Kapitola 14 - Grace 7°C

13. únor 2012 | 15.06 |
› 

 Civět na lidi se nepatří, ale když civíte na někoho uspaného sedativy, má to tu výhodu, že o tom dotyčný neví. A já musím přiznat, že jsem se civění na Sama nemohla nabažit. Kdyby chodil k nám do školy, nejspíš by ho většina lidí odepsala jako emaře nebo dávno oplaka­ného člena Beatles. Měl černé vlasy přesně v tomhle stylu a k tomu zajímavý nos, jaký by holce nikdy neprošel. Nebylo na něm vůbec nic vlčího, jen vypadal do puntíku přesně jako můj vlk. Dokonce i teď, když měl ty důvěrně známé oči zakryté víčky, se ve mně cosi nepřestá­valo tetelit absurdní radostí a připomínat mi, že tohle je opravdu on. "Ty jsi ještě tady? Já myslela, že už jsi šla."

Otočila jsem se, právě když zpoza zelených závěsů vstupovala do místnosti zdravotní sestra s širokými rameny. Na cedulce na prsou měla napsáno SUNNY.
"Zůstanu tady, dokud se neprobudí." Chytila jsem se postranice postele, abych všem jasně naznačila, že mě odsud jen tak nedostanou.
Sunny se na mě soucitně usmála. "Má v sobě sedativ, že by to po­razilo koně, zlato. Probudí se nejdřív ráno."
Oplatila jsem jí úsměv, ale tón jsem měla jednoznačný. "V tom pří­padě tu zůstanu do rána." Načekala jsem se už kolik hodin, než mu vyndali kulku a zašili ránu. Musela už být pomalu půlnoc a já čekala, až na mě dolehne ospalost, ale zatím jsem sršela energií. Kdykoli jsem se na něj podívala, jako bych jí dostala do žil další dávku. Teprve opož­děně jsem si uvědomila, že se rodiče vůbec neobtěžovali zavolat mi na mobil, když přišli domů z máminy vernisáže. Nejspíš jim ušla i ta zakrvácená utěrka, kterou jsem ve spěchu otřela podlahu, a nevšimli si ani, že chybí tátovo auto. I když dost možná zatím vůbec domů ne­dorazili. Půlnoc na ně byla ještě brzy.
Sunny se nepřestávala usmívat. "Jak myslíš," řekla. "Jestli chceš něco vědět - měl pořádnou kliku, že ho ta kulka jenom lízla." Oči se jí roz­svítily. "Nevíš, proč to udělal?"
Celá naježená jsem se na ni zamračila. "Jak to myslíte? Proč byl v lese?"
"Ale, zlato, obě dobře víme, že v žádným lese nebyl."
S povytaženým obočím jsem čekala, jestli bude pokračovat, neřekla však nic. "Ale byl, vážně," ujistila jsem ji. "Jeden lovec ho náhodou postřelil." Nelhala jsem, tedy pokud pomineme slovíčko ‚náhodou‘. Náhoda to tedy rozhodně nebyla, tím jsem si byla jistá.
Sunny nesouhlasně zamlaskala. "Poslyš, Grace... jmenuješ se Grace, viď? Grace, ty s ním chodíš?"
Vydala jsem neurčitý zvuk, který se dal pokládat za ano i za ne, podle toho, co chtěl tazatel slyšet.
Sunny si vybrala ano. "Já chápu, že je to pro tebe hodně osobní si­tuace, ale ten kluk potřebuje pomoc."
Teprve teď mi to došlo. Málem jsem se rozesmála. "Vy myslíte, že se postřelil? Poslyšte, Sunny... jmenujete se Sunny, viďte? Sunny, v tomhle jste úplně vedle."
Ošetřovatelka mě zpražila pohledem. "To nás máš za hlupáky? Mys­líš, že jsme si nevšimli tohohle?" Naklonila se z druhé strany nad postel, vzala do rukou Samovy bezvládné paže a obrátila je dlaněmi ke stropu, jako by mlčky prosil. Významně ukázala na jizvy na obou zápěstích, pa­mátky na hluboké, úmyslně zasazené rány, které měly způsobit smrt.
Viděla jsem je před sebou jen jako slova v nějakém cizím jazyce. Nic mi neříkaly. Pokrčila jsem rameny. "To je z doby, kdy jsem ho ještě neznala. Říkám vám jen, že dneska večer se rozhodně nepokoušel za­střelit. Byl to nějaký pomatený lovec."
"No dobře, zlato. V pořádku. Dej mi vědět, kdybys něco potřebo­vala." Sunny mě ještě jednou probodla pohledem a pak se stáhla za závěsy a nechala mě se Samem o samotě.
Celá rudá jsem zavrtěla hlavou. Ještě pořád jsem svírala postranici postele, až mi zbělely klouby. Jestli mě něco dokáže vytočit, blaho­sklonní dospělí se drží celkem spolehlivě na vrchní příčce žebříčku.
Sunny nebyla pryč ani minutu, když Sam bez varování otevřel oči, a já div nevyskočila z kůže leknutím. Srdce mi bušilo až v krku a musela jsem na něj zírat pořádně dlouho, než se mi pulz aspoň trochu zklidnil. Logicky vzato bych měla jeho oči pokládat za světle hnědé, ale co naplat, když byly doopravdy žluté. A navíc se upíraly přímo na mě.
"Správně bys měl ještě spát," řekla jsem mnohem tišším hlasem, než jsem měla v plánu.
"Kdo jsi?" V jeho hlase zazníval tentýž složitý, posmutnělý pod­tón, jaký jsem znala z jeho vytí. Zúžil oči a zadíval se na mě pozor­něji. "Máš hrozně povědomý hlas."
To zabolelo. Vůbec mě nenapadlo, že by si svoje vlčí zážitky nemu­sel pamatovat. Neměla jsem představu, jak tyhle věci fungují. Sam ke mně natáhl ruku a já bez rozmýšlení vložila prsty do těch jeho. S ma­ličko provinilým úsměvem si ruku přitáhl k nosu a přičichl si k ní, jednou a pak podruhé. Po tváři se mu rozlil úsměv, ještě pořád plachý, ale tak neodolatelný, že se mi dech zadrhl v krku. "Tenhle pach znám. Nepoznal jsem tě, promiň. Vypadáš jinak. Připadám si jako trouba, že jsem si tě nepamatoval. Když se vrátím, vždycky to pár hodin trvá, než se dám zase do kupy. Než mi to začne myslet."
Pořád držel moje prsty ve svých a já je neodtáhla, třebaže dalo práci se při doteku jeho kůže soustředit. "Odkud když se vrátíš?"
"Spíš ze kdy," opravil mě. "Z období, kdy jsem byl..."
Odmlčel se a čekal, chtěl, abych to řekla já. Bylo to těžší, než jsem myslela, vyslovit to nahlas, i když nebylo proč se s tím tajit.
"Kdy jsi byl vlkem," zašeptala jsem. "Proč jsi tady?"
"Protože mě postřelili," odpověděl zdvořile.
"Já myslím v tomhle," ukázala jsem na jeho tělo, pod směšným ne­mocničním andělíčkem neklamně lidské.
"Aha," zamrkal překvapeně. "Protože je jaro. Protože je teplo. Teplo mě vrací zpátky do mě. V teple jsem Sam."
Konečně jsem odtáhla ruku, zavřela oči a pokusila se dát dohromady zbytky zdravého rozumu. Když jsem oči zase otevřela a promluvila, řekla jsem tu největší banalitu na světě. "Není jaro. Je září."
Nejsem zrovna dobrý pozorovatel lidských reakcí, ale měla jsem dojem, že v jeho pohledu na okamžik vidím záblesk strachu. "To je špatné," poznamenal. "Mohla bys pro mě něco udělat?"
Při zvuku jeho hlasu jsem musela znovu zavřít oči. Nebyl důvod, proč by mi měl připadat důvěrně známý, ale bylo to tak, promlouval ke mně na nějaké daleko hlubší úrovni, tak jako jeho oči ještě ve vlčí tváři. Vyrovnat se s tím bude podle všeho mnohem těžší, než jsem si myslela. Otevřela jsem oči. Byl tady. Zkusila jsem to ještě jednou, za­vřít a otevřít, ale byl tu pořád.
"Nemáš padoucnici?" zasmál se. "Možná bys sem do postele pat­řila spíš ty."
Probodla jsem ho pohledem a on zrudl jak malina, když mu došel druhý význam toho, co řekl. Abych ho ušetřila dalších rozpaků, vrá­tila jsem se k jeho otázce.
"Co pro tebe mám udělat?"
"Totiž, potřeboval bych něco na sebe. Musím odsud zmizet, než si někdo všimne, že jsem zrůda."
"Jak to myslíš? Ocas ti přece nezůstal."
Sam si sáhl ke krku a začal odtahovat čerstvý obvaz.
"Co blázníš?" Chytila jsem ho za ruku, ale nebyla jsem dost rychlá. Odhrnul gázu a pod ní se objevily čtyři nové stehy spojené krátkou linkou v zajizvené kůži. Ani stopa po čerstvé ráně s dosud prosaku­jící krví, ani památka po výstřelu, jen tahle růžová lesklá jizva. Pře­kvapením mi spadla čelist.
Sam se usmál, jako by ho moje reakce pobavila. "Tak co říkáš, ne­připadalo by jim to podezřelé?"
"Ale co všechna ta krev, co..."
"No právě. Když tolik krvácím, nemůže se rána zahojit. Ale jak­mile mě sešili..." Pokrčil rameny a odtáhl dlaně od sebe, jako by ot­víral malou knížku. "Abrakadabra. Přece jen to má pár výhod, když je někdo jako já." Mluvil zlehka, tvářil se však nejisté, pozoroval mě a sledoval, jak se s tím vším vyrovnám. Jak přijmu skutečnost, že ně­kdo jako on doopravdy existuje.
"Dobře, tak mi to ukaž," zvedla jsem se. "Chci se jen podívat..." přistoupila jsem blíž a konečky prstů se dotkla jizvy na krku. Ne­vím proč, ale cítit pod rukama jeho hladkou pevnou kůži bylo pře­svědčivější než nekonečně slov. Sam sklouzl očima po mojí tváři a odvrátil se, jako by nevěděl, kam s očima, zatímco jsem se dotý­kala hrbolku staré jizvy pod pichlavými černými stehy. Spočívala jsem mu dlaní na krku o chvilku déle, než bylo zapotřebí, už ne na jizvě, ale na hladké, vlčím pachem provoněné kůži kolem ní. "Tak jo. Uznávám, že musíš vypadnout, než se na to někdo podívá. Ale jestli podepíšeš reverz nebo se prostě sebereš a půjdeš pryč, budou se snažit tě najít."
"Nebudou, neboj," ušklíbl se. "Prostě to budou brát tak, že jsem je­den z těch ztracených případů bez pojištění. Což je pravda. Myslím to pojištění."
Takže s taktem jsem se moc daleko nedostala. "Ne, budou si mys­let, že jsi utekl, abys nemusel k psychologovi. Jsou totiž přesvědčení, že ses chtěl zastřelit, protože máš..."
Sam vypadal dočista zmateně.
Ukázala jsem na jeho zápěstí.
"Jo tohle. To jsem nebyl já."
Znovu jsem se na něj zamračila. Nechtěla jsem říkat fráze jako "To je v pořádku, určitě jsi měl důvod" nebo "Mně to můžeš povědět, ne­budu tě soudit", protože v tom případě bych nebyla o nic lepší než Sunny, která si nenechala vymluvit, že se Sam pokoušel zabít. Ale na druhou stranu, k takovým jizvám člověk nepřijde proto, že zakopl na schodech.
Zamyšleně si přejel palcem po jizvě na zápěstí. "Tuhle udělala máma a tu druhou táta. Odpočítávali si to pozpátku k nule, aby řízli záro­veň. Dodneška se nedokážu na vanu ani podívat."
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co právě řekl. A nevím, čím to bylo, jestli to způsobil ten bezbarvý, věcný tón, jakým to pronesl, představa situace, o které mluvil, nebo toho na mě ten večer prostě už bylo moc, ale najednou se mě zmocnila závrať. Hlava se mi točila, srdce mi bu­šilo až v ušních bubíncích a v příští chvíli jsem se skácela na lepkavé linoleum.
Nemám představu, kolik vteřin jsem o sobě nevěděla, ale viděla jsem, jak se závěs rozevřel přesně ve chvíli, kdy Sam žuchnul zpátky na postel a přitáhl si obvaz ke krku. Vzápětí vedle mě klečel ošetřo­vatel a pomáhal mi posadit se.
"Už je to lepší?"
Namouduši jsem omdlela. To se mi v životě nestalo. Zavřela jsem oči, otevřela je a pak zas a znovu, až měl ošetřovatel zase jednu hlavu místo tří plujících vedle sebe. "Já si jen vzpomněla na tu spoustu krve, když jsem ho našla," lhala jsem statečně. "Áááách." Ještě pořád jsem byla jako praštěná, takže to ááách znělo dost věrohodně.
"Nemyslete na to," radil ošetřovatel a velice přátelsky se na mě usmí­val. Připadlo mi, že ta ruka, kterou se mi otírá o prso, asi nebude je­nom náhodný dotek, a to mě utvrdilo v rozhodnutí zařídit se podle ponižujícího plánu, který mě právě napadl.
"Já totiž... měla bych na vás takovou trapnou prosbu," zamumlala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Bylo to skoro tak nepříjemné, jako kdy­bych mluvila pravdu. "Neměl byste náhodou náhradní kalhoty? Já... no... potřebovala bych čisté."
"Propána!" vykřikl ten chudák. Moje nehoda ho uvedla do tako­vých rozpaků, že nejspíš zalitoval, jak důvěrně se na mě prve usmí­val. "Ale jistě. Samozřejmě. Hned jsem zpátky."
Jak slíbil, tak udělal. Za pár minut se objevil se složenou, ohavně zelenou nemocniční uniformou v ruce. "Možná budou trochu velké, ale v pase je šňůrka, tak si je můžete... však uvidíte."
"Děkuju," zahuhlala jsem. "Ehm, dovolíte? Převlékla bych se tady. On po mně teď určitě koukat nebude," ukázala jsem na Sama, který zdařile předstíral hluboký spánek.
Ošetřovatel zmizel za závěsem a Sam pobaveně otevřel oči.
"Tys tomu chlápkovi namluvila, že ses počurala?" zašeptal.
"Koukej laskavě mlčet," zasyčela jsem vztekle a hodila mu šaty na hlavu. "Hoď sebou, než přijdou na to, že to není pravda. A mám to u tebe."
Vesele se zašklebil, zatáhl si kalhoty pod tenkou nemocniční po­krývku a oblékl je na sebe. Pak si strhl z krku obvaz a z ruky man­žetu monitoru krevního tlaku. Hodil obojí na postel, svlékl ze sebe pacientskou košili a místo ní si vzal zelenou halenu uniformy. Mo­nitor se na protest rozvřeštěl a ubíhající rovná čára oznámila perso­nálu, že Sam je po smrti.
"Nejvyšší čas zmizet," řekl Sam a vyrazil mezi závěsy jako první. Když se na okamžik zastavil a obhlížel místnost kolem nás, bylo sly­šet, jak do oddělené sekce za námi všustily sestry.
"Vždyť byl na sedativech!" Nad všeobecným zmatkem se vznášel Sunnyin hlas.
Sam se natáhl, chytil mě za ruku, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě, a vlekl mě za sebou do ostrého světla na chodbě. Jakmile byl oblečený, navíc v ošetřovatelském, a ne zalitý krví, nikdo ani nemrkl, když si vykračoval kolem sesterny k východu. Neušlo mi, jak přitom bez přestání vlčími smysly analyzuje situaci. Z náklonu hlavy bylo znát, že ostražitě naslouchá, a zvednutá brada mi napověděla, že ostře vnímá všechny okolní pachy. Při jeho vytáhlé postavě s ležérními pohyby bych nečekala, že bude tak hbitý, ale proplétal se okolním shonem svižně a s jistotou. Než jsem se nadála, ocitli jsme se ve vstupní hale.
Z reproduktorů vyhrávala ucouraná country písnička a tenisky mi drhly o ohavný tmavomodře kostkovaný koberec, kdežto Sam se naboso pohyboval úplně neslyšně. Pozdě v noci byla hala prázdná, dokonce ani na příjmu nikdo neseděl. Byla jsem tak nabitá adrena­linem, že bych snad byla schopná k tátovu autu doletět. Jedna z ne­odbytně praktických částí mozku mi připomněla, že bych měla za­volat odtahovku a nechat odvézt svoje auto z krajnice, ale ani to mě nemohlo jaksepatří rozladit, protože jsem nedokázala myslet na nic než na Sama. Z mého vlka byl pohledný mladík a držel mě za ruku. Co víc bych si mohla přát?
Vtom jsem vycítila Samovu nerozhodnost. Držel se za mnou a str­nule zíral na tmu doléhající zvenčí na prosklené vchodové dveře. "Jak moc je venku zima?"
"Nejspíš nebude o moc větší, než když jsem tě sem vezla. Proč? Zá­leží na tom hodně?"
Sam se tvářil ustaraně. "Je to na hraně. Tohle roční období je nejhorší. Nedá se odhadnout, co to se mnou udělá."
Zaslechla jsem v jeho hlase napjatý podtón. "Bolí to, když se mě­níš?"
Uhnul přede mnou pohledem. "V tuhle chvíli chci být člověk."
To jsem si přála i já. "Dojdu nastartovat a zapnu topení. Budeš v té zimě venku jen chviličku."
"Ale já nevím, kam jít." Vypadal dočista bezradně.
"Kde normálně bydlíš?" Bála jsem se, že bude jmenovat nějakou ubohou díru, jako třeba noclehárnu pro bezdomovce ve městě. Těžko by asi žil u rodičů, kteří mu podřezali žíly.
"U Becka. To je jeden ze smečky. Když se promění, bydlí nás v jeho domě spousta, ale jestli není v lidské kůži, může tam být vypnuté to­pení. Mohl bych..."
Zavrtěla jsem hlavou a pustila jeho dlaň. "Ne. Skočím pro auto a po­jedeš domů se mnou."
"A tvoji rodiče?" zadíval se na mě vyděšeně.
"Co oči nevidí, to srdce nebolí," odpověděla jsem a strčila do dveří. Sam zamrkal, a když dovnitř zavanul chladný vzduch, ustoupil do­zadu a obtočil si ruce kolem těla. Ale přestože se třásl zimou, kousl se do rtu a nejisté se na mě usmál.
Vyrazila jsem k parkovišti. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak živá, tak šťastná a tak vystrašená.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře