3.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.43 |
› 

 Můžeme soudit ostatní, když sami nevíme, co jsme zač?

"Jsem jako ty," odpověděl klidně a o krok se ke mně přiblížil. Teď už jsem držela pepřák volně v ruce a byla ho připravená použít. "Schovej si to na někoho, kdo ti bude chtít ublížit, Cheyenee." Ten tón jeho hlasu, kterým vyslovil mé jméno, mi poraženě zastrčil pepřák zpátky do kapsy. Ne, v tomhle měl pravdu. Kdyby mi chtěl ublížit, udělá to hned. Ale to ještě neznamenalo, že bych se v jeho přítomnosti cítila dobře nebo v bezpečí.
Pořád jsem měla před očima to, co se dělo s těma jeho. A moc dobře jsem si vybavovala ten pocit hřejivého tepla a sladké vůně. Bylo to tak... přirozené, až mě to děsilo. Co mi to sakra udělal?!
"Ty mi to neřekneš?" zkoušela jsem to znovu. Nenechám ho odejít, dokud mi něco neřekne. Ani náhodou.
"Řekl jsem, že jsem jako ty," pokrčil lehce rameny. Bylo na něm vidět, že si vyloženě užívá fakt, že nemám ani páru, o čem mluví. Zhluboka jsem vydechla, teď nebyla ta správná chvíle na to, abych vypěnila. Musela jsem se kontrolovat. Jeho postoj mi to ale vůbec neulehčoval.
"To bych neřekla," propíchla jsem ho pohledem. "Mně nezáří oči jako v nějakém hodně nepovedeném komiksu."
"Zatím." To jediné slovo způsobilo, že jsem na chvíli zamrzla. Zatím? Jak to zatraceně myslel?!
"Cože?"
"Opravdu to chceš rozebírat tady? Na ulici?" Rozebírat co? Kdy mi začnou svítit oči? Proboha...
"Já s tebou nic rozebírat nechci! Stačí, když mě přestaneš sledovat, budu pak maximálně spokojená!" sjela jsem ho. Už mi bylo jedno, co je zač. Ten chlap se mi nelíbil, ne tím fyzickým způsobem, měla jsem z něj prostě špatný pocit. Znervózňoval mě. A moje hlava si už stejně udělala celkem barvitou představu o tom, co s jeho očima bylo. Když jsem přijela do New Yorku, dělala jsem krátce v jednom tanečním klubu, ale jakmile mi došlo, jaké typy lidí ho navštěvují, dala jsem výpověď. Feťáci, pasáci a jejich děvky. Za ten týden, který jsem tam zvládla, jsem viděla víc než dost. Někteří byli v mnohem horším stavu než tenhle. Ale nikomu nesvítily oči. Možná bere něco nového...
"To je docela smůla, protože já si o tom s tebou promluvit musím," uzemnil mě ledově chladně. Zase z něj šel strach. Couvla jsem.
"Musíš? Jediný, co opravdu musíš, je nechat mě na pokoji!" zlobila jsem se. Štvalo mě, jak se mnou mluví. Jako bych byla někdo, kdo ho musí poslouchat... Věděla jsem, že to bude nějakej úchyl!
"Věř mi, nemám z toho radost," ušklíbnul se a já se ve stejný okamžik zamračila.
"Tak proč to děláš?" pozvedla jsem obočí.
"Řekl jsem ti, že musím," zopakoval znova. Pořád musím, musím, musím! To ať si strčí někam!
"Proč?" nechápala jsem.
"Dostal jsem příkaz," zúžil oči, když to řekl, jako by chtěl vědět, jak budu reagovat. Kupodivu jsem se po té informaci trochu uvolnila, alespoň malinko začal spolupracovat. Založila jsem si ruce na prsou a měla tendenci začít poklepávat botou.
"Příkaz? Abych byla upřímná, mám toho mluvení v šifrách plný zuby, takže bych ocenila, kdybys mi narovinu řekl, co po mně chceš, protože já na tebe nemám náladu ani čas. Doufám, žes to pochopil, nerada bych se opakovala," řekla jsem příkře. Nehodlala jsem ztrácet čas s jeho hrátkami. Jestli mi něco chtěl říct, právě měl možnost. Nemohla jsem nechat Gil čekat moc dlouho. Při vzpomínce na ni jsem se podívala na hodinky. Zbývalo mi patnáct minut. Měla jsem štěstí, že jsem - snad intuitivně - vyrazila dřív, teď se to hodilo.
