6.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.45 |
› 

 Ne všechno, co chceme, musí být správné.

Probrala jsem se s hlavou opřenou o něčí rameno, venku už byla tma a to mě mátlo. Něco tu bylo špatně. Hodně... Naštěstí jsem během chvilinky začala myslet jasně.
A pak se stalo rovnou několik věcí najednou. Ani jsem nepostřehla, jak jsem to tak rychle dokázala, ale stála jsem na zpříma nohou a rukou si těsně k tělu tiskla deku, protože jsem s hrůzou zjistila, že na sobě nic nemám. Vůbec nic.
Měla jsem pravdu... Něco tu bylo zatraceně špatně!
"Neměla by ses hýbat tak rychle, udělá se ti špatně," upozornil mě a nekompromisně zúžil oči. Žádné vysvětlení, proč na sobě nemám oblečení, proč ležím vedle něj, nebo jak jsme se dostali ke mně do pokoje... Nic. Jen mě nanovo začal komandovat, jako by neměl nic jinýho na práci. Jenže to neměl dělat, protože já toho už měla tak akorát dost.
"Ty perverzní úchyláckej debile!" pustila jsem se do něj a neměla v plánu přestat, dokud mi nevysvětlí, kam se podělo moje oblečení a co se tady děje. "Kde je moje oblečení?!"
Shovívavě se usmál a rukama nevinně pohodil do stran. Zamračila jsem se, ale podívala se kolem, kam ještě pořád ukazoval. Hned na to jsem se zamračila ještě víc. Tohle bylo zase co? Po zemi se válely roztrhané kusy mého trička a domácích kraťasů. Všechno na maděru.
"Opravdu pochybuju, že jsem ti tak náruživě chtěla udělat striptýz, takže se přestaň culit a mluv!" Tohle nic nevysvětlovalo, ba naopak. Poslechl mě, teda alespoň napůl, protože se přestal usmívat a zvážněl. Obezřetně si mě prohlížel, jako by se bál, že bych po něm mohla skočit. Mohla jsem? Sedl si na kraj postele a podle toho, jak se pohyboval, jsem usoudila, že se snaží nedělat žádné rychlé pohyby. Opravdu by opatrný. Kvůli mně? Nepříjemně jsem se ošila a přitáhla si deku blíž k sobě. Nebyla mi zima, i když by mi asi být měla, jen jsem se před ním necítila zrovna dobře. Byl to úplně cizí chlap. V mojí posteli. A podle toho, jaká byla venku tma, musely uběhnout minimálně čtyři hodiny.
Čtyři hodiny!
Neřešila jsem, že na mě může zezadu skočit. Rychle jsem se otočila a div se přes deku nepřerazila, jak jsem se snažila dostat za Gil. Na pohovce nebyla... V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. Kde je? Co se jí stalo? Ale místo toho, abych začala zděšeně hysterčit nebo křičet, se ve mně zvedla nečekaná vlna vzteku.
Mohl za to on. Za všechno. Přišel sem a vše, co dosud dávalo smysl, se mi začalo hroutit přímo před očima. Děly se kolem mě věci, které nedávaly smysl a kterým jsem nerozuměla. A to jen kvůli němu.
Potěšilo mě, že stál mezi dveřmi, když jsem se vztekle otočila, abych si to s ním mohla jít vyřídit. Měla jsem po krk toho, jak se mnou jednal. Už dávno jeho hraní přesáhlo únosnou hranici, bylo jen otázkou času, kdy to ve mně rupne. S každou vteřinou to bylo čím dál blíž. Cítila jsem to. Vztek koloval uvnitř mě, bublal a narážel mi do kůže, jako by ze mě chtěl vylézt a vyřídit si to s ním sám. Nedala jsem mu příležitost, protože jsem vystartovala první. A bylo mi jedno, že jsem v podstatě nahá. Viděla jsem rudě.
Ale než jsem po něm stačila jediným mrštným pohybem skočit, zamotala se mi hlava a nesnesitelně mě rozbolelo břicho... Bylo to tak nečekané a intenzivní, že jsem zamrzla uprostřed pohybu. Zhroutila jsem se k zemi. Nebo mi to tak alespoň připadalo, ale nedokázala jsem přesně určit, kam vlastně padám, nic jsem nevnímala. Jen prudkou bolest, která mi svírala žaludek a bušila zevnitř do lebky.
"Uvolni se," slyšela jsem matně vedle sebe. Znala jsem ten hlas a věděla, že ho slyšet nechci. Ale nezmizel, jak jsem si přála, mluvil dál. "Nech to odeznít, Cheyen, máš to pod kontrolou, je to tvoje tělo. Uvolni se," opakoval. Kdyby mi tak šíleně netřeštila hlava a byla bych si jistá, že mu dokážu odpovědět, bez toho aniž bych se pozvracela, poslala bych ho do háje. Nebo někam dál. "Nadechni se..." O co jsem se asi celou dobu snažila?! Horko těžko jsem popadala dech, i dýchání mě bolelo.
"Zatraceně," sykl najednou poraženě a já na pažích ucítila teplý dotek. Jen matně jsem vnímala, že mě přetáčí na záda, jeho váhu na svém těle a teplý dech u mého ucha, na spánku, ve vlasech... Horký a podivně uklidňující. Známý. Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale začalo to mizet. Postupně, na můj vkus až příliš pomalu, ale už jsem se mohla volně nadechnout. Hlava se mi pořád točila, ale kladiva, která se snažila proděravět mi lebku, zmizela úplně.
"Říkal jsem ti, aby ses nehýbala rychle," upozornil mě a slezl ze mě. Sedl si vedle mě a ležérně si opřel ruce o kolena, teď vypadal v pohodě, nečekal, že bych po něm skočila. A já si stejně nebyla jistá, jestli bych to zvládla. Pravděpodobně by se mi udělalo zase špatně. Ale nenechala jsem se od něj rozptýlit.
"Kde je Gil?!" vyhrkla jsem a namáhavě se posadila. I tak jsem se ale musela přidržovat rukou, abych se nezvrátila dozadu. Ještě pořád mi břicho svíraly slabé křeče, ale dalo se to vydržet. Pobaveně zavrtěl hlavou.
"Myslíš si, že jsem ji sežral?" uchechtl se. "Odnesl jsem ji vedle do pokoje, zdálo se mi to jako nejlepší řešení, po tom, co jsi začala předvádět."
Z nějakého důvodu jsem mu nevěřila, až příliš věcí mi neříkal, nemohla jsem mu z ničeho nic začít důvěřovat, moji důvěru si musel zasloužit. A zatím pro to vůbec nic neudělal. Donutila jsem se vstát, hlava se mi mírně točila, ale mohla jsem chodit. Nejradši bych celý obývák přeběhla, ale vzpomínka na bolest byla ještě moc čerstvá a já nechtěla, aby se opakovala.
Ulevilo se mi, když jsem ji viděla ležet na posteli. Byla přikrytá dekou a pořád se usmívala. Co se jí teď asi honilo hlavou? Doufala jsem, že nic z toho, co se tady děje, nevnímá. Nechtěla jsem ji do toho ještě víc zatahovat.
"Vidíš?" Nepostřehla jsem, že vedle mě stojí a kupodivu mi to ani nevadilo. Nerozuměla jsem sama sobě. V jednu chvíli bych udělala cokoliv, abych mu mohla ublížit, abych mohla vidět jeho obličej zkřivený bolestí, ale jen o několik vteřin později, jsem byla ráda, že stojí vedle mě. Cítila jsem se uvolněně a přišlo mi to naprosto přirozené, žádné nucené uvolnění. Byla jsem s ním v pohodě.
"Co jsem dělala?" otočila jsem se čelem k němu. Stál na půl metru ode mě a evidentně si všechen můj zmatek zvráceně užíval, protože i on vypadal bezstarostně a v klidu. Jako bych ho před pár minutami nechtěla rukama rozcupovat. Jen se na mě díval, neodpovídal. "Hele," zamračila jsem se na něj, "ty jsi celý to divadlo sledoval, takže nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Jsem z toho zmatená, unavená a nasraná."
"Jenom?" nadzvedl jedno obočí. "Čekal jsem něco horšího."
"Jenom? Tohle snad nestačí?! Mění se mi oči, trhám ze sebe oblečení před úplně cizím chlapem, kterej má sex-appealu asi tolik, jako já! Co se to se mnou sakra děje?!" Až když jsem to řekla nahlas, došlo mi, jak děsivě to zní. Tohle nebylo moje normální chování, za běžných okolností bych nikdy nejednala takhle... divně.
Opřel se zády o rám dveří a mě skoro zamrzelo, že se odtáhl. Spolu s ním totiž odešlo i to něco, co jsem z něj cítila. Co z něj sálalo a uklidňovalo mě to. Vonělo to jako svoboda a domov zároveň. Tak lákavé, tak vzdálené.
"Nedělala jsi nic nepřirozeného," začal a já mu očima visela na rtech. "Většina nových při své přeměně nezvládá emoce, ani jsem si nemyslel, že ty budeš výjimka, ale že ses chtěla přeměnit u sebe v bytě, to mě trochu vykolejilo," usmál se a ukázal mi tak své zářivé zuby. Čím častěji jsem tenhle jeho úsměv viděla, tím víc mi nepřipadal jako lidský.
"Počkat," zarazila jsem ho a v přemýšlení zavřela oči. Když jsem je otevřela, bála jsem se odpovědi na otázku, kterou jsem se mu chystala položit. "Proměnila jsem se ve vlka? Tady?" Znělo to absurdně asi jenom mně, protože jen zavrtěl hlavou. Zatraceně, po tomhle se mi mělo ulevit?! "Neproměnila jsem se," ujišťovala jsem se. Vážně přikývl. "Ale chtěla jsem," naklonila jsem hlavu ke straně. Znovu přikývl, tentokrát s úsměvem. "A to se jako může?" dostala jsem ze sebe hlasem, který mi nemohl patřit. Nejistým a pisklavým. Rozesmála jsem ho a podle toho, jak se o něco víc opřel proti rámu dveří, asi upřímně.
"Neměla by ses zeptat spíš vašeho domácího? Opravdu neznám podmínky vaší smlouvy, ale jestli je dostatečně chytrý, určitě se v ní zmínil o vlcích. Bože, New York..." smál se dál. Připadala jsem si hloupě, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mám tu otázku za sebou. Neproměnila jsem se. Nestala se ze mě chlupatá věc, která by nám zadělala podlahu... Vlastně bylo všechno v úplném pořádku, no ne?!
"Tak proč jsem nahá?!" vyjela jsem na něj. Zvýšení hlasu zafungovalo okamžitě, přestal se smát a byl zase obezřetný. Během vteřiny se z vysmátého mladého muže změnil v někoho, komu bych přičetla minimálně deset let navíc.
"Abych řekl pravdu, trochu jsi mě vyděsila. Nemyslel jsem si, že budeš schopná rozumně uvažovat. Pro tvé tělo a především mysl to byla obrovská změna, takže jsi mě vážně překvapila, když ses začala svlékat," mluvil a zrak měl sklopený někam k mým bosým nohám. "Ale pak mi došlo, že si je nechceš sundat proto, aby sis je nezničila, reagovala jsi neuvěřitelně rychle. Pořád si to neumím vysvětlit, musel jsem tvého vlka potlačit svým, aby ses nezměnila přímo tady. Máš nezvyklou sílu, víš to?" zeptal se z ničeho nic.
"Co jestli vím?" zatřepala jsem nechápavě hlavou.
"Že jsi silná."
"Asi ne dost, jinak bych tě odsud už dávno vykopala," neodpustila jsem si rýpnutí a nervózně přešlápla z nohy na nohu. "Víš, ani trochu ti nerozumím. Chvíli se tváříš, jako bys byl můj kamarád a chtěl mi pomoct, ale vzápětí před sebou vidím někoho úplně jiného. Klameš tělem, Trayi, nejsem hloupá, vidím to," varovně jsem k němu vztáhla ukazováček. "Ale já přijdu na to, o co ti jde."
"Už jsem ti řekl, o co mi jde," řekl klidně a o jeden krok se přišoupnul blíž ke mně. Ruce měl založené na prsou a zase z něj vyzařovalo to, co jsem cítila předtím a až teď jsem si uvědomila, že se mi po tom skoro hmatatelně stýskalo.
"O co?" vydechla jsem, překvapená tím novým zjištěním.
"Pojeď se mnou, Cheyenee," zamumlal a jeho modré oči se mě snažily přesvědčit spolu s jeho slovy. "První krok už jsi udělala, nemá cenu před tím utíkat. Dožene tě to. A věř mi, bude lepší, když s tebou bude někdo, kdo ti pomůže, nebudeš na to sama. My ti pomůžeme, jsme jako rodina..." snažil se a bylo vidět, že mu doopravdy záleží na tom, co řeknu nebo co udělám.
"Já..." zakoktala jsem se. Bylo absurdní, že nad jeho nabídkou vůbec uvažuju. Normální člověk by ho poslal pryč a zavolal policii, jenže jedna část mě, která se stále rozplývala nad jeho vůní a tím, co znamenala, nechtěla nic jiného, než se sbalit a odjet s ním, kamkoliv by jen chtěl. "Já nemůžu jen tak odjet..." soukala jsem ze sebe a prala se sama se sebou. "Mám tu práci, přátele,..." začala jsem vyjmenovávat, ale on mě zarazil.
Položil ruce na moje ramena a z několikacentimetrové vzdálenosti se mi upřeně zadíval do očí. Nebyl to obyčejný dotek, kterých jsem zažila stovky. Příjemně hřál a laskal moji nahou kůži. Cítila jsem jeho dlaně snad až na samých kostech. Po zádech mi přejel mráz a rozhodně za to nemohla zima.
"Kdo potřebuje práci, když má dar měnit kůži? Kdo potřebuje přátele, když má smečku?" šeptal a pomalu třel moje paže. Nahoru a dolů. "Kdo potřebuje lidi, když má kolem sebe les? Ty ne, Cheyen. Představ si to, všechnu tu sílu a energii. Jako by se ti jediným krokem splnilo všechno, co sis kdy přála. Emoce, které v lidském těle nemáš šanci vnímat... To všechno máš nadosah ruky, stačí se jen natáhnout."
Jeho hlas byl vlídný. Už jeho samotný zvuk mě přemlouval, abych šla s ním...
Natočila jsem hlavu a zadívala se na spící kamarádku. Mohla bych o ni přijít? Mohla bych všechno zahodit za hlavu a odjet? I když jsem nevěděla, co mě čeká? Co přijde? Věděla jsem, že bych mohla. Už jednou jsem to samé rozhodnutí udělala. Nebyly v tom žádné chlupy, ale podstata zůstávala stejná. Byla jsem schopná opustit všechno, na čem mi záleželo a po hlavě se vydat někam, kde jsem nikoho a nic neznala.
"Neplač," zašeptal v tu samou chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mi slzy tečou po tvářích. Musel to vědět stejně dobře jako já.
Už jsem byla rozhodnutá.
Věděla jsem, že tím raním nejen Gil, ale i mámu, která si myslela, že už se konečně usadím na jednom místě, tátu, který doufal, že jsem dospěla. Vlastně to nebude zas taková změna, vždycky jsem svým rozhodnutím někoho zklamala, někomu ublížila. Možná taková prostě jsem. Nestálá.
Mohla jsem tu zůstat a balamutit sama sebe. Ale ta nově objevená část mě, mi jasně říkala, že tohle je to správné. Nebylo to rozhodnutí Traye, mámy, táty, dokonce ani Gil ne. Jen moje vlastní.
"Musím hned?" zeptala jsem se. Teď jsem to byla já, kdo se mu nemohl podívat do očí.
"Ano." Jen jsem přikývla, čekala jsem to. Muselo to být hned, jinak bych si to rozmyslela, jen to Tray neřekl nahlas. Sundal ze mě ruce a dal mi tak prostor, který jsem tolik potřebovala. Objala jsem sama sebe a roztřeseně znovu zakývala hlavou.
"Sbalím ti nějaké věci, ty se zatím můžeš..." Věděla jsem, co chtěl říct. Můžu se rozloučit...
Tray to myslel víc než vážně, protože zmizel. Zůstala jsem tam stát sama, ubrečená a zabalená v dece. Pomalými kroky jsem přešla k posteli, kde ležela Gil. Sedla jsem si na kraj postele a natáhla ruku, abych ji mohla pohladit ve vlasech. Jemné blond lokýnky mi klouzaly mezi prsty a mě to, kdoví proč, rozbrečelo ještě víc. Byla jsem ráda, že spí. Nedokázala bych od ní odjet, ani kdybych chtěla sebevíc. To ona tu pro mě byla, když jsem nevěděla, jak dál. Byla tu vždycky, starala se o mě, radila mi... Byla by to ta největší lež, kdybych tvrdila, že se mi po ní nebude stýskat...
Natáhla jsem se k ní a dala jí lehkou pusu na tvář. Nevěděla jsem, jak hluboce spí, ale nechtěla jsem riskovat, že by se probudila... Neodjela bych.
Chvíli jsem tam jen tak seděla a snažila se přestat brečet, ale čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo. Nepamatovala jsem si, že bych při odjezdu z Westfieldu takhle vyváděla. Tohle bylo zkrátka jiné, horší ve všech směrech.
"Cheyenee?" ozval se od dveří Trayův hlas. Pevně jsem sevřela víčka k sobě a snažila se z očí vytlačit poslední slzy. Seděla jsem k němu zády, neviděl na mě, ale stejně jsem podvědomě věděla, že ví, jak mi teď je. "Měli bychom jet..." Pokývala jsem hlavou a hřbetem ruky si otřela oči.
"Už jdu..." Postavila jsem se a ještě jednou Gil pohladila po vlasech. "Jenom se obleču," řekla jsem a bez toho, abych se na něj podívala, jsem prošla kolem něj. V obýváku vedle sedačky už byl sbalený kufr, příliš malý na to, aby se do něj vešel můj život tady... Šatní skříň byla celá rozhrabaná, ale dokázala jsem v ní najít tričko a džíny. Byla jsem připravená.
Ale ještě předtím, než jsem mohla odejít, jsem musela něco udělat. Ze stolu jsem vytáhla papír a v rychlosti na něj načmárala několik slov.Dva řádky byly tím jediným, co mi dovolilo vyjít ven ze dveří, za kterými už stál Tray s kufrem položeným vedle sebe. Když jsem ale překročila práh, myslela jsem jen na jedinou věc.
Že nejspíš dělám další životní botu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře