Kapitola 12 - Grace - 10°C

13. únor 2012 | 15.02 |
› 

 Tohle nebyl les, jakým jsem procházela před pár dny, les vybarvený žhoucími odstíny podzimu. Tenhle les byl mnohem hustší, tisíce tem­ných kmenů se tísnily jeden na druhý a soumrak je barvil do černa. Ten šestý smysl, o kterém jsem si představovala, že mě vede, byl ten tam a všechny povědomé stezičky rozdupali lovci v oranžových če­picích. Nevěděla jsem, kudy kam, nezbývalo mi než co chvíli zasta­vit a poslouchat, odkud se ozývají výkřiky a šustění suchého listí pod těžkými kroky.

Než jsem uviděla v šeru před sebou zablesknout první oranžovou čapku, oddechovala jsem už tak těžce, že mě dech pálil v hrdle. Zku­sila jsem zavolat, ale čepice se ani neohlédla. Byla jsem tak daleko, že mě muž neslyšel. Rozhlédla jsem se a spatřila další oranžové skvrnky rozeseté po lese a pomalu, neúnavně postupující stejným směrem. Dělali při tom spoustu hluku. Hnali vlky před sebou.
"Stůjte!" vykřikla jsem. Nejbližší lovec byl už blízko, rozeznávala jsem jeho obrys i s puškou v ruce. Pustila jsem se k němu, i když moje nohy protestovaly a občas jsem samou únavou klopýtla.
Zastavil se, překvapeně se ke mně obrátil a čekal, až ho dojdu. Mezi stromy už noc pokročila natolik, že jsem musela až těsně k němu, abych mu viděla do tváře. Byl postarší a jeho vrásčitý obličej mi byl vzdáleně povědomý, i když jsem si nevzpomínala, kde v městečku jsem ho mohla potkat. Zahlížel na mě s podmračeným, zvláštním vý­razem. Připadalo mi, že se tváří provinile, ale možná jsem si jen něco namlouvala. "Co tady děláš?"
Začala jsem mluvit dřív, než jsem si uvědomila, že takhle udýchaná ze sebe nevypravím ani slovo. Drahocenné vteřiny ubíhaly a já pořád zoufale hledala hlas. "Musíte... toho... nechat. Mám tady v lese kama­rádku. Šla sem fotit."
Nevěřícně se na mě podíval a pak zvedl pohled k temnějícím le­sům. "Teď?"
"Ano, teď hned!" snažila jsem se zbytečně se neutrhovat. Všimla jsem si černé krabičky u jeho pasu. Měl vysílačku! "Musíte jim zavo­lat a říct, ať toho nechají. Už je skoro tma. Takhle ji přece nikdo ne­uvidí."
Lovec si mě celou věčnost měřil pohledem, div jsem netrpělivostí nevyletěla z kůže, ale nakonec přikývl. Sáhl po vysílačce, odepnul ji a pomalu zvedal k ústům. Připadala jsem si jako ve zpomaleném filmu.
"Rychle!" Strach mnou projížděl jako fyzická bolest.
Lovec stiskl knoflík a chystal se promluvit.
V   tu chvíli se jen kousek od nás spustila salva třaskajících výstřelů. Tohle už nebylo nevinné pšoukání, jako když jsem stála na silnici, ale hotový ohňostroj ohlušujících ran. Takhle zněly opravdové pušky. Sa­mým rámusem mi začalo zvonit v uších.
Bylo to zvláštní, ale připadala jsem si jako nezúčastněný pozoro­vatel, jako bych stála mimo vlastní tělo. Cítila jsem, že se mi třesou a podlamují kolena, i když jsem nevěděla proč, slyšela jsem divoké bu­šení srdce v těle, mohla jsem sledovat čúrky červeně vzadu za očima.

Bylo to jako červeně tónovaný sen. Jako zvráceně jasná noční můra, sen o smrti.

V ústech jsem cítila tak přesvědčivou kovovou pachuť, že jsem si sáhla na rty a čekala, že uvidím na prstech krev. Ale nebyla tam. Krev ani bolest. Vnímala jsem jen tupou nepřítomnost jakýchkoli pocitů.
"Někdo tu v lese je," říkal lovec do vysílačky jakoby nic, jako by neviděl, že ve mně něco umírá.
Můj vlk. Můj vlk. Nedokázala jsem myslet na nic než na jeho oči.
"Hej! Slečno!" Tenhle hlas byl mladší, než mohl mít lovec přede mnou, a ruka, která mě chytila za rameno, byla silná. "Co vás to na­padlo, takhle vyletět?" zeptal se Koenig. "Jsou tu ozbrojení lidé."
Než jsem stačila odpovědět, obrátil se Koenig k lovci. "Dobře jsem tu střelbu slyšel. Nedivil bych se, kdyby ji v Mercy Falls slyšel úplně každý. Udělat to," mávl rukou k mužově pušce, "je jedna věc, ale proč se s tím předvádět?" Chtěla jsem se Koenigovi vykroutit a on v první chvíli reflexivně sevřel prsty, ale pak si uvědomil, co dělá, a pustil mě. "Vy chodíte na střední, je to tak? Jak se jmenujete?"
"Grace Brisbaneová."
Lovec si očividně dal dvě a dvě dohromady. "Dcera Lewise Brisbanea?"
Koenig se na něj podíval.
"Brisbaneovi bydlej kousek odsud. Na kraji lesa." Lovec ukázal smě­rem k našemu domu. Za černou spletí stromů ho nebylo vidět.
Koenig se té informace bystře chytil. "Odvedu vás domů a pak se vrátím a zjistím, co je s tou vaší kamarádkou. Ralphe, vemte ten svůj krám a zavolejte jim, ať okamžitě přestanou střílet."
"Já dojdu sama," namítla jsem, ale Koenig stejně vykročil se mnou a ne­chal lovce Ralpha nerušeně mluvit do vysílačky. Studený vzduch mě začí­nal štípat do tváří. Jakmile zapadlo slunce, ochlazovalo se čím dál rychleji. Cítila jsem se stejně promrzlá uvnitř jako zvenčí. V duchu jsem pořád vi­děla rudou oponu spadající mi přes oči a slyšela ostré práskání výstřelů.
Byla jsem si strašlivě jistá, že můj vlk tam byl také.
Na kraji lesa jsem se zastavila a zahleděla se na ztemnělé sklo zad­ních dveří nad verandou. Dům vypadal tmavý, jako by v něm nikdo nebydlel. "Chcete, abych vás..." začal Koenig nejisté.
"Já už to zvládnu. Díky."
Zůstal nerozhodně stát, dokud jsem nevešla na dvůr, a pak se ozvalo praskání větviček, jak se vydal zpátky stejnou cestou, kterou jsme při­šli. Zastavila jsem se a dlouze se zaposlouchala do tichého podvečera, ve kterém ke mně doléhaly vzdálené hlasy z lesa a šustění suchých listu na stromech nade mnou.
Stála jsem tam a čím déle jsem poslouchala to, co mi dřív připadalo jako ticho, tím zřetelněji jsem začala rozeznávat ještě další zvuky. Še­lestění zvířat mezi stromy, jemné praskání křehkých listů pod jejich tlapkami. Vzdálený hukot kamionů na dálnici.
Rychlé, přerývané výdechy.
Strnula jsem a zadržela dech.
To nepravidelné oddechování nepatřilo mně.
Vydala jsem se po zvuku a opatrně stoupala na verandu. Ostře jsem si uvědomovala každé zaskřípění schodu pod mou vahou.
Poznala jsem ho dřív po čichu než zrakem, a srdce se mi rozbušilo na nejvyšší obrátky. Můj vlk. Vtom se sepnul detektor pohybu nad schodištěm a verandu zalilo žlutavé světlo. Byl to on, polosedě pololeže se opíral o prosklené zadní dveře.
Dech se mi zarazil v sevřeném hrdle, až to zabolelo, a já váhavě po­kročila blíž. Jeho velkolepý límec zmizel a on byl nahý, ale přesto jsem poznala, že je to můj vlk, ještě než otevřel oči. Zaslechl mě přicházet a zvedl ke mně ty důvěrně známé světle žluté oči. Jinak se nepohnul. Od ucha k dojemně lidským ramenům se mu táhly rudé šmouhy, hro­zivé válečné malování.
Nedokážu vysvětlit, jak jsem poznala, že je to on, neměla jsem však sebemenší pochyby.
Vlkodlaci neexistují.
Vyprávěla jsem sice Olivii, že jsem viděla Jacka, ale stejně jsem tomu tak úplně nevěřila. Rozhodně ne takhle.
V závanu větru se ke mně znovu donesl pach krve a vrátil mě nohama na zem. Krev. Zbytečně marním čas.
Vylovila jsem klíče a natáhla se přes něj, abych odemkla. Až pozdě jsem zahlédla, jak jednou rukou naprázdno hmatá ve vzduchu, a pak se otevřenými dveřmi sesul dovnitř. Na skle po něm zůstal krvavý pruh.
"Promiň," řekla jsem, i když jsem nevěděla, jestli mě slyší. Překro­čila jsem ho a pospíchala do kuchyně, jen jsem stačila cestou stisknout pár vypínačů. Popadla jsem ze zásuvky hromadu utěrek a všimla si přitom, že na pultu leží tátovy klíče od auta, ledabyle pohozené vedle štosu pracovních papírů. Takže pokud bude potřeba, můžu si půjčit tátovo auto.
Rozběhla jsem se zpátky ke dveřím. Děsila jsem se, jestli snad ten mladík nezmizel, když jsem se chvíli nedívala, jestli není jen výplod mé fantazie, ale za celou dobu se ani nepohnul. Ležel napůl venku a napůl vevnitř a celý se třásl.
Bez rozmýšlení jsem ho popadla pod paží a vtáhla dovnitř, abych mohla zavřít dveře. Ve světle jídelního kouta vypadal nadmíru sku­tečný, on i krvavá stopa, která po něm na podlaze zůstala.
Rychle jsem si k němu přidřepla. "Co se stalo?" Hlas ze mě vychá­zel jako stěží slyšitelný šepot. Znala jsem odpověď dopředu, ale chtěla jsem ho slyšet promluvit.
Tiskl si ruku na krk, až mu zbělely klouby, a mezi prsty mu prosa­kovala jasně rudá. "Postřelili mě."
Žaludek se mi znovu sevřel, ne kvůli tomu, co řekl, ale jakým hla­sem. Byl to on. Lidská slova, ne vytí, barva hlasu však byla stejná. Byl to docela určitě on. "Ukaž."
Musela jsem mu ruku od krku násilím odtrhnout. V záplavě krve nebylo ránu vidět, a tak jsem na tu rudou spoušť, která se táhla od brady ke klíční kosti, přitiskla utěrku. Na tohle moje znalosti první pomoci nestačily. "Podrž si to." Šlehl po mně očima, které byly pově­domé, a přece v něčem jiné. Divoký svit teď mírnila vnímavost, jakou jsem v nich dřív neviděla.
"Já nechci zpátky." Bolest v jeho hlase mě vmžiku vrátila do jedné ze vzpomínek: vlk sklánějící přede mnou hlavu, žalostně a mlčky. Chlap­covo tělo sebou zaškubalo, až mě při tom podivném, nepřirozeném pohybu bodlo u srdce. "Nenech mě... nenech mě proměnit."
Vzala jsem další, větší utěrku a zakryla jeho husí kůži, jak nejlépe se dalo. Za jakýchkoli jiných okolností by mě jeho nahota vyváděla z míry, ale takhle, s kůží od krve a hlíny, vypadal jen ještě zubože­nější. Mluvila jsem tichým hlasem, jako by mohl každou chvíli vysko­čit a utéct. "Jak se jmenuješ?"
Slabounce zasténal a ruka, kterou si držel na krku utěrku, se mu trochu zatřásla. Už teď byla látka prosáklá jeho krví a podél čelisti stékala a odkapávala na zem tenká červená stružka. Pomalu se spus­til na podlahu, opřel si tvář o prkna a lesklý lak na povrchu se zamžil jeho dechem. "Sam."
Zavřel oči.
"Sam," opakovala jsem. "Já jsem Grace. Dojdu nastartovat tátovo auto. Potřebuješ do nemocnice."
Celý se otřásl. Musela jsem se naklonit až těsně k němu, abych sly­šela, co říká. "Grace... Grace, já..."
Ještě vteřinku jsem počkala, co bude dál, a když větu nedokončil, vyskočila jsem a popadla z pultu klíčky. Pořád se mi nechtělo věřit, že jsem si ho nevymyslela, že není jen ztělesněním mých dlouholetých přání. Ale ať byl čímkoli, teď byl tady a já se nehodlala smířit s tím, že bych ho ztratila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře