5.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.45 |
› 

 Někdy je přiznání první krok k zatracení. Někdy je to právě naopak.

Zkoprněle jsem zírala na odraz v zrcadle. Byla jsem to já, moje tvář se nezměnila, ale ty oči ke mně nepatřily. Zvedla jsem ruku a odraz udělal to samé. Přistoupila jsem blíž a prohlížela se zblízka. Světlejší hnědou jsem snad nikdy neviděla. Nebyla přirozená... Nevšímala jsem si Traye vedle mě, byla jsem jen já, zmatená a vyděšená, a ta dívka, kterou jsem za dvacet dva let v zrcadle nepotkala. Svým způsobem jsem se s ní seznamovala, podrobně si ji prohlížela. A ona dělala to samé.
"Co se to stalo?" zeptala jsem bez dechu. Zněla jsem klidně, až mě to samotnou překvapilo. Přistoupil blíž, těsně za mě, takže jsem v zrcadle viděla i jeho. Cítila jsem ho a vnímala každý jeho pohyb.
"Co bys řekla?" vydechl jemně a zaujatě sledoval moje oči. Tvářil se spokojeně. Zamračila jsem se a prudce se k němu otočila čelem, neuhnul, jak jsem očekávala.
"Přestaň si se mnou hrát a mluv!" vyjekla jsem rázně. Znělo to jako příkaz. Jeho spokojený výraz trochu ochabl, o něco se stáhnul. Očima mu projel zelený záblesk jako před chvílí mně; už se na mě nedívaly lidsky modré oči, ale neuvěřitelně bledé, zářivé. Přesně jako v mém snu. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo to, že jsem se nevyděsila. Hrdě jsem mu pohled oplácela a nehodlala na tom něco měnit, dokud z něj nedostanu všechny informace, které jsem chtěla.
"Jsi silnější, než jsem si myslel," řekl přemýšlivě a lehce přimhouřil oči. "Bude se ti to hodit," naklonil hlavu ke straně. "Co bys chtěla vědět?" Nevěřícně jsem zvedla obočí nahoru. On se mě vážně ptá, co chci vědět... Neodbyl mě. Pevně jsem čapla příležitost do obou rukou.
"Všechno!" začala jsem. "Chci pravdu. Chci vědět, kdo jsi. Chci vědět, kdo jsem já a co se to se mnou děje."
"Dobře, to zní rozumně," souhlasil. "Neposadíme se?"
"Ne."
"Opravdu? Nerad bych, abys sebou sekla na zem," ušklíbl se samolibě.
"Risknu to," odsekla jsem a v očekávání si založila ruce na prsou. Tvrdohlavé gesto, kterého jsem se nemohla zbavit. Teď asi zafungovalo, protože si povzdechl a rezignovaně svěsil ramena.
"Když jsem říkal, že jsi výjimečná, myslel jsem to vážně. Můžeš si připadat obyčejná, normální, ale není to tak. Máš dar, obrovský dar, který ti leží u nohou. Cítím v tobě potenciál, Cheyenee, všechnu tu sílu, sálá z tebe na metry daleko. Když tebou koluje vztek, cítím ho na kůži, bubnuje do mě, dává o sobě vědět. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil."
"To je moc hezký, ale já to pořád nechápu," přiznala jsem se s nakrčeným čelem. Ta nevědomost se mi ani trochu nelíbila. Musela jsem vědět, o co tady jde, jinak hrozilo, že se z toho všeho zblázním.
"Protože jsem ještě nic neřekl," usmál se na mě shovívavě. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem chuť mu za to začít nadávat. Byla jsem tak zmatená, že jsem přestávala rozumět sama sobě. "Patříš k jedinečné skupině lidí. Na první pohled bys je nijak nepoznala od ostatních, a přesto jsou tak jiní. Už nás není tolik, kolik nás bývalo. Náš druh pomalu vymírá," zamumlal s pohledem zaklesnutým z okna. Byl to ten prázdný výraz, který jasně říkal, že je tu se mnou jen tělem, ale duchem lítá někde jinde. Nedočkavě jsem čekala, co řekne dál. "V dnešní době si málokdo přeje vyčnívat z davu, pro lidi je jednodušší zapadat, dělat, že nejsou ničím zvláštní. To se pro náš druh stává osudným, nikdo si nechce připustit, kdo doopravdy je. Nechce si to přiznat, stejně jako ty..." zašeptal a jeho oči našly ty moje. Když jsem tvrdila, že ta nadpozemsky modrá bledost není lidská, nebyla to tak úplně pravda. Teď se v nich odráželo tolik různých emocí najednou, že prostě musely být lidské.
"Nechápu..." Připadala jsem si hloupě, když jsem pořád dokola opakovala tu samou frázi, ale on se jen povzbudivě usmál a pokračoval dál.
"Byl bych rád, kdybys mě teď opravdu poslouchala, Cheyen. Je důležité, abys pochopila, o co tady jde a co všechno je v sázce... Jak moc na tebe spoléháme. Bude ti to připadat absurdní, to je běžná reakce většiny nových, ale poslouchej mě, všechno, co řeknu, myslím naprosto vážně." Přikývla jsem. Byla jsem zvědavá a celá vzrušená z vidiny, že se konečně dozvím něco víc.
"Ta legenda, kterou jsem ti vyprávěl, se skutečně stala... Nedá se to nijak rozumně vysvětlit, ale ten chlapec se opravdu změnil v obrovského bílého vlka. Nepatřil do světa lidí, ale ani do světa zvířat. V obou světech byl na pokraji společnosti. Zvířata se mu vyhýbala, bála se ho... Lidé se ho instinktivně stranili, aniž by sami věděli, proč to tak je... Až na jedinou výjimku. Ta dívka byla vždycky zvláštní, ani ona nikam nezapadala. Ti dva se dali dohromady. Samozřejmě, že jí nikdy neřekl, co je zač. Jenže za rok se jim narodil syn. Byl zdravý a čilý, ale První už od začátku věděl, že bude stejný jako on. Vycítil to z něj. A tehdy ho napadla ta zvrhlá myšlenka... Pro jeho činy neexistují žádné omluvy, možná za to mohla samota, možná něco jiného, ale zařídil, aby se jeho geny šířily dál."
"Šířily?"
"Ano... V té době nebylo těžké využít situace. Ženy chodily samy pracovat na pole, nikde je nikdo nehlídal." Zhnuseně jsem se zašklebila. "Jediné, co se na jeho obranu dá říct je, že nejednal při smyslech. Po proměně každý potřebuje vedení, aby se ze všeho kolem nezbláznil, on nikoho takového neměl."
"To ho fakt omlouvá," procedila jsem skrz zuby. Bylo zvláštní, jak vážně jsem jeho vyprávění brala, ať už bylo jakkoliv absurdní a nemožné. Vadilo mi poslouchat takové věci, dělalo se mi z nich špatně. Ale ani on nevypadal, že by se mu o tom mluvilo snadno. Jako by se za něj upřímně styděl.
"Vím, že to není zrovna příběh na dobrou noc, ale ocenil bych, kdybys mě nepřerušovala. Chceš ho slyšet, ne?"
"Jo," vyhrkla jsem rychle, momentálně jsem totiž netoužila po ničem jiném.
"Ať už byl jeho důvod jakýkoliv, podařilo se mu jeho geny rozšířit kolem. Vždycky poznal, když se narodilo jeho dítě. Říkej tomu třeba šestý smysl," máchl neurčitě rukou. "Trvalo dlouho, než se dočkal proměny prvního potomka, u každého se příznaky projeví v jiném věku. Té dívce bylo šestnáct, když se poprvé proměnila," řekl sklesle. "A první, co ji jako vlka čekalo, byl její otec. Za devět měsíců se i jí narodil syn. To už si byl První jistý, že se stoprocentně narodí dítě s jeho vlohou. Darem, jak tomu sám říkal. Jeho metody byly odporné, ale dosáhl svého. Nikdo neví, kde přesně je krev Prvního po státech rozeseta. Byl jako šílený vědec, kterému se splnilo to nejtajnější přání, začal být nesoustředěný, nedával si pozor. Myslím, že i on postupem času začal ztrácet pojem o tom, kde se jeho potomci nacházejí. Choval se nezodpovědně a dnešní generace na to doplácí."
"Počkej," zastavila jsem ho. "Ty chceš říct, že mám v sobě geny toho tvýho Prvního?"
"Chápu, že je těžké tomu uvěřit, ale je to tak. Kdyby to nebyla pravda, nedíváš se na mě těmahle očima..." šeptl jemně a přiložil mi svou horkou dlaň na tvář. Jakmile se mě dotkl, cítila jsem ho všude. Všechnu tu sílu, která byla tak podobná té mojí a přitom tak rozdílná. Byl silný, ale já si připadala ještě silnější. Moje teplo pohlcovalo to jeho, proplouvalo ze mě do jeho dlaně, která se k mojí pokožce pravděpodobně přilepila. "Jak si to jednou přiznáš, stane se to tvou nesmazatelnou součástí. Zvolením cesty na sebe bereš velkou zodpovědnost," mumlal a vážně se mi díval do očí. Pořád měl dlaň na mojí tváři a mně to nebylo ani trochu nepříjemné. Nevadilo mi, že se mě dotýká takřka cizí chlap, na kterýho jsem ještě před čtvrt hodinou chtěla zavolat policajty. Líbilo se mi, jak se naše síly a teplo mezi sebou prolínají, otírají se o sebe, vlní se. Bylo to nové, zvláštní a krásné. Nepopsatelné.
"Tohle je..." nevěděla jsem, jak správně dokončit větu. Které přídavné jméno ten pocit nejvíc vystihovalo? Žádné takové jsem ve svém slovníku neměla. Široce se usmál, jeho bílé zuby zazářily.
"... silné," dořekl za mě. Zaraženě jsem přikývla. Bylo to silné.
"To děláš ty?" Pobaveně zavrtěl hlavou a já se zamračila. Odkud se to teda bere?
"Děláš to ty," opravil mě. "Říkal jsem, že jsi výjimečná. Výjimečnější než my všichni ostatní. Nikdy dřív jsem nepotkal nikoho, z koho by vyzařovalo to, co z tebe. Je to lákavé a děsivé zároveň. Jsem z toho celý rozpolcený..." Na sucho jsem polkla. Tón jeho hlasu začal být až příliš intimní a já začínala mít pocit, že už se nebavíme o tom, co tu mezi námi koluje. Hraně jsem si odkašlala. Zabralo to, sundal ruku z mé tváře. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout, bylo to uvolňující.
"Proč jsem taková?" zajímala jsem se. Nevěděla jsem, proč jsem pořád tak klidná. Jako bych tu řešila něco, co se mě osobně vůbec netýkalo. Nikdy jsem nebyla dobrá v řešení věcí, snažila jsem se vyhýbat všem závažnějším rozhodnutím, která by mohla ovlivnit můj život. Byla jsem radši, když mě někdo postavil přímo před hotovou věc.
"Proč máš hnědé vlasy a pihu na tváři? Narodila ses tak. A ne, nechtěj po mně, abych ti řekl, proč se tak rodíme. To nikdo neví."
"Musí to být omyl!" ruplo to ve mně najednou. "V naší rodině se nikdy nic takovýho nestalo, tím jsem si jistá... Prostě... to není možný!" chytala jsem se posledních stébel.
"To ještě nic neznamená, Cheyenee," vysvětloval jemně. "Uteklo hodně času od doby, kdy První započal naši linii... Gen není tak silný, přeskakuje generace, stává se to..." snažil se. Ale já si hodlala udržet alespoň ten zbytek normálnosti, který mi po tom všem, co mi řekl, ještě zůstal.
"Já nejsem to, co si myslíš," vrtěla jsem vehementně hlavou a o krok od něj ustoupila. "Možná jsem jiná než ostatní, ale ne takhle. Neproměním se v žádnýho vlka." S posledními slovy jeho výraz ztuhnul, opatrně se na mě díval, zkoumal mě. Cítila jsem se pod jeho pohledem nesvá.
"Nemusíš se měnit, Cheyenee. To je právě ono, je to jen tvoje rozhodnutí..." smutně se usmál. "Dostal jsem za úkol tě přivést, ale nemůžu tě k ničemu nutit. Nějak to dopadne i bez tebe," uchechtl se hořce. Tím si získal zpět moji pozornost. O čem to zase mluví? Nemůže to všechno vybalit narovinu?
"Já jsem... zmatená," vysoukala jsem ze sebe. "Kdo řekl, abys mě přivedl? Tohle mlžení už mi doopravdy začíná lézt na nervy, jestli mi chceš něco říct, tak to prostě řekni. Nemůžeš tu do mě cpát nesmysly a podstatný věci si nechat pro sebe."
"Necpu do tebe nesmysly," usmál se mé formulaci. "Mám poslání, stejně jako každý z našeho druhu. Nejsem nijak důležitý, představ si mě třeba jako pěšáka. Dělám, co se mi řekne."
"To asi není nejlepší postavení," zkonstatovala jsem. Ušklíbl se, vypadal tak mnohem mladší. "Takže ti někdo přikázal, abys sem přijel?" ověřovala jsem si.
"Dá se to tak říct."
"A proč jsi teda byl za mojí mámou?" zvedla se ve mně nečekaná vlna vzteku. Bylo vidět, že je najednou opatrnější.
"Tvoje stopa končila ve Westfieldu, nemáme tak přesné informace o tom, kde se naši noví právě nacházejí. Je to složitější na vysvětlování, ale když řeknu, že v sobě nemáme tak přesnou GPS, asi ti to dojde. Dokud se neproměníš, nejsi jednou z nás, tudíž tě nemůžeme vystopovat a jsme odkázaní jen na svoje lidské dovednosti." Z ničeho nic se široce usmál. "A já dokážu být okouzlující, to se celkem hodí, když se z někoho snažíš dostat informace."
"Mluvíš tu o mojí mámě, mysli na to, dokud máš čím," zavrčela jsem.
"Nejsi hrozivá, ani s tvojí silou. Neumíš ji ovládat, dokud ji nezačneš cvičit, jsi v podstatě neškodná." Sledovala jsem, jak se jeho nálady mění jako mávnutím proutku. Chvíli byl jako bubák, chvíli se tvářil, že je nad věcí. Solidně mě mátl. Jen jsem nevěděla, jestli je to jeho záměr, nebo ne.
"Chm," odfrkla jsem si podrážděně jako malé děcko, které nedostalo to, co chtělo. "Takže co se stane, když mě nepřivedeš?"
"No," přešlápl nervózně. "Není nás zas tak málo, aby jednoho bezvýznamného pěšáka postrádali... Ty si ten svět nedokážeš představit, taky to jde dost těžko. Zkus skloubit svět lidí a zvířat. Hierarchie je předem jasně daná, stejně tak povinnosti každého z nás. Může se to zdát drsné, ale není to tak hrozné, jak to vypadá. Většina členů smečky je spokojená. Našli sobě rovné, klid v duši. Jsou doma."
"Asi ti to nedochází, ale všechno, co říkáš, mě zatím odrazuje. Ta vaše sekta zní jako něco, co ani nedodržuje lidská práva."
"Ale my nejsme lidé..." zašeptal a koutky úst se mu zachvěly. "Běžní lidé neběhají po lesech na čtyřech tlapách, nemyslíš?"
"To asi ne," souhlasila jsem neochotně, poražená jeho slovy. "Počkej," zarazila jsem se najednou, když mi došlo to, co říkal. "Jak jsi myslel to, že tě nebudou postrádat? To jakože...?" nedokázala jsem to říct nahlas. Takové postupy snad platily jen středověku, ne? Máme přece 21. století!
"Tak, jak jsem řekl. Delia nemá slitování s neschopnými členy, záleží jí na tom, aby ses k nám přidala, tak to zkrátka chodí. Koloběh života," pokrčil ledabyle rameny. Dělal, jako by mu vůbec nezáleželo na tom, že tu mluví o vlastní smrti. Šokovaně jsem na něj zůstala zírat. Teď si prostě musel dělat legraci, jinak nemohl být normální.
"Děláš si srandu, že jo?"
"Měl bych?" naklonil hlavu ke straně. V té pozici mi trochu připomínal šelmu, která pozoruje svoji kořist, než se na ni vrhne. V duchu mi proběhl obraz z mého snu, kdy ten kolosální vlk otevřel tlamu a vycenil zuby. Po zádech mi přejel mráz.
"No... doufám," zamručela jsem zadýchaně. Vadilo mi, že nemám ponětí o tom, co se mu honí hlavou. Uklidňovat mě mohlo jen to, že on je na tom stejně. Ale že by to byla nějaká výhra, to jsem si nemyslela. "A kdybych s tebou jela?" hlas se mi sám od sebe zhoupl, ani jsem si neuvědomila, že nad tím vůbec uvažuju, dokud jsem to neřekla nahlas.
Znělo to divně i mně, a podle toho, jak se tvářil, jsem nebyla jediná. Ohlédla jsem se přes rameno na gauč. Gil pořád spala, na rtech spokojený úsměv. Nevnímala tuhle debatu, byla myslí někde jinde. Co by na to řekla ona? Seřvala by mě. Ale ještě předtím by odsud Traye vlastními silami vykopala. Až pak by mě seřvala. Živě jsem si to dokázala představit.
O čem to vůbec přemýšlíš?! Jsi normální?! Je to cizí chlap, Cheyenee, a ani trochu se mi nelíbí! Od něj se drž dál, mám z něj divný pocit! Opovaž se s ním někam jezdit, nebo uvidíš, co je naše kamarádství zač!
Tak nějak by to určitě vypadalo. Vždycky se o mě starala, vždycky tu byla, když jsem potřebovala poradit, nebo měla problém.
"Jak říkám, nemůžu tě do ničeho nutit..." přerušil moje úvahy Tray. Dívala jsem se mu do očí, které už měly zase normální barvu, byly krásně modré, upřímné. Myslel vážně to, co říkal. Klidně by se nechal zabít jen proto, že já řeknu ne. Nechápala jsem takové uvažování, děsilo mě a zároveň mi říkalo, že odvážnější věc jsem u nikoho ještě nezaznamenala. Bohužel mezi odvážností a lehkomyslností je velmi tenký led.
"Co by se stalo, kdybych dorazila k... Delie?" hlas se mi zadrhával.
Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, že nad tím i jen uvažuju. Měla jsem svůj život, tady v New Yorku. Nebyl nic extra, ale nestěžovala jsem si, nepotřebovala jsem dobrodružství, abych měla pocit, že žiju. Představa toho, že bych měla všechno opustit a střemhlav se pustit do něčeho, o čem jsem věděla jen minimum, byla skoro absurdní. Taková jsem nebyla. Když už jsem se nad něčím měla rozhodnout, trvalo dlouho, než jsem zvážila všechny možnosti a všechno pořádně promyslela, a teď jsem chtěla jednat takhle? Ne, to se mi nepodobalo.
"Splnila bys svůj úkol vysoce postavené vlčice. Byla bys mezi svými. Poznala bys ten osvobozující pocit... Nemůžu mluvit za všechny, ale u mě to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělal. Nikdy toho nelituju," řekl pevně a na důkaz svých slov se hrdě napřímil v zádech.
"Dobře?" kníkla jsem nerozhodně. Asi jsem si nebyla jistá ani tím, co říkám. Jenže to už bylo jedno, protože mi najednou bylo skoro nesnesitelné horko. Jako by kolem mě někdo zapnul topení na plný výkon. Okno bylo stále zamlžené, venku mrzlo, ale já hořela.
"Poddej se tomu." Bylo to jediné, co jsem těsně vedle sebe skrz tu horkou clonu slyšela. Zvláštní bylo, že mě ten hlas uklidnil, a já se tomu opravdu poddala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře