7.kapitola

11. prosinec 2011 | 00.46 |
› 

 Každý máme svou třináctou komnatu. Někdo jich má dokonce víc.

"To myslíš vážně?" Bylo to první, co jsem celá ufuněná pronesla před polorozpadlým cadillacem, který kromě pokutního lístku za stěračem nejevil žádné známky života.
"Co?" otočil se na mě nechápavě. Postavil můj obří kufr na zem a začal něco dolovat v kapse kalhot. Ještě jednou jsem si ten... stroj prohlédla. Pochybovala jsem, že se hne z místa, dokud pod sebou nebude mít rampu odtahové služby.
"Tohle," ukázala jsem zmrzlým prstem k autu. Ušli jsme pět bloků, než jsme se dostali sem. Venku bylo jen lehce nad nulou a já mrzla. Těšila jsem se, že dorazíme k autu, v kterém bude během pár minut příjemně teplo. Tohle ani nevypadalo, že by nějaké topení mělo. Zamračil se.
"Čekala jsi kočár?" odsekl mi odtažitě. Překvapeně jsem zamrkala. V té jediné větě se třemi slovy bylo maximální množství emocí, které za tu dobu, co jsem znala, projevil. Ale nevěděla jsem, jestli to měl být důvod k radosti. Rozhodla jsem se ho zbytečně neprovokovat, ještě pořád jsem mu nevěřila tak, abych riskovala, že mě někde v pustině znásilní a mrtvou odhodí do příkopu. Tolik teda určitě ne.
"No," zhoupl se mi hlas. "Kočár ne, ale něco, co bude jezdit, určitě," nedalo mi to a trochu jsem si rýpla. Svěsil ruce podél těla a ublíženě se na mě podíval. Vypadalo to, že jsem přišla na první věc, kterou mají vlčí chlapi společnou s těmi normálními. Do jejich auta se navážet nemůžete. Alespoň ne před svatbou.
"Můžu tě uklidnit, jezdí skvěle a je nadmíru spolehlivé," poučil mě vážným hlasem. Vylovil z kapsy klíčky, vyhodil je do vzduchu a dřív, než jsem si stihla všimnout, jak to udělal, je měl zpátky v ruce. Nekomentovala jsem to. "Ale jestli chceš, můžeš jít pěšky. Je to jen kousek," uchechtl se. Nechápavě jsem nadzvedla obočí, asi mi unikal nějaký skrytý vtip.
"Ne," řekla jsem pevně. Už jsem souhlasila, nemohla jsem teď slabošsky vycouvat. "Budu spokojená. Když hned zapneš topení," usmála jsem se a dala si hodně záležet na tom, aby mě dobře viděl. Přestávala se mi změna jeho nálady líbit, měla jsem ho mnohem radši, když se mě snažil přemluvit a choval se mile.
Neodpověděl mi, ale otevřel kufr, který hlasitě zaprotestoval, a hodil do něj moje zavazadlo a tašku. Byla jsem ráda, že se projevil jako gentleman a nenechal mě táhnout těžký kufr přes půlku Třetí avenue. I když byla tma, necítila bych se dvakrát příjemně. Kdybych šla sama, určitě bych měla to štěstí a připletl by se ke mně nějaký ožrala, co by mi chtěl dělat společnost. S Trayem jsem se ale bát nemusela. Jenom cvok by si na něj něco zkusil. Byla jsem svědkem jeho síly a nebyla jsem tak zvrhlá, abych někomu na potkání přála, aby ho naštval. Možná by se jen proletěl vzduchem, možná by dopadl mnohem hůř.

O té věci s přeměnou jsem věděla jen zoufale málo. Štvalo mě, že v tomhle směru nebyl sdílnější, ale předpokládala jsem, že před sebou máme dost dlouhou cestu na to, abych z něj všechno podstatné vytáhla. Jestli jsem v něčem byla dobrá, bylo to v získávání informací.
V baru u Harryho se to občas hodilo. Gil si ze mě utahovala, že jsem se minula povoláním. Kdo by to byl řekl, když jsem dělala servírku v zapadlém bistru? Jakmile jsem si na ni vzpomněla, nebyla jsem si ani trochu jistá, jestli mám k Trayovi nastoupit. Seděl v autě a podle toho, co dělal, jsem usoudila, že se ten vrak snaží přemluvit k tomu, aby začal topit.
Věděla jsem, že když nastoupím, nebude už žádné cesty zpátky. Těžko bych mu po pár blocích řekla, že jsem si všechno rozmyslela a aby mě hodil zpátky domů. Vlastně jsem si ani nemyslela, že by to udělal. Musel splnit své poslání, jak tomu úchylně říkal on. I přes všechny ty nehezké věci, co mi řekl, mě měl přesvědčit, abych jela s ním. Povedlo se mu to a opravdu jsem pochybovala, že by mě nechal jen tak jít.
Celá zmatená jsem se otočila směrem k našemu domovu. Ve výhledu mi stálo rovnou několik vysokých domů, takže jsem neměla žádnou šanci, že bych na něj viděla. Šlo jen o ten pocit.
Vůbec mi neřekl, jak dlouhý měl náš výlet být. Vrátím se sem brzy? Vrátím se sem ještě někdy? To všechno mi vířilo hlavou a nedalo se to zastavit. Nebo jsem si alespoň myslela, dokud se mi do zorného pole nepostavil Tray. Měl na sobě jen mikinu, rozhodně mu musela být zima. Třel si o sebe ruce vtažené do rukávů mikiny, od pusy mu šla pára. Na chvíli mi ho bylo dokonce líto. Kde teď mohl být? Mohl sedět doma v teple, se svou rodinou, přítelkyní, nebo kýmkoliv, na kom mu záleželo, a místo toho tu stál se mnou, mrznul a já jen zdržovala.
"Je těžké odejít..." Nebyla to otázka, jen pouhé konstatování. Přikývla jsem, nechtěla jsem mluvit, protože jsem si nebyla jistá tím, že by se mi to povedlo bez toho, aniž bych se rozbrečela. Nebyla jsem citlivka, ale i když jsem New York zrovna nemilovala, tohle něco znamenalo. "Vím to, zažil jsem něco podobného," zamumlal a postavil se vedle mě, aby se mohl dívat stejným směrem jako já. "Chci, abys věděla, že tě do ničeho nenutím, Cheyen. Jsi dospělá, rozhoduješ se sama. Nikdo tě do ničeho nemůže nutit, ještě pořád si to můžeš rozmyslet. Až dojedeme tam, kam máme namířeno, už nebudeš mít na výběr."
Nestrašil mě, říkal to naprosto normálně, jako by se o nic vážného nejednalo. Jako by ani nešlo o celou mou budoucnost, ale o to, kam se zítra půjdeme najíst. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nic nedramatizuje, na stranu druhou mi bylo celkem líto, že nedá najevo žádné emoce, které by mi mohly na poslední chvíli pomoct se rozhodnout.
"Jsem připravená..." Objala jsem se rukama kolem trupu, v tlustém kabátu to šlo těžko. "Myslím," dodala jsem a pokusila se usmát. Zlehčování situace asi nebylo na místě, ale já to potřebovala. Nemohla jsem si připustit, že dělám něco, čeho můžu do konce života litovat. A že ta doba litování rozhodně nemusí být tak dlouhá, jak bych si nejspíš přála.
"Nebudeš toho litovat," oplatil mi úsměv. V jeho podání vypadal výrazně jistější, než ten můj. Nebo byl jen dobrý herec, neznala jsem ho tak dobře, abych to mohla s určitostí říct. "Takže... vyrazíme?" nadhodil, pořád mi nechával šanci k tomu říct ne. Já ho ale nehodlala zklamat. Možná nelhal a doopravdy na mém rozhodnutí závisel jeho život. A i když mi jeho otravnost kombinovaná s donebevolajícím klidem trochu lezla na nervy, netoužila jsem po tom, aby se mu kvůli mojí pitomosti něco stalo. Nebylo by to fér.
"To doufám," zašeptala jsem a naposledy se podívala tam, kde jsem prožila poslední roky života. Tam, kde jsem za sebou nechávala jedno velké přátelství. "Jinak si mě nepřej," řekla jsem už víc nahlas. Podle toho, jak se zatvářil, mě musel slyšet. Jen ať ví, co ho případně čeká. "Seš si jistej, že to skutečně jezdí?" neodpustila jsem si, když jsem chytla za páčku na dveřích, která mi málem zůstala v ruce.
"Ještě se budeš divit, co všechno tahle kára dokáže," bránil... to. Zněl jinak, když jsem seděla ve stísněném prostoru vedle něj, snad i pobaveně. Jako by z něj spadla veškerá tíha, kterou s sebou musel do té doby vláčet.
Zatím všechno nasvědčovalo tomu, že jsem se uvrtala do něčeho, co je mnohem významnější, než jsem si vůbec byla schopná představit.
"Máš mě tady, už se můžeš uklidnit," pokoušela jsem ho.
"Já jsem v klidu pořád," mrknul směrem ke mně. Na to jsem neměla co říct, měl pravdu. Natočila jsem se, abych se připoutala, ale pás se v podstatě v ten samý okamžik, co jsem na něj sáhla, zasekl.
"Ta potvora se sekla," sykla jsem a dál se ho snažila vyškubnout. Neposlouchal a ani nevypadal, že by se k tomu chystal. "Nechci ti nic říkat, ale každým kiksem ti klesá důvěryhodnost. Opravdu jsi měl za úkol mě přivézt? Protože jestli jo, nemohl ti někdo dát lepší auto? Mám pocit, že se každou chvíli propadnu podlahou... A upozorňuju tě, že tímhle autem bez pásu nejedu ani omylem."
Povzdechl si. Už jsem chtěla pokračovat, začít mlít něco o tom, že by jako řidič neměl připustit, abych jako spolujezdce jela nepřipoutaná, ale zarazil mě. Tím, že se přese mě natáhl a začal se s pásem prát sám. Byl tak hrozně blízko, že to skoro nebylo možné. Nedotýkal se mě, ale já cítila každý jeho kousíček, jako by se jeho kůže třela přímo o tu mou. Zaskočilo mě to tak, že jsem skoro zapomněla, jak se dýchá.
Jak je možný, že se tohle děje? Nedokázala jsem si to rozumně vysvětlit... Určitě to byla jedna z těch vlčích věcí, která mě nutila takhle reagovat. Vnímat ho i jinak než jen jako řidiče ojetého šrotu. Nadechla jsem se a pokusila se rozeznat jeho vůni od té těžké kožených sedadel. Neměla jsem ponětí, kdy se naposledy myl, ale příjemně voněl. Nemohl za to žádný parfém, byl to prostě on. Nevtíravá svěží vůně, která mě šimrala na patře. A i když jsme byli uprostřed smogového New Yorku, přísahala bych, že voněl přírodou.
Lesem...
Udělala jsem to dřív, než jsem se nad tím stihla zamyslet. Naklonila jsem se k jeho vlasům a bez rozpaků si s přivřenýma očima víc přičichla. Doopravdy voněl.
"Chceš si mě očuchat?" zasmál se a prudce škubnul rukou. Pás se s hlasitým cvaknutím dal do pohybu, takže mu dovolil, aby se naklonil tak, aby mi viděl přímo do obličeje. Za normálních okolností bych zčervenala a zkoušela všechny způsoby, jak se podlahou propadnout doslova, ale teď to takového nebylo. Přišlo mi to normální. Nemusela jsem se za to omlouvat.
"Myslím, že na to se známe moc krátce," hrála jsem rozpaky a pak se na něj zazubila. Atmosféra v autě se měnila jako mávnutím proutku. Asi za to mohlo teplo, které konečně začalo dorážet i na mou promrzlou kůži.
"Dobře," zamručel rychle a sesunul se zpátky na svoje sedadlo. Já si s hlubokým výdechem, který mě měl uklidnit, zapla bezpečnostní pás. Hned jsem se cítila líp, i když tu byla velká pravděpodobnost, že při nárazu vyletím čelním sklem i se sedačkou. Uklidňující mohlo být to, že tenhle sporťák nemohl vyvinout bůhvíjak závratnou rychlost.
"Připravená?" zeptal se ještě jednou.
"Jo," zadrmolila jsem se srdcem v krku. Nastartoval, překvapivě potichu, a když se rozjel, neubránila jsem se plachému úsměvu. Cítila jsem všechno to vzrušení z toho, že jsem to udělala. Že jsem hodila za hlavu všechny své povinnosti a rozumné uvažování, které mi říkalo, abych zůstala sedět doma na gauči.
Bylo to osvobozující a děsivé zároveň.
"Už není cesty zpět," řekl spokojeně a z jeho hlasu jsem poznala, že se usmívá. Jo, už není cesty zpátky. Bylo to definitivní. Konečné. A pokud jsem nespala a tohle všechno nebyl jen sen, opravdu se to dělo.
"Jsem zvědavá," přiznala jsem se po chvíli. Noční New York nebyl tak prázdný, abychom mohli bez problémů projíždět, museli jsme zastavovat a kličkovat mezi taxíky. "Moc jsi mi toho neřekl."
"Věděl jsem, že se budeš chtít ptát. Tak střílej," pobídl mě. "Ale opatrně, musím věnovat pozornost řízení, takže bych ocenil, kdyby ses na zahřátí zdržela filozofických otázek." Zdálo se mi to, nebo skutečně vtipkoval? Tray? Ten Tray, který na mě div nevrčel u nás v obýváku? Věci najednou začaly nabírat jiný směr.
"To jsem tak průhledná?" zamračila jsem se.
"Ne, ale ať už jsi vlčice, nebo nejsi, pořád jsi ženská," poukázal, jako by to už dávno nebylo jasné. Skvěle, na seznam, čím se neliší od normálních chlapů, jsem mohla připsat ignoraci předsudků. Tray jich měl až nezdravě moc.
"Tu urážku přejdu," slíbila jsem a pokračovala. "Voníš lesem." Jo, Cheyenee, to byla opravdu inteligentní poznámka hodná tvého vzdělání. Jen tak dál a vysadí tě u první pumpy!
"Ty sis všimla?" podivil se. "Každý z nás je cítit stejně, tobě to připadá jako les, já pod tím dokážu vnímat mnohem víc. I ty to časem dokážeš. Je to domov, smečka. Jako by všude byli se mnou..."
"Jak to děláš?"
"Co?" nechápal.
"Vždycky mi svou odpovědí dáš do hlavy další otázky," svěřila jsem se a zavrtěla hlavou. Přesně to dělal a doháněl mě tím k šílenství. Jak jsem mohla být informovaná, když mě napadaly další a další otázky, na které jsem potřebovala odpovědi?
"Zvykneš si," uculil se. Jedním z těch úsměvů, který určitě nepoužíval často. S ním vypadal tak jinak, mladě a dovádivě. "Chceš vědět pravdu?" střelil po mně rychlým pohledem.
"Jinak bych se asi neptala," vyjelo ze mě. I sama sobě jsem zněla příliš dychtivě, měla bych se líp hlídat.
"Je to přísně tajné, a když to někomu řekneš, může se ti kdykoliv něco stát..." napínal mě. Hltala jsem každé jeho slovo. Tajemnost ho vystihovala asi nejvíc, takže jsem byla nesmírně zvědavá, co z něj vyleze. "Byl jsem předurčen k tomu, abych pokračoval v Sokratově metodě kladení otázek." Zklamaně jsem vydechla a potlačila nutkání ho plácnout do stehna. Ten chlap si ze mě dělal legraci! A aby toho nebylo málo, skvěle se u toho bavil!
"Necítíš se trapně? Protože jestli ne, měl bys. Víš, já jsem ta, která tady nic neví. a byla bych ráda, kdybys mě o něčem informoval. Nechci vejít do vlčího doupěte s dutou hlavou."
"Tak dutou?" smál se dál.
"Přestaň s tím slovíčkařením, nebo si vystoupím," pohrozila jsem mu, ale sama zadržovala smích. Jestli tohle byl jeho záměr, jak mě přivést na jiné myšlenky, šlo mu to pěkně podle plánu.
"Jsem rád, že se směješ. Ale moje nabídka platí, ptej se, už budu vážný."
"Slibuješ?" Na souhlas zabručel.
"Bolí to?"
"Přeměna?" zareagoval okamžitě, jako by se ho na to někdo ptal běžně.
"Jo."
"Ne..." Na chvíli se odmlčel. "Nevím přesně, k čemu bych to přirovnal, abys tomu správně porozuměla... Jsou věci, které jsou tvou součástí, které k tobě patří. Je to jako s dýcháním, nepřemýšlíš nad ním, bereš ho jako něco přirozeného. Bolí tě, když se nadechneš?" Zavrtěla jsem hlavou, moje vyjadřovací schopnosti byly dnes večer lehce omezené. "Tak vidíš, je to skoro stejné. Nemůže tě bolet něco, co k tobě patří. Poprvé..." pokračoval, "je to jiné. Ne bolestivé, ale tvé tělo si zvyká na něco nového. Je to změna. Každý ten pocit popisuje jinak... Někdo jako jen čistý pocit štěstí a radosti, někdo cítí volnost, někdo je zmatený..."
"Co jsi cítil ty?" zeptala jsem se bez obalu. Mlčel dost dlouho na to, abych znejistěla.
"Prázdnotu..."
"Nejsem si jistá, jestli to byl tvůj záměr, ale fakt jsi mě povzbudil, Trayi! Díky," ucedila jsem ironicky a neovládla oči, které se mi automaticky protočily k nebi.
"Mělo to být povzbuzující, jen sis to špatně vyložila," opravil mě. Už to zase dělal, nevědomky mi do hlavy soukal nové otázky. Naštěstí nepotřeboval popostrkovat, začal mluvit sám. Bod pro něj. "Když jsem se dostal do Delie, nebyl jsem zrovna ve stavu, kdy bych všude viděl nadýchané obláčky a křiklavé barvy. Prázdnota byla... dobrá."
"Zase to děláš," napomenula jsem ho. Uchechtl se a o něco víc sevřel v rukách volant. Tohle byla nejspíš chvíle, kdy jsem se měla přestat vyptávat a prostě mlčet, ale v jednom měl Tray nejspíš pravdu. Byla jsem ženská, chtěla jsem vědět, co se mu stalo.
"Je to dost osobní..."
"Mluvil jsi s mojí mámou, myslím, že mi malý náhled do tvýho soukromí tak trochu dlužíš," nedala jsem se. Nehrála jsem fér a věděla jsem o tom.
"Ne všechna štěňátka se rodí obklopená láskou, Cheyen, to si uvědom. Ty jsi měla štěstí, tvoje máma je úžasná žena, pravda, trochu zvláštní, ale úžasná. Někdy se ale věci odehrají jinak, než by si kdokoliv z nás přál a potom vznikají nešťastné životy, kterým přijde prázdnota jako skvělá věc. Zkus nad tím nepřemýšlet, tohle jsem cítil já. U každého je to jiné a u tebe to bude jiné ještě víc. Jsi zvláštní, jinak než tvá matka, ale jsi. Buď na to pyšná a využij toho. Čekají tě velké věci, musíš se přijmout taková, jaká jsi. To je základ."
"Neříkal jsi žádné filozofické otázky?" připomněla jsem mu jeho slova. Zakřenil se a rukou plácnul do volantu. Nemohla jsem se chlubit zrovna tím, že bych byla extra dobrá v empatickém cítění, ale byla jsem ráda, že mi odpověděl.
"Jo, něco takového jsem říkal," připustil a jedním rychlým pohybem zapnul rádio, z kterého se ozval pisklavý hlas jedné z rozhlasových moderátorek. Hned na to pustila pomalou instrumentální hudbu. Čelem jsem se opřela o boční okýnko a sledovala poloprázdné ulice New Yorku.
Tohle bude asi hodně dlouhá cesta.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře