Kapitola 17 - Sam 16 °C

13. únor 2012 | 15.14 |
› 

 Některé dny do sebe zapadají jako vitrážové okno. Stovky kousíčků z nejrůznějších barev a nálad, které dohromady skládají ucelený obraz. Přesně tak probíhalo posledních čtyřiadvacet hodin. Noc v nemoc­nici byla jedna tabulka, mihotající se a vybledle zelená. Další, kalně fialová, představovala tmavé hodiny počínajícího dne v Graceině po­steli, po ní následovala studeně modrá připomínka mého druhého ži­vota a na závěr oslnivé, průzračné sklíčko - náš polibek.

V tom současném okýnku jsme seděli na ošoupaném předním trojsedadle starého džípu značky Bronco na kraji zpustlého, zarostlého parkoviště autobazaru na konci města. Připadalo mi, jako by celkový obrázek začínal zapadat do sebe a zaostřoval se do mihotající momentky čehosi, o čem jsem nedoufal, že mě může potkat.
Grace zamyšleně, něžně přejela konečky prstů po volantu a pak se obrátila ke mně. "Pojď si zahrát na pravdu."
Opíral jsem se o sedadlo spolujezdce a se zavřenýma očima se ne­chával propékat odpoledním sluncem, které sem pražilo předním ok­nem. Bylo mi dobře. "Neměla bys radši obcházet ostatní auta? Já jen, že když někdo vyrazí nakupovat, tak většinou... nakupuje."
"Já na nakupování moc nejsem," odpověděla. "Prostě vidím, co se mi hodí, a to beru."
To mě rozesmálo. Začínal jsem chápat, že jinou odpověď od Grace nemůžu čekat.
S hraným dopalem po mně šlehla očima a zkřížila ruce na prsou. "Ptám se jako první a chci slyšet pravdu. Žádné výmluvy."
Přelétl jsem pohledem parkoviště, jestli se majitel už nevrátil s jejím nepojízdným autem. V Mercy Falls sloužil autobazar zároveň i jako odtahová služba. "Dobře. Doufám, že to nebude nic moc osobního."
Grace se ke mně na sedačce přisunula blíž a uvelebila se ve stejné, jen zrcadlově převrácené pozici jako já. Napadlo mě, že to by mohla být první otázka: její noha opřená o moji, rameno proti ramenu, její pečlivě zašněrovaná bota na mojí kožené. Zrychlil se mi tep: nevyslovená odpověď.
Nasadila věcný tón, jako by neměla tušení, jak na mě její přítom­nost působí. "Chci vědět, proč se měníš ve vlka."
Na tohle byla snadná odpověď. "Stane se to, když klesne teplota. Jakmile se začne v noci ochlazovat - a nezáleží na tom, že přes den je ještě teplo -, cítím, že se to blíží, a pak už je zima pořád a já se pro­měním a zůstanu ve vlčí podobě až do jara."
"Ostatní to mají stejně?"
Přikývl jsem. "Čím déle takhle žiješ, tím delší dobu trvá, než se vrá­tíš do lidské podoby." Na chvíli jsem zaváhal, jestli jí to mám pově­dět už teď. "Nikdo neví, kolikrát může touhle proměnou projít. U kaž­dého je to jiné."
Grace se na mě jen podívala a byl to tentýž dlouhý, pátravý pohled, jaký ke mně zvedla kdysi ze sněhu jako malá holčička. Nechápal jsem ho o nic víc než tenkrát.

Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo, když s na­pětím čekám na její další otázku, ale milosrdně změnila téma.

"Kolik vás tu žije?"
Nebyl jsem si jistý. Spousta z nás už se nevracela do lidské podoby. "Kolem dvaceti."
"Co jíte?"
"Malé králíčky." Přimhouřila oči a já se zasmál. "Dospělé taky. Když jde o králíky, jsem zásadně proti diskriminaci."
Ani nemrkla. "Cos to měl na tváři ten večer, jak ses ode mě nechal pohladit?" Hlas měla pořád stejný, ale svaly kolem očí se jí maličko napjaly, jako by si nebyla jistá, jestli chce znát odpověď.
Musel jsem se soustředit, abych si ten večer vybavil. Její prsty v srsti na krku, její dech ohýbající jemné chloupky po stranách tlamy, pro­vinilá rozkoš z její blízkosti. Šlo o toho kluka. Co ho pokousali. Kvůli tomu se teď ptá. "Chceš říct, že jsem měl na tváři krev?"
Grace přikývla.
Trochu mě mrzelo, že se na to vůbec zeptala, ale chápal jsem, že to musela udělat. Proč by mi měla důvěřovat? "To nebyla jeho. Toho kluka."
"Jacka," řekla jen.
"Jacka," opakoval jsem. "Věděl jsem, že vlci útočili, ale nebyl jsem u toho." Musel jsem sáhnout hluboko do paměti, abych si vybavil, kde se ta krev na mojí tlamě vzala. Lidský mozek mi nabízel logická vysvětlení - mohl to být králík, srna, zvíře zabité na silnici -, každé z nich najednou přesvědčivější než skutečná vlčí vzpomínka. Nako­nec se mi podařilo vylovit z proudu myšlenek pravdivou odpověď, i když jsem na ni nebyl nijak pyšný. "To byla kočičí. Ta krev. Chy­til jsem kočku."
Grace zprudka vydechla.
"Tobě nevadí, že to byla kočka?" zeptal jsem se.
"Musíte něco jíst. Hlavně že to nebyl Jack, jinak si jezte pro mě za mě třeba klokany," odpověděla. Ale bylo vidět, že jí Jack pořád nejde z hlavy. Snažil jsem se vybavit si to málo, co jsem o útoku věděl. Ne­chtěl jsem, aby si o mojí smečce myslela něco špatného.
"Vyprovokoval je," řekl jsem.
"Cože udělal? Vždyť jsi u toho nebyl, nebo snad ano?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Nemůžeme... totiž jako vlci... komunikujeme spolu ve výjevech, v obrazech. Úplně jednoduchých. A nejde to na velkou vzdálenost. Ale když jsme těsně vedle sebe, můžeme si tyhle obrazy předávat. Právě tak to udělali ti vlci, co napadli Jacka. Ukázali mi tyhle výjevy."
"Vy si dokážete číst myšlenky?" zeptala se Grace nevěřícně.
Rychle jsem zavrtěl hlavou. "Ne. Hrozně těžko se to vysvětluje, když jsem teď člo... když jsem já. Je to něco jako řeč, ale když jsme vlci, fun­guje nám mozek jinak. Neuvědomujeme si nic abstraktního. Čas, jména, složité pocity, nic z toho pro nás neexistuje. Dorozumíváme se vlastně jen kvůli lovu nebo když se varujeme před nebezpečím."
"A co jsi viděl o Jackovi?"
Sklopil jsem oči. Byl to zvláštní pocit, snažit se z lidské mysli vydo­lovat vlčí vzpomínku. Listoval jsem rozmazanými výjevy, které jsem měl uložené v paměti. Ty rudé skvrny na vlčí srsti byly střelné rány, pochopil jsem najednou, a ty na tlamách byla Jackova krev. "Pár vlků mi ukázalo, že je postřelil. Že by z pistole? Nejspíš měl vzduchovou pistoli. A na sobě červenou košili." Vlci barvy moc nerozlišují, ale čer­venou vidí zřetelně.
"Proč by to dělal?"
Zavrtěl jsem hlavou. "To vážně nevím. O tomhle si nejsme schopní povídat."
Grace chvíli mlčela, ponořená do myšlenek na Jacka, jak jsem se domýšlel. Seděli jsme mlčky vedle sebe, až jsem se skoro bál, jestli se na mě nezlobí. Když pak promluvila, začala z úplně jiného soudku. "Takže si nikdy nerozbalíš vánoční dárky."
Podíval jsem se na ni a nevěděl, co na to říct. Vánoce byl pojem z jiného života, z časů před vlky.
Grace sklopila oči k volantu. "Jen jsem si říkala, že v létě jsi ni­kdy nebyl k vidění a že jsem měla vždycky hrozně ráda Vánoce, pro­tože jsem věděla, že tě zase uvidím. V lese. Jako vlka. Protože o Vá­nocích je zima, je to tak? Ale z toho plyne, že nikdy nerozbaluješ vánoční dárky."
Zavrtěl jsem hlavou. Poslední dobou jsem se měnil tak brzy, že jsem už nestíhal ani vánoční výzdobu v obchodech.
Pořád s pohledem upřeným na volant svraštila čelo. "Myslíš na mě, když jsi vlk?"
Jako vlk jsem byl vzpomínka na chlapce, který zuby nehty lpí na slovech, jež ztrácejí význam. Nechtělo se mi říkat jí pravdu, totiž že jako vlk jsem si nepamatoval její jméno.
"Myslím na tvoji vůni," řekl jsem po pravdě. Zvedl jsem ruku a přitáhl si k nosu pramínek jejích vlasů. Vůně šamponu mi připo­mněla vůni její kůže. Polkl jsem a nechal jí pramínek sklouznout zpátky na rameno.
Grace sledovala pohyb mé ruky od jejího ramene k mému klínu a viděl jsem, že i ona polkla. Ta nejpodstatnější otázka - kdy se zase proměním ve vlka - visela mezi námi, ale ani jeden z nás ji nevyslo­vil. Nedokázal jsem jí to ještě povědět. Při představě, co všechno ztra­tím, se mi svíralo srdce.
"Tak dál," řekla a položila ruku na volant. "Umíš řídit?"
Vytáhl jsem z kapsy džínů peněženku. "Stát Minnesota si to zjevně myslí."
Vyndala z peněženky můj řidičský průkaz, opřela si ho o volant a nahlas četla: "Samuel K. Roth." Překvapeně se na mě podívala. "To je opravdový řidičák. Tak ty vážně budeš skutečný."
Zasmál jsem se. "Pořád tomu nevěříš?"
Místo odpovědi mi Grace podala peněženku zpátky. "To je tvoje opravdové jméno?" zeptala se. "Ty nejsi oficiálně mrtvý, jako Jack?"
Nechtělo se mi do toho pouštět, ale přesto jsem odpověděl. "Se mnou to bylo jinak. Nepokousali mě tak zle a nějací lidé jim zabrá­nili, aby si mě odvlekli. Nikdo mě neprohlásil za mrtvého jako Jacka. Takže ano, tohle je moje pravé jméno."
Grace vypadala zamyšleně, ale netušil jsem, co se jí honí hlavou. Když se ke mně zčistajasna obrátila, tvářila se zachmuřeně. "Takže tví rodiče vědí, co jsi zač, je to tak? Proto tě chtěli..." Zarazila se a ma­ličko přivřela oči. Viděl jsem, jak znovu těžce polkla.
"Celé týdny je ti z toho pak zle," začal jsem, aby nemusela větu do­končit. "Nejspíš nějaký vlčí jed, nebo co to je. Pracuje v tobě, a ať děláš co děláš, měníš se tam a zpátky, vůbec přitom nezáleží, jestli je teplo nebo zima." Na chvíli jsem se odmlčel. Vzpomínky mi blikaly hlavou jako diapozitivy z cizího fotoaparátu. "Mysleli, že mě posedl ďábel. Pak se udělalo teplo a mně se ulevilo, hlavně jsem se přestal pořád měnit, a oni mysleli, že jsem z toho venku. Vyléčený. Spasený, řekli by možná. Jenže pak přišla zima. Nejdřív se snažili, jestli by se mnou něco nezmohla církev. A nakonec se rozhodli jednat sami. Oba jsou teď na doživotí ve vězení. Neuvědomili si, že se nedáme zabít tak snadno jako jiní lidé."
Grace byla ve tváři sinale zelená a klouby rukou na volantu měla bílé. "Nemůžeme si povídat o něčem jiném?"
"Promiň," řekl jsem a opravdu mě to mrzelo. "Budeme si poví­dat o autech. Tak tohle je to pravé a jediné? Totiž za předpokladu, že bude dobře šlapat? Vůbec autům nerozumím, ale můžu to as­poň předstírat. ,Dobře šlape', tak nějak by se to řeklo, kdybych vě­děl, o čem mluvím, ne?"
Ochotně se přidala k novému tématu. "Mně se vážně líbí," pohla­dila volant.
"Je škaredé jak noc," přispěl jsem velkoryse vlastním názorem, "ale vypadá, že ho trocha sněhu nerozhází. A když porazíš jelena, jen si škytne a pojede dál."
"A to velké přední sedadlo má taky něco do sebe," dodala Grace. "Podívej, stačí se takhle..." Naklonila se na troj sedadle ke mně a zlehka se mi opřela rukou o stehno. Byla teď jen pár centimetrů ode mě, dost blízko, abych na rtech cítil její teplý dech. Dost blízko, abych si do­myslel, že čeká, až se k ní nakloním i já.
V duchu jsem si ji vybavil, jak stojí na dvorku a s napřaženou ru­kou mě zve k sobě. Tehdy jsem ale nemohl. Patřil jsem do jiného světa, kde jsem si musel držet odstup. Nedokázal jsem se zbavit pochybností, jestli i teď nežiju v tomhle druhém světě a nepodléhám jeho pravi­dlům. Moje lidská kůže je dost možná jen iluzí, když mi s krutým vý­směchem nabízí poklady, které zmizí s prvním mrazíkem.
Odtáhl jsem se od ní a zadíval se stranou dřív, než se jí na tváři objevilo zklamání. Ticho kolem nás znatelně zhoustlo. "Pověz mi, co bylo po tom, když tě vlci pokousali," vyzval jsem ji, abych ho prolo­mil. "Bylo ti zle?"
Grace se opřela do sedadla a vzdychla. Kolik zklamání ode mě asi za­žila už dřív, napadlo mě. "Nevím. Připadá mi to hrozně dávno. Možná... asi ano. Vzpomínám si, že jsem hned potom dostala chřipku."
Měl jsem tehdy po kousnutí podobné příznaky jako při chřipce: únava, návaly horka a zimy, vzadu v krku nutkání na zvracení a bo­lest v kostech, které se chystaly na přeměnu.
Grace pokrčila rameny. "Taky jsem ten rok zůstala zavřená v autě. Stalo se to tak měsíc dva po tom vlčím útoku, na jaře, ale bylo tehdy pořádně horko. Táta mě vzal s sebou, když jel něco vyřídit. Asi jsem byla ještě malá na to, aby mě nechal samotnou doma." Podívala se na mě, jestli ji poslouchám. Poslouchal jsem.
"No a jak jsem měla tu chřipku, byla jsem úplně otupělá únavou, takže jsem cestou domů usnula na zadním sedadle... a pak jsem se probudila až v nemocnici. Táta nejspíš přijel domů, vyndal nákup a na mě dočista zapomněl. Prý jsem se dokonce pokoušela dostat ven, ale já si na to nevzpomínám. Nevzpomínám si vůbec na nic, až pak v nemocnici že sestřičky říkaly, že to byl nejteplejší květnový den, co kdy v Mercy Falls zaznamenali. Doktor tátovi řekl, že jsem malý zázrak, protože je div, že mě to horko nezabilo. To nezní zrovna jako zodpovědná rodičovská péče, nezdá se ti?"
Nevěřícně jsem potřásl hlavou. Na chvilku se rozhostilo ticho, dost dlouhé na to, abych zaregistroval její ohromený výraz a uvě­domil si, jak upřímně mě mrzí, že jsem ji při té předchozí příleži­tosti nepolíbil. Napadlo mě, že bych třeba mohl říct Ukaž, jaks to předtím myslela, že to přední sedadlo má něco do sebe, ale nedoká­zal jsem si ani představit, že bych ze sebe něco takového vypra­vil. Nakonec jsem ji jen vzal za ruku, přejížděl prstem po čarách v její dlani od zápěstí až mezi prsty a nechal kůži, aby si je vryla do paměti.
Grace tichounce, spokojeně zabroukala, zavřela oči a dovolila mým prstům ševelit jí po kůži drobné kroužky. Svým způsobem to bylo skoro lepší než polibek.
Oba jsme sebou trhli, když kdosi zaťukal na okénko na mojí straně. U auta stál řidič odtahového vozu a majitel bazaru v jedné osobě. "Tak jste našla, co jste hledala?" Jeho hlas k nám doléhal tlumený vrstvou skla.
Grace se natáhla a spustila okénko. Odpovídala na jeho otázku, ale dívala se mi přitom přímo do očí, upřeně a naléhavě. "Nic lepšího jsem si nemohla přát."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře