Kapitola 16 – Sam 6°C

13. únor 2012 | 15.14 |
› 

 Prudce jsem se vytrhl ze spaní. Ležel jsem, ani se nepohnul, a pokou­šel jsem se přijít na to, co mě probudilo. Nebyl to zvuk, ale tělesný vjem, uvědomil jsem si ruku spočívající na mé paži a v tu chvíli se mi naráz vybavilo všechno, co se seběhlo předchozího večera. Grace se ve spánku překulila a já teď upřeně zíral na její prsty, které se mi uhnízdily na kůži.

Ležel jsem vedle dívky, která mě zachránila, a prostý fakt mého lid­ství mě plnil pocitem vítězoslávy.
Převalil jsem se na bok a chvíli jen tiše pozoroval její spánek, dlouhé rovnoměrné výdechy rozevlávající zbloudilé pramínky vlasů kolem její tváře. Spala tak klidně, skálopevně přesvědčená, že jí nic nehrozí. Moje přítomnost po jejím boku ji podle všeho v nejmenším nezne­pokojovala, a i to jsem vnímal jako drobný osobní triumf.
Když jsem zaslechl vstávat jejího otce, strnul jsem na kraji matrace bez pohnutí, jen srdce se mi bez hlesu rozeběhlo rychleji. Byl jsem při­pravený v okamžiku vyskočit, kdyby ji přišel vzbudit do školy, ale ode­šel do práce doprovázený závanem jalovcové vůně vody po holení, který k nám pronikl škvírou pode dveřmi. Matka zmizela záhy po něm, jen co jí cosi s řinčením upadlo v kuchyni, načež příjemným melodickým hlasem zaklela a zabouchla za sebou dveře. Nechtělo se mi věřit, že by do Gra-ceina pokoje ani nenakoukli, aby se přesvědčili, že je naživu, zvlášť když se vrátili domů uprostřed nejhlubší noci. Ale dveře zůstávaly zavřené.
Každopádně jsem si v nemocničních šatech připadal směšně, a na­víc mi v tomhle nerozhodném počasí nebyly k ničemu. Vyklouzl jsem z postele a nechal Grace spát. Ani se nepohnula, když jsem se zvedal. Na zadní verandě jsem se zarazil. Na stéblech trávy se třpytila jino­vatka, a ačkoli jsem si půjčil vysoké boty jejího otce, studený ranní vzduch se mi pod gumou zakusoval do holých kotníků, až jsem v ža­ludku užuž cítil vlnu nevolnosti provázející proměnu.
Same, musel jsem se okřiknout, přimět tělo, aby mi uvěřilo. Jsi přece Sam! Potřeboval jsem něco teplejšího. Vrátil jsem se do domu a hle­dal nějaký kabát. Zatracené počasí! Kam se podělo léto? V přecpané skříni páchnoucí po zatuchlých vzpomínkách a kuličkách proti mo­lům jsem našel naducanou bleděmodrou bundu. Vypadal jsem v ní jako balon, ale aspoň už jsem se tolik nebál vyjít na dvůr. Gracein otec měl nohu, za jakou by se nemusel stydět ani yetti, a tak jsem pajdal k lesu ladně jako lední medvěd v porcelánu.
V chladném vzduchu se mi dech srážel do přízračných obláčků, ale i tak byl les v tomhle ročním období nádherný. Jasné, syté barvy, křehké listy v úžasných odstínech žluté a červené, čistě blankytná obloha. Jako vlk jsem si těchhle detailů nikdy nevšiml. Ale zároveň jsem si cestou ke své skrýši s oblečením uvědomoval, kolik vjemů postrádám v lidské podobě. Ačkoli jsem měl smysly ještě neobyčejně zbystřené, necítil jsem všechny ty desítky zvířecích stop v podrostu ani vlhký příslib teplejšího počasí, které den ještě přinese. Jindy jsem slyšel industriální symfonii aut a kamionů na vzdálené dálnici a do­kázal jsem u každého odhadnout velikost a rychlost. Teď jsem necítil víc než kouřový nádech podzimu, pach hořícího listí a trouchnivějí­cích stromů a sluchem jsem zachytil jen neurčitý, v dálce stěží slyši­telný hukot dopravy.
Jako vlk bych Shelby zvětřil dávno předtím, než se objevila na do­hled. Teď ne. Teď jsem cizí přítomnost vycítil až ve chvíli, kdy už byla skoro u mě. Teprve tehdy se mi zježily řídké chlupy na zátylku a pře­padl mě tísnivý pocit, jako bych s někým sdílel okolní vzduch. Obrá­til jsem se a uviděl ji. Na samici byla velká a její srst vypadala v plném denním světle nevýrazná, spíš nažloutlá než bílá. Podle všeho přestála hon bez sebemenšího škrábnutí. Uši držela stažené dozadu a se vzty­čenou hlavou si prohlížela moje směšné oblečení.
"No tak," natáhl jsem k ní ruku s dlaní obrácenou vzhůru tak, aby k ní zavanul můj pach. "To jsem já."
Znechuceně nakrčila čenich a maličko ucouvla. Domyslel jsem si, že ze mě cítí Graceinu vůni, a nebylo divu, protože jsem si ji uvědo­moval i já, slabý mýdlový nádech ve vlasech, kterými jsem ležel na jejím polštáři, a na ruce v místě, kde se jí dotýkala.
Shelby se ostražitě zablesklo v očích, tvářila se stejně, jako když byla člověk. Měli jsme to tak mezi sebou odjakživa, vždycky to mezi námi tak trochu skřípalo. Já se se zoufalým odhodláním tonoucího upínal ke svému lidství (a ke Grace), kdežto Shelby dávala přednost zapomnění, které s sebou přinášela vlčí kůže. I to jsem chápal. Shelby měla na co zapomínat.
Stáli jsme teď v zářijovém lese proti sobě, ona s ušima nastraže­nýma mým směrem, aby jí neušly ty desítky zvuků, které jsem lid­skýma ušima neslyšel, a chřípí se jí neznatelně zachvívalo, jak se sna­žila rozluštit, kde jsem byl. Bezděky jsem si vybavil dotyk suchého listí pod tlapami a ostrou, bohatou a ospalou vůni podzimního lesa, jakou jsem vnímal ve vlčí podobě.
Shelby mi upřeně hleděla do očí, úplně po lidsku, vzhledem k tomu, že ve smečce by si to mohli dovolit nanejvýš Paul a Beck, a já v du­chu slyšel její hlas. Nestýská se ti po tom? ptala se mě jako už tolikrát předtím.
Zavřel jsem oči a spolu s jejím pronikavým pohledem jsem vytěs­nil z mysli vzpomínky na život ve vlčím těle. Chtěl jsem se soustře­dit na Grace, která spala v nedalekém domě. Žádný z mých vlčích zážitků se nedal ani v nejmenším srovnat s radostí, jakou jsem cítil, když jsem držel její dlaň ve své. Automaticky jsem tu představu v du­chu převáděl do slov písně. Jsi moje nová kůže/ mé léto, zima, podzim/ radostně k tobě běžím/ má nejkrásnější ztráta. Během vteřiny, kdy mi v hlavě naskakoval nový text i s kytarovým doprovodem, se Shelby stačila tiše jako šepot vytratit do lesa.
Zmizela stejně nenápadně a kradmo, jako se objevila, a já si díky tomu připomněl, jak jsem v současném stavu zranitelný. Co nejrych­leji jsem se pachtil ke kůlně, kam jsem si ukládal šaty. Bylo to už ko­lik let, co jsme s Beckem kousek po kousku přivlekli starý přístřešek z jeho zahrady na mýtinu hluboko v lesích.
Uvnitř byl teplomet, lodní baterie a několik plastových barelů ozna­čených jmény. Otevřel jsem svůj a vytáhl z něj nacpaný batoh. V ostat­ních byly zásoby jídla, deky a náhradní baterie, s jejichž pomocí se dalo přečkat v kůlně do doby, než se promění ostatní, jen já dával přednost prostředkům k úniku. Všechno, co jsem tu schovával, mělo za účel vrátit mě co nejrychleji do lidského života, a to mi Shelby ni­kdy neodpustila.
Rychle jsem se převlékl do několika vrstev triček a košilí s dlouhým rukávem a do džínů, a namísto obrovských bot Graceina otce jsem si natáhl vlněné ponožky a odřené kožené boty. Do kapsy jsem zastrčil peněženku s úsporami z letní brigády a všechno ostatní jsem vrátil do batohu. Když jsem za sebou zavíral dveře, zachytil jsem koutkem oka mihnout se v podrostu cosi tmavého.
"Paule," vyhrkl jsem, ale náš černý vůdce smečky už byl ten tam. Dost jsem pochyboval, že mě vůbec poznal. Nejspíš jsem pro něj pro­stě byl jedním z lidí, kteří se v lese občas objevili, jen s trochu pově­domějším pachem. Někde vzadu v krku jsem při tom pomyšlení ucítil pachuť lítosti. Vloni se Paul změnil v člověka až koncem srpna a kdo ví, letos se jím možná nestane už vůbec.
Věděl jsem, že i já mám svoje zbývající proměny sečtené. Vloni jsem se proměnil v červenci, což byl dost děsivý skok oproti časnému jaru v předchozím roce, kdy ještě ležel na zemi sníh. A letos? Jak pozdě bych dostal zpátky svoje tělo, kdyby mě nepostřehl Tom Culpeper?
Nechápal jsem ani, co způsobilo, že jsem se díky zranění stal člově­kem i v tak studeném počasí. Vzpomněl jsem si, jak jsem se třásl zi­mou, když se nade mnou Grace skláněla a tiskla mi ke krku utěrku. Léto už skončilo před pěknými pár týdny.
Zářivé barvy křehkého listí kolem kůlny mě najednou pálily jako výsměch, jako důkaz, že rok proplynul a skonal, aniž jsem si to sta­čil uvědomit. Najednou jsem s mrazivou jistotou pochopil, že tenhle rok je můj poslední.
Potkat Grace právě teď byla dost krutá hříčka osudu.
Nechtěl jsem na to myslet. Radši jsem se rozběhl zpátky do domu a cestou pro jistotu zkontroloval, jestli jsou auta rodičů pořád pryč. Uvnitř jsem pak chvíli postál přede dveřmi ložnice a pak přešel do kuchyně, kde jsem bezcílně prohlížel obsah skříněk, aniž jsem měl doopravdy hlad.
Přiznej si to. Máš strach vrátit se zpátky. Hrozně jsem si přál zase ji vidět, tenhle přízrak s ocelovou vůlí, který mě znepokojoval po všechna ta léta v lesích. Ale zároveň jsem se bál, aby v odhalujícím denním světle najednou nebylo všechno jinak. Anebo ještě hůř, aby to nebylo stejné. Včera večer jsem jí div nevykrvácel na verandě. Mohl mě zachránit kdokoli. Dneska jsem chtěl víc než jen záchranu. Ale co když ve mně vidí jen zrůdu, hříčku přírody?
Jsi hanba na tváři Božího stvoření. Prokletý netvor. Jsi sám ďábel. Kde je můj syn? Co jsi s ním provedl? Zavřel jsem oči. Když už jsem toho v tomhle podvojném žití ztratil tolik, proč jsem se nedokázal zbavit také vzpomínek na rodiče?
"Same?"
Při zvuku svého jména jsem sebou škubl. Grace zavolala z ložnice ještě jednou, tichounce, skoro šeptem. Chtěla vědět, kde jsem, ale ne­zdálo se, že by byla znepokojená.
Otevřel jsem dveře do její ložnice a rozhlédl se. V jasné záři pokro­čilého dopoledne přede mnou ležel pokoj dospělého člověka. Grace si nevystavovala relikvie z dětství, růžové nesmysly a plyšová zvířata, a kdo ví, jestli je kdy vůbec měla. Na zdech visely fotografie stromů zarámované ve shodných, strohých černých rámech. Sladěný černý nábytek s kolmými hranami, jednoduchý a praktický. Černobílé ho­diny s hladkými liniemi a vedle nich na prádelníku pečlivě složený ručník a žínka a o kousek dál hranička knih z knihovny, převážně populárně naučná literatura a detektivky, pokud se dalo soudit podle titulů. Nepřekvapilo by mě, kdyby je měla seřazené podle abecedy nebo formátu.
Najednou mě zaskočilo, jak málo máme společného. Kdybychom Grace a já byly předměty, napadlo mě, byla by ona precizní, technicky do detailu propracované digitální hodiny, dokonale synchronizované se světovým časem v Londýně, kdežto já bych byl skleněné těžítko, ve kterém sněží - promíchané útržky vzpomínek ve skleněné kouli.
Zoufale jsem se pokoušel vymyslet pozdrav, který by nezněl jako setkání třetího druhu. "Dobré ráno," vypravil jsem ze sebe nakonec.
Grace se posadila, vlasy na jedné straně rozježené a na druhé připlácnuté k hlavě, a tmavé oči se jí rozsvítily nefalšovanou radostí. "Ty jsi ještě tady! Páni. A jsi oblečený. Chci říct jinak než v nemocničním stejnokroji."
"Zašel jsem si pro šaty, zatímco jsi spala."
"Kolik je hodin? A sakra, to už asi nestihnu do školy včas, co?"
"Je jedenáct."
Grace zaúpěla a pak pokrčila rameny. "Tak víš co? Co jsem na střední, ještě jsem ani jednou nevynechala vyučování. Vloni jsem za to dostala ocenění. Plus pizzu zdarma, nebo tak něco." Vylezla z po­stele a v denním světle ji těsný kabátek od pyžama obepínal tak ne­skonale sexy, že jsem musel odvrátit oči.
"Nepřeháněj to s tou slušností. Tváříš se, jako bych byla nahá." Za­stavila se před skříní a pátravě se po mně otočila. "Neviděls mě na­hou, že ne?"
"Ne!" Odpověď ze mě vyletěla až přehnaně rychle.
Usmála se té očividné lži a zvedla ze dna skříně džíny. "Tak jestli mě nechceš vidět teď, radši se otoč."
Lehl jsem si na postel s tváří zabořenou do chladivých polštářů vo­nících po Grace, poslouchal, jak se s šustěním obléká, a srdce mi bu­šilo milionem úderů za minutu. S povzdechem jsem tu lež už dál ne­unesl. "Já to tak nemyslel."
Přistála vedle mě, až matrace zaúpěla, a přistrčila tvář k té mojí. "To se vždycky tváříš takhle zkroušeně?"
"Chtěl bych, abys mě měla za slušného kluka," zamumlal jsem do polštáře. "Jak budu vypadat, když ti povím, že jsem tě jako jiný živo­čišný druh viděl nahou."
Zasmála se. "Nejspíš ti to budu muset odpustit. Měla jsem zatahovat rolety." V následujícím tichu mezi námi proběhly tisíce nevyřčených sdělení. Z její kůže ke mně vanula lehká nervozita a přes matraci mi k uším doléhal prudký tlukot jejího srdce. Nic nemohlo být lehčího než posunout rty o těch pár centimetrů, které dělily naše ústa. Odčítal jsem tu naději z rytmu jejího srdce: polib mě, polib mě, polib mě, nebo jsem si to aspoň myslel. Obvykle mi nedělalo potíže odhadnout, co si ostatní myslí, ale u Grace mi její myšlenky zastírala má vlastní touha.
Tichounce se zasmála, roztomile jako holčička, jak bych to od ní nikdy nečekal. "Umírám hlady," ukončila naše mlčení. "Pojď si najít něco k snídani. Nebo vlastně spíš k obědu."
Svalil jsem se z postele a ona se skutálela za mnou. Intenzivně jsem si uvědomoval dotyk jejích rukou na zádech, když mě vystrkovala ze dveří ložnice, a společně jsme došli do kuchyně. Do prosklených dveří se z verandy opíralo oslepující slunce, zalévalo nás oba bílým jasem a odráželo ve skleněných tabulích bílý kuchyňský pult a dlaždičky. Měl jsem prve dost času zjistit, kde co je, a tak jsem začal chystat jídlo.
Chodil jsem po kuchyni a Grace se mi držela těsně v patách. Co chvíli mi prsty zavadila o loket nebo se mi její dlaň svezla po zádech, všechno jakoby náhodou. Koutkem oka jsem viděl, jak si mě zevrubně prohlíží, kdykoli měla pocit, že si toho nevšimnu. Připadalo mi, jako bych se vůbec nezměnil, jako bych na ni pořád upřeně zíral z lesa a ona seděla na své houpačce z pneumatiky a nespouštěla ze mě ob­divný pohled. Loupeš ze mě kůži/ až zbudou jenom oči/ až vprostřed srdce uvidíš/ že jsi jen moje.
"Na co myslíš?" zeptal jsem se. Lidskými prsty, které jsem najed­nou viděl jako největší dar, jsem přitom rozklepával vejce na pánev a naléval jí sklenici pomerančového džusu.
Grace se zasmála. "Že mi chystáš snídani."
Znělo to nějak moc jednoduše, až se mi nechtělo jí věřit. Zvlášť když mně samotnému vířily hlavou tisíce myšlenek a jedna přes druhou se draly o moji pozornost. "A na co ještě?"
"Že je to od tebe hrozně hezké. A že doufám, že ty vajíčka nepřipá­líš." Ale když ke mně zvedala oči od sporáku, zastavila se na chvíli po­hledem na mých rtech a já poznal, že rozhodně nemyslí jen na jídlo. Odvířila k oknu, stáhla žaluzie a atmosféra v kuchyni se rázem změ­nila. "A že je tu moc světla." V pruzích slunečního svitu, které teď do­padaly dovnitř, jsem jasně viděl její velké hnědé oči a rovnou linku rtů.
Znovu jsem se začal věnovat míchaným vajíčkům a vyklepl jsem je na talíř přesně ve chvíli, kdy z opékače vyskočila topinka. Sáhl jsem po ní zároveň s Grace a vzápětí přišel jeden z těch dokonalých filmových okamžiků, kdy se ruce hlavních postav dotknou a je předem jasné, že bude následovat polibek. V našem případě se mi paže čirou náhodou ocitly po stranách jejího těla, a jak jsem se zapřený o ledničku nata­hoval po topince, přitiskl jsem ji zády k pultu. Byl jsem z vlastní ne­motornosti tak vyvedený z míry, že jsem si té jedinečné příležitosti všiml, teprve když Grace zavřela oči a zvedla ke mně tvář.
Políbil jsem ji. Bylo to jen takové lehýnké otření rtů o rty, nic zvíře­cího. A já už přitom rozebíral všechny jeho aspekty: Jak na můj poli­bek asi zareaguje, jak si ho bude vykládat, proč mě přitom zamrazilo po celém těle a kolik vteřin uplynulo mezi dotekem našich rtů a tím, než otevřela oči.
Usmála se na mě. Trochu si ze mě utahovala, ale v očích měla něhu. "To je všechno?" Znovu jsem přitiskl rty k těm jejím, a tentokrát to byl docela jiný polibek. Na tenhle stálo za to čekat šest let. Rty se jí pod mým dotykem probudily k životu a voněly pomerančem a tou­hou. Prsty mi zajela do vlasů a nakonec mi spojila dlaně vzadu na krku, chladivý, živoucí dotek na teplé kůži. Byl jsem zároveň divoký i krotký, rozmetaný do všech stran a shnětený do jediného celistvého tvaru. Snad poprvé za dobu své lidské existence jsem v myšlenkách neodbočil, abych ten okamžik zachytil v textu písně, nebo si ho ulo­žil do paměti a prozkoumal později.
Poprvé v životě
jsem byl jen tady,
a nikde jinde.
Otevřel jsem oči a byli jsme tu jen my dva, Grace a já, široko da­leko nikdo jiný. Tiskla rty k sobě, jako by si chtěla můj polibek ucho­vat někde v sobě napořád, a já tu chvíli svíral v dlaních, křehkou jako ptáče.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře