Kapitola 21 - Sam 14 °C

13. únor 2012 | 15.17 |
› 

 Když mi druhý den ráno ve tři čtvrtě na sedm začal Gracein budík vykřikovat do ucha svoje elektronické oplzlosti, vyletěl jsem jako vy­střelený a srdce mi div nevyskočilo z hrudi, zrovna jako ten předchozí den. Hlavu jsem měl ještě pořád plnou snů, ve kterých se míhali vlci a lidé s krví na rtech.

"Chmmmmm," zabrumlala Grace a v klidu si přitáhla přikrývku kolem krku. "Můžeš to prosím tě vypnout? Už vstávám. Jen... ještě vte­řinku." Překulila se na druhou stranu, zachumlaná až po šešulku blon­ďatých vlasů, a zakutala se do postele, jako by byla srostlá s matrací.
A to bylo všechno. Ona spala a já ne.
Opřel jsem se o čelo postele a nechal ji ležet vedle sebe, hřejivou a po­nořenou do snů, ještě pár minut. Jemně jsem ji hladil po vlasech, pře­jížděl prstem po linii čela kolem ucha až k začátku dlouhého krku, kde namísto vlasů vyrůstalo drobounké rozčepýřené chmýří. Fascinovaně jsem zíral na to jemňounké peří, ze kterého časem vyrostou vlasy, a měl jsem tisíc chutí sklonit se a maličko, docela jemně do toho místa kous­nout, abych ji probudil, zlíbal a zdržel ji tak, že by přišla pozdě do školy, ale nemohl jsem vypudit z hlavy myšlenky na Jacka, Christu a vůbec lidi, ze kterých nejsou dobří vlkodlaci. Kdybych vyrazil od školy, doká­zal bych s tímhle oslabeným čichem zachytit Jackovu stopu?
"Grace," zašeptal jsem. "Probuď se."
Maličko zavrněla, což v řeči spáčů znamená zhruba Trhni si nohou.
"Koukej se probudit," řekl jsem a strčil jí prst do ucha. Grace vypískla a ohnala se po mně. Dokonale probuzená.
Naše společná rána začínala nabírat uklidňující rytmus každoden­nosti. Grace, ještě omámená spánkem, se odbelhala do koupelny a já zatím zastrčil do opékače pro každého jednu housku a přiměl kávo­var, aby začal chroptět, jako když chystá kávu. Pak jsem se vrátil do ložnice, kam z koupelny doléhalo Graceino prozpěvování beze slov, natáhl jsem si džíny a zalovil v zásuvce s ponožkami, jestli bych ne­našel nějaké ne moc holčičí, abych si je půjčil.
Slyšel jsem, jak se mi zastavil dech, ale necítil jsem to. Vedle peč­livě poskládaných ponožek ležela hromádka fotografií. Snímky vlků. Nás. Opatrně jsem hromádku zvedl a vrátil se k posteli. Zády ke dve­řím, jako bych dělal něco nepatřičného, jsem se zpomalenými prsty probíral jedním obrázkem za druhým. Bylo v tom něco fascinujícího, vidět tyhle momentky lidskýma očima. K některým vlkům jsem do­kázal přiřadit lidská jména, zvlášť k těm starším, kteří se proměňo­vali dřív než já. Beck, velký a statný, s modrošedou srstí. Paul, černý a úpravný. Hnědošedý Ulrik. Salem s natrženým uchem a podebra­ným okem. Povzdechl jsem si, i když jsem sám nevěděl proč.
Dveře za mnou se otevřely a dovnitř zavanul oblak páry prosycený vůní Graceina mýdla. Pak vešla i ona a položila mi zezadu hlavu na rameno. Nadechl jsem se její vůně.

"Díváš se na sebe?" zeptala se.
Prsty listující fotografiemi mi najednou strnuly. "Já jsem tu taky?"
Grace obešla postel a posadila se proti mně. "Samozřejmě. Na vět­šině jsi ty, copak se nepoznáváš? No jo, jak bys mohl. Pověz mi, kdo je kdo."
Znovu, tentokrát pomaleji, jsem zalistoval snímky. Grace se přisu­nula blíž a postel pod jejím pohybem hlasitě zaprotestovala. "Tohle je Beck. Vždycky si bere na starosti nové vlky." Ačkoli od chvíle, kdy jsem přišel já, přibyli jenom dva: Christa a vlk, kterého sama stvo­řila, Derek. Po pravdě jsem nebyl zvyklý na nováčky mladší než já. Naše smečka se obvykle rozrůstala spíš o starší vlky, kteří si k nám našli cestu odjinud, ne o zelenáče zrozené barbarským násilím, jako byl Jack. "Beck je pro mě něco jako otec." Znělo to divně, když jsem to teď vyslovil nahlas, třebaže to byla pravda. Nikdy dřív jsem to ne­musel nikomu vysvětlovat. To on mě vzal pod svá ochranná křídla, když jsem utekl z domova, to on trpělivě lepil dohromady střípky mé příčetnosti.
"Hned jsem si všimla, co pro tebe znamená," poznamenala Grace tónem, jako by ji překvapovala vlastní intuice. "Když o něm mluvíš, vždycky máš takový zvláštní hlas."
"Vážně?" Teď jsem byl překvapený já. "Jak zvláštní?"
Pokrčila rameny a zatvářila se trochu nejisté. "Nevím. Takový hrdý, řekla bych. Mně se to moc líbí. Kdo je tohle?"
"Shelby," odpověděl jsem a byl jsem si jistý, že v tomhle případě nemám v hlase ani špetku hrdosti. "Už jsem ti o ní povídal."
Grace se mi upřeně dívala do tváře.
Vzpomněl jsem si, kdy jsem se se Shelby setkal naposledy, a sevřel se mi žaludek. "V hodně věcech se naprosto rozcházíme. Shelby si myslí, že být vlkem je ohromné štěstí."
Grace po mém boku přikývla a já byl vděčný, že to nemusím ro­zebírat dál.
Rychle jsem prošel dalších pár fotografií, většinou s Beckem a Shelby, a zastavil jsem se až u Paulovy černé siluety. "To je Paul. Když jsme vlci, je vůdcem smečky on. A tady vedle něj stojí Ulrik." Ukázal jsem na hnědošedého vlka po Paulově boku. "Ulrik je něco jako praštěný strýček. Je to Němec. A v jednom kuse nadává."
"To zní sympaticky."
"Je s ním legrace." Vlastně jsem měl říct "byla". Nevěděl jsem, jestli byl tenhle rok jeho poslední, nebo ho čeká ještě další léto. Vzpomí­nal jsem si na jeho smích, jako když se zvedá k odletu hejno vran, a taky že si zakládal na svém německém přízvuku, jako by bez něj nebyl Ulrikem.
"Stalo se něco?" svraštila Grace starostlivě čelo.
Zavrtěl jsem hlavou, oči pořád upřené na vlky na fotografiích. Lid­skýma očima nebyli k rozeznání od skutečných zvířat. Tohle byla moje rodina. To jsem byl já, moje budoucnost. Ty fotografie v určitém smyslu setřely hranici, kterou jsem ještě nebyl připravený překročit.
Teprve teď jsem si všiml, že mě Grace drží kolem ramen a tváří se opírá o moji. Utěšovala mě, i když nemohla chápat, co mě trápí.
"Škoda, že ses s nimi nepoznala, když měli lidskou podobu," povzdechl jsem si. Neuměl jsem jí dost dobře vysvětlit, jak moc pro mě znamenají v lidské podobě jejich tváře a hlasy a v té vlčí jejich pachy a těla. Jak si teď připadám ztracený, když jsem člově­kem jako jediný.
"Řekni mi o nich něco," zamumlala mi Grace do trička.
Nechal jsem vzpomínky letět pamětí. "Když mi bylo osm, naučil mě Beck lovit. Z duše jsem to nesnášel." Vzpomněl jsem si, jak jsem stál v jeho obýváku a díval se z okna na větve pokryté první jinovat­kou. V ranním slunci se leskly jako drahokamy a dvorek za nimi mě děsil jako nějaká cizí, nebezpečná planeta.
"Proč jsi to nesnášel?" zeptala se Grace.
"Nedělal mi dobře pohled na krev. Vadilo mi někomu ubližovat. Bylo mi osm." Ve vzpomínkách jsem se viděl jako maličký nevinný klučík s vystouplými žebry. Celé léto jsem spřádal sny o tom, že zima s Beckem bude jiná, že se neproměním a budu už napořád jíst vejce, co mi Beck uvaří. Ale jak v noci začínalo přituhovat a stačilo na chvilku vyběhnout ven, abych se celý roztřásl, pochopil jsem, že zanedlouho už nedokážu proměnu oddalovat a ani Beck tu nebude věčně, aby mi vařil. Přesto jsem se nehodlal snadno vzdát.
"Proč vůbec lovíte?" zeptala se Grace, jako vždycky neochvějně praktická. "Nemohli byste si prostě někde schovat jídlo?"
"Jasně. Ptal jsem se Becka na totéž a Ulrik povídá: ,Na ja, a pro mý­valy a vačice taký, was?'"
Zasmála se víc, než jsem si za tak chabou nápodobu Ulrikova přízvuku zasloužil.
Cítil jsem, jak se mi rozpalují tváře. Bylo ohromně příjemné vyprá­vět jí o naší smečce. Nemohl jsem se nabažit jiskřiček zájmu v jejích očích a té zvláštní křivky rtů. Věděla, co jsem zač, a chtěla o mně vě­dět víc. Samozřejmě to neznamenalo, že mám právo tohle všechno jí povídat, když nepatřila do smečky. Jediný, kdo nás může chránit, jsme my sami, říkal vždycky Beck. Ale Beck neznal Grace. Možná se ne­proměnila, ale pokousali ji. Někde uvnitř rozhodně byla vlkem. Jinak jsem si to neuměl vysvětlit.
"Tak jak to vypadalo?" vyptávala se teď. "Co jste lovili?"
"Králíčky, jak jinak," odpověděl jsem. "Beck mě vzal do lesa a Paul čekal v karavanu, kdybych náhodou ještě nebyl dost stabilní a změ­nil se zase v člověka." Nikdy nezapomenu, jak mě Beck zarazil, těsně než jsme vyšli ze dveří, a sehnul se, aby mi viděl do obli­čeje. Stál jsem jako solný sloup a snažil se nemyslet na proměňu­jící se těla a na zapraskání, když se mi králičí krček zlomí mezi zuby. Nemyslet na to, že se s Beckem loučíme na celou zimu. Se­vřel mi v dlani hubené rameno a povídá: "Same, moc mě to mrzí. Ničeho se neboj."
Neřekl jsem na to nic, protože mi běželo hlavou, že je chladno a Beck se po lovu nepromění zpátky v člověka, a mně tím pádem nezbude nikdo, kdo by mi dokázal udělat vajíčka přesně tak, jak je mám rád. Beck je uměl dokonale. A nejen to. Jen díky němu jsem zůstal Samem. Tou dobou, s ještě čerstvými jizvami na zápěstí, jsem se stejně dobře mohl zvrhnout v cosi na pomezí mezi člověkem a vlkem.
"Na co myslíš?" zeptala se Grace. "Najednou jsi zmlknul."
Zvedl jsem hlavu. Vůbec jsem si předtím neuvědomil, že jsem bez­děky odvrátil pohled. "Na proměny."
Grace mi zaryla bradu do ramena a vážně se mi zadívala do tváře. Položila mi tuhle otázku už dřív, ale stejně teď zněla váhavě: "Bolí to?"
Vybavil jsem si ten dlouhý a bolestivý proces, kdy se svaly stahují, kůže napíná a kosti dřou o sebe. Dospělí se vždycky snažili uchránit mě pohledu na jejich proměnu, aby mě zbytečně neděsili. Ale mně to nenahánělo hrůzu, jen jsem je litoval, protože i Beck přitom skojíkal bolestí. Já se bál jedině vlastní proměny. Jedině toho, že zapo­menu na Sama.
Lhaní mi nikdy nešlo, a tak jsem se ani nesnažil. "Ano."
"Trochu mě trápí, žes tím musel projít už jako malé dítě," podotkla Grace. Vraštila čelo, oči se jí leskly víc než obvykle a taky mnohem rychleji mrkala. "Vlastně mě to trápí docela dost. Chudáček Sam." Přejela mi prstem po bradě a já jí sklonil tvář do dlaně.
Vzpomněl jsem si, jak jsem byl tenkrát pyšný, že jsem při proměně nebrečel, ne jako dřív, když se na mě při tom dívali rodiče a oči jim hrůzou lezly z důlků. Vzpomněl jsem si na Becka, který mě odváděl do lesa, a na hřejivou trpkost první kořisti na tlamě. Znovu jsem se tehdy vrátil do lidské podoby, jen chvíli poté, co se mě ujal Paul na­balený v bundě a čepici. Teprve v dodávce cestou domů jsem si plně uvědomil svoji opuštěnost. Byl jsem sám. V tomhle roce už Becka ne­uvidím v lidské podobě.
Najednou jako by mi znovu bylo osm a zůstal jsem s čerstvými jizvami docela sám. Na prsou mě svíralo a nedokázal jsem se na­dechnout.
"Ukaž mi, jak vypadám," přisunul jsem hromádku fotek jejím smě­rem. "Prosím."
Počkal jsem, až si je vezme do dlaní, a díval se, jak jimi listuje a jak se jí rozjasňuje tvář, když našla tu pravou. "Tahle. Tam se mi líbíš nejvíc."
Podíval jsem se na obrázek, který mi podala. Z fotografie se na mě díval vlk, nehybný vlk s mýma očima. Stál na okraji lesa a v srsti mu pohrávaly paprsky slunce. Prohlížel jsem si ho a čekal, až se něco stane, až mě znenadání osvítí poznání, že tohle jsem já. Připadalo mi ne­spravedlivé, že ostatní vlky jsem na fotografiích poznával tak snadno, a moje identita mi zůstávala utajená. Čím to bylo, že právě tenhle sní­mek, tenhle vlk, rozsvěcel Grace v očích šťastné plamínky?
Co když jsem to nebyl já? Co když milovala jiného vlka a jen si myslela, že jsem to já? Jak jsem kdy mohl zjistit, že se neplete?
Grace neměla tušení, jaké pochybnosti se mi honí hlavou, a když jsem mlčel, vykládala si to jako ohromení. Narovnala zkřížené nohy, postavila se proti mně a zajela mi rukou do vlasů. Pak zvedla dlaň k nosu a zhlu­boka se nadechla. "Pořád voníš stejně, jako když jsi byl vlk."
Docela nenápadná poznámka, a přitom ta jediná, která mi mohla zvednout náladu. Než se obrátila k odchodu, podal jsem jí fotografii.
Zastavila se ve dveřích, šedavý obrys v časném ranním světle, a znovu se na mě zadívala, na oči, ústa a ruce. Pod jejím pohledem se ve mně cosi stáhlo a znovu uvolnilo, pocit, který jsem skoro nedokázal unést.
Nevěřil jsem, že patřím sem, do jejího světa. Byl jsem uvězněný mezi dvěma životy, neodvratně spjatý s vlčí hrozbou, ale když mě za­volala jménem v naději, že půjdu za ní, věděl jsem, že udělám všechno na světě, jen abych s ní mohl zůstat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře