Kapitola 8 - Grace - 18 °C

13. únor 2012 | 14.52 |
› 

 Celý následující týden jsem se ve škole nevydržela soustředit, pro­plouvala jsem hodinami a stěží si tu a tam poznamenala pár řádek. Nemyslela jsem na nic než na dotyk vlčí srsti pod bříšky prstů a před očima mi pořád dokola vyvstávaly vztekle obnažené zuby bílé vlčice. Přepnula jsem na pozornost, až když nám paní profesorka Ruminská přivedla na hodinu občanské výchovy policistu a postavila ho před třídu.

Nechala ho stát přede všemi samotného, což bylo podle mě tro­chu drsné, když uvážíme, že to bylo sedmou hodinu a většina z nás už se nemohla dočkat, až pro dnešek skončíme. Možná měla za to, že strážce zákona si s pár středoškoláky hravě poradí. Ale zločince mů­žete zastřelit, na rozdíl od třídy plné užvaněných puberťáků.
"Dobrý den," řekl policista. Za hradbou nábojového pásu posetého pouzdry na pistole, pepřovými spreji a další nejrozmanitější výstrojí působil neskutečně mladičký. Letmo se otočil po paní Ruminské, která postávala ve dveřích a neměla se k pomoci, a prsty mu vyjely k lesklé jmenovce na košili: WILLIAM KOENIG. (Už předem jsme se od paní profesorky dozvěděli, že je to absolvent naší báječné školy, ale jeho jméno ani tvář mi nepřipadaly nijak povědomé). "Já jsem policista Koenig. Vaše paní učitelka, paní Ruminská, mě minulý týden požá­dala, jestli bych vám nepřišel na občanskou výchovu povědět pár slov."
Mrkla jsem po Olivii, která seděla vedle mě, zvědavá, co si o tom myslí. Olivie vypadala jako obvykle od hlavy k patě jako ze škatulky, ztělesněné vysvědčení se samými jedničkami. Tmavé vlasy měla za­pletené do úhledného copu a košili s límečkem čerstvě vyžehlenou. Když jste chtěli vědět, co si Olivie myslí, nedalo se spoléhat na pusu. Člověk se musel zaměřit na její oči.
"Není roztomilý?" pošeptala mi. "Zvlášť ta oholená hlava mě bere. Myslíš, že mu jeho máma říká Vilíku?"
Ještě jsem nepřišla na to, jak reagovat na Oliviin nedávno objevený a značně otevřený zájem o druhé pohlaví, a tak jsem jen zvedla oči k nebi. Roztomilý možná byl, ale nebyl to můj typ. Nejspíš jsem ještě sama nevěděla, kdo je můj typ.
"Nastoupil jsem k policii hned po střední škole," začal Will. Tvá­řil se přitom nesmírně vážně a vraštil čelo do profesionálního výrazu "pomáhat a chránit". "Odmalička jsem si přál vykonávat tuhle práci a beru svou službu se vší vážností."
"To je vidět," pošeptala jsem Olivii. Neřekla bych, že mu jeho matka říká Vilíku. Policista William Koenig se na nás přísně podíval a opřel si dlaň o pistoli. Nejspíš to byla síla zvyku, ale vypadalo to, jako by uvažoval, jestli nás nemá za šeptání zastřelit. Olivie se svezla na židli níž a pár dalších děvčat se zachichotalo.
"Je to profese s výtečnou možností postupu a navíc jedna z mála, na kterou nepotřebujete vysokou školu," přesvědčoval nás. "Uvažuje -ehm - někdo z vás, že by vstoupil do policejních řad?"
Nebýt toho ehm, nejspíš by mu to prošlo.

Kdyby nezaváhal, třída by se možná udržela na uzdě.

Do vzduchu vyletěla ruka. Elizabeth, jedna z širokého klanu stu­dentů školy Mercy Falls, kteří od Jackovy smrti nepřestali chodit v čer­ném, se zeptala: "Je pravda, že mrtvolu Jacka Culpepera někdo ukradl z márnice?"
Ve třídě to zahučelo tlumeným vzrušením nad takovou neomaleností a policista Koenig vypadal, že by za tohle byl opravdu schopný střílet. Ale neřekl víc než: "Je mi líto, ale k podrobnostem probíhají­cího vyšetřování se nemohu vyjadřovat."
"Tak ono se to vyšetřuje?" houkl hluboký hlas odněkud z přední lavice.
"Máma to slyšela od dispečera," nedala se odbýt Elizabeth. "Je to pravda? Proč by někdo kradl mrtvolu?" Její otázka vyvolala rychlou sérii teorií. "Aby se ututlalo, že spáchal sebevraždu, to je jasný."
"Budou v ní pašovat drogy."
"Na lékařský pokusy."
"Já slyšel," ozval se jakýsi mladík, "že Jackův táta má doma vycpanýho ledního medvěda. Třeba si Culpeperovi vycpali i Jacka." Za tuhle poznámku si ovšem vysloužil herdu do zad, protože o Jackovi a jeho rodině ještě pořád nesmělo padnout křivé slovo.
Policista Koenig se zděšeně otočil na profesorku Ruminskou, která stála v otevřených dveřích. Změřila si ho vážným pohledem a pak se obrátila ke třídě. "Ticho!"
Poslušně jsme se ztišili.
Profesorka se znovu podívala na policistu. "Tak ukradli tu mrt­volu, nebo ne?" zeptala se.
"Je mi líto," opakoval znovu, "ale k probíhajícímu vyšetřování vám nemůžu povědět nic bližšího." Tentokrát to ovšem znělo o po­znání zoufaleji, jako by byl na konci věty otazník.
"Pane policisto, celá místní obec měla Jacka nesmírně ráda," dodala profesorka.
Což byla do nebe volající lež. Ale co byl mrtvý, jeho reputace se vyšvihla do netušených výšin. Všichni ostatní zřejmě beze všeho pustili z hlavy ty jeho výlevy, kdy mu na chodbě, nebo dokonce i při vyučování ruply nervy a začal vyvádět. A že to byly scénky! Já na to nezapomněla. V Mercy Falls se žilo výhradně z doslechu, a o Jackovi se proslýchalo, že je pruďas po tátovi. Já bych si tím nebyla tak jistá. Podle mě si každý může vybrat, jaký bude, bez ohledu na rodiče.
"Ještě pořád za něj držíme smutek," dodala profesorka a širokým gestem zahrnula moře černé ve třídě. "Tady nejde o vyšetřování. Ale pochopte, že v naší těsně spjaté komunitě potřebujeme tuhle záležitost nějak jednoznačně uzavřít."
"To. Mě. Podrž," naznačila mi Olivie bez hlesu. Zavrtěla jsem hla­vou. Něco neskutečného.
Policista Koenig zkřížil paže. Vypadal najednou dojemně nedů­tklivě, jako děcko, které někdo nutí k něčemu nedovolenému. "Je to pravda. Vyšetřujeme to. Naprosto chápu, že ztráta tak mladého člo­věka" - a to prosím řekne někdo, kdo vypadá tak na dvacet - "musí otřást celou komunitou, ale žádám vás, abyste respektovali soukromí rodiny a důvěrnou povahu vyšetřování."
Očividně začal zase nacházet pevnou půdu pod nohama.
Elizabeth opět zvedla ruku. "Jsou podle vás ti vlci nebezpeční? Do­stáváte o nich hlášení často? Máma mi říkala, že vám kvůli nim ně­kdo volá každou chvíli."
Policista Koenig se znovu podíval po profesorce, jako by mu ještě ne­došlo, že je na jeho informace stejně žhavá jako Elizabeth. "Nemyslím si, že by vlci představovali pro obyvatelstvo vážné nebezpečí. Jsem přesvěd­čený, stejně jako všichni ostatní na stanici, že šlo o výjimečný incident."
"Ale na ni zaútočili taky," namítla Elizabeth.
No paráda. Neviděla jsem, jestli a kam Elizabeth ukazuje, ale snadno jsem si to domyslela, protože se všichni otočili po mně. Skousla jsem si zevnitř ret. Nešlo o to, že by mi až tak vadila jejich pozornost, horší bylo, že kdykoli si někdo vzpomněl, jak mě vlci stáhli z houpačky, na­padlo ho také, že by se to mohlo stát komukoli. Nedokázala jsem od­hadnout, kolik takových kdokolvěků je potřeba, aby se místní roz­hodli proti vlkům zakročit.
Zakročit proti tomu mému.
Uvědomovala jsem si, že přesně tohle je důvod, proč Jackovi ne­můžu odpustit, že je mrtvý. Už proto, a navíc vzhledem k tomu, jak nevypočitatelně se ve škole vždycky choval, bych si připadala jako pokrytec, kdybych nad ním veřejně truchlila spolu s ostatními spo­lužáky. Ale ignorovat tu situaci mi taky nepřipadalo správné. Nedo­kázala jsem si vybrat, co bych vlastně měla cítit.
"To už je dávno," řekla jsem policistovi a jemu se očividně ulevilo, zvlášť když jsem dodala: "Celé roky. A dost možná to byli psi."
Tak já ke všemu ještě lhala. Kdopak mi asi vmete do tváře, že to není pravda?
"Přesně tak," přikyvoval policista Koenig chápavě. "Přesně tak. Ne­můžeme z nahodilého incidentu bezdůvodně obviňovat divoká zví­řata. A nemá smysl vyvolávat paniku kvůli nepodloženým zvěstem. V panice jedná člověk bez rozmyslu, a kdo jedná bez rozmyslu, může snadno způsobit neštěstí."
Moje řeč. Bezděky jsem se škrobeným policistou Koenigem pocí­tila něco jako spřízněnost, jenže to už se mu podařilo stočit řeč zpátky na možnosti služebního postupu u policejního sboru. Po hodině se ostatní studenti znovu rozpovídali o Jackovi a já s Olivií jsme se vy­tratily ke skříňkám v šatně.
Něco mě zatahalo za vlasy, a když jsem se otočila, stála za mnou Rachel s truchlivým výrazem na tváři. "Kočky, to prázdninové plá­nování budeme muset nechat na jindy. Macecha vymyslela vejlet do Duluthu, že abychom se jako rodinka lip poznali. Jestli vážně chce, abych z ní byla nadšená, bude mi muset koupit aspoň nové boty. Mů­žeme se sejít zítra, nebo tak někdy?"
Pomalu jsem ani nestačila kývnout, když se na nás Rachel zářivě usmála a vzápětí už mizela v davu na chodbě.
"Nechceš místo toho zajít ke mně?" zeptala jsem se Olivie. Ještě pořád to znělo divně, muset se takhle ptát. Na základce jsme všechny tři s Rachel trávily společně každé odpoledne a tahle nevyslovená domluva platila, aniž ji bylo potřeba jakkoli potvrzovat. Naše při­rozená soudržnost se narušila až ve chvíli, kdy si Rachel našla prv­ního přítele a my dvě, jedna potrhlá a druhá netečná, jsme zů­staly stranou.
"Jasně." Olivie popadla učení a vyrazila po chodbě za mnou. Najed­nou mě štípla do lokte. "Podívej!" Ukázala na Isabel, Jackovu mladší sestru a naši spolužačku, kterou spolu se štědrým dílem Culpeperovic atraktivního vzhledu obdařila příroda bohatou hřívou andělsky pla­vých prstýnků. Jezdila v bílém SUV a měla čivavu kapesní velikosti, kterou strojila do šatiček sladěných s vlastním oblečením. Vždycky mi vrtalo hlavou, kdy už si konečně všimne, že žije v Mercy Falls v Min­nesotě, kde tyhle věci nikdo jiný nedělá.
Teď ale Isabel upřeně zírala do skříňky, jako by v ní schovávala jiné světy. "Není v černým," poznamenala Olivie.
Isabel se vytrhla z transu a zřejmě si domyslela, že mluvíme o ní, protože nás zpražila nenávistným pohledem. Rychle jsem uhnula očima, ale stejně jsem cítila její pohled v zádech.
"Možná už je z nejhoršího smutku venku," poznamenala jsem, když jsme byly z doslechu.
Olivie mi podržela dveře. "Možná je jediná, kdo ho doopravdy cítil."
Doma jsem nám oběma uvařila kávu, upekla pár brusinkových vdolků a pak jsme seděly u stolu v kuchyni a pod žlutým světlem lustru jsme si prohlížely nejnovější Oliviiny fotografie. Pro Olivii bylo focení něco jako náboženství. Fotoaparát vzývala jako nej-vyšší božstvo a různé techniky studovala tak zaníceně, jako by to byl soubor přikázání. Když jsem teď viděla její fotky, měla jsem ti­síc chutí obrátit se na stejnou víru. Člověk z nich měl pocit, jako by byl přímo u toho.
"Náhodou vypadal vážně dobře, neříkej mi, že ne," řekla Olivie.
"To ještě pořád mluvíš o tom panu seriózním? Co je to s tebou?" zavrtěla jsem hlavou a sáhla po další fotografii. "Jakživa jsem nesly­šela, že by tě takhle bral nějaký opravdu existující člověk."
Olivie se zašklebila a naklonila se ke mně nad kouřícím hrnkem. Ukousla si z vdolku a mluvila dál, s rukou před rty, aby mě nepoprskala droBecky. "Ze mě snad nakonec bude taková ta holka, co si potrpí na uniformy, nebo co. Počkej, ale vážně, chceš říct, že tobě se nelíbil? Nějak mě... nějak na mě leze chuť najít si kluka. Co kdyby­chom si někdy objednaly pizzu? Rachel říkala, že ji rozváží jeden fakt nádhernej."
Znovu jsem obrátila oči ke stropu. "Co tě to zničehonic popadlo, že chceš kluka?"
Nezvedla oči od fotografií, ale připadalo mi, že moji poznámku ob­rací ze všech stran. "Ty bys nechtěla?"
"Možná až se objeví ten pravý," zamrmlala jsem vyhýbavě.
"Jak to poznáš, když se ani nerozhlídneš?"
"Chceš říct, že ty bys měla kuráž na nějakýho kluka vůbec pro­mluvit? Kromě svýho plakátu Jamese Deana?" Znělo to útočněji, než jsem chtěla. Radši jsem se na závěr trochu zasmála, abych nebyla za protivu. Olivie maličko svraštila obočí, ale neřekla nic. Dlouho jsme mlčky seděly a listovaly fotografiemi.
Zarazila jsem se nad snímkem nás tří, Olivie, mě a Rachel. Pořídila ho těsně před začátkem školy někde venku její matka. Rachel měla pihatou tvář rozzářenou v nezkrotném úsměvu a jednou paží pevně objímala kolem ramen Olivii a druhou mě. Vypadalo to, jako by nás tiskla k sobě, abychom se vešly do záběru. Jako vždycky byla právě ona to lepidlo, které nás stmelovalo. To ona, výřečná a energická, si kladla za úkol udržet dvě tiché vody pohromadě.
Olivie na téhle fotce patřila do léta. Olivovou pleť měla opálenou do bronzová, oči jí zářily sytou zelení, zuby se v dokonalém bělost­ném úsměvu stáčely do oblouku jako srpek měsíce a samozřejmě ne­chyběly ani důlky ve tváři a všechno ostatní, co k tomu patří. Vedle těchhle dvou jsem vypadala jako ztělesnění zimy - špinavě světlé vlasy a vážné hnědé oči, letní děvče vybledlé chladem. Dřív jsem si myslela, že jsme si s Olivií podobné, že jsme obě introvertky věčně ponořené do knih. Teď jsem si ale uvědomila, že já se uzavírám před druhými schválně, kdežto Olivie jen neumí překonat vlastní plachost. Celý ten­hle rok jsem měla pocit, že čím víc času spolu trávíme, tím je těžší udržet si naše kamarádství.
"Vypadám tu uhozené," poznamenala Olivie. "Rachel se šklebí jako šílenec. A ty se tváříš naštvaně."
Na obrázku jsem měla výraz, jako bych nestrpěla odpor, vypadala jsem skoro až nedůtklivě. Docela se mi to zamlouvalo. "Nevypadáš uhozeně. Jsi hotová princezna, to já se tvářím jako lidožrout."
"Netváříš se jako lidožrout."
"Jen se vytahuju," zasmála jsem se.
"A Rachel?"
"Přesně jak říkáš. Vypadá jako šílená. Nebo pekelně nabuzená, jako vždycky." Znovu jsem se podívala na obrázek. Ze všeho nejvíc mi Rachel připomínala slunce, zářící slunce sršící energií, které pouhou si­lou vůle udržuje na paralelních oběžných drahách dva měsíce.
"Vidělas tuhle?" vytrhla mě z myšlenek Olivie a strčila mi pod nos další fotografii. Byl na ní můj vlk, hluboko v lesích a napůl zakrytý stro­mem. Přesto se Olivii podařilo zachytit dokonale ostře kousek jeho tváře a já mu najednou hleděla přímo do očí. "Můžeš si ji nechat. Vlastně si je nech všechny. Ty nejlepší můžeme příště nalepit do alba."
"Díky," řekla jsem, vděčnější, než jsem uměla vyjádřit. "To je z mi­nulého týdne?" zeptala jsem se.
Olivie přikývla. Vpíjela jsem se do obrázku očima - byl nádherný, ale ve srovnání se skutečností žalostně nevýstižný. Zlehka jsem po povrchu přejela palcem, jako bych mohla nahmátnout vlčí srst. Cí­tila jsem na sobě Oliviin upřený pohled a připadala jsem si o to hůř, o to osamělejší. Byly doby, kdy bych jí o svém dobrodružství pově­děla, ale najednou to všechno bylo moc osobní. Něco se změnilo a já měla za to, že jsem to já.
Olivie mi podala tenký štůsek fotografií, které vybrala z většího paklíku. "Na tyhle jsem vážně pyšná."
Pomalu jsem procházela jeden obrázek za druhým, ale nedokázala jsem se soustředit. Byly působivé: podzimní list plující v kaluži, od­raz studentských tváří v okně školního autobusu, umělecky rozma­zaný černobílý autoportrét. Doprovodila jsem prohlídku sérií pat­řičně nadšených ááách a óóóch a na závěr jsem ještě jednou položila navrch fotku svého vlka, abych si ho lépe prohlédla.
Olivie si podrážděně odkašlala.
Rychle jsem znovu nalistovala snímek listu na hladině louže. Chvíli jsem si ho podmračeně prohlížela a snažila se vybavit si ty správné výrazy, jakými komentuje umělecká díla moje matka. "Tohle je vyni­kající," vypravila jsem ze sebe nakonec. "Zvlášť ty... barvy."
Vytrhla mi obrázky z ruky a fotografii s vlkem po mně mrštila tak vztekle, až se mi odrazila od hrudníku a spadla na zem. "To určitě. Teda vážně, Grace, někdy sama nevím, proč se vůbec..."
Nedokončila větu a jen zavrtěla hlavou. Nechápala jsem, o co jí jde? Měla jsem snad předstírat, že se mi ty ostatní fotky líbí víc než obrázek mého vlka?
"Haló? Je tu někdo?" Nechápala jsem, čím jsem se Olivie tak do­tkla, ale rozhodně se mi ulevilo, když vešel John, její starší bratr, a za­chránil mě před hrozící hádkou. Už z předsíně se na mě zazubil a při­bouchl za sebou vchodové dveře. "Nazdar, krasavice."
Olivie po něm od kuchyňského stolu šlehla ledovým pohledem. "Doufám, že mluvíš o mně."
"Jak jinak," odpověděl a nespouštěl ze mě oči. John byl hezký kla­sickým, konvenčním způsobem. Byl vysoký a tmavovlasý jako jeho sestra, ale měl přátelskou tvář s pohotovým úsměvem. "Za koho mě máš? Copak bych balil nejlepší kamarádku vlastní sestry? Tak poslyš, jsou čtyři hodiny. Čas neskutečně letí, když člověk..." zarazil se a za­díval se na nás. Olivie se opírala o stůl s hromádkou fotografií v ruce a já seděla naproti ní s druhým paklíkem. "...když člověk nic nedělá. To nemůžete dělat nic každá zvlášť?"
Olivie mlčky rovnala fotografie do hranicky. "Jsme introvertky," odpověděla jsem místo ní. "Nás baví nedělat nic společně. Spousta řečí a akce veškerá žádná."
"To zní úžasně. Olivie, musíme vyrazit, jestli chceš stihnout ho­dinu." Zlehka mě bouchl do paže. "Nechceš jet s námi, Grace? Jsou vaši doma?"
"Nenech se vysmát," odfrkla jsem. "Já se vychovávám sama. Měla bych mít úlevy na daních za vedení domácnosti." John se zasmál o něco bujařeji, než můj vtípek zasluhoval, a Olivie mě zpražila pohledem, jakým by se dali trávit menší hlodavci. Radši jsem si další poznámky odpustila.
"Tak dělej, Olivie," popoháněl sestru John, jako by neviděl dýky, které po mně metá očima. "Musíš za tu hodinu zaplatit, ať tam při­jdeš, nebo ne. Jedeš s námi, Grace?"
Podívala jsem se z okna a poprvé za kolik měsíců jsem si předsta­vila, že mizím mezi stromy a běžím tak dlouho, až v letním lese na­razím na svého vlka. Zavrtěla jsem hlavou. "Dneska ne. Někdy příště, platí?"
John se usmál jedním koutkem. "Platí. Tak jdeme, Olivie. Měj se, krasavice. Kdyby se ti k těm řečem zachtělo trochu akce, víš, na koho se obrátit."
Olivie se po něm rozmáchla batohem, až to zadunělo, ale další vra­žedný pohled jsem schytala zase já, jako bych Johna k flirtování ně­jak vyzývala. "Jdeme. Honem. Ahoj, Grace."
Doprovodila jsem je ke dveřím a pak se nazdařbůh obrátila zpátky do kuchyně. Na cestu mi broukal příjemně neutrální hlas, jak hlasatel připomínal, kterou klasickou skladbu jsme si právě vyslechli, a uváděl další. Než táta odešel, nechal v pracovně vedle kuchyně zapnuté rá­dio. Vždycky mi připadalo, že zvuky přítomnosti rodičů jen podtrhují jejich nepřítomnost. Věděla jsem, že když se toho neujmu sama, budou k večeři fazole z konzervy, a tak jsem vyhrabala v lednici hrnec zbylé polévky a nechala ho pomalu ohřívat, dokud se rodiče nevrátí.
Stála jsem v kuchyni v chladném světle šikmých odpoledních pa­prsků, které se lily dovnitř prosklenými dveřmi z verandy, a litovala se. Neroztesknila mě ani tak prázdnota v domě, jako Oliviina fotografie. Neviděla jsem svého vlka naživo ode dne, kdy jsem se ho dotkla, a to už bylo skoro týden. Věděla jsem, že si to nesmím tak brát, ale stejně mě jeho nepřítomnost pokaždé zabolela. Samozřejmě že byla hlou­post myslet si, že když ho neuvidím na konci dvora, nebudu úplná. Byla to hloupost, ale nevyléčitelná.
Došla jsem k zadním dveřím a otevřela je, abych se nadechla vůně lesa. Jen v ponožkách jsem se došourala na verandu a opřela se o zá­bradlí.
Kdybych nevyšla ven, dost možná jsem ten výkřik vůbec neza­slechla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář