2.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.43 |
› 

 I když něco nedává smysl, nemusí to být zákonitě lež.

Byla jsem roztěkaná, nepozorná a všechno mi padalo. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem to nemohla nijak ovlivnit. Snažila jsem se, strašně moc, ale hlava mě neposlouchala. Pořád jsem musela myslet na to, co řekl. Na ten tvrdý tón, když říkal, že on je proti jiným neškodný. Koho tím myslel? Chtěl mě snad jen vyvést z míry a nechat mě tu zaplavenou otázkami? Akorát ze mě dělal krávu.
"Do hajzlu, Cheyen!" Při těch slovech jsem sebou trhla, realitu jsem momentálně moc neřešila. "Co ti dneska je? Musel jsem jídlo na dvojku odnést sám, abych zjistil, že si tohle neobjednávali!"
"Cože?" zavrtěla jsem hlavou a otočila se čelem k němu. V každé ruce držel vrchovatý talíř s rejží a něčím, co vypadalo celkem jedle, když se vzalo v potaz, že to vařil on.
"Dej se do kupy, holka!" řekl hlasitě a s protočenýma očima odešel pryč. Věděla jsem, že funguju jen napůl, ale vsadila bych se, že by tak fungoval každý v mé situaci. Normálně za vámi nechodí divní chlápci a necpou do vás podobný hovadiny.
Celá nadšená jsem se došourala ke stolu číslo dvě, zákazníkům se omluvila a zapsala si jejich pravou objednávku. Měla jsem štěstí, že to nebyli žádní blbci a nedělali do mě ještě víc, protože jsem si opravdu nebyla jistá, co ještě zvládnu. Už takhle jsem toho měla až nad hlavu.
Když ve tři dorazila usměvavá Gil, trochu jsem se uklidnila. Ale netrvalo to dlouho, protože to znamenalo, že večer je blíž, než bych chtěla. Ne, nebyla jsem tak blbá, abych za ním chodila. Měla jsem v plánu se zabarikádovat doma a spát. Nevěděla jsem, jestli se mi podaří usnout, ale pevně jsem v to doufala. Už jsem to potřebovala.
"Vypadáš strašně." Bylo to první, co mi řekla. Unaveně jsem se ušklíbla.
"Jsem ráda, že to vím," řekla jsem otráveně. "Už se těším, až odtud vypadnu."
"Co je?" zajímala se najednou a přišla blíž ke mně. Dlaní mi stiskla rameno a natočila si mě k sobě. "Vážně, Cheyenee, nevypadáš dobře." Čím dál povzbudivější. Nemůžu být každý den jak modelka vystřihnutá z časopisu. Nejspíš zase odhadla, co se mi honí hlavou, protože pokračovala. "To je vnitřní záležitost, trápí tě něco?" Jo, Gil, kdybys věděla...
"Ne, jsem v pohodě," ujišťovala jsem ji. "Jen se potřebuju prospat, pak ze mě bude zase ta zdravá aktivistka," usmála jsem se. Pořád si mě starostlivě prohlížela, nežrala mi to. Já ale neměla chuť ani náladu na další vysvětlování. Stejně jsem nevěděla, co bych jí měla říct. Kdybych jí řekla pravdu, nenechala by mě odejít, a já už si chtěla lehnout a alespoň na chvíli vypnout.
"Přijdu brzy," zamručela nespokojeně a objala mě. Určitým způsobem mi její starost dělala dobře, v New Yorku jsem neměla nikoho z rodiny a ona mi je částečně vynahrazovala. V tomhle jí to šlo mistrně.
Ani máma se tolik nezajímala, když jednou za čas zavolala, aby zjistila, jestli vůbec žiju a jak se mám. Neměla jsem jí to za zlé, dělala mi to naschvál. Pořád mi předhazovala to, že se jednou probudila a já byla pryč. Za to si ale mohla sama. Věděla jsem, že kdybych neodešla bez jejího vědomí, nikdy bych se z té dusivé díry nedostala. Udělala jsem dobře a klidně bych to udělala znovu.
"Já vím," zakřenila jsem se. "Už budu vykoupaná, dokonce si vyčistím zuby. Spolu se pak pomodlíme, aby to bylo komplet, jo?" utahovala jsem si z ní. Plácla mě po rameni.
"Radši už jdi, nebo ti něco udělám," varovala mě se smíchem.
"Ty? Přeprala bych tě levou zadní!" To nebyla přehnaná sebedůvěra, Gil by na zem složil i silnější vítr, kdyby se něčeho nedržela. Byla tak strašně hubeňoučká, ale přitom toho snědla dvakrát víc než já. Nechápala jsem, kam to všechno dává...
Tyhle krátké chvíle mi vždycky zvedly náladu a teď tomu nebylo jinak. Z baru jsem vyšla s úsměvem, ale jakmile mi na odhalenou kůži na krku začal dorážet protivný mráz, trochu mi pohasl... Zapnula jsem si kabát až k bradě a ruce si strčila do kapes. Měla jsem zimu ráda, ale ještě radši doma z okna. Pěkně v teple.
Šla jsem rovnou domů a nikde se nezastavovala. Už jsem pod sebou téměř cítila teplou postel a oči se mi samy přivíraly. Ale ještě pořád zbývaly dva bloky. Na ulicích bylo jen pár lidí, v téhle části a v tuhle dobu tady bylo poměrně prázdno. Obvykle jsem byla ráda, že se nemusím mačkat v davu, ale dnes bych společnost ocenila. Nepřipadala bych si tak nechráněná... Začínala jsem být paranoidní, co se to se mnou dělo? Proč jsem řešila to, že v davu se hůř zaměřuje cíl? Byla jsem pitomá. A nevyspalá.
Takže když jsem vyběhla schody do pátého patra a celá zadýchaná odemykala dveře, už jsem napůl spala. V předsíni jsem ze sebe jen skopla boty a stáhla vyhřátý kabát. Neobtěžovala jsem se s převlíkáním do domácího, lehla jsem si v džínech a pracovním tričku, které bylo cítit spáleným olejem. Bylo mi to jedno. Stejně jako všechno v tuhle chvíli. Jen jsem zavřela oči a po pár vteřinách o sobě nevěděla.
Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, už byla tma. To ale ještě nic neznamenalo, protože v zimě byla tma už v šest. Až když jsem se podívala na budík, zjistila jsem, že to nebylo zas tak hrozné. Čtyři hodiny bohatě stačily k tomu, abych se cítila normálně. Alespoň v rámci mezí.
A to mi teď muselo stačit.
Dokopala jsem se do koupelny a dala si horkou sprchu. Jen v bílém tílku, šortkách a tlustých chlupatých ponožkách jsem si skočila do kuchyně udělat kafe. Gil by řekla, že to kafe není, protože všechno to mlíko a cukr všechen kofein zabije, ale ona tomu vůbec nerozuměla. Nevěděla, co je dobrý a co ne.
Pustila jsem si televizi a líně přepínala z kanálu na kanál. Nechtěla jsem na nic koukat, jen jsem chtěla přehlušit to hrobové ticho. Bylo fajn, že jsme si nemohly na sousedy stěžovat, ale někdy to vypadalo, jako bychom žádné neměly. Pěkně hnusný pocit... U televize jsem se válela až do devíti, kdy se mi rozezvučel mobil. Podívala jsem se na displej a zamračila se. Byla to Gil.
"Spíš?" zeptala se, jakmile jsem hovor přijala. Usmála jsem se do prázdna.
"Jo, spím," odpověděla jsem vesele. Dobrá nálada byla zpátky a já se jí držela zuby nehty. Nenechám nějakýho vola, aby mi kazil život. Žádný takový.
"Jsem ráda, že se bavíš," zamumlala a bylo poznat, že by se taky smála, ale nemůže. "Vyzvedneš mě? Zajdeme si někam sednout, co ty na to?" Podívala jsem se z okna, sice ještě žádný sníh nenapadl, ale stejně byla skla potažená tenkou námrazou. Už jen při tom pohledu jsem se oklepala. "Koupím ti pizzu!"
"Fajn," vydechla jsem poraženě. Moc dobře věděla, jak na mě. "Ale dáš si ji se mnou," smlouvala jsem. Před očima jsem přímo viděla její znechucený obličej, ona pizzu nejedla.
"To už je vydírání, Cheyen, na to já nehraju. Těším se na tebe, zatím se měj," rozloučila se a telefon utichl dřív, než jsem stačila cokoliv říct.
Měla jsem sice ještě hodinu, ale po sprše můj obličej vypadal dost bídně, takže moje kroky mířily přímo k zrcadlu, kde jsem se snažila zkulturnit. Někdo by si asi řekl, že je dost divné, když si dvě servírky zajdou na večeři do jiné restaurace, ale to asi nikdy nebyl u Harryho. Red seal byl sice slušný podnik, ale jelikož jsme obě znaly Leslieho, zásadně jsme u nás nejedly... Ani jedna jsme nechtěly riskovat, že by nám do jídla zamíchal něco, co tam rozhodně nepatří. Schopný by toho byl, a ani se tím netajil.
Když jsem konečně vypadala normálně, navlíkla jsem se zpátky do džínů a roláku. Byla to jen večeře s kamarádkou, žádné vyzývavé věci jsem si nebrala. Ke kabátu jsem si vzala ještě šálu a rukavice. Takhle večer byla venku ještě větší zima a já neplánovala umrznout. Zamkla jsem za sebou a pepřák si zase dala do kapsy, abych ho měla v případě nouze po ruce. Od té debilní příhody jsem nic nenechávala náhodě.
A asi jsem věděla proč, protože hned před vchodem mě čekala nemilá společnost.
Zastavila jsem se na prahu a nebyla schopná pohybu. Jak mohl vědět, kde bydlím? V prstech jsem pevně sevřela pepřák, ale nechala ho zatím v kapse. Ulice nebyla úplně prázdná a já nechtěla dělat zbytečný rozruch... Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem udělala to první, co mě napadlo. Dělala jsem, že jsem si ho nevšimla. Podle uchechtnutí za mnou mi došlo, že to bylo naprosto k ničemu. Navíc jsem se dostala do nevýhodné pozice, nechtěla jsem ho mít za zády.
Zatočila jsem na první odbočce a zastavila se hned za rohem. Samozřejmě, že šel za mnou. Sebevědomě, jako by mu vůbec nebylo blbý, že mě sleduje. Rádoby statečně jsem vystrčila bradu. Pobavilo ho to, ale nevšímala jsem si toho.
"Ještě krok a máš v očích pepřák!" varovala jsem ho. Hlas se mi netřásl a zněl dostatečně pevně. Přesně tak, jak jsem chtěla.
"Myslíš, že mě vystrašíš pepřákem?" uchechtl se a ledabyle si strčil ruce do kapes kalhot. Pořád na sobě měl tu samou mikinu, což mě nelogicky dovedlo k otázce, jestli se někdy převlíká.
"Bude to muset stačit, protože devítku jsem si nechala doma," ušklíbla jsem se. Nevěděla jsem, kde se ve mně ta odvaha bere, ale najednou tam byla. Byli jsme přeci na osvětlené ulici a ještě nebylo tak pozdě. Nemohl si něco dovolit, pokud nebyl magor. Za což bych teda ruku do ohně nedala. "Proč za mnou lezeš?" zeptala jsem se vážně. Chtěla jsem to vědět, protože jestli chtěl peníze, byl na špatné adrese. A pokud mě chtěl zaujmout, tak na to šel fakticky blbě.
"Jsi zajímavá," pokrčil rameny.
"To je všechno?" nechápala jsem. Sleduje mě, protože jsem zajímavá? On je vážně úchyl! Panebože.
"Věděl jsem, že nepřijdeš, tak jsem si pro tebe došel. Nic víc." Nic víc? Na který pošahaný planetě to žije?
"To je pěkná kravina," řekla jsem rozhodně. Sice byla pravda, že bych na schůzku s ním nikdy nešla, ale jak to mohl vědět? Neznal mě. Nebo jsem si to alespoň pořád myslela. A chtěla jsem u toho taky zůstat. Bylo to míň děsivé.
"Musím s tebou mluvit, říkal jsem ti, že je to důležité. Nedovolím, aby mi v tom zabránil tvůj strach."
"Bezva," rozhodila jsem rukama. "Fajn, protože já a můj strach právě odcházíme. Upozorňuju tě, že jestli za mnou půjdeš, zavolám policajty. A myslím to vážně!" ukázala jsem na něj varovně prstem, i když to gesto samo o sobě bylo spíš k smíchu, než k čemukoliv jinému. Díval se do země a o kousek se ke mně přiblížil. Já couvla a v duchu děkovala sama sobě, že nenosím boty na podpatcích, protože bych se na nich právě zabila.
"Promluvíme si po dobrém, nebo po zlém. Osobně bych preferoval tu první variantu, nemám násilí na ženách rád." To si snad dělá srandu!
"No," polkla jsem. "Je moc hezký, že jsi proti násilí, to já jedině podporuju," mluvila jsem a snažila se nenápadně couvat. Ostražitě mě pozoroval, takže mi bylo jasné, že mu to neuniklo, ale teď to bylo jedno. Chtěla jsem zmizet a to rychle. "Taky nemám ráda, když na ženy někdo používá násilí. Nejsem žádná vyznavačka sado-maso praktik a podobných zvrhlostí." Začínala jsem mlít nesmysly, ale nezajímalo mě to. Prioritou bylo být co nejdřív pryč.
"Asi bych se měl urazit, nejsem žádný násilník," přibližoval se pomalu ke mně. Začala jsem zrychleně dýchat a v ruce jsem skoro křečovitě drtila lahvičku pepřového spreje. Když se na mě vrhne, budu se bránit. A křičet. Došel až ke mně, pohled zapíchnutý do mých očí. I v tomhle špatném světle bylo poznat, že jsou modré. I když to v tuhle chvíli bylo naprosto absurdní, hezky voněl. Na sucho jsem polkla a s jeho dalším krokem se natiskla na stěnu domu.
"Nemám u sebe žádný peníze," vydechla jsem roztřeseně. "A sex se mnou je vážně špatnej, všichni to říkají," mumlala jsem nesouvisle a sledovala jeho rozšiřující se úsměv. To hovado vypadalo... potěšeně!
"Cheyenee, kdo si myslíš, že jsem? Krom toho, že násilník a zvrhlík?" pozvedl jedno obočí. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak se atmosféra a styl jeho chování během vteřiny změnily. Byla jsem o krok pozadu, a ani trochu se mi to nelíbilo.
"Úchyl," řekla jsem popravdě. "Normální lidi nesledujou ostatní a neplíží se za nima jako stíny," poukázala jsem. Logiku vyvrátit prostě nemohl.
"Připadám ti snad jako stín?" zajímal se. Neodpověděla jsem, protože jsem čekala, že se chytne spíš toho úchyla, než stínu. Opravdu nebyl v pořádku. "Kdybych byl jako stín, nevšimla by sis mě, na to se spolehni," usmál se široce. Schizofrenní úchyl, který by si zasloužil diplom od stomatologické komory.
Společnost jsem si vybrat uměla, o tom žádná.
"Co ode mě chceš?" zeptala jsem se narovinu, protože mě ty věčné okliky přestávaly bavit. Aby toho nebylo málo, připadala jsem si kvůli nim čím dál zmatenější, což situaci vůbec nepomohlo.
"Přijel jsem ti pomoct." Nechápavě jsem nakrčila čelo, evidentně mi něco zásadního unikalo. "Blíží se to."
"Co se blíží?"
"Čas změn," řekl a já na něj za tu jeho tajemnost chtěla začít křičet. "Cítíš to?" Zhluboka jsem se nadechla a automaticky odpověděla.
"Ne." Stručně a jasně, bez emocí.
"Nemyslím pachy," opravoval mě. "Zavři oči." Překvapeně jsem zamrkala. Nemyslel si snad, že teď a tady zavřu oči?
"Děláš si srandu," zkonstatovala jsem. Ale jeho tvrdý výraz mi řekl za něj, že nedělá. "Nebudu zavírat oči."
"Tak to neucítíš a pořád mě budeš mít za blázna. Zavři je a konečně pochopíš." Rozhlédla jsem se kolem, na protějším chodníku šlo pár hlučných výrostků. Nespoléhala jsem se na to, že by v případě nouze zasáhli, ale nakonec jsem ho poslechla. Zavřela jsem oči. "Musíš se uvolnit a nadechnout. Poznáš, až to přijde..." Udělala jsem to, co řekl, ale nic se nestalo. "Řekl jsem, aby ses uvolnila."
"To jde docela špatně, když je mi zima a stojíš tady ty," pootevřela jsem jedno oko a zamračila se na něj.
"Nechceš mi snad říct, abych tě zahřál, že ne? Nejsem totiž žádné topení." Ne, humor rozhodně nepatřil mezi jeho silné stránky.
Znovu jsem zavřela oči a pokusila se uvolnit. Celá tahle chvíle byla tak absurdní, až se mi chtělo smát. Nedokázala jsem uvěřit, že se to doopravdy dělo. Nemohla to být přece pravda, ne?
Nadechla jsem se a znovu mu chtěla říct, že se nic neděje, ale nemohla jsem. Protože jsem to ucítila. Nasládlou vůni a spolu s ní teplo. Nebylo to takové, jako když jsem stála ve sprše a nechala po sobě stékat proudy teplé vody. Tohle bylo uvnitř mě. Slabé teplo, které mi vplouvalo do konečků prstů u rukou i nohou. Plíživě postupovalo dál a sílilo. Po zádech mi přejel mráz a jako by ještě víc pomohl tomu, aby se teplo dostalo dál. Už jsem ho cítila v ramenou, rozlévalo se, převalovalo. Spolu s ním sílila i ta vůně, zhutňovala a proudila kolem mě jako nějaký obal. Měla jsem nutkání otevřít pusu a jazykem ji ochutnat, ale odolala jsem. Když se ale teplo začínalo podezřele přibližovat srdci a to začalo zrychlovat, prudce jsem otevřela oči. Trhavě jsem dýchala, a i když venku bylo jen pár stupňů nad nulou, po zátylku mi stékal pramínek potu.
Instinktivně jsem od něj couvla.
"No do prdele!" Bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Kupodivu to dokonale vystihovalo to, co jsem chtěla říct.
"Cítila jsi to," kývl ke mně hlavou. Já tou svojí zatřepala, jak jsem se snažila dostat zpátky do reality. Ještě pořád jsem v konečcích prstů cítila teplo, ale mohla jsem s jistotou říct, že ustupovalo. Stejně tak mizela ta úžasná vůně.
"Co to bylo?!" chtěla jsem okamžitě vědět. Říká se, že nevědomost je sladká, ale tohle rozhodně nebyl ten případ.
"To poznáš časem," usmál se, ale žádné veselí v tom úsměvu nebylo. "Myslím, že na další schůzku už přijdeš, nepletu se?" To mi to jako neřekne?! Kdo si myslí, že je?! Teď jsem to byla já, kdo vzal iniciativu do svých rukou. Odrazila jsem se od zdi a chtěla s ním zatřást, ale jeho ruce mi pevně svíraly ramena ještě dřív, než jsem byla schopná něco udělat.
"Co to bylo?" položila jsem znovu otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíc. Jen se zazubil... A pak se stalo něco, co jsem nikdy dřív neviděla.
Očima mu projel zelený záblesk. Bylo to, jako by mu po nich někdo přejel scanovacím laserem. Přestala jsem dýchat a vytřeštěnýma očima zírala do těch jeho, teď už zase dokonale modrých.
Všechny otázky mi jako mávnutím proutku zmizely z hlavy a zůstala tam jen jediná.
"Co jsi zač?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře