"Spíš?" Samův šepot byl stěží slyšet, ale v tmavé ložnici, kam Sam nepatřil, to znělo jako výkřik.
Převalila jsem se na posteli tváří k černému klubku zavrtanému v hromadě polštářů a přikrývek na zemi. Jeho přítomnost, nezvyklá a skvělá, jako by naplňovala celý pokoj a tlačila se na mě ze všech stran. Připadalo mi, že už nikdy nemůžu usnout. "Ne."
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"Už ses zeptal."
Zarazil se a chvíli si to přebíral. "Můžu se tě teda zeptat na dvě věci?”
"Už ses zeptal."
Sam zaúpěl a hodil mým směrem jeden z menších polštářků z gauče. Opsal v pokoji zalitém měsíčním světlem nízký oblouk a jako zčernalá střela neškodně žuchl na postel kousek od mojí hlavy. "Tak ty jsi ještě ke všemu slečna chytrá!"
Zazubila jsem se do tmy. "No dobře, tak ať je po tvém. Cos chtěl vědět?"
"Tebe taky pokousali." Tohle nebyla otázka. Přes půl pokoje jsem slyšela dychtivý zájem v jeho hlase a cítila, jak napjatě čeká, co řeknu. Zajela jsem hlouběji pod pokrývky, jako bych se mohla před jeho slovy schovat.
"Já nevím."
Sam přešel do hlasitějšího šepotu. "Jak to můžeš nevědět?" Pokrčila jsem rameny, i když to nemohl vidět. "Byla jsem malá."
"Já byl taky malý, a věděl jsem, co se děje." Když se nedočkal odpovědi, zeptal se znovu. "Tak proto jsi tam jen tak ležela? Tys nevěděla, že tě chtějí zabít?"
S očima upřenýma na černý obdélník noci za oknem jsem se ztratila ve vzpomínkách na Sama ve vlčí podobě. Smečka kroužila kolem mě, jazyky a zuby, vrčení a škubání. Jeden vlk se držel zpátky, na hustém límci chlupů kolem krku se mu leskla námraza a s očima upřenýma na mě se celý třásl. Ležela jsem v té zimě na sněhu pod temnějící bílou oblohou a nespouštěla z něj pohled. Byl nádherný, temný a divoký a v jeho žlutých očích jsem viděla něco tak složitého, že jsem se v tom nedokázala vyznat. Vycházel z něj stejný pach jako z ostatních vlků, sytý, pižmový pach dravé šelmy. Dokonce i teď jsem z něj v ložnici cítila vlka, ačkoli měl na sobě nemocniční oblečení a novou kůži.
Zvenčí se ozvalo hluboké žalostné zavytí a po něm další. Noční sbor se dával do zpěvu, a i když v něm chyběl Samův hlas, zněl úchvatně. Srdce se mi rozbušilo rychleji, rozbolavělé neurčitou touhou, a Sam na podlaze u postele tiše zakníkal. Tenhle zoufalý zvuk na půl cesty mezi člověkem a vlkem mě vytrhl z transu.
"Stýská se ti po nich?" zašeptala jsem.
Vylezl z improvizované postele a s rukama kolem štíhlého těla se postavil k oknu, podivně nezvyklý obrys na pozadí noční oblohy. "Ne. Ano. Já nevím. Je mi z toho... nanic. Jako bych sem nepatřil."
Jak dobře jsem tenhle pocit znala. Marně jsem si lámala hlavu, co povzbuzujícího říct. Nenapadalo mě nic, co by znělo dost opravdově.
"Ale jsem to já," ujišťoval se a škubl bradou směrem k vlastnímu tělu. Nevím, jestli přesvědčoval víc mě nebo sám sebe. Nehnul se od okna, ani když vlčí vytí zesílilo a vehnalo mi slzy do očí.
"Pojď si se mnou povídat," vyzvala jsem ho, abych nás oba přivedla na jiné myšlenky. Pootočil se, ale do tváře jsem mu neviděla. "Na zemi je zima a dostaneš křeč do krku. Pojď sem ke mně."
"Co tvoji rodiče?" zeptal se jako už předtím v nemocnici. Užuž jsem se chtěla zeptat, proč si z nich dělá takovou hlavu, ale včas jsem si vzpomněla na lesklé, naběhlé jizvy na jeho zápěstí a na to, co mi pověděl o svých rodičích.
"To je neznáš."
"Kde jsou?" zeptal se.
"Nejspíš na vernisáži. Máma je malířka."
"Vždyť jsou tři ráno," ozval se pochybovačně.
"Prostě pojď sem," řekla jsem hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. "Spoléhám na tebe, že se budeš chovat slušně. A nebudeš mi krást deku." Když ještě pořád váhal, pobídla jsem ho. "Tak honem, nebo z noci nic nezbyde."
Poslušně sebral ze země polštář, ale těsně u pelesti znovu zaváhal. V kalném světle jsem matně rozeznávala jeho zasmušilý výraz, když si měřil pohledem zakázané území postele. Nebyla jsem si jistá, jestli je jeho neochota dělit se o postel s dívkou spíš roztomilá, nebo urážlivá. Podle všeho jsem mu nepřipadala dost sexy na to, aby vletěl na matraci jako býk.
Nakonec se ke mně přece jen přidal. Postel zavrzala pod jeho vahou, a on polekaně zamrkal a strnule se uvelebil na samém krajíčku, ani ne pod přikrývkou. Jeho jemný vlčí pach ke mně teď doléhal silněji, až mi uklouzl nečekaně spokojený povzdech. Také on si povzdechl.
"Děkuju," řekl. To byla dost formální poznámka, když vezmeme v úvahu, že jsme leželi ve stejné posteli.
"Rádo se stalo."
Překvapilo mě, kolik je v té frázi pravdy. Ležím si tu v posteli a vedle mě kluk, co mění podobu. A ne jen tak nějaký kluk, tohle byl můj vlk. Znovu jsem si v duchu promítala chvíli, kdy se rozsvítilo světlo nad verandou a já ho poprvé uviděla. Celým tělem mi projížděla podivná směsice radostného vzrušení a nervozity.
Sam otočil hlavu a podíval se na mě, jako by moje rozjitření doléhalo až k němu. Oči se mu v matném světle leskly jen kousek ode mě. "Taky tě kousli. Správně by ses měla taky proměnit."
V duchu jsem viděla, jak se kruh vlků stahuje kolem ležícího těla ve sněhu, jak na sebe vrčí nad kořistí, pysky od krve a zuby vyceněné. Jeden z vlků, Sam, vyvlekl tělo z jejich kruhu. Nesl ho mezi stromy a jeho dvě nohy zanechávaly ve sněhu lidské stopy. Začínala jsem se propadat do spánku a musela jsem se násilím vytrhnout. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem Samovi odpověděla.
"Někdy mě mrzí, že jsem se neproměnila," přiznala jsem.
Zavřel oči, na míle vzdálený na druhém konci postele.