"Nemám svolení mluvit o tom, kdo mě sem poslal. Mám ti pomoct v prvních dnech. Vždycky je to pro nováčky dost drsné, pořádně je to vystraší. Jsem tady, abych ti pomohl, nechci ti ublížit a neudělám to, když mi k tomu nedáš žádnou záminku," mluvil plynule a zřetelně. Jako by všechno, co říkal, odněkud četl, nebo to měl naučené nazpaměť. Bylo to tak ještě divnější.
"Pomoct mi s čím?"
"S tebou..."
"Do háje, Trayi!" vyjekla jsem. Schválně jsem vyslovila jeho jméno, aby mě začal brát na vědomí. "Na tohle ti seru, chceš být tajemnej? Buď, ale někde jinde. Já totiž na tohle nemám nervy." Otočila jsem se na pomyslném podpatku a rozešla se směrem od něj. Během několika málo vteřin jsem na lokti ucítila jeho prsty. Pevně mě sevřely a snažily se mě zastavit.
To ale nebyl důvod, proč jsem se zarazila. Bylo to tu zase. Slabá sladká vůně. Zašimrala mě na patře, ale nesílila. Tentokrát jsem necítila po těle to příjemné teplo, hřálo mě jen tam, kde se mě dotýkal. Překvapeně jsem zírala na jeho prsty, které se mi skoro křečovitě zarývaly do kabátu. Připadalo mi, jako by tam žádný nebyl, jako by se dotýkal mé holé kůže. Zatraceně!
"Budeš potřebovat pomoc, jsem si tím víc než jistý. Nezvládáš svůj temperament, jsi nesoustředěná a až to přijde, můžeš být i nebezpečná. A to nejen sobě. Tak tě prosím, aby ses začala chovat rozumně. Když se uklidníš, vezmu tě někam, kde ti to všechno v klidu vysvětlím, dokud to nepochopíš... Ujednáno?"
Nevěděla jsem, co za to mohlo, jestli ten dotek, který mi začínal propalovat kůži a rozvibrovával mi celou paži, nebo zvědavost. Pravděpodobně obojí. Opatrně jsem přikývla. Potěšeně se usmál, evidentně spokojený tím, že mě přesvědčil.
"Pojď za mnou," pobídl mě, na nic nečekal a zamířil směrem k Páté avenue. Zaraženě jsem ho následovala. Vůbec jsem netušila, proč jsem to dělala. Šla za cizím chlapem – divným cizím chlapem -, tmavými ulicemi New Yorku, zatímco bych měla jít úplně jiným směrem za svou nejlepší kamarádkou. Nedávalo to smysl. Šel rychle a já mu sotva stačila. Od pusy mi šla pára, jak jsem se s ním snažila udržet krok. Bylo tu poměrně ticho, jen sem tam se ozval něčí bujarý křik nebo siréna policejního auta. Byl sobotní večer a New York se začínal probouzet.
"Kam mě to vedeš?" popoběhla jsem za ním.
"Uvidíš," řekl jen a pokračoval dál. Zabočili jsme do ulice, která už na první pohled nevypadala vůbec hezky. Pár prázdných prosklených výloh a jeden poblikávající neonový nápis, který hlásal Underworld. Překvapeně jsem nadzvedla obočí, když se právě u něj zastavil. "Tak už vidíš."
Co? Chce mě zatáhnout do nějakýho baru? Najednou jsem byla ještě nervóznější. Tohle nebyl dobrý nápad, vůbec jsem s ním neměla chodit. Měla jsem se ho pokusit setřást, utéct mu, nebo mu prostě nastříkat pepřák přímo do těch jeho zfetovanejch očí.
"Jdeme dovnitř?" ověřovala jsem si. Přikývl. A než jsem se stačila nadechnout, abych začala hlasitě protestovat, otevřel masivní pokované dveře, které se sem ani trochu nehodily, a zalezl dovnitř. Nechal mě tam stát a neřekl ani slovo... To si byl tak jistý, že půjdu za ním? Byl tak nechutně sebejistý! Podívala jsem se kolem sebe a zhodnocovala situaci. Další takovou příležitost k útěku už nejspíš nedostanu a těžko říct, co mě čeká tady. Všechno uvnitř mě řvalo zdrhat!, ale jeden slabý hlásek vzadu v mé hlavě mi našeptával, ať jdu za ním. Střídavě jsem se dívala na vchod a prázdnou ulici za sebou.
Nepříjemné dilema.
Podvědomě jsem věděla, že dělám chybu, ale zvědavost byla silnější. Potřebovala jsem vědět, kde se vzala ta vůně a teplo. A k mé smůle to zatím vypadalo, že je jediný, kdo mi to může objasnit.
Otevřela jsem dveře – byly opravdu těžké – a dostala se na kamenné schodiště, které vedlo dolů. Na zdech byly rovnoměrně zavěšené petrolejové lampy, ale když jsem přišla blíž a konečně si zvykla na nové světlo, všimla jsem si, že v nich jsou klasické žárovky. Majitelé byli očividně jen pozéři... Sešla jsem schody a zabočila doleva, odkud šlo světlo. Vešla jsem do poměrně velké přepažené místnosti. Byla potemnělá, a že by zrovna voněla, se taky říct nedalo. Chlap za barem si mě slizce změřil a napil se piva. Potlačila jsem znechucený úšklebek. Podívala jsem se kolem a konečně zahlédla Traye. Seděl v zadním koutě a před sebou měl sklenici s průzračnou tekutinou. Zase voda?
Přitáhla jsem si kabelku blíž k rameni a nesměle došla k němu. Prstem ukázal na židli naproti němu, jinak se ani nepohnul. Ke svému překvapení jsem ho bez řečí poslechla a posadila se.
"To je... moc hezký podnik," řekla jsem sarkasticky, když jsem ze sebe sundala kabát a přehodila si ho přes opěradlo židle. Seděli jsme přímo u kameny obložené zdi a mně díky němu netáhlo na záda. Mezitím k nám přišel ten chlap z baru, postavil se před stůl a mlčel.
"Jednu colu," zkusila jsem, když se dál k ničemu neměl. Zafuněl a odploužil se pryč. Ježiši, já si opravdu umím vybrat společnost. Byl zpátky až moc brzo, postavil přede mě skleničku a zase beze slova odešel. Radši jsem to nekomentovala.
"Tak," vydechla jsem, když jsem se zhluboka napila. Cola mě skoro nepříjemně studila v krku, ale měla jsem v něm tak ošklivě sucho, že jsem to ignorovala. "Už mi řekneš, co to všechno mělo být? Bez všech těch šifer a hádanek?" Taky se napil. Celou dobu mě bedlivě sledoval očima a přehodnocoval každý můj pohyb, každý výraz tváře. Možná si to ani neuvědomoval, já ale jo.
"Začnu od začátku."
"To zní rozumně," souhlasila jsem, najednou celá vzrušená z toho, že se dozvím víc. Založila jsem si ruce před sebe na stůl a o prsty si opřela bradu.
"Před více jak sto lety..."
"Až takhle od začátku?" zamumlala jsem ve snaze trošku odlehčit situaci. Nepochopil to. Přirozeně.
"Nebudeš mě přerušovat." Bylo to oznámení, žádná žádost. Pravou rukou jsem naznačila, že si zamykám pusu a teatrálně jsem položila imaginární klíč k jeho dlani. Ještě jsem se na něj usmála. Věděla jsem, že ho to rozhodí a mě bavilo mít alespoň takhle navrch. Dělal, že nic neviděl a pokračoval.
"Před více jak sto lety se v Albertě narodil chlapec. Vzhledem se ničím nelišil od svých vrstevníků, nikdy nebyl jiný. Dokud se jednoho dne neztratil. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, najednou byl pryč. Hledali ho hodiny, z kterých se staly dny. Jeho rodiče už pomalu přestali doufat, že ho ještě někdy uvidí, ale stal se zázrak a on se vrátil... Už ale nikdy nebyl jako dřív. Změnil se. Z bezproblémového chlapce se stal rváč, který se nedokázal ovládat. Jak rostl, vztek v něm jenom sílil, stupňoval."
"To je moc hezká pohádka," mlaskla jsem bez zájmu. "Perfektně plní svůj účel - uspává mě."
"Dokážeš mě pět minut poslouchat?" zamračil se na mě.
"Co myslíš?" Jedno obočí se mi provokativně vyhouplo nahoru. Přísně se na mě podíval a já snad ze strachu, že by mohl zase udělat ten trik s očima, ustoupila. "Fajn, ale dostaň se k věci."
"Měl čerstvých devatenáct, když se to stalo. Pohroma, kterou nikdo nečekal. Během jediné noci vyvraždil celou osadu. Muže, ženy, děti i starce. Zabil každého, kdo se mu dostal do rukou." Překvapeně jsem vydechla. Nepředpokládala jsem, že se ten příběh bude ubírat tímhle směrem. "Ale to nebylo jediné, co se tu noc stalo. Změnil se. A to ne jen v tom metaforickém smyslu slova. Změnil svou podobu." Protočila jsem oči, už mě zase začínal nudit. "Už v prastarých knihách jsou první zmínky o změně podob. Zplozenci zla, ďáblové, démoni. Ti uměli měnit svou podobu, aby oklamali své oběti. Tohle nebyl ten případ, protože on na sebe nevzal podobu jiného člověka. Změnil se ve zvíře."
"Když vyvraždil celou osadu? V tom je jistá logika," pronesla jsem kysele.
"Myslím opravdové zvíře. Vzal na sebe podobu vlka."
"Jasně, nakonec si vzal Karkulku a měli spolu vztah plný sexu, dokud neumřeli. Něco lepšího tam nemáš? A pořád nechápu, co to má společného se mnou," bručela jsem nespokojeně. "Víš, Trayi," narovnala jsem se v ramenou a naklonila se blíž k němu. "Ty jsi opravdu podivín těžkýho kalibru a dost mě tvůj nesmysl pro humor děsí, takže určitě pochopíš, když teď odejdu. Jsem ráda, že si rozumíme," domluvila jsem a natočila se, abych si z opěradla mohla stáhnout kabát. Jenže jeho ruka vystřelila ke mně a znovu se mě dotkla.
Přišlo to téměř okamžitě a tentokrát mnohem intenzivněji, protože se mě dotýkal přímo na kůži. Ta se pod jeho prsty začínala rozechvívat a zahřívat. Skoro jsem mohla vidět, jak se mi teplo rozlévá pod pokožkou. Ve vzduchu byla cítit ta nasládlá vůně, která se začala mísit s tím zatuchlým pachem baru. Zamrkala jsem... Když znovu promluvil, šeptal.
"Cheyenee, ty nejsi obyčejná. Sama to víš ze všech nejlíp. Cítíš to teplo, které z tebe sálá. Cítíš, co s tebou dělá to, když se tě dotknu. Volá tě to, uvnitř tebe se něco probouzí. Někdo tomu říká prokletí, někdo dar. Jsi výjimečná a brzy sama uvidíš, že ti říkám pravdu. Jen potřebuješ pomoc, nemůžeš to zvládnout sama." Jeho slova mě upřímně děsila. Mluvil z cesty a já ho nechtěla dál poslouchat. "Budu tady, až to přijde," procedil skrz zuby, jako by mu záleželo na tom, abych ho brala vážně.
"Až přijde co?" vyhrkla jsem a pokusila se setřást jeho ruku. Povedlo se mi to, s jeho dotekem zmizelo i teplo. Prudce se postavil, až za ním hlasitě zavrzala židle.
"Až přijde den, kdy to v tobě vypukne. Až přijde den, kdy se přeměníš. Až přijde den, kdy i ty sama budeš nebezpečná pro svoje okolí!"
"Ty jsi... blázen!" rozhodila jsem rukama a hystericky se rozesmála. "Magor, kterýho nebudu dál poslouchat! Nelez za mnou, nebo přísahám, dopadneš špatně!" varovala jsem ho a myslela to smrtelně vážně. "Ještě jednou tě uvidím a okamžitě volám policajty, rozumíš tomu, co říkám?!"
"Cheyenee, pochop to, tohle není jen o tobě, jde tu o lidi kolem tebe," snažil se mi domluvit. Zněl rozčíleně a podle toho, jak mu přeskakoval hlas, jsem usoudila, že je ve skutečnosti rozčílený mnohem víc, než dává najevo. "Nechceš ublížit těm, které máš ráda. Delia si tě žádá, volá tě a ty její volání dřív nebo později poslechneš. Je jen na tobě, jak to uděláš a jak to dopadne. Já budu u tebe, ať už se rozhodneš jakkoliv. Mám za úkol tě hlídat a to také udělám!"
S vytřeštěnýma očima jsem na něj zůstala civět.
"Jaká Delia? Mě nic nevolá, uvědom si to konečně! A opovaž se mě sledovat, nepotřebuju za zadkem žádnou zfetovanou chůvu!" Bylo mi jedno, že křičím a že nás ten chlápek u baru zaujatě sleduje. Postavila jsem se na nohy a natáhla na sebe kabát. Roztřesenýma rukama jsem z kabelky vytáhla peněženku a na stůl hodila peníze.
"Promysli si to, Cheyenee. Nejsou žádné druhé šance." Už zněl jinak, smířeně a poraženě. Výhružně.
"Já si nemám co promýšlet!"
"Uvidíme, jak budeš mluvit, až newyorskou noc protne tvoje vytí..." Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, tohle už vážně přeháněl. Bez dalšího slova jsem odtamtud zmizela, nechtěla jsem v tom pajzlu strávit ani minutu navíc... Co z toho ten magor měl? Bavilo ho strašit lidi? Deptat je? Šlo mu to skvěle. Ruce jsem si založila na prsou, jak se do mě venku pustila zima. Podívala jsem se na hodinky a zasténala. Jedenáct bylo dávno pryč, ani jsem nepostřehla, že uběhlo tolik času. Gil už bude určitě doma... Vyhrabala jsem ze dna kabelky mobil a s dalším zasténáním rozklikla šest nepřijatých hovorů. Pět od Gil a jeden od Leslieho. Zmáčkla jsem zpětné volání a přiložila si telefon k uchu.
"Cheyen? Cheyenee, jsi to ty?" I přes telefon zněla vystrašeně. Sakra.
"Jo, Gil, jsem to já. Jsem v poho-"
"Cheyenee Petersonová, nechceš mi říct, že jsi v pohodě, že ne?! Protože já jsem se mohla zbláznit strachy! Kde jsi?" Přivřela jsem oči. Její starost mě sice těšila, ale někdy to přeháněla. V tomhle mi tolik připomínala moji mámu.
"Přesně to chci říct, jsem v pohodě a už jdu domů. Nedělej si starosti, za deset minut jsem tam, jo?"
"Ještě si to vyžereš, kamarádko," řekla zlověstně a zavěsila. Zatraceně! To poslední, o co jsem stála, bylo naštvat Gil. Kdybych pořád nebyla tak vyjevená ze všech těch blbostí, co do mě cpalo to hovado, možná bych se na sebe zlobila, že jsem Gil nedala vědět. Musela o mě mít strach...
Když jsem odemkla byt, všude byla tma. Rozsvítila jsem lampičku na chodbě, a co nejtišeji šla dál. V obýváku na stole ležela krabice s pizzou a na ní lístek papíru.
Šla jsem spát. Pizza už je studená.
Tohle bylo zlé. Když na mě ani tu chvíli nepočkala, určitě bude hodně naštvaná... Kabelku a kabát jsem hodila na gauč a pizzu nechala pizzou. Neměla jsem hlad a k snídani si ji můžu v klidu ohřát... Ani jsem si nedávala sprchu a jen se odpotácela do postele. Únava na mě dopadla stejně tak rychle, jako já na matraci. Zavřela jsem oči a oddechla si. Tady jsem se cítila v bezpečí... Netrvalo dlouho a já už napůl spala.
To poslední, co jsem vnímala, než jsem to úspěšně zalomila, bylo táhlé vytí. Ale nejspíš jen uvnitř mojí hlavy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře