kdo překročil hranici?" zeptal se Damien. Na mě se ani nepodíval, obracel se jenom na dvojčata.
"Afrodita, kdo jiný?" odvětila Erin.
Než jsem stačila něco namítnout, Shaunee to rozvedla.
"Jasně. O tom, že jí zmizelo znamení, mluvit nebudeme, to se rozumí. Prostě řekneme, že sem přišla s námi, ale to Zoeyino fňukání jí šlo hrozně na nervy."
"Jo, sebelítost ona nemůže ani vidět," dodala Erin.
"A lži už vůbec nesnese. Tak se zdejchla. Jednoduše celá Afrodita," uzavřel Damien.
"Bude mít průšvih," podotkla jsem.
"No, to se stává, když se někdo chová jako mrcha," odsekla Shaunee.
"O čemž se někteří přítomní už přesvědčili na vlastní kůži," řekla Erin a probodla mě pohledem.
V tom okamžiku na mýtinu vběhla skupina bojovníků včetně Daria. S tasenými zbraněmi vypadali fakt děsivě, jako by byli celí natěšení, že někomu dají nakládačku (v ideálním případě nám).
"Kdo překročil ochrannou hranici?" vyštěkl Darius.
"Afrodita!" vykřikli jsme sborově.
Darius rázně ukázal na dva bojovníky. "Najděte ji," rozkázal. Pak se otočil zpátky k nám. "Velekněžka svolala školní shromáždění. Běžte do auly, doprovodím vás."
Poslušně jsme ho následovali. Snažila jsem se zachytit Damienův pohled, ale on se mi schválně vyhýbal. S dvojčaty jsem dopadla úplně stejně. Připadala jsem si jako mezi cizími lidmi. Vlastně hůř. Cizí lidi by se na mě určitě aspoň usmáli a pozdravili mě. Moji kamarádi se k ničemu takovému rozhodně nechystali.
Ušli jsme teprve pár kroků, když mě zasáhla první vlna bolesti. Jako by mi někdo vrazil do břicha neviditelný nůž. Myslela jsem, že budu zase zvracet. Zasténala jsem a ohnula se v pase.
"Zoey? Co je ti?" zeptal se Damien.
"Já nevím. Je mi..." Víc už jsem ze sebe vypravit nedokázala. Všechno kolem mě dostalo nepřirozeně jasné kontury. Bolest v břiše se rozvinula jako atomový hřib. Vnímala jsem, že mě obklopili bojovníci. Zatápala jsem a pevně sevřela Damienovu ruku. I když se na mě pořád zlobil, stiskl moji dlaň a začal mi opakovat, že to přejde a že se to spraví.
Bolest vystřelila z břicha přímo k srdci. Umírám? Pomyslela jsem si. Dostala jsem infarkt? Připadala jsem si jako ve zlém snu, kde mě někdo mučí neviditelnými čepelemi a nehmotnýma rukama.
Pak mi hrdlem projel rozžhavený osten a to byla poslední kapka. Svět mi začal pomalu černat před očima. Cítila jsem, že padám, ale nedokázala jsem tomu vzdorovat, nemohla jsem vůbec nic dělat. Umírám...
Zachytily mě silné paže. Pochopila jsem, že mě Darius bere do náruče a nese mě.
Pak se ve mně začalo něco trhat. Křičela jsem a křičela. Bylo to, jako by mi někdo zaživa rval srdce z těla. Právě když jsem myslela, že víc už nesnesu, přestalo to. Bolest ustala stejně znenadání, jako začala. Lapala jsem po dechu a koupala se v potu, ale cítila se úplně zdravá.
"Počkat. Zastavte. Už to přešlo," řekla jsem.
"Má paní, trpěla jsi strašnými bolestmi, musíme tě dopravit na ošetřovnu," namítl Darius.
"To je fajn, ale ne, děkuju." Ulevilo se mi, že zase můžu normálně mluvit. Plácla jsem Daria do nepřirozeně svalnatého ramene. "Pusť mě. Myslím to vážně, nic mi není."
Bojovník neochotně zastavil a opatrně mě spustil na zem.
Dvojčata, Damien a ostatní muži na mě valili oči, jako bych byla nějaký pokusný objekt v laboratoři.
"Nic mi není," zopakovala jsem tónem, který nepřipouštěl odpor. "Nevím, co to bylo, ale už to přešlo. Fakticky."
"Měla bys jít na ošetřovnu. Až velekněžka přednese svůj projev, hned tě přijde prohlédnout," prohlásil Darius.
"Nepřichází v úvahu," trvala jsem na svém. "Má spoustu práce, přece se nebude zdržovat kvůli nějaké divné křeči, nebo co to bylo. Asi mě jen tak normálně... ehm, bolelo břicho."
Darius nevypadal moc přesvědčeně.
Napřímila jsem se a spolkla poslední zbytky sebeúcty. "Trpím na větry. Fakticky hodně. Zeptej se tady kamarádů."
Bojovník se obrátil k dvojčatům a Damienovi.
"No jo, zaražené prdy, to ona má pořád," potvrdila Shaunee.
"Říkáme jí Plynárna," přidala se Erin.
"Skutečně trpí nadměrnou flatulencí," doplnil Damien.
No, bylo mi hned jasné, že mi nedopustili. Nekryli mě proto, že jsme zase nejlepší kámoši, prostě jen skočili po skvělé příležitosti, jak mě znemožnit.
"Větry, má paní?" ujistil se Darius a zacukal mu koutek.
Pokrčila jsem rameny a začervenala se (moc námahy mě to nestálo, to mi věřte). "Větry," přisvědčila jsem. "Co kdybychom šli do té auly? Vážně je mi mnohem líp."
"Jak si přeješ, má paní." Darius uctivě přitiskl pěst k hrudi.
Všichni jsme zamířili k aule.
"Co to bylo?" zeptal se mě šeptem Damien, když mě dohonil.
"Nemám ponětí," odpověděla jsem taky šeptem.
"Takže nevíš," řekla tiše Shaunee.
"Nebo víš, ale nám to nepovíš," zamumlala Erin.
Na to jsem nemohla nic říct, jen jsem smutně zavrtěla hlavou. Můžu si za to sama. Ano, měla jsem pro svoje jednání dobré důvody, teda aspoň pro valnou většinu. Ale dobře jsem si uvědomovala, že jsem svým přátelům lhala až moc dlouho.
Přesně jak říkala Shaunee: když se někdo chová jako mrcha, tohle se stává. Celou cestu do auly už se mnou nikdo nepromluvil. Když jsme vešli dovnitř, hned se k nám přidal Jack, ale na mě se ani nepodíval. Sedli jsme si blízko sebe, ale nikdo se se mnou nebavil. Jako bych byla vzduch. Holky štěbetaly jako obvykle a evidentně hledaly v davu T. J. a Colea. Kluci si je ale našli první a mohli se přerazit, jak se k nim hnali. Následovalo cukrování takového kalibru, že jsem měla chuť už nikdy s nikým nechodit. Ne že by se mi to při současném stavu věcí nemohlo splnit.
Schválně jsem si držela od ostatních odstup, takže na mě zbylo poslední sedadlo v poslední řadě. Přede mnou seděl Damien se zbytkem naší party. Slyšela jsem, jak šeptem vypráví Jackovi, co se stalo s Afroditou a Stevie Rae. Se mnou se nebavili, dokonce se na mě ani jednou neotočili.
Všichni začínali být nervózní a čekání se pořád protahovalo. Přemýšlela jsem, co má ta mrcha Neferet zase za lubem. To ona přece tohle shromáždění svolala. V aule se sešla v podstatě celá škola, i když já si i v tom davu připadala hrozně, zoufale sama. Rozhlédla jsem se po sále, jestli na mě odněkud nevrhá vražedné pohledy Erik, ale nikde jsem ho neviděla. Zato jsem si všimla chudáčka Iana Bowsera, který seděl v první řadě, oči měl červené a tvářil se, jako by s ním zrovna přestal mluvit nejlepší kamarád. Věděla jsem přesně, jak mu je.
Konečně to mezi diváky zašumělo. Neferet vstoupila do sálu. Za ní šlo několik starších členů profesorského sboru, mimo jiné Drak Lankford a Lenobia. Velekněžka obklopená Erebovými syny důstojně vystoupila na pódium. Všichni okamžitě zmlkli a s napětím čekali, co řekne.
Zbytečně to nerozmazávala, prostě přešla rovnou k jádru věci. "Dlouho jsme žili s lidmi v míru, přestože nás celá ta desetiletí uráželi a diskriminovali. Závidí nám talent a krásu – bohatství i moc. Závist však postupně přerostla v nenávist, a ta nyní vyústila v násilí, jež na nás páchají ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou zbožní a spravedliví." Její krásný smích studil. "Taková nestoudnost."
Musela jsem uznat, že je fakticky dobrá. Úplně všechny očarovala. Kdyby nebyla velekněžkou, určitě by se stala slavnou herečkou.
"Je pravda, že lidí je mnohem víc než upírů. A oni nás kvůli tomu podceňují. Ale slibuji vám: jestli zavraždí ještě jednu naši sestru nebo jednoho našeho bratra, vyhlásím jim válku." Musela počkat, až utichl jásot bojovníků, ale zjevně jí to nevadilo. "Nebude to přímočará válka, zato bude nemilosrdná a..."
Zarazila se v půli věty, protože dveře sálu se rozletěly a dovnitř vrazil Darius se dvěma dalšími bojovníky. Spolu s námi mlčky vyčkala, až k ní zachmuření muži dojdou. Připadalo mi, že Darius vypadá vážně divně. Nedalo se říct, že by byl bledý, spíš jako by měl tvář z umělé hmoty. Jako by se proměnila v masku.
Neferet poodstoupila od mikrofonu a naklonila se k němu, aby jí mohl pošeptat, co se děje. Když domluvil, narovnala se, ztuhle a nepřirozeně, jako by vzdorovala strašné bolesti. Potom se zapotácela a jednou rukou si sevřela hrdlo. Drak k ní přiskočil a chtěl ji podepřít, ale ona ho gestem zarazila. Pomalu se vrátila k mikrofonu a hrobovým hlasem oznámila: "Před chvílí bylo nalezeno tělo Lorena Blakea, našeho milovaného oficiálního básníka. Přibili ho hřeby k hlavní bráně školy."
Damien a dvojčata se ke mně s vytřeštěnýma očima otočili. Přitiskla jsem si k puse pěst, abych ztlumila vyděšený vzlyk, jako jsem to udělala, když jsem Lorena přistihla s Neferet.
"Proto ti bylo tak zle," zašeptal Damien. Obličej měl spíš šedý než bílý. "Otiskla ses s ním, viď?"
Zmohla jsem se jen na kývnutí, protože jsem visela pohledem na Neferet, která pokračovala dál. "Vykuchali ho a usekli mu hlavu. A stejně jako na těle profesorky Nolanové, i na jeho zanechali strašlivý vzkaz. Je to citát z jejich svatého písma, z knihy Ezechielovy. Zní: Cestu těch, jejichž srdce se drží ohyzdných a ohavných model, uvalím na jejich hlavu. KAJTE SE." Odmlčela se a sklopila hlavu, jako by se modlila. Pak se zase narovnala a z její tváře sálal tak žhavý a upřímný hněv, že i mně se rozbušilo srdce.
"Jak jsem říkala, než se k nám donesla tato tragická zpráva, nebude to přímočará válka, zato bude nemilosrdná a zvítězíme v ní. Možná nastal čas, aby upíři zaujali své právoplatné místo v tomto světě, a rozhodně to není místo lidských poddaných!"
Zvedl se mi žaludek. Věděla jsem, že budu zvracet. Vyběhla jsem z auly a děkovala osudu, že jsem si sedla až dozadu. Bylo mi jasné, že kamarádi za mnou nepůjdou. Zůstanou vevnitř a budou jásat spolu s ostatními, kdežto já budu venku zvracet, protože instinktivně vím, že válka s lidmi není správná. Nyx nic takového nechce.
Zakuckala jsem se, pak zalapala po dechu a pokusila se zarazit třesavku, která mi lomcovala celým tělem. Fajn, jsem přesvědčená, že bohyně nechce válku, ale co s tím jako udělám? Jsem jen malá holka, a moje chování v posledních dnech dokazuje, že nejsem zrovna moc chytrá. Nyx se na mě určitě taky zlobí. Měla by.
Potom jsem si ale vzpomněla, jak mě kolem pasu sežehla známá bolest. Rozhlédla jsem se, a jakmile jsem si ověřila, že tu nikdo není, vyhrnula jsem si šaty a podívala se na sebe. Bylo tam! Moje překrásné krajkové znamení mi teď obtáčelo pas. Zavřela jsem oči. Děkuju, Nyx! Děkuju, žes mě neopustila!
Opřela jsem se o stěnu a rozbrečela se. Brečela jsem kvůli Afroditě a Heathovi, Erikovi a Stevie Rae, kvůli Lorenovi. Hlavně kvůli Lorenovi. Jeho smrt mnou otřásla. Uvědomovala jsem si, že mě nikdy nemiloval, že mě na Neferetin příkaz sprostě využil, ale v hloubi duše mi to bylo jedno. Měla jsem pocit, jako by mi ho někdo vyrval ze srdce a tam po něm zůstala jen prázdnota. Tušila jsem, že na jeho smrti něco nehraje, ale nevěděla jsem co. Zavraždili ho náboženští fanatikové a já mám mezi nimi možná příbuzné. Třeba za Lorenovu smrt může přímo můj nevlastní otec.
Za jeho smrt... Loren je mrtvý...
Znovu mě to přemohlo. Netuším, jak dlouho jsem se tam opírala o zeď, brečela a třásla se. Vím jen to, že jsem kromě Lorena oplakávala i holku, kterou jsem dřív bývala.
"Je to tvoje vina."
Neferetin hlas mě šlehl jako bič. Zvedla jsem hlavu a otřela si obličej rukávem. Stála přede mnou, oči zarudlé, ale úplně suché.
Byl mi z ní zle.
"Všichni si budou myslet, že nebrečíte, protože jste statečná a silná," řekla jsem jí. "Ale já vím, že nebrečíte, protože nemáte srdce. Nemáte v těle dost citu, abyste pro někoho uronila slzu."
"To se pleteš. Milovala jsem ho a on mě zbožňoval. Ale to ty přece víš, ne? Špehovala jsi nás, ty mrňavá slídilko," odsekla, rychle se ohlédla a zvedla ukazováček, jako by někomu naznačovala, ať jí dá ještě chvilku. Zahlédla jsem ve dveřích bojovníka, který původně zjevně šel za ní, ale teď zůstal stát a nedovolil, aby někdo vyšel ze sálu a vyrušil nás. Velekněžka se obrátila zpátky ke mně. "Loren umřel kvůli tobě. Cítil, že jsi na pokraji zhroucení, a když někdo narušil ochrannou bariéru, myslel si, žes to byla ty, že utíkáš po té malé scénce, kterou jsem zinscenovala mezi tebou a chudáčkem podvedeným Erikem." Poslední slova řekla posměšným tónem a ušklíbla se. "Loren tě šel hledat a přitom ho zabili."
Zavrtěla jsem hlavou a povolila stavidla svému hněvu a znechucení. Bolest i strach byly rázem pryč. "To vy za to můžete. Vím to já, víte to vy a hlavně, ví to Nyx."
Neferet se rozesmála. "Bohyniným jménem jsi mi vyhrožovala už dřív, a koukni, pořád jsem mocná velekněžka a ty jen hloupé nešikovné mládě, které si proti sobě poštvalo všechny kamarády."
Ztěžka jsem polkla. Měla pravdu. Ona může všechno a já nic. Provedla jsem strašně moc hloupostí a ztratila důvěru svých přátel. A ať udělám, co udělám, ona tady má pořád hlavní slovo. Věděla jsem naprosto jistě, že je plná zla a nenávisti, ale jen od pohledu bych to na ní nepoznala. Je chytrá, krásná a mocná. Vypadá jako vzor správné velekněžky a vyvolená naší bohyně. Jak jsem si mohla myslet, že proti ní něco zmůžu?
Vtom mě ovanul mírný větřík, zaplavilo mě teplo letního dne a zároveň příjemný chlad oceánu. Ucítila jsem nezkrotnou divokou sílu země a energii svého ducha. Kolem pasu mi pulzoval čerstvý důkaz Nyktiny přízně a v hlavě mi zazněla bohynina slova: Jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.
Napřímila jsem se. Soustředila jsem se na všech pět živlů, napřáhla k Neferet dlaně, a aniž jsem se jí dotkla, strčila jsem do ní. Velekněžka odletěla dozadu, podjely jí nohy a kecla si přímo na zadek. Z auly se vyřítil oddíl bojovníků, aby jí pomohl vstát, ale já se k ní stihla ještě naklonit, jako bych se jí ptala, jestli se jí nic nestalo, a řekla jsem: "Příště si to dobře rozmysli, než mě zase naštveš, babizno."
"Ještě jsme spolu neskončily," zasyčela.
"Tak to je jedna z mála věcí, na kterých se shodneme," odvětila jsem.
Poodstoupila jsem od ní ve chvíli, kdy se z auly vyrojili bojovníci, mláďata i dospělí a přispěchali jí na pomoc. Ujistila je, že si jen zlomila podpatek a upadla, že se jí nic nestalo... Pak už dav kolem ní příliš zhoustl a víc jsem neviděla ani neslyšela.
Nenamáhala jsem se čekat na Damiena s dvojčaty, stejně by si mě schválně nevšimli. Prostě jsem všechny nechala za sebou a vydala se na kolej. Vtom jsem se ale zarazila, protože ze stínu v koutě se najednou vynořil Erik. Oči měl šokovaně vytřeštěné a byl bledý jako stěna. Zjevně celý ten výstup mezi mnou a Neferet viděl. Narovnala jsem ramena a zadívala se do jeho důvěrně známých modrých očí.
"Jo, je za tím trochu víc, než sis myslel," řekla jsem.
Zavrtěl hlavou, ale spíš udiveně než odmítavě. "Neferet... ona... ona je..." zakoktal a střelil pohledem přes moje rameno na dav obklopující velekněžku.
"Zlá mrcha? To jsi chtěl říct? Máš pravdu, je." Udělalo mi dobře, že jsem to vyslovila. Zvlášť když to slyšel Erik. Chtěla jsem mu prozradit víc, ale on promluvil první.
"To nic nemění na tom, co jsi udělala."
Najednou na mě padla hrozná těžká únava. "Já vím, Eriku." Nic víc jsem neřekla, prostě jsem šla dál.
Nebe už jasnělo blížícím se úsvitem, tma v sobě měla pastelový nádech mlhavého rána. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnala si chlad nového dne. Střety s Neferet a Erikem ve mně zanechaly zvláštní klid a moje myšlenky se samovolně roztřídily do dvou úhledných kolonek.
Plusy: Zaprvé, moje nejlepší kámoška už není nemrtvá krvelačná příšera, i když vlastně nevím, co se z ní stalo a kde teď je. Zadruhé, už se nemusím trápit tím, že chodím se třemi kluky naráz. Zatřetí, nejsem s nikým otištěná, což je vlastně bezva. Začtvrté, Afrodita není mrtvá. Zapáté, řekla jsem svým kamarádům spoustu věcí, se kterými jsem se jim chtěla dlouho svěřit. Zašesté, už nejsem panna.
Minusy: Zaprvé, už nejsem panna. Zadruhé, nezbyl mi ani jeden kluk. Zatřetí, asi jsem svým způsobem zavinila smrt oficiálního upířího básníka, a když ne já, tak někdo z mojí rodiny. Začtvrté, z Afrodity je zase člověk a evidentně to snáší dost špatně. Zapáté, většina mých kamarádů je na mě naštvaná a vůbec mi nevěří. Zašesté, pořád jim ještě musím lhát, protože pravdu o Neferet se jednoduše nesmějí dozvědět. Zasedmé, ocitla jsem se přímo uprostřed války mezi upíry (mezi které ještě nepatřím) a lidmi (mezi které už nepatřím). A to nejlepší a nejšťavnatější jsem si nechala za osmé. Nejmocnější velekněžka naší doby je moje zapřisáhlá nepřítelkyně.
"Mňááu-uf!" Nalin mrzutý hlas mě varoval právě včas, takže jsem stačila rozevřít náruč dřív, než na mě skočila.
Přitiskla jsem jí k sobě. "Jednou skočíš moc brzo a rozbiješ si čumák." Něco mi to připomnělo a já se usmála. "Jako před chvílí Neferet."
Nala zapnula předení na plné obrátky a začala si třít hlavu o moji tvář.
"No, už to vypadá, že jsem až po uši v parádním průšvihu, číčo. Minusy v mém životě totálně převažují nad plusy. A víš, co je na tom zvláštní? Mně je to vlastně docela jedno." Kočka pořád předla a já jí dala pusu na bílý flíček nad čumáčkem. "Máme před sebou těžké časy, ale já vážně věřím, že jsem Nyktina vyvolená, a tím pádem bude při mě dál stát." Nala uraženě zafrkala a já se honem opravila. "Teda při nás. Nyx bude stát při nás." Posunula jsem si ji v náruči, abych mohla otevřít dveře koleje. "I když občas trochu pochybuju, že má bohyně při výběru svých vyvolených šťastnou ruku," zamumlala jsem napůl ze srandy.
Věř si, dcero, a připrav se na to, co má přijít.
Když mi v hlavě zazněl bohynin hlas, vyjekla jsem údivem. Bezva. Připrav se na to, co má přijít nezní moc dobře. S povzdechem jsem se zadívala na Nalu.
"Vzpomínáš, jak jsme si ještě nedávno myslely, že náš největší problém jsou mizerné narozky?"
Kýchla mi přímo do obličeje.
"Fůůj!" Rozesmála jsem se a rozeběhla se do pokoje pro papírové kapesníky, které mám vždycky u postele.
Nala jako obvykle shrnula můj život absolutně dokonale: někdy legrační, někdy děsný a skoro pořád šíleně zamotaný.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře