4.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.44 |
› 

 Každý se udobřuje jinak. Někomu to jde skvěle, někomu hůř.

Měla jsem pravdu, jakmile jsem se celá rozlámaná doploužila do kuchyně, abych si postavila vodu na kafe, Gil už seděla u stolku a zatvrzele dělala, že mě nevidí. Nalila jsem vodu do konvice a zapla ji. Otočila jsem se čelem k ní a opřela se zády o kuchyňskou linku. Ruce jsem si založila na prsou a ospale se na ni podívala.
"Zlobíš se?" zachraptila jsem. Hlas mě po probděné noci příliš neposlouchal. Snažila jsem se spát, byla jsem unavená a nic jiného jsem si nepřála, ale pořád jsem se budila. Převalovala jsem se a nemohla najít žádnou polohu, která by mi vyhovovala.
"Co bys řekla?" pronesla ironicky a ani se na mě nepodívala. Povzdechla jsem si a udělala těch několik kroků k židli naproti ní.
"Omlouvám se," začala jsem provinile. "Měla jsem se ti ozvat, nemyslela jsem..."
"To vím, to ty neděláš nikdy," řekla jakoby nic. Myslela jsem, že z ní další slova budu muset páčit násilím, ale překvapila mě. "Co sis myslela, Cheyenee?! Vždyť víš, že se ti tady může kdykoliv něco stát! Víš, jaký jsem měla strach? Mohlo tě srazit auto! Nebo tě mohl někdo unést!"
"Gil, klid!" tišila jsem ji. "Příště se ti ozvu, jo? Slibuju. Hlavně na mě nebuď naštvaná, prosím," škemrala jsem a vstala, abych mohla dojít až k ní a zezadu ji obejmout kolem ramen. "Jsem pitomá."
"Aspoň, že to přiznáš," usmála se slabě a rukou mě poplácala po paži. Už jsme byly dobré. "Co tě vlastně zdrželo?"
Sakra. Doufala jsem, že se na tohle nezeptá. Co jsem jí měla říct? Že mě pronásleduje úchyl, co do mě hustí divný věci? Jo, tím bych ji rozhodně uklidnila. S jejím přístupem by mě pravděpodobně zavřela doma a nikam mě nepouštěla.
"No..." soukala jsem ze sebe neohrabaně. "Potkala jsem kamaráda," řekla jsem první, co mě napadlo. Kamarád?! To je pěkně blbá výmluva! Teď si ještě bude myslet, že je míň důležitá než někdo jiný. To jsem moc nedomyslela.
"Kamaráda?" pozvedla obočí nahoru. "Znám ho?" Jen jsem zavrtěla hlavou, moje vlasy jí tím pohybem spadaly na ramena. "Aha," zamručela, ale podle tónu toho jediného slova jsem poznala, že mi nevěří. Někdy mě její všímavost štvala, jako třeba teď.
"Zakecali jsme se," lhala jsem dál, "a pak mě pozval na skleničku."
"Takže rande?"
"Ne!" bránila jsem se hned. "Je to jen kamarád."
"Něco mi zatajuješ, Cheyenee Petersonová," přimhouřila na mě oči. "A já zjistím co."
Byla bych mnohem radši, kdyby to nedělala. Když ten cvok uháněl mě, budiž. Ale aby začal lézt i za Gil... ne, to bych nikdy nedopustila. Chvíli jsem odhodlaně uvažovala nad tím, jestli bych neměla někam zavolat. Co když je vážně blázen, co odněkud utekl? Podle toho, co mi vykládal, bych se ani nedivila.
"Fajn," zahučel jsem a její poznámku ignorovala. "Dáš si kafe?"
"Ne, už jsem měla..." Zase zněla mile. Oddechla jsem si, nechtěla se v tom dál nimrat. "Volala ti máma." Překvapeně jsem se otočila od kouřícího hrnku. Máma volala?
"Co chtěla?" zajímala jsem se, když jsem si sedala zpátky na židli naproti ní.
"Máš jí zavolat, ale nezněla nijak naléhavě, takže si nedělej starosti. Určitě se chce jen zeptat, jak se máš," zakřenila se na mě. Jo, tohle jsme už znaly. Většina hovorů od mámy probíhala stejně. Nejdřív se ptala na celkem normální věci. Na práci, na Gil, na New York. Ale vždycky skončila u toho, jestli nemám vyhlídnutý nějaký nový objev. Její posedlost tím, že nemám žádnou vážnou známost, byla šílená. Nejvíc mě zarazila ve chvíli, kdy se mě zeptala, jestli jí náhodou nezatajuju něco o své sexuální orientaci. Od té doby si ze mě Gil dělala v jednom kuse legraci. Kdyby tak chudák máma věděla...
"Jasně," zasmála jsem se. I s hrnkem kafe jsem se přesunula do miniaturního obýváku, kde jsme měly telefon. Zpaměti jsem vytočila její číslo. Nemusela jsem čekat dlouho, zvedla to hned po třetím zazvonění.
"Cheyen!" vypískla, jakmile jsem houkla slabé ahoj, mami. "Jak je možné, že mi sama od sebe nikdy nezavoláš? Připadám si pak jako stará otrava, co ti nedá pokoj!" zlobila se hraně ublíženým tónem.
"Tak to není, mami," protočila jsem oči. "Jen teď nemám moc času, víš?" Gil na mě z kuchyně škodolibě mrkla. Vyplázla jsem na ni jazyk. "Potřebovala jsi něco?" zeptala jsem se.
"To musím něco potřebovat? Nemůžu tě jen chtít slyšet? Jak se máš, zlatíčko?"
"Skvěle, mami," zadržela jsem povzdech. "Před chvilkou jsem vstávala." Snad na potvrzení svých slov jsem zívla.
"Neměla by ses tak dlouho válet v posteli, zlato! Tam za tebou žádný nepřijde!" poučovala mě rádoby mateřským hlasem. "Leda že by v ní už někdo byl?" Dokázala jsem si přesně představit, jak se právě tváří. Plná očekávání, napnutá jako struna. A já ji zase musela zklamat.
"Ne, nikdo se mnou moji malou postel nesdílí, neraduj se."
"Ach, zlato! Kdy už konečně přijdeš k rozumu? Víš, když já a tvůj otec..." Už to začínalo, odtáhla jsem si telefon od ucha a nechala ji, aby se vypovídala. Když jsem si telefon přiložila zpátky k uchu, ještě pořád mluvila. "... nechceš skončit jako osamělá ženská, věř mi!"
"Já ti věřím, mami," zamumlala jsem poslušně, ale myslela si cosi o příliš starostlivých matkách.
"A co ten mladík, který se po tobě minulý týden sháněl? Cheyenee, byl okouzlující! Přímo pro tebe!" Ve stejný moment, kdy to řekla, jsem zamrzla. Modlila jsem se, abych nevěděla, o kom mluví, i když mi už předem bylo jasné, že vím přesně, o kom je řeč.
"Cože?" dostala jsem ze sebe s obtížemi. Hrnek s kafem jsem pro jistotu položila na konferenční stoleček hned vedle sebe.
"Ty to nevíš? Říkal, že se za tebou hned zastaví, jen co přijede do New Yorku! Popravdě o tebe jevil velký zájem a moc ho mrzelo, že tě tu nenašel! Kdo to byl, Cheyenee? Byl to vážně sympaťák," rozplývala se máma a já se postupně dostávala do infarktového stavu.
"Jeden kamarád," mlžila jsem, jak se jen dalo. Včas mi došlo, že to jí jako vysvětlení rozhodně stačit nebude, tak jsem pokračovala a snažila se znít přesvědčivě. "Znám ho ze školy, dlouho jsme se neviděli. Za tu dobu se dost... změnil."
"Proč se mi jen zdá, že od sebe všechny záměrně odháníš, Cheyen? I ty máš právo být šťastná," mumlala něžně. Přivřela jsem oči a pozadu slítla na měkký gauč. Musela jsem si sednout, abych byla schopná komunikovat dál.
"Neodháním, jsem jen vybíravá," opravovala jsem ji, i když jsem věděla, že tím jen přilévám olej do ohně. "Mami, budu muset končit, Gil tu má další hovor," vyhrkla jsem ze sebe možná až příliš rychle.
"Ozveš se mi?"
"Jasně, mami. Určitě se ozvu, až bude trochu víc času. Chybíš mi. Pozdravuj tátu a Ala. Mám vás ráda," řekla jsem a rychle hovor ukončila. Věděla jsem, že na mě bude naštvaná, ale to bylo teď to poslední, co mi dělalo starosti.
Byl tam. Tray byl za mojí mámou a podle toho, jak na větvi z něj byla, s ní o mně mluvil. Ani jsem nechtěla myslet na to, co všechno mu máma mohla navykládat. Rukou jsem si nešetrně vjela do vlasů. O co mu jde? Jedna věc byla, že otravoval mě, ale jestli do toho chtěl zatáhnout i mou rodinu, bylo to něco úplně jiného.
Možná teď byli daleko ode mě, možná jsme za ten čas, kdy jsem byla pryč, trochu odcizili, ale kdyby jim hrozilo jakékoliv nebezpečí, prala bych se do krve. I když jsem věděla, že s chlapem, co do vzduchu zvedá stokilová hovada, bych žádnou šanci na výhru neměla. Mračila jsem se před sebe, a ani si nevšimla, že si vedle mě sedla Gil.
"Vypadáš, jako bys viděla ducha, Cheyen. Co se děje?" ptala se a rukou mi něžně upravovala vlasy na zádech. Měla jsem skoro nezvladatelnou potřebu se jí svěřit, ale nemohla jsem. Pokud bych do tohohle blázince zatáhla i ji, nikdy bych si to neodpustila. Opřela jsem si hlavu o její rameno a pomalu vydechla, snažila se nabrat ztracenou vnitřní rovnováhu.
"Chce mě dát dohromady s nějakým plešatým čtyřicátníkem," zamumlala jsem nakonec a potěšeně zjistila, že to znělo dostatečně věrohodně. Moje máma byla okatá dohazovačka a to, že by se snažila s někým mě seznámit, by nebyla žádná novinka.
"Já tě nedám," usmála se mi do vlasů a já si jí unaveně složila hlavu do klína. Spánkový deficit mě dohnal i přes kofeinovou bombu v podobě kafe. Hlavou se mi honily samé příšerné scénáře toho, jak Tray s tím jeho zářivým úsměvem sedí naproti mé mámě. Nenápadně s ní flirtuje, aby z ní vytáhl všechno, co ho zajímá. A ona okouzleně vypráví, přehání a nadšeně mu popisuje všechny mé skvělé vlastnosti, které podle ní žádná jiná ženská na světě nemá.
Básní mu o mně. O tom, jak jsem jako malá zachránila život polomrtvému štěňátku, jak jsem s vyznamenáním odmaturovala... Mluví o mých bývalých a všechny barvitě pomlouvá. Zmiňuje se o mém špatném vkusu a nedostatku času. O prořízlé puse a nekultivovaném chování. A on pozorně poslouchá, všímá si každičké drobné emoce, která se jí odrazí ve tváři. Úsměv se mu čím dál víc rozšiřuje... Až vidím něco, co bych u normálního člověka nikdy neviděla.
Zuby, dlouhé ostré tesáky mu vyčnívají s roztažených rtů.
Očima mu projíždí zelený záblesk a hned na to mění barvu. Z průzračně modré se z ničeho nic dívám do neuvěřitelně bledých očí, které září a propalují moji mámu. Ta si ničeho nevšímá a dál vesele vypráví o tom, jak zábavná umím být. On se pomalu odsouvá ze židle, a pak je to jako ve zrychleném filmu.
Už na židli nesedí Tray, na stůl se obrovskými tlapami škrábe sněhově bílý vlk s černou šmouhou na zádech. Máma se na něj do poslední chvíle usmívá, dokud vlk neotevře tlamu a s vyceněnýma zubama se jí nevrhne po krku.
S hlasitým vyjeknutím jsem se posadila. Trhavě jsem dýchala a snažila se uklidnit. Srdce mi splašeně uhánělo kupředu a po zádech mi stékal slabý pramínek potu.
Podívala jsem se vedle sebe, kde pořád seděla Gil. Spala. Na tváři jí pohrával spokojený úsměv. Celým tělem byla odkloněná směrem ode mě, hlavu měla nakloněnou ještě víc ke straně. Bude ji pořádně bolet za krkem. Vyškrábala jsem se do stoje, abych ji už dál svou vahou netížila, ale když jsem se postavila a otočila se hlavou proti gauči, dostala jsem dnes už druhý infarkt.
"Ahoj," usmál se a nesměle ke mně mávnul rukou, jako by se nechumelilo. Přestala jsem dýchat a snad s poslední rozumnou myšlenkou se bleskově natáhla po telefonu. Vyťukala jsem 911 a s rukou zbytečně napřaženou k němu čekala, až se z něj někdo ozve. Jenže telefon byl hluchý. Přesně jsem poznala, kdy mu došlo, že jsem si tu nemilou skutečnost uvědomila i já, protože se usmál ještě víc.
Celá ustrašená jsem se podívala zpátky na Gil, pořád se nehýbala a mnou najednou projel nehezký pocit, že je něco špatně. Klekla jsem si k ní a zacloumala s ní. Bylo to v rozporu s mou vnitřní přísahou, že ji do tohohle nezatáhnu, jenže tady už to překračovalo všechny meze. Ale ona nereagovala.
"Cos jí udělal?!" štěkla jsem po něm roztřeseným hlasem. Rukama jsem přejížděla Gil po vlasech a doufala, že třeba jen hluboce spí, ale nic se nestalo. "Kousnul jsi ji?" vyjekla jsem první absurditu, která mě ve spojitosti se snem napadla. Napřáhla jsem k němu ruku s telefonem a byla schopná ho jím umlátit, jestli jí něco udělal. Sice nebyl ideální, ale byl to jediné, co jsem měla po ruce.
"Proč bych ji proboha kousal?" zeptal se dotčeně a o krok přede mnou a ovladačem ustoupil. Spolu jsme asi museli vypadat hrozivě. Podívala jsem se na Gil, pořád se usmívala. Na tváři měla tak uvolněný výraz, že bych normálně řekla, že usnula a něco hezkého se jí zdá.
"Protože seš úchyl!" zaječela jsem. "Co tu vůbec děláš a jak ses sem dostal?!"
"Dveřmi?" zhoupl se mu hlas v otázce. Cítila jsem, jak mi tvrdne výraz, neměla jsem náladu na žádné hry. On byl v mém bytě, na mém území. "Napadlo mě, že bych zašel na návštěvu, ale nemyslel jsem si, že bys mi otevřela, tak jsem si poradil sám."
"Chceš říct, že ses sem drze vloupal!" obvinila jsem ho rozzuřeně. Jak se vůbec opovažoval?! "A vypojils nám telefon!" pokračovala jsem a přibližovala se k němu pomalými, ale jistými, kroky. "A zhypnotizovals moji nejlepší kamarádku, nebo cos jí to vlastně udělal!" pěnila jsem. V ruce jsem silně mačkala telefon, dlaně se mi potily... Jak já se k němu přibližovala, on ustupoval, dokud nenarazil zády do nástěnného zrcadla, které se pod jeho tělem zachvělo.
"I tak by se to dalo říct," polemizoval a v očích mu zářilo pobavení. Mně tady nic vtipného nepřišlo. Asi si neuvědomoval, že naštval tu nesprávnou. Krev s příměsí adrenalinu mi proudila žilami a já se cítila, jako bych dokázala cokoliv. I složit tohohle steroidy napěchovaného cvoka. "Ale nezhypnotizoval jsem ji, jen jsem ji uspal."
"Uspal?" procedila jsem skrz zuby. Pokrčil rameny. "Kdo si sakra myslíš, že seš?!" spustila jsem. "Jak se opovažuješ vlézt do mého bytu a ještě si z toho dělat srandu? A jak ses vůbec opovážil jít za mojí mámou?!"
"Byl jsem zvědavý," řekl opatrně a bedlivě mě sledoval. Věděla jsem, že když udělám jeden špatný nebo unáhlený pohyb, složí mě bez větší námahy k zemi. "Máš moc milou matku," pousmál se. "Ale myslím, že nemá ani ponětí o tom, jaká doopravdy jsi."
"Jestli přes tu tvoji nevymáchanou hubu nechceš dostat, měl bys ji zavřít," upozornila jsem ho ostře.
"Ty mi vyhrožuješ?" zasmál se. On z toho měl vážně srandu! Tak to ne.
"Ne, jen říkám holá fakta," ušklíbla jsem se. "Bez zeptání ses mi nacpal do života, říkáš divný věci a to nekomentuju tu divnou věc, co se ti děje s očima," vyjmenovávala jsem. "Chci, abys ihned odešel a už mi nikdy nelezl do cesty, protože by to mohlo být to poslední, co uděláš. Mě provokovat můžeš, ale na moje blízké sahat nebudeš."
"Podívej se na sebe," uchechtl se a rukama si skoro hystericky zajel do vlasů, pak jimi ke mně máchnul. "Copak to necítíš? Všechnu tu energii, co z tebe vyzařuje? Všechno to teplo a sílu? Delia moc dobře věděla, že už jsi připravená. Musíš si to jen přiznat, není nic snazšího!" povzbuzoval mě. Nevěděla jsem, kde se v něm vzalo to náhlé skoro dětské nadšení, ale ani trochu se mi nelíbilo. Udělala jsem krok blíž k němu, aby mě vzal zase na vědomí. Pořád jsem zuřila a měla chuť mu fyzicky ublížit. Za všechen ten zmatek, který tu za dobu své přítomnosti nadělal, za to, co udělal Gil... Nečekala jsem, že se začne culit. Nikdo jiný by v takové chvíli takhle nereagoval. Pochopila jsem, že nemá strach z útoku šedesátikilový holky, ale ve mně všechno tak vřelo, že by strach mít rozhodně měl.
"Odejdi. Hned. Teď," odsekávala jsem od sebe jednotlivá slova. Pomalu zvednul ruku a já instinktivně uhnula do strany. Zvedl ji výš a ukázal na mou tvář. Tentokrát byl jeho úsměv bez emocí, bylo to jen prosté povytažení rtů. Škubl hlavou ke straně a já se zcela přirozeně podívala tam, kam ukazoval. Do zrcadla.
Díval se na mě můj vlastní obličej, pobledlý a nevyspalý. Ale to nebylo to, co mě donutilo otevřít pusu dokořán.
Byly to moje oči.
Kterými projel zelený záblesk světla, než z tmavě hnědé plynule přešly do světle oříškové barvy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře