Prolog

11. prosinec 2011 | 00.41 |
› 

 New York je jako džungle. Když se ztratíš, sežere tě.

Denně do slavného New York City přijíždí tisíce nadšenců vzhůru za slávou, za svými sny. Umělci, rádoby vychytralí podnikatelé, nebo prostě jen ti, kteří mají v plánu vymetat jeden večírek za druhým a nic jiného nedělat. Většina z nich netuší, jak naivní jsou.
Já to taky netušila.
Ne, opravdu jsem nebyla jednou z těch, která sem přijela s barevným snem stát se hvězdou na Broadwayi. Chtěla jsem se osamostatnit a vidina životního luxusu mě z ospalého Westfieldu zavedla sem.
A tak jsem tady.
Přísahám, že v tom děsným růžovým mundůru nejsem dobrovolně. Ale mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Jak říkávala moje babička: Pokud je tvá práce nad zemí, nezoufej si. A já si zoufat nemohla, protože jsem stála uprostřed místní restaurace, která neměla ani podzemní sklep. Bylo krátce po deváté večer, zavíračka se pomalu blížila a bar byl skoro prázdný. Protáhla jsem se mezi dvěma židlemi a mile se usmála na postarší pár. Všechno jsem už měla dokonale nacvičené. Milý úsměv, dobrá artikulace, profesionální přístup. Byla to brnkačka.
Zapsala jsem si objednávku a posunula se o stůl dál... Někdo by si mohl myslet, že mi tahle monotónní práce může časem lézt na mozek, ale nebylo to tak. Občas se tu děly věci, nad kterými zůstával rozum stát. To ale nic neměnilo na tom, že většina zákazníků byla slušná. Sice jsem nikdy nedovedla pochopit, co tolik lidí vidí na malých stolečcích, žlutých stěnách a pomalé obsluze, ale domácí atmosféra asi nakonec vyhrávala nad všemi nedostatky.
Já pomalá nebyla, to jen náš šéfkuchař nestíhal. Už dávno jsem Harrymu říkala, že má do kuchyně přijmout výpomoc, ale do tohohle si mluvit nenechal. Jinak řečeno – byl to škrt a snažil se ušetřit. Já a Gil jsme měly vlastně velkou kliku, že nás Harry přijal. Také nám to dával dostatečně najevo. Přesněji při každé výplatě. Jako by ho s takovými tržbami 220 dolarů týdně vytrhlo.
Měli jsme plno stálých zákazníků. Někteří chodili pravidelně na snídaně, jiné jsme tu mohli vidět jen v době oběda. Já ale stejně měla nejradši, když se lokál vyprázdnil a zůstaly tu jen tiché páry, kterým se sem tam dolilo víno. Přesně jako teď.
Nevadilo mi pozorovat šťastné úsměvy, nenápadné doteky nebo zamilované pohledy. Už od mala jsem byla jiná. Nepotřebovala jsem k životu nikoho jiného kromě sebe. Vždycky jsem si vystačila, byla jsem relativně soběstačná a bylo mi tak dobře. Nestála jsem o to, aby mi za zadkem postával chlap a říkal mi, co mám a nemám dělat.
Za život jsem měla rovnou několik volnějších vztahů, ale nikdy žádnou vážnou známost. Užít si a nechat jít. Tím jsem se řídila. Neposlouchala jsem řeči své bláznivé matky, která ne příliš tajně toužila po tom, že se vdám a budu mít kopu malých vřeštících dětí.
Jak sladké...
Možná jsem byla divná, ale tohle pro mě byl svět, do kterého jsem nikdy nechtěla vstoupit.
Ne dobrovolně.
I to byl možná důvod, proč jsem z malého městečka, kde každý zná každého a každý ví všechno líp než vy, odjela. Nebo utekla? To by bylo možná výstižnější. Výčitkami svědomí jsem se ale nemusela trápit dlouho. Nechala jsem za sebou jen málo těch, kteří by měli tu čest tvrdit, že se jim po mně stýská. Nikdy jsem nepatřila zrovna k těm, pro jejichž společnost by ostatní vraždili. Nebyla jsem královnou plesu, ani kapitánkou roztleskávaček. Ani jsem si nemyslela, že jsem kdovíjak hezká nebo přitažlivá. Byla jsem obyčejná. Normální.
Nebo jsem si to alespoň myslela, než jsem přijela sem.
Jak se ukázalo, New York je plný zvrácených lidí. Nejen, že se za mnou na ulicích chlapi otáčeli, ale dokonce za mnou chodili! Zvali mě na večeře do drahých restaurací a pak k nim domů do ještě dražších bytů a postelí. Většinu jsem odmítala. Nebyla jsem žádná lehká holka na zavolání.
Ani přesto jsem ale rozhodně nepařila k těm, které by si mohly na svůj sexuální život stěžovat. Jen jsem v tomhle směru byla asi příliš vybíravá. Ne každý, který se uměl sladce usmát, se dostal na první metu.
Druhou možná, první jen zřídka.
Netahala jsem si domů každého, na kterého jsem narazila, a líbil se mi. Možná bych to i dělala, kdybych to neměla zakázané od své milované spolubydlící. Nedivila jsem se jí. Většinou praní zůstávalo na ní a ona byla doslova alergická na pánské ponožky bez druhé do páru. Nikdy jsem nepochopila, jak je vůbec možné, že odejdou jen s jednou... Byla to záhada, na kterou jsme i my byly krátké.
Gil. Moje nejlepší, nejmilejší a nejrozumnější kamarádka. Když já jsem začínala pracovat u Harryho, ona mě zaučovala. Nebylo na tom nic těžkého, jen mi holčičí řečí řekla, na koho si mám dávat pozor a na koho můžu být klidně drzá. Kolikrát mi její rady zachránily zadek. Byla něco jako moje starší ségra. Jen v tom nebyla ta pokrevní kravina.
Bydlely jsme spolu v pátém patře jednoho z činžových domů nedaleko baru. Dva pokoje, skromná kuchyňka a na dvě holky příliš malá koupelna. Nebylo to ale tak hrozné. O nájemné jsme se dělily a v pohodě tak dokázaly vyjít i s tím, čemu Harry říkal výplata.
Obstarala jsem poslední stoly a šla si užít chvilku klidu za bar. Ani tam jsem ale neměla volno. Zrovna jsem srovnávala prázdné přepravky pod pultem, když si nade mnou někdo odkašlal.
"Jednu vodu." Poplašeně jsem sebou škubla a praštila se přímo do hlavy.
"Sakra!" zaklela jsem a připlácla si ruku na bolavé čelo. Výborně, pokud budu mít štěstí, zítra z toho bude ukázková modřina. A že já štěstí měla kopec. Vykoukla jsem zpod baru a ze všech sil se snažila na nově příchozího ošklivě nepodívat.
"Vodu, prosím," řekl znovu. Kývla jsem k němu a otočila se, abych mu ji mohla nalít, a zároveň se u toho šklebit. Občas jsem měla problém se zvládáním svého temperamentu. Nebyla jsem cholerik, to vůbec ne! Jen mě některé věci dokázaly vytočit víc než ostatní. Ti, co mě znali, mě nepokoušeli a ti, co ne... no, řekněme, že na to někdy doplatili.
Na dno sklenice jsem hodila dvě kostky ledu a dolila ji vodou z lahve. Bez dalšího pohledu na něj jsem postavila pití na bar.
"Díky." Tím, že poděkoval, jsem trochu zchladla. Někdy jsem svým náladám nerozuměla, ale tak nějak už ke mně patřily. Za ty roky jsem se je snažila kontrolovat, ne vždycky to ale šlo. A ne vždycky jsem chtěla. Většinou platila ta druhá varianta. Bohužel pro mě. Měla jsem velké štěstí, že Harry patřil k těm zaměstnavatelům, kteří dělají, že vidí jen to, co chtějí. Nekomentoval, když jsem vyjela po některém ze zákazníků. Věděl, že jsem víceméně neškodná a jen potřebuju vypustit páru. Některé dny se tu totiž zdály delší, než by měly, a já to potřebovala nějak ventilovat. Zároveň jsem si byla vědomá toho, že mít jiného zaměstnavatele, netoleroval by to. Tak jsem se alespoň snažila všechny střety eliminovat.
Jo, snaha občas i fyzicky bolí.
"Můžu se vás na něco zeptat?" Zvědavě jsem zvedla hlavu, ale když jsem zjistila, že promluvil zase on, zvědavost opadla. Neměla jsem ráda, když jsem na někoho neviděla. U tohohle chlápka to bylo tím, že měl na sobě černou mikinu s kapucí, kterou měl naraženou na hlavě. Podle hlasu mu nemohlo být přes třicet. Cítila bych se trapně, kdybych řekla, že zněl svěže, ale doopravdy to tak bylo.
"Chceš vědět, jak se ta kapuce sundává dolů?" nadhodila jsem se zvednutým obočím a trochu se k němu naklonila. Pažemi jsem se opřela o chladivou desku baru. Nebyla to zrovna ta nejvhodnější poloha, ale z nějakého důvodu jsem mu chtěla vidět do obličeje. Zvědavost byla zpět. Ta jeho neznámá tajemnost stála za prozkoumání. Vůně neznáma mě k němu lákala.
"Spíš jsem se chtěl zeptat, v kolik se tady zavírá," natočil ostražitě hlavu ke straně. V tomhle přítmém světle jsem z jeho tváře viděla jen stíny. Svým způsobem to vzbuzovalo strach, ale pořád jsem se nemohla zbavit chutě se natáhnout a stáhnout mu tu kapuci dolů, jen abych věděla, jak vypadá.
"V jedenáct," odpověděla jsem mu a radši se rychle narovnala. Kdyby přišel Harry, nic by neřekl, ale kdyby mě takhle viděla Gil, vyslechla bych si další přednášku o flirtování na pracovišti. Tentokrát bych v tom byla nevinně. Já neflirtovala. Navíc on nevypadal, že by si toho všiml, i kdybych to dělala.
"Díky," řekl znovu, vyklopil do sebe zbytek sklenice, jako by to byl nějaký tvrdý alkohol, a seskočil z barové židle. Když stál, byl vyšší, než jsem si původně myslela. Na stůl položil desetidolarovou bankovku a upravil si kapuci tak, abych na něj ani teď nemohla vidět... Co to blbnul? Byl snad takovej šereda, že se mi nemohl ukázat? Trochu mě to naštvalo, nelíbilo se mi, že ani nevím, s kým mám tu čest... Otočila jsem se, abych mu mohla vrátit zpátky, ale když jsem se po několika vteřinách otočila zpátky, nestál tam. Byl pryč a dveře se akorát se zacinkáním zavřely.
Zavrtěla jsem hlavou. Tohle byl přesně ten případ, který potvrzoval pravidlo. Chodili sem i divní lidé.
Poslední půl hodina se neuvěřitelně vlekla. Nikdo už tu nebyl a já v sobě přemáhala nutkání dojít ke dveřím a nenápadně otočit ceduli na Zavřeno. Gil se vzadu malovala, dneska byl její velký den. Peter, po kterém snad celý rok pokukovala, se konečně vyslovil a pozval ji na rande. Gil z toho byla celá nervózní, nebyla zrovna ten typ na randění, a nedala se nijak uklidnit. Dokonce ani perverzní vtípky nepomáhaly. Jen se na mě zamračila a řekla, že jsem blbá. Opravdu velká novinka.
Hadrem jsem utřela všechny stoly a srovnala židle. Musela jsem přiznat, že tahle procedura nebyla tou nejlepší částí dne, ale upozorňovala na to, že brzy budu moct jít domů. A to bylo vždycky pozitivní.
Ne, že bych se do svého červeného pokoje tak těšila, ale chtěla jsem odsud už vypadnout. Jedna věc byla, že jsem práci potřebovala, ta druhá, že kdybych nemusela, zůstala bych se válet doma.
"Prosím, řekni, že nevypadám jako zmalovaná kráva," prosila za mnou Gil. Podívala jsem se na ni a povzbudivě se usmála. Už s roztaženýma rukama jsem šla k ní, abych ji mohla obejmout. Přitiskla jsem se k ní a rukou jí přejela po zádech.
"Jsi nádherná," mumlala jsem a odtáhla se od ní na délku paží. "Jestli to Peter neuvidí, sama se na něj vykašli!" radila jsem jí. Přitrouble se usmála. Byla zamilovaná až po uši.
"Děkuju, Cheyen," přitáhla si mě zpátky k sobě. "Slibuju, že ho jinak pošlu za tebou, jo?"
"Určitě, já už si to s ním nějak vyřídím," zasalutovala jsem. Obě jsme ve stejnou chvíli vyprskly smíchy. Zkrátka kamarádky na život a na smrt. V tomhle městě to nebylo až tak úplně metaforické. "Užij si to, zlato," usmála jsem se na ni. "Doma tě nechci vidět dřív než ráno!" dodala jsem, když jsem si všimla, že trochu popotáhla. Hlavně žádné slzy! Děsily mě totiž víc než cokoliv jiného.
"Snad jo," ošila se nervózně. Lehce jsem ji poplácala po paži a rozloučila se s ní. Když se nemůžu bavit já, tak aspoň ona. Přála jsem jí to. Za celý život měla štěstí jen na samé voly. Peter byl sice ňouma, ale byl na něj spoleh a jako bonus byl i docela hezký. Hodili se k sobě. Gil hubeňoučká blondýnka a on plavovlasý čahoun.
Zavíračka zůstala na mně. Harry zmizel už v deset s tím, že musí něco zařídit. To jeho pozdní zařizování jsme všichni znali. Bylo veřejným tajemstvím, že peče s Medeleine Gerovou, která s tím slavným Gerem neměla kromě jména vůbec nic společného. Už jsme si zvykly, že s Gil zavíráme bar my. Nic jiného nám taky nezbývalo.
Skočila jsem se převlíknout do šatny – malé místnosti s jedním světlem a třemi skříňkami na klíč – a pozhasínala všechna světla. Zamkla jsem za sebou a pro jistotu se ještě ujistila, že jsou všechna horní okna zavřená. Měli jsme sice bezpečnostní alarm, ale věřila jsem, že kdyby se něco doopravdy stalo, bylo by to na mě.
Nebála jsem se jít sama tmavými ulicemi, bydleli jsme jen kousek a ochranářskou společnost mi v kabelce dělal pepřák. Šla jsem kolem dobře známých prosklených výloh a bez zájmu se do nich dívala. Některé už měly dokonce vánoční výzdobu. Listopad byl letos obzvlášť chladný, takže jsem se ani nedivila, že mi šla od pusy pára. Už jsem se strašně těšila, až si doma dám horkou vanu s pěnou.
Ale u té představy jsem se zasekla, protože mě někdo pevně chytil pod krkem. Tlačil mi loketní jamku na hrdlo takovou silou, že jsem zasípala. Neslyšela jsem ho přicházet, vůbec jsem nevěděla, že za mnou někdo jde. Matně jsem si vybavovala chvaty, které nás učili na hodinách sebeobrany, ale byla jsem tak strnulá šokem a vzrůstajícím strachem, že jsem jen stála a snažila se rukama odtáhnout tu jeho od mého krku. Ale byl silnější.
"Peněženku, mobil, kreditky," zavrčel mi do ucha a prudce se mnou škubl dozadu. Nepěkně to zabolelo. Měla jsem pocit, že nemám tu čest s profíkem, protože mi pořád drtil hrdlo a nedával mi tak žádnou příležitost mu cokoliv dát. "Dělej!" zacloumal se mnou a jeho stisk tím pohybem o něco povolil, konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Začala jsem šátrat po kapsách, abych mu mohla podat mobil. Vzal si ho a podle pohybů, co jsem za sebou cítila, si ho strčil do kapsy. "Tak je to správně, puso," vydechl mi trhavě do ucha a mnou projela vlna naprostého zhnusení.
"Parchante," neodpustila jsem si, když mi z ramene stáhl kabelku. Pustil mě tak nečekaně, že jsem zavrávorala dopředu. Myslela jsem, že chce utéct, ale to nebyl ten důvod, proč mě pustil.
Zatajil se mi dech, když jsem viděla scénu před sebou... Pod krkem ho svírala čísi ruka. Drtila mu hrdlo stejně jako před chvílí on mně, s tím rozdílem, že ho držela dobrých třicet centimetrů nad zemí. Až teď mi došlo, že vlastně něco udělat můžu. Začala jsem křičet. Ne, to nebyl ten správný výraz. Začala jsem řvát jako pitomá.
Zloděj chrčivě sípal a kopal bezmocně nohama, můj zachránce ho pořád držel nad zemí a nevypadal, že by mu to způsobovalo sebemenší námahu. Ani se mu neklepala ruka. Odhodil ho na zem. Jakmile si ten bastard uvědomil, že je na zemi, začal se plazit směrem od něj. Ale šlo mu to pomalu, a když do něj můj zachránce kopnul, zastavil se úplně. Sklonil se k tomu už nehybnému zmetkovi a ze zadní kapsy kalhot mu vytáhl můj mobil. Na sucho jsem polkla, jak se jeho kroky přibližovaly ke mně.
Beze slova mi ho podal. Do tváře jsem mu neviděla, v té tmě byly vidět jen jeho zářivě bílé zuby.
"Dávej na sebe pozor," řekl chraptivě a zachechtal se. Naprosto bezdůvodně. Vyjeveně jsem ho sledovala a snažila si vzpomenout, jak se správně dýchá. Otočil se a rozeběhl se pryč. Jen tak.
A to jediné, co v tu chvíli mou otřesenou myslí problesklo, bylo, že tuhle černou mikinu jsem dneska už viděla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře