Kapitola 5 - Grace - 5°C

13. únor 2012 | 14.48 |
› 

 Nikdy mě nenapadlo, že vlci v našem lese jsou do jednoho vlkodlaci. Až po smrti Jacka Culpepera jsem si to uvědomila.

Stalo se to v roce, kdy jsem chodila do předposledního ročníku střední školy, a celé září se tehdy v městečku nemluvilo o ničem ji­ném. Ne že by Jack zaživa něčím nějak mimořádně vynikal - když pomineme, že mu patřilo nejdražší auto na školním parkovišti, ani ředitel neměl lepší. Vlastně to byl spíš pošuk. Ale jakmile ho zabili, byl z něj v tu ránu svatý. Možná i díky patřičně hrůzyplnému a sen­začnímu způsobu, jakým k tomu došlo. Do pěti dnů od jeho smrti koloval ten příběh po školních chodbách v tisíci verzích.
Výsledek byl jednoznačný: všichni teď byli z vlků k smrti vy­děšení.
K nám domů prosakovala tahle obecná obava jen zvolna, protože máma zprávy obvykle nesleduje a táta byl dočasně někde mimo, takže trvalo pár dní, než na nás panika dopadla plnou silou. Můj incident s vlky stačil za těch šest let, co od něj uplynulo, mámě vyblednout v paměti, překryly ho výpary z terpentýnu a komplementární od­stíny barev, ale útok na Jacka tuhle vzpomínku dokonale oživil.
Od mámy se samozřejmě nedalo čekat, že by dala vzrůstající úz­kosti průchod nějakou logickou cestou, jako že by například začala své jediné dceři, kterou ostatně vlci napadli jako první, věnovat víc času. Kdepak, ji nenapadlo nic lepšího než začít zmatkovat ještě víc než obvykle.
"Mami, nechceš pomoct s večeří?"
Máma se po mně provinile podívala a namísto televize, kterou sle­dovala skrz otevřené dveře pokoje, se zaměřila na žampiony, ze kte­rých na prkýnku pomalu nic nezbývalo.
"Bylo to jen kousek on nás. Jak ho našli," ukázala nožem na tele­vizi. Pod rozmazanou fotografií vlka v pravém horním rohu právě naskočila mapka našeho okresu a hlasatel nasadil profesionální ne­upřímně upřímný výraz. Hon za pravdou pokračuje, prohlásil. Člověk by myslel, že po týdnu omílání jedné historky by si mohli dát dohro­mady aspoň základní fakta. Vlk na doprovodném obrázku ani nepa­třil ke stejnému druhu jako ten můj, s bouřkově šedou srstí a žluto­hnědýma očima.
"Já tomu pořád nemůžu uvěřit," ozvala se zase máma. "Jen takový kousek, na druhé straně Hraničního lesa. A oni ho tam zabili."
"Nebo umřel."
Máma svraštila čelo, půvabně zmořená přemírou reality a jako vždycky krásná. "Co říkáš?"
Zvedla jsem oči od úkolu, od spořádaných, uklidňujících řad čísel a symbolů. "Třeba jen náhodou omdlel někde na kraji cesty a oni ho našli a odtáhli v bezvědomí do lesa. To přece není totéž. Nemůžeš pro nic za nic vyvolávat paniku."
Mámina pozornost zabloudila zpátky k televizi a nasekané žampi­ony na prkýnku začaly připomínat krmení pro améby. Máma zavr­těla hlavou. "Přece ho napadli, Grace."
Letmo jsem vyhlédla oknem na les, kde se ve tmě rýsovaly bledé přeludy stromů.

Jestli byl můj vlk mezi nimi, já ho neviděla. "Mami, samas mi přece vždycky říkala, že vlci jsou obvykle mírumilovní."

Vlci jsou mírumilovná stvoření. Celá léta jsem od ní neslyšela nic jiného. Jestli měla vydržet v tomhle domě, musela nejspíš sama sebe přesvědčit, že vlci jsou v zásadě neškodní, a že jestli mě napadli, byla to výjimka, jaká se už nebude opakovat. Nevěděla jsem, jak dalece to myslí vážně, ale já tomu věřila. Co jsem byla na světě, hleděla jsem rok za rokem do lesů a pozorovala vlky, vrývala jsem si do paměti je­jich tváře a povahy. A pravda, byl tu ten hubený, neduživý vlk s žíha­nou srstí, co se vždycky držel hluboko mezi stromy a byl k vidění jen v nejmrazivějších měsících. Stačilo se na něj podívat - matná řídká srst, natržené ucho, škaredě zanícené oko, projevy, které křičely o ne­moci těla, zatímco protáčející se bělma jeho divokých očí šeptem pro­zrazovala nemoc ducha. Dobře jsem si vzpomínala, jak mi jeho zuby rozškrábly kůži, a uměla jsem si představit, že tenhle by byl schopný na člověka v lese znovu zaútočit.
Nebo ta bílá vlčice. Četla jsem, že vlci si vybírají partnera na celý život, a tuhle jsem vídala s vůdcem smečky, podsaditým vlkem tak černým, jako ona byla bílá. Viděla jsem, jak se jí čenichem otírá o tlamu a pak ji odvádí mezi holé kostry stromů, kde se jejich srst míhala jako odlesky rybích šupin ve vodě. V její kráse se skrývalo cosi neklidného a neurvalého. I ji jsem si uměla představit, jak na­padá člověka. Ale ostatní? Ty tiché, nádherné přízraky v lesích? Těch jsem se nebála.
"Mírumilovní, to zrovna," sekala máma do prkýnka. "Možná by bylo nejlepší, kdyby je všechny pochytali a odvezli do Kanady, nebo tak něco."
Zamračila jsem se do sešitu. Už tak bylo dost zlé, že jsem se bez svých vlků musela obejít celé léto. Když jsem byla malá, připadaly mi tyhle měsíce nekonečné, jalová doba čekání, než se znovu objeví. A táhly se ještě víc od chvíle, kdy jsem si všimla toho svého žlutookého. Za dlouhých letních měsíců jsem snila o úžasných dobrodruž­stvích, o tom, jak se v noci měním ve vlka a běžím s ním do zlatého lesa, kde nikdy nesněží. Dneska už jsem věděla, že žádný zlatý les ne­existuje, ale ta smečka a můj žlutooký vlk byli skuteční.
S povzdechem jsem odstrčila učebnici matematiky na kraj stolu a postavila se vedle mámy k prkýnku. "Ukaž, já to udělám. Děláš z toho fašírku."
Nebránila se, a mě to ani nepřekvapilo. Místo toho mě odměnila úsměvem a odvířila stranou, jako by celou dobu jen čekala, až si všimnu, jak zoufale zápolí s vařením. "Jestli tu večeři doděláš," pro­hlásila, "budu tě nadosmrti milovat."
Ušklíbla jsem se a vzala jí z ruky nůž. Máma byla věčně zmazaná od barev a duchem bůhvíkde. Nedalo se čekat, že by kdy byla jako matky mých kamarádek, vzorné hospodyňky v zástěře, které bez přestání vy­vářejí a šmejdí po domě s vysavačem. Ne že bych si doopravdy přála, aby byla jako ony. Ale ten úkol jsem vážně potřebovala dodělat.
"Díky, lásko. Budu v ateliéru." Kdyby máma byla jednou z těch pa­nenek, co jim zmáčknete bříško a ony vyhrknou některou ze svých pěti šesti vět, rozhodně by mezi nimi nechyběla právě tahle.
"Ať z těch výparů neomdlíš," varovala jsem ji, ale už vybíhala po schodech do podkroví. Shrnula jsem zmasakrované žampiony do mísy a podívala se na hodiny na jasně žluté stěně. Táta se vrátí z práce nejdřív za hodinu. Dost času na to, abych uvařila večeři, a možná se pak ještě stihnu podívat ven, jestli náhodou neuvidím svého vlka.
V ledničce bylo pár hovězích plátků, které zřejmě patřily dohro­mady s žampionovou kejdou. Vyndala jsem je a pleskla s nimi na prkýnko. "Odborník" v televizních novinách zatím v pozadí rozebíral otázku, jestli by bylo lepší stavy vlků v Minnesotě omezit nebo zvířata přesunout jinam. Celá tahle záležitost mi šla na nervy.
Zazvonil telefon.
"Haló?"
"Nazdárek. Copak se stalo?"
Rachel. Potěšilo mě, že ji slyším. Rachel byla pravý opak mojí mámy, naprosto systematická a za všech okolností schopná dotáhnout věci do konce. Vedle ní jsem si aspoň nepřipadala tolik jako mimozemšťan. Přidržela jsem si sluchátko ramenem a krájela při hovoru hovězí. Je­den kousek velký asi jako pěst jsem přitom odložila stranou na poz­ději. "Ale nic, jen vařím večeři a poslouchám ty nesmysly ve zprávách."
Hned jí bylo jasné, o čem mluvím. "No jasně. To je psycho, co? Jako by se toho nemohli nabažit. Podle mě je to vážně hnus. Copak by pro­stě nemohli sklapnout a počkat, až se z toho dostaneme? Jako by ne­stačilo, že o tom člověk slyší v jednom kuse ve škole. A ty abys z toho byla teprv vedle, dobře vím, jak máš vlky ráda. Ale vážně, Jackovi ro­diče si přece musí přát, aby s tím reportéři už dali pokoj."
Rachel mlela tak rychle, že jsem jí stěží rozuměla. Někde upro­střed mi něco nadobro uniklo a postřehla jsem až: "Nevolala ti dneska Olivie?"
Olivie byla třetí z našeho trojlístku, jediný člověk, který kdy doká­zal aspoň částečně pochopit, proč mě vlci tak fascinují. Nestávalo se často, abych si večer nepovídala po telefonu buď s ní, nebo s Rachel. "Nejspíš je někde venku a fotí. Dneska se čeká roj meteoritů, ne?" od­pověděla jsem. Olivie se dívala na svět hledáčkem fotoaparátu a ně­kdy mi připadalo, že dobrá polovina mých školních vzpomínek má formát deset na patnáct v černobílém lesklém provedení.
"Nejspíš máš pravdu," podotkla Rachel. "Olivie by si rozhodně ne­nechala ujít nejžhavější momentky z vesmíru. Máš čas si popovídat?"
Střelila jsem pohledem po hodinách. "Chvilku jo. Jenom než do­dělám večeři, pak mě čeká úkol."
"Fajn, tak jen vteřinku. Dvě sladká slovíčka, zlato, zkus si je sama říct: Vy. Máznem."
Postavila jsem hovězí na sporák, aby zhnědlo. "To je jedno slovo, Rachel."
"No jo," zarazila se. "Znělo to lip, když jsem si to říkala v duchu. Ale to je jedno, jde o tohle: Rodiče říkali, že kdybych letos chtěla o vánočních prázdninách někam vyrazit, že mi to zaplatí. A já bych hrozně ráda někam vypadla. Kamkoli, jen když se dostanu z Mercy Falls. Vážně, hlavně pryč z Mercy Falls! Nechtěly byste se u mě s Olivií zítra po škole stavit a pomoct mi s vybíráním?"
"Tak jo, klidně."
"Kdyby to fakt stálo za to, mohly byste možná s Olivií jet taky," navrhla Rachel.
Na to jsem hned neodpověděla. Při slově Vánoce se mi okamžitě vybavily vzpomínky na vůni vánočního stromku, na nekonečnou tem­notu hvězdné prosincové noci nad naším dvorem a na oči mého vlka, které se na mě upírají zpoza zasněžených větví. Na zbytek roku ať si mizel, jak chtěl, ale k Vánocům neodmyslitelně patřil můj vlk.
"Grace, laskavě si nech tyhle pohledy do neurčitá a zadumané mlčení," zakvílela Rachel. "Já dobře poznám, že přesně to děláš. Ne­chceš mi doufám říct, že se ti nikam nechce!"
Vlastně to byla svým způsobem pravda. Patřila jsem sem. "Neřekla jsem, že nepojedu," ohradila jsem se.
"Ale taky jsi nevyjekla Páni, no jasně. Tohle jsi přece měla říct." Rachel si povzdechla. "Ale zítra přijdeš, že jo?"
"To víš, že jo," natáhla jsem krk a vyhlédla zadním oknem na dvůr. "Ale teď už vážně musím běžet."
"Dobře, dobře, dobře," nechala se Rachel přesvědčit. "Přines su­šenky. Nezapomeň. Mám tě ráda, čau." Zasmála se a zavěsila.
Měla jsem naspěch, aby hrnec s hovězím užuž bublal na sporáku a obešel se beze mě. Pak už stačilo jen popadnout z věšáku na zdi ka­bát a otevřít posunovací dveře na verandu.
Do tváří mě zaštípal studený vzduch a zakousl se do lalůčků uší, jako by mi chtěl připomenout, že léto oficiálně skončilo. V kapse ka­bátu jsem měla zastrčenou přiléhavou čepici, ale věděla jsem, že když ji mám na sobě, můj vlk mě někdy nepozná, a tak jsem si ji nenasa­dila. Zamžourala jsem na konec dvora a co možná nenucené sešla po schodech z verandy. Kus hovězího, co jsem nesla v dlani, byl na do­tek studený a hladký.
Křehká bezbarvá tráva mi křupala pod nohama. Došla jsem po ní až doprostřed dvora. Na okamžik mě oslnil zářivě růžový západ slunce částečně stíněný černými třepotajícími se siluetami listů, a já se zasta­vila. Nehybná, strohá krajina byla na hony vzdálená útulnému světu naší malé vyhřáté kuchyně plné konejšivých vůní snadného přežití. Světu, kam bych podle všeho měla patřit. Kde bych si měla přát zů­stat. Ale volaly mě stromy, nutily mě opustit známé prostředí a ztratit se v nadcházející noci. Poslední dobou jsem tohle puzení cítila zne­pokojivě často.
Temnota na okraji lesa se pohnula a já uviděla svého vlka. Stál těsně vedle stromu, nozdry natažené za vůní masa v mé ruce. Úleva, že ho vidím, zmizela ve chvíli, kdy natočil hlavu a na tvář mu dopadl žlutý obdélník světla z posuvných dveří. Teprve tehdy jsem si všimla, že má bradu slepenou starou zaschlou krví. Krví starou několik dní.
Nozdry se mu zachvívaly, jak nasával pach hovězího v mé dlani. Ať už to způsobila vůně masa nebo povědomost mojí přítomnosti, kaž­dopádně to stačilo, aby se odvážil o pár kroků vystoupit z lesa. A pak o pár dalších. Blíž než kdy dřív.
Stála jsem přímo proti němu, tak blízko, že bych mohla natáhnout ruku a dotknout se jeho oslnivé srsti. Nebo mu setřít z tlamy tu temně rudou skvrnu.
Hrozně jsem si přála, aby to byla jeho krev. Starý šrám nebo škrá­banec utržený ve rvačce.
Ale nevypadala na to. Spíš se zdálo, že pochází z někoho jiného. "Tys ho zabil?" zašeptala jsem.
Při zvuku mého hlasu nezmizel v lese, jak jsem čekala. Stál nehybně jako socha, s očima upřenýma na mou tvář, ne na maso v dlani.
"Ve zprávách se nemluví o ničem jiném," pokračovala jsem, jako by mi mohl rozumět. "Říkají, že to byla bestiální smrt. Že ho zabila divá zvěř. Byl jsi to ty?"
Ještě chvíli na mě zůstal hledět, bez hnutí, bez mrknutí. A pak, poprvé za šest let, zavřel oči. Bylo to gesto popírající všechny při­rozené instinkty, které by takový vlk měl mít. Celou věčnost jsem znala jen ten pohled bez sebekratšího mrknutí, a najednou tu stál ztuhlý v téměř lidském zármutku, jiskrné oči zavřené, se sklopenou hlavou a staženým ocasem.
Nic smutnějšího jsem v životě neviděla.
Pomalu, centimetr po centimetru jsem se sunula blíž a bála se jen toho, že ho zaplaším, ne té šarlatově potřísněné tlamy a zubů, které ukrývala. Škubl ušima na znamení, že vnímá mou přítomnost, ale ne­pohnul se. Přidřepla jsem si na bobek - a upustila maso do sněhu. Když plesklo o zem, maličko sebou trhl. Byla jsem natolik blízko, že jsem jasně cítila divokou vůni srsti a jeho teplý dech.
A pak jsem udělala to, co jsem si už dávno přála - zvedla jsem ruku k jeho hustému límci na krku, a když neucukl, zabořila jsem do srsti obě dlaně. Její horní vrstva nebyla tak měkká, jak se zdála na pohled, ale pod tuhými chlupy na povrchu vyrůstala vrstva jem­ného chmýří. Zhluboka vydechl a s očima stále zavřenýma se o mě opřel hlavou. Držela jsem ho v náručí, jako by to byl docela obyčejný domácí psík, a jen ten pronikavý, nespoutaný pach mi připomínal, s kým mám tu čest.
Na okamžik jsem přestala vnímat, kde jsem a kdo jsem. Na oka­mžik na tom vůbec nezáleželo.
Vtom jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Daleko od nás, v dohasínajícím dni stěží k rozeznání, nás z okraje lesa sledovala ta bílá vlčice. Oči jí žhnuly.
Tělem mi proběhlo brnivé mručení a já si uvědomila, že můj vlk na ni vrčí. Vlčice pokročila blíž, nezvykle kurážná, a on se v mé ná­ruči otočil a postavil se k ní čelem. Cvakly zuby, jak se po ní ohnal, a já ucukla.
Vlčice nevydala ani hlásek, a to bylo bůhvíproč ještě horší. Na vý­zvu by vlk měl zavrčet. Ale tahle jen stála, těkala očima po nás dvou a z jejího postoje čišela od hlavy k patě nenávist.
Můj vlk nepřestával tichounce, skoro neslyšně vrčet. Opřel se o mě větší silou, až jsem musela o krok ustoupit, a pak o další. Zaháněl mě na verandu. Nahmátla jsem pod nohama schody a ustoupila k posuv­ným dveřím, kdežto on zůstal pod schodištěm a čekal, až zajdu do­vnitř a zamknu se v domě.
V tu chvíli vlčice vyrazila jako šipka a vrhla se na kousek masa, který jsem nechala ležet na zemi. Můj vlk k ní byl mnohem blíž než já, to od něj hrozilo nebezpečí, že o jídlo přijde, ale přesto si pohle­dem našla mě, která stála na opačné straně skleněných dveří. Dlouze se na mě zadívala a pak se jako duch vytratila do lesa.
Můj vlk zaváhal a v očích mu zableskl matný odraz světla z verandy. Nepřestával sledovat můj obrys za dveřmi.
Přitiskla jsem dlaň naplocho na studené sklo.
Vzdálenost mezi námi mi ještě nikdy nepřipadala tak nekonečná.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře