20.kapitola

10. prosinec 2011 | 23.59 |

 Když jsem se probudila, byla jsem zmatená. Moje myšlenky byly zamlžené, stále se motaly ve snech a nočních můrách; trvalo mi déle, než jsem si uvědomila, kde jsem.

Ten pokoj byl příliš nevýrazný, aby patřil jinam než do hotelu. Svědčily o tom noční lampičky, přišroubované ke stolkům, podobně jako dlouhé závěsy zhotovené ze stejné látky jako přehoz na postele a obyčejné akvarelové kopie na zdech.
Snažila jsem se vzpomenout si, jak jsem se sem dostala, ale zpočátku mě nic nenapadalo.
Pamatovala jsem si elegantní černé auto, skla v oknech tmavší než u limuzíny. Motor byl téměř tichý, ačkoliv jsme uháněli po černých dálnicích více než dvojnásobkem povolené rychlosti.
A pamatovala jsem si Alici, jak sedí se mnou na tmavém koženém zadním sedadle. Během dlouhé noci moje hlava nějak skončila na jejím žulovém krku. Moje blízkost jí zdá se vůbec nevadila, a její studená, tvrdá kůže mě podivně uklidňovala. Přední díl tenké bavlněné košile měla studený a vlhký od slz, které mi tekly, dokud mi oči, červené a pálící, nevyschly.
Spánek se mi vyhýbal; napínala jsem svoje bolavé oči, abych je udržela otevřené, ačkoliv noc nakonec skončila a nad nízkým kopcem někde v Californii začalo svítat. Šedé světlo proudící po bezmračné obloze mě pálilo do očí. Ale já jsem je nedokázala zavřít; když jsem to udělala, pod víčky se mi jako diapozitivy vyměňovaly až příliš živé obrazy, a to bylo nesnesitelné. Charlieho zlomený výraz - Edwardovo brutální vrčení s vyceněnými zuby - Rosaliin naštvaný pohled - stopařův dychtivý výraz - mrtvý pohled v Edwardových očích poté, co mě naposledy políbil... Nedokázala jsem se na ně dívat. Tak jsem bojovala proti své únavě a slunce stoupalo.
Byla jsem pořád vzhůru, když jsme přejeli pásmem mělkých hor a slunce, teď za námi, se odráželo od cihlových střech Slunečního údolí. Nezbývalo mi dost emocí na to, abych byla překvapená, že jsme třídenní cestu zvládli za den. Zírala jsem tupě na širokou, rovnou oblast, která se přede mnou prostírala. Phoenix - palmy, zakrnělé polopouštní keře, nahodilé linie protínajících se dálnic, zelené řady golfových hřišť a tyrkysové skvrny bazénů, všechno ponořené do jemného smogu a v objetí krátkých skalnatých hřbetů, které nebyly dost velké, aby se jim říkalo hory.
Stíny palem dopadaly šikmo přes dálnici - jasně vymezené, ostřejší, než jsem si pamatovala, bledší, než by měly být. V těch stínech se nic nedokázalo skrýt. Jasná, otevřená dálnice se zdála celkem neškodná. Ale já jsem necítila žádnou úlevu, žádný pocit, že se vracím domů.
"Kudy se jede k letišti, Bello?" zeptal se Jasper a já jsem sebou trhla, ačkoliv jeho hlas byl docela tichý a klidný. Byl to první zvuk, kromě vrnění auta, který prolomil ticho dlouhé noci.
"Zůstaň na stodesítce," odpověděla jsem automaticky. "Pojedeme přímo kolem."
Můj mozek pracoval pomalu, ponořený do mlhy spánkové deprivace.
"My někam letíme?" zeptala jsem se Alice.

"Ne, ale je lepší být blízko, kdyby něco."
Vzpomínám si, že jsme najeli do zatáčky kolem letiště Sky Harbor International... ale nic dalšího. Předpokládám, že v tu chvíli jsem musela usnout.
Ačkoliv teď, když jsem pochytala vzpomínky, jsem měla neurčitý dojem, že si pamatuju, jak vystupuju z auta - slunce právě zapadalo za horizont - paži ovinutou kolem Alicina ramene, ona mě pevně svírá kolem pasu, jak mě podpírá, a já klopýtám teplými, suchými stíny.
Tenhle pokoj jsem si vůbec nepamatovala.
Podívala jsem se na digitální hodiny na nočním stolku. Červená čísla tvrdila, že jsou tři hodiny, ale neukazovala, jestli je den, nebo noc. Zpod těžkých závěsů nepronikal žádný proužek světla, ale pokoj byl osvětlený světlem z lamp.
Ztuhle jsem vstala, doklopýtala k oknu a roztáhla závěsy.
Venku byla tma. Takže tři ráno. Můj pokoj měl výhled na opuštěnou část dálnice a na nové garáže určené k dlouhodobému parkování poblíž letiště. Trochu mě uklidňovalo, že dokážu přesně určit, kde jsem se to ocitla.
Podívala jsem se na sebe. Pořád jsem byla v tom, co mi dala Esme, a vůbec mi to nesedělo. Rozhlédla jsem se po pokoji a byla jsem ráda, když jsem objevila svou tašku postavenou na nízkém prádelníku.
Právě jsem si chtěla najít nové oblečení, když mě lehké zaklepání na dveře přinutilo vyskočit.
"Můžu dovnitř?" zeptala se Alice.
Zhluboka jsem se nadechla. "Jistě."
Vstoupila dovnitř a podívala se po mně obezřetně. "Vypadá to, že bys snesla delší spánek," prohlásila.
Jenom jsem zavrtěla hlavou.
Tiše přistoupila k závěsům a bezpečně je zatáhla, než se na mě otočila zpátky.
"Musíme zůstat uvnitř," řekla mi.
"Dobře." Můj hlas byl chraplavý; přeskakoval.
"Žízeň?" zeptala se.
Pokrčila jsem rameny. "Já jsem v pohodě. Co ty?"
"Nic nezvládnutelného." Usmála se. "Objednala jsem ti nějaké jídlo, je v předním pokoji. Edward mi připomínal, že musíš jíst mnohem častěji než my."
Okamžitě jsem byla bdělejší. "On volal?"
"Ne," odpověděla a dívala se, jak mi obličej pohasl. "Bylo to ještě před odjezdem."
Vzala mě opatrně za ruku a vedla mě dveřmi do obývacího pokoje hotelového apartmá. Slyšela jsem tiché bzučení hlasů, které vycházelo z televize. Jasper seděl nehybně u stolu v rohu, jeho oči sledovaly zprávy bez záblesku zájmu.
Posadila jsem se na podlahu vedle konferenčního stolku, kde čekal podnos s jídlem, a začala jsem si brát, aniž bych si všímala, co jím.
Alice si lehla na pohovku, opřela se o paži a bez zájmu sledovala televizi jako Jasper.
Jedla jsem pomalu a dívala jsem se na ni, jak se tu a tam otočila, aby rychle pohlédla na Jaspera. Došlo mi, že jsou příliš klidní a nehybní. Vůbec neodtrhovali oči od obrazovky, ačkoliv tam teď šly reklamy. Odstrčila jsem podnos, najednou se mi udělalo špatně od žaludku. Alice se na mě podívala.
"Co se děje, Alice?" zeptala jsem se.
"Nic se neděje." Její oči byly široké, upřímné... a já jsem jim nevěřila.
"Co teď děláme?"
"Čekáme, až zavolá Carlisle."
"A měl by teď volat?" Viděla jsem, že jsem blízko pravdy. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.
"Co to znamená?" Hlas se mi zachvěl a já jsem se snažila ho ovládnout. "Že ještě nevolal?"
"To jenom znamená, že nám nemají co říct."
Ale její hlas byl příliš vyrovnaný a vzduch houstl.
Jasper se najednou posadil vedle Alice, blíž ke mně než obvykle.
"Bello," řekl podezřele uklidňujícím hlasem. "Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí."
"To já vím."
"Tak čeho se bojíš?" zeptal se zmateně. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.
"Slyšel jsi, co říkal Laurent." Můj hlas byl jenom šepot, ale byla jsem si jistá, že mě oba slyší. "Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se jim něco stane, Carlisleovi, Emmettovi... Edwardovi..." Polkla jsem. Jestli ta divoká ženská ublíží Esme..." Můj hlas se zvýšil, začal nabírat hysterický podtón. "Jak bych s tím dokázala žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat -"
"Bello, Bello, přestaň," přerušil mě, jeho slova se řinula tak rychle, že bylo těžké jim porozumět. "Děláš si starosti kvůli zbytečným věcem, Bello. Musíš mi věřit - nikdo z nás není vystaven nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě!" poručil, protože jsem se podívala stranou. "Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe."
"Ale proč bych já -"
Tentokrát se do toho vložila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. "Trvalo skoro sto let, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe. Ty nevidíš změny, které vidíme my, my, kteří jsme s ním už tak dlouho. Myslíš, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?"
Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je tam Jasper.
Byl to velmi dlouhý den.
Zůstávali jsme v pokoji. Alice zavolala na recepci a požádala, aby nám teď neposílali pokojovou službu. Okna zůstala zavřená, televize puštěná, ačkoliv se na ni nikdo nedíval. V pravidelných intervalech mi nosili jídlo. Stříbrný telefon ležící na stole se jakoby zvětšoval, jak hodiny plynuly.
Moji opatrovníci snášeli napětí a nejistotu lépe než já. Zatímco já jsem neklidně poposedávala a přecházela, oni prostě byli ještě klidnější a nehybnější, jako dvě sochy, a jen jejich oči mě neznatelně sledovaly, jak jsem se pohybovala. Zaměstnávala jsem se tím, že jsem si ukládala do paměti věci v místnosti; pruhované vzory na pohovkách, hnědá, broskvová, matně zlatá a znovu hnědá. Někdy jsem se dívala na abstraktní grafiky, náhodně jsem nacházela obrázky ve tvarech, jako když jsem se v dětství dívala do mraků. Našla jsem modrou ruku, ženu rozčesávající si vlasy, protahující se kočku. Ale když se bledý červený kroužek změnil v zírající oko, podívala jsem se jinam.
Jak končilo odpoledne, šla jsem zpátky do postele, jenom abych něco dělala. Doufala jsem, že sama ve tmě se budu moct poddat hrozným strachům, které se vznášely na kraji mého vědomí, což jsem pod Jasperovým pečlivým dohledem nebyla schopná udělat.
Ale Alice šla nenuceně za mnou, jako kdyby ji nějakou náhodou přední pokoj unavil v tu samou dobu. Začínala jsem přemítat, jaké instrukce jí Edward dal. Ležela jsem natažená přes postel a ona seděla vedle mě s nohama složenýma do tureckého sedu. Zpočátku jsem si jí nevšímala, najednou jsem si připadala unavená a chtělo se mi spát. Ale po pár minutách o sobě dala vědět panika, která se v Jasperově přítomnosti držela stranou. Vzdala jsem se tedy představy, že rychle usnu, stočila jsem se do klubíčka a objala si nohy rukama.
"Alice?" zeptala jsem se.
"Ano?"
Snažila jsem se mluvit velmi klidně. "Co si myslíš, že teď dělají?"
"Carlisle chtěl vést stopaře co nejdál na sever, počkat, až se přiblíží, a pak se otočit a obklíčit ho. Esme a Rosalie měly mířit na západ, dokud udrží tu ženu za sebou. Kdyby se otočila, měly se vrátit do Forks a dávat pozor na tvého tatínka. Takže si myslím, že jde všechno dobře, když nemůžou volat. Znamená to, že stopař je dost blízko, takže nechtějí, aby je zaslechl."
"A Esme?"
"Myslím, že je určitě zpátky ve Forks. Nebude volat, dokud existuje možnost, že by ji ta žena slyšela. Předpokládám, že jsou všichni jenom velice opatrní."
"Vážně myslíš, že jsou v pořádku?"
"Ano. Já ti vždycky povím pravdu." Její hlas byl upřímný.
Chvíli jsem uvažovala a usoudila, že to myslí vážně.
"Tak mi řekni... jak se člověk stane upírem?"
Moje otázka ji zaskočila. Mlčela. Překulila jsem se, abych se na ni podívala, a její výraz se zdál rozpolcený.
"Edward nechce, abych ti to říkala," prohlásila pevně, ale já jsem cítila, že s tím nesouhlasí.
"To není fér. Myslím, že mám právo to vědět."
"Já vím."
Podívala jsem se na ni a čekala.
Povzdechla si. "Bude se šíleně zlobit."
"Nic mu do toho není. To je mezi tebou a mnou. Alice, já tě prosím jako kamarádka." A z nás teď byly kamarádky - což ostatně musela celou dobu vědět.
Podívala se na mě svýma nádhernýma, moudrýma očima... a rozhodovala se.
"Povím ti, jak to probíhá," řekla nakonec, "ale já sama si to nepamatuju, a nikdy jsem to nedělala, ani neviděla, jak se to dělá, takže měj na paměti, že ti můžu povědět jenom teorii."
Čekala jsem.
"Jako predátoři máme ve své fyzické výbavě spoustu různých zbraní - je jich mnohem, mnohem víc, než je opravdu nutné. Síla, rychlost, ostré smysly, a to se nezmiňuju o těch z nás, jako jsou Edward, Jasper a já, kteří máme ještě smysly navíc. A nadto, stejně jako masožravé rostliny, svou kořist fyzicky přitahujeme."
Seděla jsem bez pohnutí, vzpomněla jsem si, jak ostentativně mi tohle Edward předvedl tam na louce.
Zeširoka, zlověstně se usmála. "Máme další dost nadbytečnou zbraň. Jsme také jedovatí," řekla a zuby jí zablýskly. "Ten jed nezabíjí - jenom ochromuje. Funguje pomalu, šíří se v krevním oběhu, takže naše kořist, jakmile ji jednou kousneme, trpí příliš velkou bolestí, aby nám mohla uniknout. Jak říkám, zbraně jsou většinou nadbytečné. Když jsme tak blízko, kořist přece nikdy neunikne. Samozřejmě, vždycky jsou výjimky. Například Carlisle."
"Takže... když se jed nechá rozšířit," zamumlala jsem.
"Trvá několik dní, než se transformace dokončí, záleží na tom, kolik jedu je v krevním oběhu, jak blízko k srdci jed vstoupí do těla. Dokud srdce tluče, jed se šíří, hojí rány a proměňuje tělo, jak jím proudí. Nakonec se srdce zastaví a přeměna je dokončena. Ale celou tu dobu, každou minutu, si oběť přeje, aby byla mrtvá."
Zachvěla jsem se.
"Není to příjemné, víš."
"Edward říkal, že udělat to je velmi těžké... tomu tak docela nerozumím," řekla jsem.
"Také jsme svým způsobem jako žraloci. Jakmile ochutnáme krev, nebo ji i jen ucítíme, je pro nás velmi těžké nenakrmit se. Někdy je to nemožné. Takže chápeš, skutečně někoho kousnout, ochutnat jeho krev, rozpoutá běsnění. Je to těžké na obou stranách - krvežíznivost na straně jedné, hrozná bolest na straně druhé."
"Proč si myslíš, že si to nepamatuješ?"
"Nevím. Pro všechny ostatní je bolest transformace tou nejostřejší vzpomínkou, kterou na svůj lidský život mají. Já si nepamatuju vůbec na nic z doby, kdy jsem byla člověkem." Její hlas byl tesklivý, zadumaný.
Ležely jsme mlčky, každá ponořená do svých vlastních úvah.
Vteřiny odtikávaly a já jsem téměř zapomněla na její přítomnost, tak jsem byla zabraná do vlastních myšlenek.
Pak, bez jakéhokoliv varování, Alice vyskočila z postele, s lehkým přistáním na nohách. Hlava se mi vymrštila vzhůru, jak jsem se na ni podívala, vyděšená.
"Něco se změnilo." Její hlas byl naléhavý a ona už nemluvila se mnou.
Došla ke dveřím v tu samou dobu jako Jasper. Zjevně slyšel náš rozhovor i její náhlý výkřik. Položil jí ruce na ramena a vedl ji zpátky k posteli, kde ji posadil.
"Co jsi viděla?" zeptal se naléhavě a zíral jí do očí. Její oči byly zaostřené na něco velmi daleko. Seděla jsem blízko ní, nakláněla se dopředu, abych zachytila její tichý, rychlý hlas.
"Vidím místnost, je dlouhá a všude jsou zrcadla. Podlaha je dřevěná. On je v té místnosti a čeká. Přes zrcadla je tam zlatý... zlatý proužek."
"Kde je ta místnost?"
"Já nevím. Něco chybí - další rozhodnutí ještě nebylo učiněno."
"Kolik času?"
"Je brzy, v místnosti se zrcadly bude dneska, možná zítra. Všechno záleží na okolnostech. On na něco čeká. A teď je ve tmě."
Jasperův hlas byl klidný, metodický, jak se jí zkušeně vyptával. "Co dělá?"
"Dívá se na televizi... ne, pouští video, ve tmě, na jiném místě."
"Vidíš, kde je?"
"Ne, je moc tma."
"A ta zrcadlová místnost, co tam ještě je?"
"Jenom ta zrcadla, a to zlato. Je to pruh, podél místnosti. A je tam černý stůl s velkým magnetofonem a televize. Pouští tam video, ale nedívá se na něj tak jako v té temné místnosti. Tohle je místnost, kde čeká." Její oči těkaly, pak se zaměřily na Jasperův obličej.
"Nic jiného tam není?"
Zavrtěla hlavou. Dívali se na sebe bez hnutí.
"Co to znamená?" zeptala jsem se.
Nikdo z nich na chvíli neodpovídal, pak se na mě Jasper podíval.
"Znamená to, že stopařovy plány se změnily, udělal rozhodnutí, které ho dovede do místnosti se zrcadly a do té temné místnosti."
"Ale my nevíme, kde ty místnosti jsou?"
"Ne."
"Ale víme, že nebude v horách na sever od Washingtonu, pronásledovaný lovci. Unikne jim." Alicin hlas byl neradostný.
"Měli bychom zavolat?" zeptala jsem se. Vyměnili si vážný pohled, nerozhodnutí.
A telefon zazvonil.
Alice přeletěla místnost dřív, než jsem mohla zvednout hlavu, abych se na to podívala.
Stiskla tlačítko a přidržela si telefon u ucha, ale zpočátku nemluvila.
"Carlisle," vydechla. Netvářila se překvapeně, ani to nevypadalo, že se jí ulevilo, jak jsem to cítila já.
"Ano," řekla a pohlédla na mě. Poslouchala dlouhou chvíli.
"Právě jsem ho viděla." Popsala znovu vidění, které měla. "To, co ho přimělo nastoupit do toho letadla... ho dovedlo do těch pokojů." Odmlčela se. "Ano," řekla Alice do telefonu a pak promluvila na mě: "Bello?"
Natáhla ke mně telefon. Běžela jsem k němu.
"Haló?" vydechla jsem.
"Bello," řekl Edward.
"Ach, Edwarde! Tolik jsem se bála."
"Bello," povzdechl frustrovaně, "říkal jsem ti, aby ses nebála o nic kromě sebe." Byla jsem tak ráda, že slyším jeho hlas. Cítila jsem, jak se ten mrak zoufalství, který mě zahaloval, zvedá a odplouvá pryč, jak mluvil.
"Kde jsi?"
"Jsme kousek od Vancouveru. Bello, je mi to líto - ztratili jsme ho. Zdá se, že nás podezírá - je opatrný, takže zůstává jenom tak daleko, že nedokážu slyšet, co si myslí. Ale teď je pryč - vypadá to, že nasedl do letadla. Myslíme si, že má namířeno do Forks, aby začal od začátku." Slyšela jsem Alici, jak něco povídá Jasperovi za mnou, její rychlá slova splývala dohromady do bzučivého hluku.
"Já vím. Alice viděla, jak se dostal pryč."
"Nemusíš si ovšem dělat starosti, nenajde nic, co by ho dovedlo k tobě. Jenom tam musíš zůstat a počkat, dokud ho znovu nenajdeme."
"Já budu v pořádku. Je Esme s Charliem?"
"Ano - ta žena byla ve městě. Šla k domu, ale když byl Charlie v práci. Nedostala se blízko k němu, tak se o něj neboj. Je v bezpečí, Esme a Rosalie ho hlídají."
"Co dělá ona?"
"Pravděpodobně se snaží najít stopu. V noci proslídila celé město. Rosalie ji stopovala přes letiště, všechny silnice kolem města, školu... ona se snaží něco vyšťárat, Bello, ale to se jí nepodaří."
"A víš jistě, že je Charlie v bezpečí?"
"Ano, Esme ho nespouští z dohledu. A my tam brzy budeme. Jestli se stopař dostane někam k Forks, tak ho dopadneme."
"Stýská se mi po tobě," zašeptala jsem.
"Já vím, Bello. Věř mi, já vím. Je to, jako kdybys s sebou vzala půlku mého já."
"Tak přijeď a vezmi si ji zpátky," pobízela jsem ho.
"Brzy, jak to jen půjde. Napřed ti zajistím bezpečí." Jeho hlas byl tvrdý.
"Miluju tě," připomněla jsem mu.
"Věřila bys tomu, že navzdory všemu, čím jsem tě donutil projít, tě taky miluju?"
"Ano, skutečně, věřila."
"Brzy si pro tebe přijedu."
"Budu čekat."
Jakmile telefon zmlkl, mrak deprese se nade mnou zase začal zatahovat.
Otočila jsem se, abych vrátila telefon Alici, a našla jsem je s Jasperem skloněné nad stolem, kde Alice něco kreslila na kousek hotelového dopisního papíru. Opřela jsem se o zadní stranu pohovky a dívala se jí přes rameno.
Kreslila místnost: dlouhou, pravoúhlou, s užší, čtvercovou částí vzadu. V místnosti byla podlaha z dřevěných prken, položených podélně. Dolů po stěnách vedly čáry označující praskliny v zrcadlech. A pak, ve výšce pasu, dlouhý pruh obepínající stěny. Ten pruh, o kterém Alice říkala, že je zlatý.
"To je baletní studio," řekla jsem, jak jsem najednou rozeznala povědomé tvary.
Podívali se na mě překvapeně.
"Ty tuhle místnost znáš?" Jasperův hlas zněl klidně, ale byl v něm spodní tón, který jsem nedokázala identifikovat. Alice sklonila hlavu ke své práci, její ruka teď letěla po papíře, na zadní stěně nabíral obrysy nouzový východ, stereo a televize stály na nízkém stolku vpředu v pravém rohu.
"Vypadá to jako místo, kam jsem chodila na hodiny tance - když mi bylo osm nebo devět. Mělo úplně stejný tvar," dotkla jsem se stránky, kde vybíhala čtvercová část vzadu. "Tam byly sprchy. Ale stereo bylo tady," ukázala jsem do levého rohu, "bylo starší a nebyla tam televize. V čekárně bylo okno - z téhle perspektivy by jím bylo vidět do místnosti."
Alice a Jasper na mě zírali.
"Víš jistě, že je to ta samá místnost?" zeptal se Jasper, stále klidný.
"Ne, vůbec ne - předpokládám, že většina tanečních studií vypadá stejně - zrcadla, tyč," kreslila jsem prstem podél baletní tyče přes zrcadla. "To jenom ten obrys mi připadal povědomý," dotkla jsem se dveří, umístěných přesně na stejném místě, jako byly ty, které jsem si pamatovala.
"Máš nějaký důvod, proč bys tam teď šla?" zeptala se Alice a prolomila mé snění.
"Ne, nebyla jsem tam skoro deset let. Byla jsem příšerná tanečnice - na vystoupení mě vždycky strkali dozadu," přiznala jsem.
"Takže mezi tím studiem a tebou už neexistuje žádná spojitost?" zeptala se Alice naléhavě.
"Ne, myslím, že už ani nepatří tehdejšímu majiteli. Jsem si jistá, že je to jenom další taneční studio, může být kdekoliv."
"Kde bylo to studio, kam jsi chodila?" zeptal se Jasper nedbale.
"Bylo hned za rohem maminčina domu, chodila jsem tam po škole...," řekla jsem a můj hlas odumřel. Neušel mi pohled, který si vyměnili.
"Takže tady ve Phoenixu?" Jeho hlas byl stále nedbalý.
"Ano," zašeptala jsem. "Ulice Padesátá osmá a Kaktusová."
Všichni jsme mlčky seděli a dívali se na kresbu.
"Alice, je ten telefon bezpečný?"
"Ano," ujistila mě. "To číslo by prostě vedlo zpátky do Washingtonu."
"Tak ho můžu použít, abych zavolala mamce."
"Myslela jsem, že je na Floridě."
"To je - ale brzy se vrátí, a nemůže se vrátit do toho domu, jestli..." Hlas se mi zachvěl. Napadlo mě, co říkal Edward o té červenovlasé ženské u Charlieho domu, ve škole, kde budou moje záznamy.
"Jak ji chceš zastihnout?"
"Nemají pevnou linku jinde než doma - máma si pravidelně vyzvedává vzkazy."
"Jaspere?" zeptala se Alice.
Zamyslel se nad tím. "Myslím, že to nemůže nijak ublížit - dej pozor, abys neřekla, kde jsi, samozřejmě."
Nedočkavě jsem sáhla po telefonu a vytočila známé číslo. Zazvonilo to čtyřikrát a pak jsem slyšela maminčin živý hlas, který mi řekl, abych jí zanechala vzkaz.
"Mami," řekla jsem po pípnutí, "to jsem já. Poslyš, potřebuju, abys něco udělala. Je to důležité. Jakmile dostaneš tenhle vzkaz, zavolej mi na tohle číslo," Alice už byla vedle mě a psala mi číslo na spodní stranu svého obrázku. Přečetla jsem ho pečlivě, dvakrát. "Prosím tě, nejezdi nikam, dokud si se mnou nepromluvíš. Neboj, jsem v pořádku, ale musím s tebou okamžitě mluvit, bez ohledu na to, jak pozdě dostaneš tenhle vzkaz, ano? Mám tě ráda, mami, ahoj." Zavřela jsem oči a modlila se celou svou silou, aby ji žádná nepředvídaná změna plánu nepřivedla domů dřív, než dostane můj vzkaz.
Posadila jsem se na pohovku, uždibovala jsem z talíře se zbylým ovocem, v očekávání dlouhého večera. Napadlo mě, že zavolám Charliemu, ale nebyla jsem si jistá, jestli teď bude doma, nebo ne. Soustředila jsem se na televizi, hledala jsem zprávy o Floridě nebo o jarní přípravě - zajímaly mě stávky, hurikány nebo teroristické útoky - cokoliv, co by je mohlo poslat domů dřív.
Nesmrtelnost s sebou musí nést taky nekonečnou trpělivost. Ani Jasper, ani Alice, jak se zdálo, nepociťovali potřebu něco dělat. Alice chvíli kreslila neurčitý náčrt temného pokoje ze svého vidění, kolik jenom mohla vidět ve světle televize. Ale když byla hotová, prostě seděla a dívala se na prázdné stěny nestárnoucíma očima. Jasper také neměl žádné nutkání přecházet po místnosti, nakukovat ven zpoza závěsů anebo s křikem vyběhnout ze dveří, jako já.
Musela jsem na pohovce usnout, jak jsem čekala, až telefon znovu zazvoní. Dotek Aliciny chladné ruky mě krátce probudil, jak mě nesla do postele, ale okamžitě jsem zase upadla do nevědomí, ještě než se moje hlava dotkla polštáře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře