Epilog

11. prosinec 2011 | 00.06 |

 Edward mi pomohl do auta, dával velký pozor na chumáče hedvábí a šifonu, na květiny, které mi právě před chvilkou přišpendlil do propracovaně načesaných loken, i na mou neforemnou chodicí sádru. Mou hněvivě našpulenou pusu ignoroval.

Když mě usadil, sedl si za volant a vydal se zpátky po dlouhé, úzké příjezdové cestě.
"Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?" zeptala jsem se nabručeně. Opravdu jsem nenáviděla překvapení. A on to věděl.
"Jsem v šoku, že jsi na to ještě nepřišla." Hodil po mně posměšným úsměvem a mně uvázl dech v krku. Zvyknu si někdy na jeho dokonalost?
"Už jsem ti říkala, že ti to moc sluší, viď?" ověřovala jsem si.
"Ano," zase se usmál. Nikdy předtím jsem ho neviděla oblečeného v černém, a v kontrastu s jeho bledou kůží byla jeho krása absolutně neskutečná. To jsem nemohla popřít, i když fakt, že má na sobě smoking, mě velmi znervózňovala.
Ale víc mě znervózňovaly moje šaty. Nebo bota. Jenom jedna bota, protože druhou nohu jsem měla bezpečně zabedněnou v sádře. Ale jehlový podpatek, který držely jenom saténové stužky, mi při pajdání rozhodně nepomůže.
"Už k vám nikdy nepřijdu, jestli se ke mně Alice s Esme budou chovat, jako bych byla jejich pokusná barbína," brblala jsem. Naše slavnostní oblečení nevěstilo nic dobrého, tím jsem si byla jistá. Pokud ovšem... ale bála jsem se své tušení formulovat, byť i jen v duchu.
V tu chvíli mě vyrušilo zvonění telefonu. Edward vytáhl z kapsy saka svůj mobil, krátce se podíval na jméno volajícího, pak to zvedl.
"Dobrý večer, Charlie," pozdravil obezřetně.
"Charlie?" panikařila jsem.
To martyrium, které jsem si prožila teď už před více než dvěma měsíci, s sebou stále neslo některé přetrvávající důsledky. Patřilo k nim třeba to, že jsem teď byla přecitlivělá, pokud šlo o lidi, které jsem milovala. Vyměnila jsem si role s Renée, alespoň co se týče komunikace; když se mi nehlásila denně e-mailem, neměla jsem klid, dokud jsem jí nezavolala. Věděla jsem, že to není nutné; byla v Jacksonvillu velmi šťastná.
A každý den, když Charlie odjel do práce, jsem se s ním loučila s větší úzkostí, než bylo nutné.
Obezřetnost v Edwardově hlasu pramenila z něčeho jiného. S Charliem to po mém návratu do Forks bylo... náročné. Na můj zlý zážitek zareagoval dvěma jasně vymezenými a naprosto odlišnými způsoby. Carlisleovi byl téměř nábožně vděčný. Na druhou stranu byl paličatě přesvědčený, že je to Edwardova vina - protože kdyby nebylo jeho, tak bych vůbec neodešla z domu. A Edward s ním v podstatě souhlasil. Charlie mi od té doby zavedl pravidla, která dřív neexistovala, měla jsem stanovené večerky... návštěvní hodiny.
Edward se po mně podíval, protože slyšel starost v mém hlase. Jeho obličej byl nevzrušený, což uklidnilo mou náhlou, iracionální úzkost. Ale v očích jsem mu vyčetla zvláštní bolest.

Pochopil mou reakci a přičítal si vinu za každou mou změnu.

Něco, co Charlie řekl, ho vytrhlo z jeho mrzutých myšlenek. Jeho oči se nevěřícně rozšířily, což ve mně vyvolalo další záchvěv strachu, než mu obličej rozsvítil široký úsměv.
"Vy snad žertujete!" zasmál se.
"O co jde?" zeptala jsem se zvědavě.
Ignoroval mě. "Nedal byste mi ho k telefonu?" požádal s neskrývaným potěšením. Počkal pár vteřin.
"Haló, Tylere, tady je Edward Cullen." Jeho hlas byl na první dojem velmi přátelský. Znala jsem ho dost dobře, abych zachytila jemné ostří hrozby. Co dělá Tyler u nás doma? Najednou mi začala svítat strašlivá pravda. Podívala jsem se na elegantní temně modré šaty, do kterých mě Alice přinutila se obléknout.
"Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná." Edwardův tón se změnil a hrozba v jeho hlase byla najednou mnohem zjevnější, jak pokračoval. "Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer, pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer." V jeho hlase nebyla stopa lítosti. Pak zaklapl telefon, na tváři široký úsměv.
Obličej a krk mi rudě žhnuly zlostí. Cítila jsem, jak se mi do očí derou hněvivé slzy.
Podíval se na mě překvapeně. "Přehnal jsem to s tím závěrem? Nechtěl jsem tě urazit."
To jsem ignorovala.
"Ty mě bereš na stužkovací slavnost!" zakřičela jsem rozzuřeně. Teď to bylo trapně zřejmé. Kdybych tomu věnovala jen trochu pozornosti, určitě bych si všimla data na plakátech, které zdobily školní budovy. Ale mě ani ve snu nenapadlo, že má v úmyslu mě tomuhle podrobit. Copak mě vůbec nezná?
Tak silnou reakci ode mě nečekal, to bylo jasné. Stiskl rty k sobě a oči se mu přimhouřily. "Nebuď umanutá, Bello."
Moje oči střelily k oknu; už jsme byli na půl cesty do školy.
"Proč mi to děláš?" ptala jsem se zděšeně.
"Upřímně, Bello, co sis myslela, že děláme?" ukázal na svůj smoking.
Připadala jsem si ponížená. Zaprvé proto, že mi uniklo, co bylo zřejmé na první pohled. A také proto, že ta neurčitá tušení - přesněji řečeno očekávání - která jsem měla celý den, jak se mě Alice s Esme snažily změnit v královnu krásy, byla úplně falešná. Moje nesmělé naděje mi teď připadaly velmi pošetilé.
Uhodla jsem, že se chystá nějaká událost. Ale stužkovací slavnost! To bylo to poslední, co mě napadlo.
Po tvářích se mi kutálely slzy hněvu. Zděšeně jsem si vzpomněla, že mám pro sebe velmi netypicky na očích řasenku. Rychle jsem si utřela dolní víčka, abych tam neměla šmouhy. Když jsem ruku odtáhla, neměla jsem ji začerněnou; možná Alice věděla, že budu potřebovat voděodolný make-up.
"Tohle je naprosto směšné. Proč pláčeš?" ptal se rozčarovaně.
"Protože mám vztek!"
"Bello." Upřel na mě své žhnoucí zlaté oči plnou silou.
"Co je?" zamumlala jsem, okamžitě vyvedená z konceptu.
"Udělej to pro mě," naléhal.
Jeho oči rozpouštěly veškerý vztek. Bylo nemožné s ním bojovat, když takhle podváděl. Vzdala jsem se s chabou grácií.
"Fajn," našpulila jsem pusu, neschopná spalovat ho pohledem tak účinně, jak bych chtěla. "Tak já se podrobím. Ale uvidíš," varovala jsem ho, "už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!" Natáhla jsem zdravou nohu jako důkaz.
"Hmmm." Zíral na mou nohu déle, než bylo nutné. "Připomeň mi, abych za to dnes večer Alici poděkoval."
"Alice tam bude?" To mě lehce uklidnilo.
"S Jasperem, Emmettem... a Rosalií," přiznal.
Pocit pohody zmizel. Mezi mnou a Rosalií nedošlo k žádnému pokroku ve vztahu, ačkoliv jsem byla celkem zadobře s jejím občasným manželem. Emmettovi jsem připadala zábavná. Rosalie se chovala, jako kdybych neexistovala. Zatímco jsem vrtěla hlavou, abych zaplašila směr, kterým se moje myšlenky odebraly, napadlo mě něco jiného.
"Charlie o tom ví?" zeptala jsem se, jak se mě zmocnilo podezření.
"Samozřejmě," usmál se a pak se zachechtal. "Ale Tyler to zjevně nevěděl."
Zaťala jsem zuby. Nechápala jsem, jak vůbec Tylera mohlo něco takového napadnout. Ve škole, kde Charlie nemohl zasahovat, jsme byli s Edwardem nerozluční - až na těch pár vzácných slunečných dnů.
Mezitím jsme dorazili na místo; Rosaliin červený kabriolet zastiňoval všechna auta na školním parkovišti. Mraky byly dnes tenké, daleko na západě jimi pronikalo pár slunečních paprsků.
Vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře. Natáhl ruku.
Seděla jsem paličatě na sedadle, paže založené na prsou. Cítila jsem skrytý pocit zadostiučinění - parkoviště bylo zaplněné lidmi ve společenském oblečení: svědkové. Nemohl mě silou vytáhnout z auta, jak by to jistě udělal, kdybychom byli sami.
Povzdechl si. "Když tě někdo chce zabít, jsi statečná jako lev - a pak když se někdo zmíní o tanci..." Zavrtěl hlavou.
Polkla jsem. Tanec.
"Bello, nedovolím, aby se ti něco stalo - ani aby sis sama ublížila. Ani na okamžik tě nepustím, slibuju."
Zamyslela jsem se nad tím a najednou jsem se cítila mnohem líp. Viděl mi to na obličeji.
"No vidíš," řekl něžně, "nebude to tak zlé." Sklonil se a objal mě paží kolem pasu. Vzala jsem ho za druhou ruku a nechala se zvednout z auta.
Pevně mě držel kolem pasu a podpíral mě, jak jsem se belhala ke škole.
Ve Phoenixu se stužkovací slavnosti odehrávaly v tanečních sálech velkých hotelů. Tenhle ples byl v tělocvičně, samozřejmě. Byla to pravděpodobně jediná místnost ve městě dost velká na tancování. Když jsme vstoupili dovnitř, uchichtla jsem se. Byly tam hotové klenby z balónků a stěny byly ověnčené girlandami stočeného krepového papíru v pastelových barvách.
"Vypadá to tu, jako když se tu má odehrát scéna z hororového filmu," ušklíbla jsem se.
"No," zamumlal Edward, jak jsme se pomalu přibližovali ke stolu s lístky - většina mé váhy spočívala na něm, jak jsem se nemotorně kolébala a pajdala po jedné noze - "upírů je tady víc než dost."
Podívala jsem se na parket; uprostřed se utvořil široký prázdný prostor a v něm půvabně vířily dva páry. Ostatní tanečníci se tiskli ke straně, aby jim udělali místo - nikdo se nechtěl stavět do kontrastu s tak oslňující podívanou. Emmett s Jasperem byli hroziví a dokonalí v klasickém smokingu. Alice byla ohromující v černých saténových šatech s geometrickými prostřihy, které obnažovaly velké trojúhelníky její sněhobílé kůže. A Rosalie byla... no, Rosalie. Prostě neuvěřitelná. Měla sytě červené šaty bez zad, přiléhavé až k lýtkům, kde se nálevkovitě rozšiřovaly do široce nabírané vlečky, s výstřihem až do pasu. Bylo mi líto každé holky v místnosti, sebe nevyjímajíc.
"Mám zalígrovat dveře, abys mohl zmasakrovat nic netušící obyvatele městečka?" zašeptala jsem spiklenecky.
"A kam v tom scénáři zapadáš ty?" upřel na mě pohled.
"No, já jsem samozřejmě na straně upírů."
Váhavě se usmál. "Uděláš cokoliv, jen aby ses vyhnula tancování."
"Cokoliv."
Koupil nám lístky a pak mě nasměroval k parketu. Krčila jsem se u jeho paže a vlekla nohy.
"Máme na to celý večer," varoval mě.
Nakonec mě dovlekl k místu, kde se jeho rodina elegantně otáčela - i když ve stylu, který se naprosto nehodil do současné doby a k moderní hudbě. Dívala jsem se zděšeně.
"Edwarde," v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem stěží dokázala zašeptat. "Já vážně neumím tancovat!" Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika.
"Neboj, hlupáčku," zašeptal zpátky. "Já ano." Položil si moje paže kolem krku a zvedl mě, aby vsunul svoje nohy pod moje.
A pak jsme se také roztočili.
"Připadám si, jako kdyby mi bylo pět," zasmála jsem se po několika minutách bezpracného valčíku.
"Nevypadáš na pět," zamumlal a na chviličku si mě přitáhl blíž, takže jsem měla nohy asi stopu od podlahy.
Alice zachytila při otáčce můj pohled a povzbudivě se usmála - já jsem jí úsměv oplatila. Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že se skutečně bavím... trochu.
"Dobře, tohle není tak špatné," připustila jsem.
Ale Edward se díval ke dveřím a jeho obličej byl rozhněvaný.
"Co se děje?" divila jsem se nahlas. Sledovala jsem jeho pohled, dezorientovaná otáčením, ale nakonec jsem viděla, co ho nahněvalo. Jacob Black, ne ve smokingu, ale v bílé košili s dlouhými rukávy a vázankou, vlasy uhlazené dozadu do obvyklého ohonu, křižoval parket směrem k nám.
Po prvním šoku jsem se nemohla ubránit tomu, že mi bylo Jacoba líto. Zcela jasně nebyl ve své kůži - musel si připadat příšerně trapně. Když se naše oči střetly, měl ve tváři omluvný výraz.
Edward tichoučce zavrčel.
"Chovej se slušně!" zasyčela jsem.
Edwardův hlas byl jízlivý. "Chce si s tebou poklábosit."
V tu chvíli k nám Jacob došel, rozpaky a omluva na jeho tváři byly ještě zjevnější.
"Ahoj, Bello, doufal jsem, že tu budeš." Ale znělo to, jako kdyby doufal v přesný opak. Úsměv měl však stejně vřelý jako vždycky.
"Ahoj, Jacobe," usmála jsem se na oplátku. "Co se děje?"
"Můžu ti přebrat partnerku?" zeptal se váhavě a poprvé pohlédl na Edwarda. Byla jsem šokovaná, když jsem si všimla, že Jacob nemusí vzhlížet vzhůru. Musel vyrůst dobrých patnáct centimetrů od doby, kdy jsem ho viděla poprvé.
Edwardův obličej byl klidný, jeho výraz bezbarvý. Místo odpovědi mě opatrně postavil na nohy a o krok ustoupil.
"Díky," řekl Jacob mile.
Edward jenom přikývl a napjatě se na mě podíval, než se otočil k odchodu.
Jacob mi položil ruce kolem pasu a já jsem natáhla ruce, abych mu je položila na ramena.
"Páni, Jacobe, kolik teď měříš?"
"Metr osmdesát osm," odpověděl hrdě.
Netančili jsme doopravdy - moje noha to znemožňovala. Jen jsme se tak pohupovali ze strany na stranu, ale nehýbali jsme nohama. Docela to stačilo; Jacob po nedávném růstovém spurtu vypadal vyčouhle a neohrabaně; pravděpodobně nebyl o nic lepší tanečník než já.
"Tak mi pověz, kde se tu dneska bereš?" zeptala jsem se bez skutečné zvědavosti. Když jsem vzala v úvahu Edwardovu reakci, dokázala jsem to uhodnout.
"Věřila bys, že mi táta zaplatil dvacku za lístek, abych šel na tvou stužkovanou?" přiznal, lehce zahanbený.
"Jo, věřila," zamumlala jsem. "No, doufám, že se aspoň bavíš. Viděl jsi tu nějakou holku, co by se ti líbila?" dobírala jsem si ho a podívala se ke skupině dívek, které stály vyrovnané podél stěny jako pastelové bonbony.
"Jo," přiznal. "Ale je zadaná."
Podíval se dolů, aby se na vteřinku setkal s mým zvědavým pohledem - pak jsme se oba podívali stranou, byli jsme na rozpacích.
"Mimochodem, vážně jsi moc hezká," dodal plaše.
"Hm, dík. Tak proč ti Billy zaplatil, abys sem přišel?" zeptala jsem se honem, ačkoliv jsem znala odpověď.
Jacob se nezdál vděčný za změnu tématu; zase se rozpačitě podíval stranou. "Říkal, že je to 'bezpečné' místo, kde si s tebou můžu promluvit. Přísahám, že ten starouš přichází o rozum."
Slabě jsem se připojila k jeho smíchu.
"Slíbil mi totiž, že když ti něco povím, opatří mi ten hlavní brzdový válec, který potřebuju," přiznal s rozpačitým úsměvem.
"Tak mi to pověz. Chci, abys to auto dokončil," usmála jsem se na něj. Alespoň že Jacob ničemu z toho nevěří. To situaci trochu usnadňovalo. Edward, opřený o zeď, sledoval můj obličej, jeho vlastní tvář byla bez výrazu. Viděla jsem jednu druhačku v růžových šatech, jak ho pozoruje s nesmělými úvahami, ale nezdálo se, že by si jí všímal.
Jacob se zase podíval stranou, zahanbený. "Nenaštvi se, ano?"
"Na tebe bych se nikdy naštvat nedokázala, Jacobe," ujistila jsem ho. "Nebudu se zlobit ani na Billyho. Prostě mi pověz, co máš."
"No - je to tak hloupé, omlouvám se, Bello - ale on chce, aby ses rozešla se svým klukem. Požádal mě, abych tě o to výslovně poprosil." Zavrtěl znechuceně hlavou.
"Ty pověry se ho drží, co?"
"Jo. To byla voda na jeho mlýn, když ses zranila tam ve Phoenixu. Nevěřil..." Jacob se rozpačitě odmlčel.
Přimhouřila jsem oči. "Upadla jsem."
"Já to vím," řekl Jacob rychle.
"Myslí si, že za moje zranění může Edward." Nebyla to otázka, a navzdory svému slibu jsem byla rozzlobená.
Jacob se mi nechtěl podívat do očí. Už jsme se ani neobtěžovali kývat se do hudby, ačkoliv mě stále držel rukama kolem pasu a já jsem ho držela kolem krku.
"Podívej, Jacobe, já vím, že tomu Billy pravděpodobně neuvěří, ale jen abys to věděl." Podíval se teď na mě, když slyšel, jak mluvím vážně a naléhavě. "Edward mi opravdu zachránil život. Kdyby nebylo Edwarda a jeho otce, byla bych už mrtvá."
"Já vím," tvrdil a zdálo se, že se ho má upřímná slova opravdu dotkla. Možná bude schopen přesvědčit Billyho aspoň o tomhle.
"Hele, je mi líto, že jsi sem musel přijít a tohle udělat, Jacobe," omlouvala jsem se. "Každopádně dostaneš svou součástku, je to tak?"
"Jo," zamumlal. Ale nepřestával se tvářit zahanbeně... a naštvaně.
"Ještě něco?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Zapomeň na to," zamumlal, "najdu si práci a ušetřím si peníze sám."
Zírala jsem na něj, dokud se mi nepodíval do očí. "Tak to vyklop, Jacobe."
"Je to hrozné."
"To nevadí. Řekni mi to," naléhala jsem.
"Dobře... ale ježíš, zní to děsně." Zavrtěl hlavou. "Říkal, abych ti pověděl, ne, abych tě varoval, že se - a tohle jsou jeho slova, ne moje -" zvedl jednu ruku a naznačil ve vzduchu uvozovky - "budeme dívat." Sledoval obezřetně moji reakci.
Znělo to jako z nějakého filmu o mafii. Zasmála jsem se.
"Je mi líto, žes to musel podstoupit, Jacobe," zahihňala jsem se.
"Tolik mi to zas nevadí," usmál se úlevně. Uznale přejel pohledem po mých šatech. "Takže co, mám mu říct, aby si sakra nechal svoje rozumy?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne," povzdechla jsem si. "Pověz mu, že děkuju. Vím, že to myslí dobře."
Píseň skončila a já jsem spustila ruce.
Stále mě držel kolem pasu a pohlédl na mou bolavou nohu. "Chceš ještě tancovat? Nebo ti můžu pomoct někam se dostat?"
Edward odpověděl za mě. "To je v pořádku, Jacobe. Já ji odsud odvedu."
Jacob se lekl a zíral vykuleně na Edwarda, který stál hned vedle nás.
"Ahoj, já jsem tě tam neviděl," zamumlal. "Tak se zase uvidíme, Bello." Ustoupil a váhavě zamával.
Usmála jsem se. "Jo, uvidíme se později."
"A promiň," řekl ještě, než se otočil ke dveřím.
Edwardovy paže se kolem mě ovinuly, jak začala další písnička. Bylo to trochu rychlé tempo na pomalé tancování, ale to mu, zdá se, nevadilo. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a byla jsem spokojená.
"Cítíš se líp?" škádlila jsem ho.
"Ani ne," řekl lakonicky.
"Nezlob se na Billyho," povzdechla jsem si. "Jen si o mě dělá starosti kvůli Charliemu. Není to nic osobního."
"Já se nezlobím na Billyho," opravil mě úsečně. "Ale jeho syn mě otravuje."
Odtáhla jsem se, abych se na něj podívala. Jeho obličej byl velmi vážný.
"Proč?"
"Zaprvé, přinutil mě porušit slib."
Zírala jsem na něj zmateně.
Pousmál se. "Slíbil jsem, že tě dneska večer nepustím," vysvětloval.
"Aha. No, já ti odpouštím."
"Díky. Ale je tu ještě něco," zamračil se Edward.
Trpělivě jsem čekala.
"Řekl, že jsi hezká," pokračoval konečně a mračil se jako kakabus. "To je prakticky urážka, vzhledem k tomu, jak ti to dneska sluší. Jsi mnohem víc než krásná."
Zasmála jsem se. "Možná jsi trochu zaujatý."
"V tom to určitě není. Navíc mám vynikající zrak."
Znovu jsme kroužili, moje nohy na jeho, jak mě tiskl k sobě.
"Vysvětlíš už mi konečně důvod toho všeho?" zeptala jsem se.
Napřed se na mě zmateně podíval a pak změnil směr, vytáčel mě davem k zadním dveřím tělocvičny. Všimla jsem si Jessiky a Mika, jak spolu tančí a zvědavě na mě zírají. Jessica zamávala a já jsem se rychle usmála zpátky. Byla tam také Angela, vypadala přešťastně v náruči malého Bena Cheneyho; nepřestávala se mu dívat očí, i když byly o hlavu níž než ty její. Lee se Samanthou a Lauren s Connerem se po nás taky dívali; dokázala jsem pojmenovat každý obličej, který kroužil kolem mě. A pak jsme byli venku, v studeném, matném světle blednoucího západu slunce.
Jakmile jsme osaměli, vzal mě do náruče a nesl mě temným školním areálem, až došel k lavičce ve stínu stromů. Posadil se tam a houpal mě v náručí. Měsíc už vyšel, byl vidět skrze průsvitné mraky a Edwardův obličej bledě zářil v jeho bílém světle. Edward měl rty semknuté a tvářil se ustaraně.
"Tak o co tu jde?" naléhala jsem tiše.
Ignoroval mě, zíral nahoru k měsíci.
"Zase stmívání," zamumlal. "Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit."
"Některé věci skončit nemusí," zamumlala jsem skrz zuby, okamžitě napjatá.
Povzdechl si.
"Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost," řekl pomalu, konečně odpovídaje na mou otázku, "protože nechci, abys o něco přišla. Nechci, aby ti moje přítomnost cokoliv brala, pokud tomu mohu zabránit. Chci, abys byla člověk. Chci, aby tvůj život pokračoval, jako kdybych já zemřel v roce devatenáct set osmnáct, jak jsem měl."
Zachvěla jsem se při jeho slovech a pak jsem hněvivě zavrtěla hlavou. "V jakém podivném paralelním rozměru bych já kdy šla na stužkovací slavnost z vlastní svobodné vůle? Kdybys nebyl tisíckrát silnější než já, nikdy bych nedovolila, aby ti tohle prošlo."
Krátce se usmál, ale oči měl smutné. "Nebylo to tak zlé, sama jsi to říkala."
"To proto, že jsem byla s tebou."
Na chvilku jsme mlčeli; díval se na měsíc a já jsem se dívala na něj. Přála jsem si, abych mu nějak dokázala vysvětlit, že mě ten obyčejný, normální lidský život skoro nezajímá.
"Povíš mi něco?" zeptal se a podíval se na mě s lehkým úsměvem.
"Už jsem ti někdy něco nepověděla?"
"Jenom mi slib, že mi to povíš," trval na svém a usmíval se.
Věděla jsem, že toho budu téměř okamžitě litovat. "Dobrá."
"Zdála ses upřímně překvapená, když jsi zjistila, že tě beru sem," začal.
"Byla jsem," přerušila jsem ho.
"Přesně," souhlasil. "Ale musela jsi mít nějakou jinou teorii... jsem zvědavý - proč sis myslela, že tě tak strojím?"
Ano, okamžitá lítost. Našpulila jsem rty a váhala s odpovědí. "Nechci ti to říct."
"Slíbilas to," namítl.
"Já vím."
"V čem je problém?"
Věděla jsem, že si myslí, že mi brání obyčejné rozpaky. "Myslím, že tě to rozzlobí - nebo rozesmutní."
Obočí se mu stáhlo, jak si to promýšlel. "Pořád to chci vědět. Prosím!"
Povzdechla jsem si. Čekal.
"No... předpokládala jsem, že jde o nějakou... událost. Ale nenapadlo mě, že to bude nějaká banální lidská záležitost... stužkovací slavnost!" ušklíbla jsem se.
"Lidská?" zeptal se bezvýrazně. Zachytil se klíčového slova.
Sklopila jsem pohled na své šaty a pohrávala si v prstech s kouskem šifonu. Mlčky čekal.
"Dobře," vyhrkla jsem. "Takže jsem doufala, že sis to třeba rozmyslel... že mě nakonec přece jen změníš."
Přes obličej mu přeběhl tucet emocí. Některé jsem poznala: hněv... bolest... a pak se zdálo, že se sebral a zatvářil se pobaveně.
"Ty sis myslela, že je to událost, kdy se vyžaduje společenský oděv, ano?" žertoval a dotkl se přitom klopy svého smokingového saka.
Zamračila jsem se, abych skryla své rozpaky. "Nevím, jak tyhle věci fungují. Mně se to alespoň zdá rozumnější než stužkovací slavnost." Pořád se usmíval. "To není legrace," řekla jsem.
"Ne, máš pravdu, není," souhlasil a jeho úsměv pohasl. "Radši bych to ovšem považoval za vtip, než abych věřil, že to myslíš vážně."
"Ale já jsem vážná."
Zhluboka si povzdechl. "Já vím. A opravdu to chceš?"
Do očí se mu vrátila bolest. Kousla jsem se do rtu a přikývla.
"Tak rozhodnutá, aby tohle byl konec," zamumlal téměř pro sebe, "aby tohle byl soumrak tvého života, ačkoliv tvůj život sotva začal. Jsi odhodlaná všeho se vzdát."
"Není to konec, je to začátek," nesouhlasila jsem šeptem.
"Já za to nestojím," řekl smutně.
"Pamatuješ, když jsi mi řekl, že se nevidím taková, jaká doopravdy jsem?" zeptala jsem se a zvedla obočí. "Zjevně trpíš stejnou slepotou."
"Já vím, co jsem."
Povzdechla jsem si.
Ale jeho těkavá nálada se přesunula na mě. Našpulil rty a jeho oči byly zkoumavé. Dlouho se mi díval do obličeje.
"Takže teď jsi připravená?" zeptal se.
"Ehm," polkla jsem. "Ano?"
Usmál se a pomalu naklonil hlavu, až se mi jeho studené rty otřely o kůži těsně pod koutkem čelisti.
"Právě teď?" zašeptal a jeho dech mi studeně vanul na krk. Proti své vůli jsem se zachvěla.
"Ano," zašeptala jsem, aby se mi hlas nestačil zlomit. Kdyby si myslel, že blufuju, byl by zklamaný. Ale já už jsem se rozhodla a svým rozhodnutím jsem si bylo jistá. Nezáleželo na tom, že mám tělo ztuhlé jako prkno, ruce zaťaté v pěsti, dýchání nepravidelné...
Temně se zachechtal a odklonil se. Opravdu se zatvářil zklamaně.
"Přece nemůžeš vážně věřit, že bych se tak snadno poddal," nadhodil výsměšným tónem.
"Dívka může snít."
Povytáhl obočí. "O tomhle ty sníš? Že z tebe bude netvor?"
"Ne tak docela," řekla jsem a zamračila se, jaké slovo použil. Netvor, to snad ne. "Hlavně sním o tom, že už s tebou budu napořád."
Jeho výraz se změnil, zjihl a zesmutněl nad lehkou bolestí v mém hlasu.
"Bello." Konečky prstů mi zlehka přejížděl po rtech. "Já s tebou zůstanu - to ti nestačí?"
Usmála jsem se pod jeho dotykem. "Jen prozatím."
Zamračil se nad mou zarytostí. Nikdo dnes večer nechtěl ustoupit. Zhluboka vydechl, znělo to skoro jako zavrčení.
Pohladila jsem ho po tváři. "Podívej," řekla jsem. "Miluju tě víc než cokoliv na světě. To nestačí?"
"Ano, to stačí," odpověděl s úsměvem. "Stačí to navždy."
A sklonil se a znovu mi přitiskl studené rty na krk.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře