Kapitola 3 - Grace - 3 °C

13. únor 2012 | 14.45 |
› 

 Vídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na kraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoli jsem dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlou­hých zimních měsíců donekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé hou­pačky z uříznuté pneumatiky, dokud jsem na sobě neucítila jeho po­hled. A časem, když už jsem byla na houpání moc velká, jsem vždycky vyšla na zadní verandu a pomalu, bez hlesu zamířila jeho směrem, ruku napřaženou před sebe a obrácenou dlaní vzhůru, oči sklopené. Ode mě ti nic nehrozí. Snažila jsem se mluvit jeho řečí.

Ale ať jsem čekala sebetrpělivěji, ať jsem se sebevíc snažila dostat se k němu blíž, vždycky se mi rozplynul v podrostu dřív, než jsem sta­čila překonat vzdálenost, která nás dělila.
Nikdy jsem se ho nebála. Byl dost mohutný, aby mě strhnul z hou­pačky, dost silný, aby mě srazil k zemi a odtáhl do lesa. Ale divokost skrytá v těle se mu nikdy neobjevila v očích. Dobře jsem si vzpomí­nala na jeho upřený pohled, na oči hrající všemi odstíny žluté, a ne­cítila jsem strach. Věděla jsem, že by mi neublížil.
Chtěla jsem, aby věděl, že ani já bych neublížila jemu.
A tak jsem čekala. Čekala jsem.
A čekal i on, třebaže jsem nevěděla na co. Měla jsem pocit, jako bych to byla jen já, kdo vychází vstříc.
Ale byl vždycky nablízku. Díval se, jak se na něj dívám. Nikdy ani o vlásek blíž, a zároveň nikdy dál.
Šest let to probíhalo stejně, podle neměnného vzorce: v zimě zne­klidňující přítomnost vlků a jejich ještě víc zneklidňující nepřítom­nost v létě. Nikdy jsem se nad tou pravidelností nijak zvlášť nezamýš­lela. Myslela jsem, že jsou to vlci. Prostě vlci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře