1.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.42 |
› 

 Šok může přijít pomalu. Ale zaručeně přijde.

Celou cestu domů jsem se ohlížela přes rameno. Nadskočila jsem při každém zvuku, otočila se za každým podezřelým stínem. Byla jsem posraná strachy a nezměnilo se to, ani když jsem za sebou zabouchla dveře a zamkla oba dva zámky. Cítila jsem, jak se klepu, ale tentokrát jsem to nepřisuzovala jen zimě... Stáhla jsem ze sebe kabát a třesoucí se rukou ho pověsila na věšák. Tohle se mi nepodobalo, obvykle jsem stres snášela mnohem líp. Neměla jsem ve zvyku se hroutit. Ale můj mozek se na nic neptal. Jen křičel, vřískal a toužil po bezpečí.
V koupelně jsem pustila vodu a nechala napouštět vanu. V tlustém roláku jsem se svezla vedle ní na zem, hlavu si opřela o její hranu a zavřela oči. Jak jsem zjistila, nebyl to vůbec dobrý nápad. Hned se mi pod víčky začal rýsovat obraz toho, jak můj zachránce drží tu svini nad zemí.
Nebyla jsem nevděčná, kdybych nebyla tak vynervovaná, určitě bych mu projevila víc vděku. Když jsem si teď postupně přehrávala všechno, co se stalo, uvědomila jsem si, že jsem tomu cizinci ani nepoděkovala. Ale kde se tam vlastně vzal? Byla to náhoda? Ne. V New Yorku jen tak náhodou nepotkáváte stejné lidi. Tohle náhoda rozhodně nebyla.
Natiskla jsem si promrzlé nohy k tělu a zhluboka vydechla. Jo, nesměla jsem zapomenout dýchat, tudy vedla cesta k úspěchu.
Sledoval mě? Vůbec jsem ho neznala a byla jsem si jistá, že jsem ho v baru dnes viděla poprvé. Mám na lidi paměť a tenhle podivín by v ní jednoznačně zůstal hned někde vpředu. Proč by mě teda sledoval? Vzpomněla jsem si na to jeho ostražité naklonění hlavy. Prohlížel si mě?
Ani jsem si nevšimla, že brečím, dokud mě na chladem zčervenalém obličeji nezastudily slzy. Byla jsem vynervovaná, zmatená a bála jsem se. Když dokázal zvednout chlapa vážícího snad dvakrát víc než on do vzduchu, mohl se dostat i sem? Bezpečnostní agentura sice tvrdila, že jsou jejich zámky neporušitelné, ale... Nechtěla jsem, aby se mi myšlenky ubíraly tímhle směrem, jenže jsem si nemohla pomoct. Byla jsem tak ráda, že Gil nešla se mnou... Co by udělal, kdybychom byly dvě? Zamrazilo mě v zádech.
Ne, nepotřebovala jsem to vědět.
Stáhla jsem ze sebe oblečení a vlezla si do horké vany. Teplá voda mě štípala na kůži, ale neodradila mě. Pohodlně jsem se natáhla a lehce pokrčila nohy. Spolu se zimou začal mizet i strach. Voda byla zvláštně uklidňující, mírumilovná. Bezpečná. Pomalu, ale jistě, mě dávala dohromady.
Pořád jsem se ale nemohla zbavit toho divného pocitu. Ještě nikdy jsem se takhle necítila. Ten tajemný muž mě zajímal už v baru a to se nechoval nijak zvláštně. Nezvedal do vzduchu stokilový chlapy. Jeden prchlivý okamžik mi připadalo, že ho odněkud znám. Neviděla jsem mu do tváře, slyšela jsem ho říct jen pár slov, ale přesto tu ten pocit byl.

Nejspíš to byla blbost a moje ještě dost zmatená hlava si vymýšlela nesmysly, ale...

Kousla jsem se do rtu a víc se potopila do hřejivé vody. Musela jsem vypnout, přestat na to myslet.
Nešlo to. Ať jsem dělala cokoliv, nemohla jsem se zbavit těch obrazů. Nemusela jsem ani zavírat oči a stejně se ke mně vracely... A spolu s nimi i strach. Jak se mi dnešní večer v hlavě rozležel, byla jsem přesvědčená, že o náhodu nešlo. Neobjevil se tam jen tak. To nebylo možné.
Vylezla jsem z vany a omotala kolem sebe osušku. Vlasy jsem si zabalila do turbanu a bosýma nohama doťapkala do pokoje. Na podlaze jsem za sebou zanechávala mokré stopy, ale momentálně mi to bylo jedno. Řešila jsem důležitější a mnohem strašidelnější věci...
Sledoval mě dlouho? Je to úchyl? A proč si sakra vybral zrovna mě?!
Všechny tyhle otázky mi lítaly neposedně hlavou. Nedokázala jsem se delší dobu soustředit jen na jednu, protože v tu chvíli se objevila další, která se zdála důležitější. Bylo to nesnesitelné.
Zalezla jsem si do postele, a ani se neobtěžovala rozestýlat. Věděla jsem, že nebudu moct spát. Ne po tom, co se stalo. Byla jsem z práce unavená, tělo mě bolelo a nohy jsem už skoro necítila, ale moje hlava byla v pohotovostním režimu. Nepřestávala zkoumat každý prapodivný zvuk, který sem byť jen zdánlivě nepatřil. Což bylo docela vyčerpávající, protože z noční ulice se divné zvuky ozývaly skoro pořád. Byla jsem na ně zvyklá, nevadily mi a klidně jsem při nich usínala, ale teď jsem si za nimi představovala hrozící nebezpečí.
Chtěla jsem spát, nic víc jsem si nepřála. Zítra mě čekala ranní směna, kterou jsem vzala místo Gil. O víkendu stačilo, aby byla v práci jen jedna, sice někdy bylo práce až nad hlavu, ale dalo se to bez úrazu zvládnout. Jenže usmívejte se na někoho, kdo vám leze krkem, když jste vyfluslí a bez energie. To dá jednomu pořádně zabrat.
Zhasla jsem stolní lampičku a doufala, že mě okolní tma uspí. Ale jakmile moje oči přivykly tmě, okolní stíny působily ještě děsivěji. Zase jsem rozsvítila a převalila se na druhý bok, směrem k oknu. Ručník mi při tom pohybu sjel z vlasů, které mě okamžitě zastudily na rameni. Byla jsem líná se zvednout a vyfénovat si je, protože jsem věděla, že kdybych se zvedla a rozsvítila zářivkové světlo v koupelně, ještě víc bych se probrala. Takže jsem pevně semkla víčka a vybodla se na to.
Trvalo to hnusně dlouho, než jsem o sobě ztratila vědomí...
Něco se dotklo mých vlasů, byly to prsty. Normálně bych něco zabručela a přetočila se na druhý bok, ale tentokrát ne. Vyšvihla jsem se do sedu a rychle se kolem sebe otáčela. Když jsem u hlavy postele uviděla Gil, spadl mi obří kámen ze srdce. Nebyl to žádný vetřelec, jen moje Gil...
"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit," mumlala potichu. Ruce měla podél těla a bylo na ní vidět, že si dobře hlídá, co s nimi dělá. Opravdu mě nechtěla vylekat. Najednou jsem se cítila provinile.
"Jen se mi něco hnusnýho zdálo," zamumlala jsem rozespale. Podívala jsem se na budík a se zasténáním se svezla zpátky do měkké matrace. Nakonec jsem spala jen dvě hodiny. Nebylo se čemu divit, že jsem byla pořád unavená. Nebyla jsem zrovna ten typ, co by celý den prospal v posteli, ale svých pravidelných šest hodin spánku jsem mít musela, jinak hrozilo, že budu nesnesitelně protivná.
"To vidím," zamumlala zamračeně a natáhla se, aby mohla zhasnout stále rozsvícenou lampičku. Hopla.
Rozhodla jsem se pozornost převést jinam, to mi šlo vždycky dobře. Navíc hrozilo, že bych se nějak prozradila. Gil patřila k těm, kteří dokázali perfektně číst z výrazů tváře. A jako by to nestačilo, měla spolehlivé metody, jak ze mě všechno vytáhnout. A ani to k tomu nepotřebovala násilí. Nechtěla jsem, aby o včerejší noci věděla. Znala jsem ji dobře, a bylo mi jasné, že by si akorát dělala zbytečné starosti.
"Tak jaký bylo rande?" začala jsem vyzvídat a znovu se posadila. Slítla na postel vedle mě, ruce si složila do klína a s úsměvem si zasněně vzdychla. Možná jsem nebyla empatická jako ona, ale tohle bylo jasný jako facka i mně.
"Asi jsem zamilovaná," pokrčila nesměle rameny. Nebylo to vůbec k smíchu, ale já se přesto rozesmála. Natáhla jsem se k ní a nadšeně ji objala kolem ramen.
"A to sis uvědomila až teď?" škádlila jsem ji se smíchem. Byla průhledná, tak neuvěřitelně průhledná. "Ehm..." nakousla jsem nenápadně, "bylo něco?" Hned věděla, o čem mluvím, protože se ode mě odtáhla.
"Cheyenee!" vydechla zděšeně. Její reakce mě rozesmála ještě víc, byla předvídatelná. "Tohle vůbec není vtipný!" mručela nespokojeně, ale v koutcích úst jí pohrával slabý úsměv. "Bylo to první rande, dokonce mi ani nedal pusu."
"On ti vážně nedal pusu? A to už seš zamilovaná? Co když zjistíš, že neumí líbat? Nebo něco mnohem horšího..."
"Cheyen! Ty jsi normálně šíleně zvrhlá!" Jen jsem na ni mrkla a vykopala si nohy ven z deky. I když se mi vůbec nechtělo, povinnosti volaly a já je nemohla ignorovat, pokud jsem nechtěla přijít o práci. A to se mi momentálně zrovna nehodilo.
"Promiň," omlouvala jsem se na oko vážně. "Já jen že fyzický kontakt je ve vztahu víc než důle-" Nenechala mě domluvit a doslova mě dostrkala do koupelny. "Dobře, už budu zticha," ujišťovala jsem ji.
"Obě víme, že to se nikdy nestane," smála se, když za mnou zabouchla dveře. Fajn, tohle si budu pamatovat!
Když jsem se vymotala z koupelny, už upravená a namalovaná, čekal na mě na stole talíř s vajíčky. Zbožně jsem přivřela oči. Občas se víc než hodilo mít doma někoho, jako byla Gil. Pomáhala mi, usměrňovala mě a vysekávala ze špatné nálady. Byla úžasná.
"Takže je mi odpuštěno?" neodpustila jsem si ještě poznámku. Otočila se na mě od sporáku a pohrozila mi vidličkou. Některá gesta jsem byla schopná pochopit, tohle bylo jedno z nich. Víc jsem se svezla do židle a rozhodla se dělat slušnou holčičku. Nemohla jsem do ní rýpat pořád, i ona měla svoje hranice, které jsem nikdy nechtěla překročit. V udobřování jsem tak dobrá zase nebyla.
"Vážně ti nevadí, že to vezmeš za mě?" ptala se opatrně. Spolkla jsem sousto a usmála se na ni.
"Ne, v pohodě!" snažila jsem se znít nejnadšeněji, jak jsem se spánkovým deficitem dokázala. "Bude to zábava!" zamávala jsem příborem nad hlavou a zaječela u toho. Protočila oči, ale zabralo to, smála se. Nerada někoho o cokoliv žádala. Ale já nebyla jen tak někdo. Byla jsem její nejlepší kamarádka. "Navíc se potřebuješ vyspat. To nefyzický rande muselo být vyčerpávající!"
S hraným pohlavkem a hrnkem kafe odešla k sobě. Přitrouble jsem se usmívala a než jsem dojedla všechnu tu usmaženou hromadu vajec, slíbila jsem si, že už do ní na toto téma rýt nebudu. Najdu si radši jiné... Byla jsem tolik zaměstnaná jídlem, že jsem si nevšimla, kolik je hodin. Vylítla jsem ze židle a málem ji tím prudkým pohybem shodila na zem. Zaklela jsem, doběhla si do pokoje pro kabelku a z věšáku si vzala kabát. Z tašky jsem si vyndala pepřák a dala si ho do kapsy kabátu, kde jsem ho pevně svírala v prstech. Možná jsem byla paranoidní, možná vystrašená, ale nehodlala jsem znovu zažít ten pocit úplné bezmoci pod něčíma prackama.
Jako naspeedovaná jsem vyběhla z domu. Sama jsem nechápala, kde se ve mně najednou všechna ta energie bere. Pravděpodobně za to mohla vidina, že zítra si budu moct v klidu pospat... Asi jsem měla štěstí, protože za celou cestu jsem nepotkala ani jednoho pobudu. Ulevilo se mi. Pořád jsem sice měla nutkání se otáčet, ale za bílého dne jsem se tolik nebála.
Bar už byl otevřený, takže jsem se nemusela zdržovat složitým odemykáním.
"Jdeš pozdě," zahrozil hraně hluboký hlas z kuchyně, rozléhal se celým lokálem. "Jednou tohle řeknu ve svý vlastní restauraci, věř mi," uculil se na mě Leslie. Náš kuchař. Brzda. Děvkař. A veselá kopa.
"Jdu včas," nedala jsem se. "A jestli ty někdy budeš mít vlastní restauraci, nebude to na dlouho, brzo ti ji z hygienických důvodů zavřou," setřela jsem ho. Ublíženě se na mě zašklebil.
"Ne, ty s jobem u mě rozhodně nepočítej!"
"To se mi ulevilo," usmála jsem se. Tohle mě probralo ještě víc než ranní procedura v koupelně. Potřebovala jsem mluvit, aby se ze mě nestala chodící zombie. Bylo skoro sedm a k nám začali chodit první zákazníci. S těmi nikdy nebyl problém, většinou si jen nechali sbalit něco s sebou a zmizeli. V sobotu sem lidi chodili především na obědy a večeře, takže to vypadalo na celkem poklidnou směnu...
Vracela jsem se zrovna z kuchyně, kam jsem nesla Lesliemu lístky s objednávkami, když jsem ho viděla sedět na stoličce přímo před barem. Nebudu popírat, že jsem se ho solidně lekla. Nečekala jsem ho tu. Minimálně za světla ne... Bohužel mě nenechal dlouho předstírat, že jsem si ho nevšimla. Zatraceně.
"Málo jsi spala," zkonstatoval a znovu naklonil hlavu ke straně. Tohle jeho naklánění hlavy mi už začínalo lézt krkem. Neuměl ji snad držet zpříma? Ale alespoň už neměl naraženou kapuci, to byl nejspíš pokrok. Dál jsem hrdinně dělala, že ho neslyším a jeho to zjevně pobavilo, protože se vesele uchechtl. Okamžitě jsem ho zpražila pohledem.
"Tohle je nějaká hra?" zeptala jsem se narovinu a ostře položila sklenici hrdlem na bar, až to udělalo nepěkný dunivý zvuk. Divila jsem se, že se nerozbila... Ale nějak jsem to vybít musela, jestli jsem nechtěla začít nahlas křičet.
"Ne?" zvedl překvapeně obočí.
Naklonila jsem se blíž k němu, teď jsem se ho nebála. Chtěla jsem vědět, co je zač, co tu dělá a proč mě sleduje. Jistým zvráceným způsobem jsem netoužila po ničem jiném, než zjistit, proč si vybral mě.
"Ty mě sleduješ," řekla jsem s jistotou a napodobila ho s nakloněním hlavy. Po tom gestu mu zajiskřilo v očích. "Nesnaž se mi namluvit, že je to náhoda, protože není. Včera jsem tě viděla poprvé. Nic o mně nevíš a já nevím nic o tobě, a jestli je tohle tvůj způsob seznamování, popravdě mě docela děsíš."
"Vím o tobě víc, než si myslíš," pousmál se, jako by mluvil o zítřejším počasí. Srdce mi začínalo tlouct rychleji a rychleji, ale ne strachem, vzrušením z toho, co se dozvím.
"A já o tobě nic." A že se mi to nelíbilo. "Máš jméno?" Debilní otázka! Samozřejmě, že má jméno!
"Jsi možná hezká, ale já jméno na potkání neříkám. Měla bys dělat totéž," usmál se na mě. Slabě, jako by to opravdu myslel vážně. Přešla jsem tu poznámku o tom, že jsem hezká, neměla jsem na lichotky náladu, i když byly od mého zachránce.
"Potkali jsme se třikrát, to už jsme skoro staří známí. Můžeš mi ho říct, slibuju, že si ho nechám pro sebe," zkoušela jsem to. Opřela jsem se o bar, abych na něj líp viděla. Měl krásně modré oči, které se na mě pobaveně dívaly. Děsně nenápadně jsem si prohlížela jeho tvář. Plné rty, upravené strniště, dokonale rovný nos. Nechápala jsem, proč se přede mnou snažil schovávat. Nevypadal špatně. Vlastně byl poměrně hezký.
"Tray. Jmenuju se Tray." Vítězně jsem se usmála. V tomhle jsem byla dobrá. Když jsem něco chtěla, nevzdala jsem to, dokud jsem to nedostala.
"Takže, Trayi," hlas se mi při vyslovení jeho jména bez zamýšlení zhoupl. "Posiluješ?" Moje otázka ho překvapila, stáhl obočí k sobě.
"Měl bych?" Steroidy na jeho mozku zjevně nadělaly své. Pokrčila jsem rameny.
"Ještě nikdy jsem neviděla, aby někdo měl takovou sílu," řekla jsem. Nebylo to normální. A u něj už vůbec ne, neměl zrovna postavu Ramba.
"Tipuju, že jsi toho ještě neviděla hodně." Moc jsem se snažila, aby mi jeho věta nezněla dvojsmyslně, ale nemohla jsem si pomoct. Prostě dvojsmyslná byla. Najednou jsem znervózněla. Nevěděla jsem, jak to dělá, ale v jeho přítomnosti se mi emoce měnily rychlostí blesku. "Jsi ještě mladá," dodal po chvíli. Teď jsem to byla já, kdo překvapeně zvedl obočí. Založila jsem si ruce na prsou a jen na něj zírala. Nemohl být o moc starší než já, maximálně šestadvacet.
"Za to ty mluvíš, jako bys všechno viděl a všechno znal!" vyhrkla jsem rozčíleně. Snažila jsem se kontrolovat, ale byla jsem na takovéhle typy chlapů vysazená. Doháněli mě k šílenství už jen tím, že promluvili. A když dodali přesně nějakou takovou perlu o mém věku, byla jsem zlá. A on, jako by poznal, co se uvnitř mě odehrává, se naklonil blíž ke mně. Upřeně se mi díval do očí, když na mě znovu promluvil.
"Nemáš ani zdání o tom, co všechno jsem viděl," řekl tajemně, hlas měl prázdný. "Nevíš vůbec nic, a jestli nechceš dopadnout špatně, měla by ses přestat takhle chovat. Já jsem proti jiným neškodný, ale někteří by si tohle nenechali líbit. Ani od tebe. A bylo by jim jedno, jak budou potrestáni." Neměla jsem páru, o čem to mluví. Šokovaně jsem sledovala jeho tvář, byl tak blízko, že by stačilo trochu natáhnout ruku a dotkla bych se ho. Ani jsem o tom neuvažovala.
"Fajn," vydechla jsem poraženě a stáhla se.
"Hodná holka," pochválil mě. Seskočil ze stoličky a ještě než odešel, nasadil mi do hlavy megamonstrózního brouka. "Večer s tebou musím mluvit. Je to otázka života a smrti."
Kdyby se po těch slovech nezazubil, věřila bych mu každičké do posledního.
Ale takhle jsem jen dál nechápala, co se tu vlastně děje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře