Kapitola 9 - Grace - 14 °C

13. únor 2012 | 14.53 |
› 

 Ozval se odněkud zdálky mezi stromy, a pak ještě jednou. Na vteřinu jsem měla dojem, že to zavyl vlk, ale vzápětí křik přešel ve zřetelné volání: "Pomoc! Pomoc!"

Přísahala bych, že to znělo jako hlas Jacka Culpepera.
Ale ten to v žádném případě nemohl být. Jen si se mnou zahrávala fantazie podnícená vzpomínkou na školní jídelnu, kde jako by ho vždycky bylo slyšet ze všech nejvíc, když halekal na děvčata.
Přesto jsem se za tím hlasem pustila, bez rozmyslu jsem vyrazila přes dvůr mezi stromy. Půda byla přes ponožky vlhká a pichlavá a bez bot jsem si připadala nemotorná. V šustění spadaného listí a křupání větviček, které se rozléhalo při každém kroku, jsem neměla šanci za­slechnout cokoli jiného. Váhavě jsem se zastavila a zaposlouchala se. Hlas přešel do tichého skojíkání, jaké mohlo vydávat jedině nějaké zvíře, a pak utichlo i to.
Relativní bezpečí dvorku jsem už nechala daleko za sebou. Zůstala jsem stát a dlouze poslouchala, jestli mě snad nějaký náznak nenavede na směr, odkud zazněl ten první výkřik. Byla jsem si jistá, že to nebyla jen má fantazie.
Neslyšela jsem ale nic, všude bylo ticho. A v jeho středu se mi pod kůži natáhla vůně lesa a znovu mi ho připomněla. Rozdrcené borové jehličí, mokrá hlína a kouř ze dřeva.
Bylo mi jedno, že se chovám jako husa. Takhle hluboko v lese jsem už byla i dřív. Co na tom, když zajdu ještě kousek dál a podívám se po svém vlkovi. Na okamžik jsem se vrátila do domu, jen abych si obula boty, a znovu jsem vyrazila do chladného podzimního dne. V lehkém vánku už byl znát štiplavý příslib zimy, ale sluníčko svítilo a pod záštitou stromů se držel vzduch prohřátý vzpomínkou na ne­dávné horké dny.
Všude kolem se v nádherných odstínech rudé a oranžové loučilo se životem listí a nad hlavou se mi odvíjela zvuková stopa zvučného, ohavného vraního krákání. Od svých jedenácti jsem takhle hluboko v lese nebyla, a tehdy jsem se probrala k vědomí obklíčená vlky, ale kupodivu jsem se nebála.
Opatrně jsem se vyhýbala pramínkům, které se klikatily podros­tem. Tohle by pro mě mělo být neznámé území, jenže já se cítila se­bejistá, jako bych tu znala každý kámen. Vedená jakýmsi nenápad­ným, podivným šestým smyslem jsem procházela toutéž prošlapanou stezkou, kterou se znovu a znovu vydávali vlci.
Samozřejmě jsem věděla, že to ve skutečnosti není žádný šestý smysl. To jen já sama jsem dopřávala svým smyslům víc volnosti, než jsem připustila za normálních okolností. Poddala jsem se jim a ony se zost­řily, nabraly na účinnosti. Když ke mně znovu zavanul větřík, přinášel najednou víc informací než celá halda map. Prozradil mi, jaké zvíře tudy procházelo, odkud kam táhlo a jak je to dlouho. K uším mi do­léhaly i ty nejslabší zvuky, které jsem nikdy dřív nevnímala: zašelestění větvičky, kterou pták v koruně stromu vplétal do hnízda, tiché dokročení jelena několik metrů ode mě.
Cítila jsem se tu jako doma.

Celý les zvučel nezvyklým křikem, který v tomhle světě neměl místo. Opět jsem zaváhala a zaposlouchala se. Nářek se ozval znovu, hlasitější než dřív.
Když jsem obešla borovici, konečně jsem objevila, odkud přichází: tři vlci. Byla to ta bílá vlčice a černý vůdce smečky. Při pohledu na vlčici se mi žaludek sevřel nervozitou. Oba dva pod sebou drželi tře­tího vlka, rozježeného mladého samce s šedou, skoro namodralou srstí. Na rameni se mu šklebila ošklivá, napůl zhojená rána. Druzí dva vlci ho tiskli k listím poseté zemi, aby mu dali najevo dominanci, a když mě uviděli, strnuli jako sochy. Mladý vlk otočil hlavu a obrátil ke mně zoufale žadonící pohled. Srdce se mi rozbušilo. Tyhle oči jsem znala. Pamatovala jsem si je ze školy a pamatovala jsem si je z místních zpráv.
"Jacku?" zašeptala jsem.
Vlk na zemi žalostně hvízdal čenichem. Nedokázala jsem od těch očí odtrhnout pohled. Byly oříškově hnědé. Mají vlci oříškově hnědé oči? Čím to, že vypadají tak nemístně? Dívala jsem se do nich a v hlavě mi bzučelo jediné slovo: jsou lidské, lidské, lidské.
Vlčice na mě vycenila zuby a nechala mladého vlka vstát. Cvakla mu zuby těsně u boku, odstrkovala ho ode mě dál. Ani na vteřinu přitom neodvrátila pohled ode mě, jako by mě vyzývala, ať se jí v tom poku­sím zabránit, a mně cosi napovídalo, že bych to možná měla udělat. Ale než se mi myšlenky zklidnily natolik, abych si vzpomněla na za­vírací nůž v kapse džínů, z vlků už byly jen tmavé šmouhy míhající se v dálce mezi stromy.
Teď už jsem neměla ty vlčí oči přímo před sebou a do hlavy se mi za­čínala vkrádat pochybnost, jestli si jen nenamlouvám, že Jack měl stejné. Přece jen jsem ho naposledy viděla před dvěma týdny, a ani tehdy jsem mu nevěnovala nijak zvláštní pozornost. Třeba si ty oči pamatuji špatně. A i kdyby, co by to znamenalo? To snad věřím, že se proměnil ve vlka?
Dlouze jsem vydechla. Po pravdě mě napadlo právě tohle. Nezdálo se mi, že bych zapomněla, jaké měl Jack oči. Nebo hlas. A ten lidský křik a zoufalé vytí, to jsem si taky nevymyslela. Prostě jsem věděla, že to byl Jack, tak jako jsem dokázala najít mezi stromy cestu až sem.
Cítila jsem, jak se mi v žaludku usadil těžký kámen. Nervozita. Předtucha. Byla jsem přesvědčená, že Jack není jediné tajemství, které tenhle les skrývá.
                                                                                                                                             
V noci jsem ležela v posteli a zírala na okno. Rolety jsem nechala vytažené, abych viděla na noční oblohu. Do mozku se mi zarývaly tisíce jasných hvězd a probouzely ve mně bodavou touhu. Vydržela bych na ně zírat celé hodiny. Ta nekonečná hlubina posetá nespoč­tem zářících bodů mě stahovala do mých vlastních hlubin, které jsem během dne přehlížela.
Venku, hluboko v lesích, jsem slyšela dlouhé kvílivé zaúpění a po něm další. To vlci začínali výt. K prvním se přidaly další hlasy, jedny hluboké a truchlivé a vedle nich vysoké, úsečné tóny spojující se v dě­sivý, nádherný sbor. Dobře jsem věděla, jak vyje ten můj. Jeho zvučný nápěv se nesl nad ostatními, jako by prosil o moji pozornost.
Bolelo mě u srdce, jak jsem se zmítala protichůdnou touhou. Chtěla jsem, aby přestali, a zároveň jsem si přála, aby to nikdy neskončilo. Představovala jsem si, že jsem v tom zlatém lese spolu s nimi, že se dívám, jak zaklánějí hlavu a vyjí na nekonečnou oblohu plnou hvězd. Zamrkala jsem, abych zadržela slzy, které se mi draly z očí. Byla jsem bláhová a cítila se pod psa, ale stejně jsem neusnula dřív, než ztichl poslední z vlků.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře