Kapitola 25 – Sam 3°C

13. únor 2012 | 15.20 |
› 

 Zpátky k domu jsme neběželi. Rozběhnout se by znamenalo přiznat něco, co jsem si před ní nechtěl připouštět, ačkoli to byla holá sku­tečnost. Místo toho jsme rázovali obřími kroky, až nám suché listí a větvičky praskaly pod nohama, a pro vlastní dech jsme nic jiného neslyšeli. Chlad se mi plížil pod límec a pod jeho ledovými prsty mi naskakovala husí kůže.

Když nepustím její ruku, dobře to dopadne.
Stačilo by jedinkrát špatně odbočit, a nemuseli jsme na dům vůbec natrefit, ale já se nedokázal na stromy kolem sebe soustředit. Před očima se mi míhaly vzpomínky na lidské postavy měnící se ve vlky, na stovky proměn, kterých jsem byl svědkem během let ve smečce. Dodneška jsem si jasně vybavoval, jak jsem poprvé viděl Becka, a i teď byl ten výjev skutečnější než křiklavě rudý západ slunce, který přede mnou a Grace vystupoval mezi stromy. Vzpomínal jsem si na strnulé bílé světlo, které se lilo okny Beckova domu do obývacího pokoje, i na rozechvělou linii jeho ramen, když se rukama zapřel o opěradlo pohovky.
Stál jsem vedle něj, oči zvednuté k jeho tváři a rty neschopné slova.
"Odveďte ho!" houkl Beck do chodby, ale oči přitom měl napůl za­vřené. "Ulriku, odved Sama pryč!"
Ulrikovy prsty mě tehdy držely za paži stejně pevně, jako teď ty Graceiny svíraly moji dlaň. Táhla mě lesem toutéž cestou, jakou jsme sem přišli. V korunách stromů se krčila noc, chladná, černá a připra­vená na nás skočit, ale Grace nespouštěla oči ze slunce prosvítajícího mezi kmeny a neochvějně mířila za ním.
Třpytivá sluneční svatozář mě oslepovala, siluety stromů se proti ní ostře rýsovaly a mně bylo najednou znovu sedm let. Vzorek s hvěz­dičkami na povlečení mi vyvstal před očima tak zřetelně, že jsem klo­pýtl. Zaťal jsem prsty do látky, a ta se v mém sevření zmuchlala a roz­trhla.
"Mami!" Při druhé slabice mi selhal hlas. "Mami, já budu blinkat!"
Zmítal jsem se na zemi zamotaný v dece, všude samý rámus a zvratky, celý jsem se třásl, zatínal drápy do podlahy a snažil se něčeho zachy­tit, když se ve dveřích objevila matčina povědomá postava. S tváří na zemi jsem k ní stočil oči a chtěl ji zavolat jménem, ale žádný hlas ze mě nevyšel.
Klesla na kolena a poprvé se dívala, jak se proměňuji.
"Konečně," ozvala se Grace a vtáhla mé vědomí zpátky do okolního lesa. Byla udýchaná, jako bychom už nějakou chvíli běželi. "Tady je."
Nemohl jsem dopustit, aby Grace viděla, jak se proměňuji. Teď se to nesmělo stát.
Sledoval jsem její pohled k zadní straně Beckova domu, teple červenohnědé skvrně ve studeně modravém večeru. Teď už jsem běžel.
Jen dva kroky od auta, na dosah jeho topení, se moje naděje na teplo rozplynula přesně v okamžiku, kdy Grace vzala za kliku dveří a bez­mocně jimi zacloumala. Uvnitř se zahoupaly klíčky zastrčené v zapa­lování.

Grace zoufale zkřivila tvář.

"Budeme se muset dostat do domu," řekla.
Naštěstí jsme se dovnitř nemuseli vloupávat. Beck vždycky nechá­val pod zateplením zadních dveří náhradní klíč. Snažil jsem se ne­myslet na klíčky zapomenuté v zabouchnutém autě: kdybychom je měli, už by mi zase bylo teplo. Když jsem vytahoval klíč od domu ze skrýše a snažil se trefit do zámku, třásly se mi ruce. Už teď mě bolelo celé tělo. Dělej, ty pitomče. Hoď sebou.
Klepal jsem se po celém těle a nedokázal tomu zabránit.
Grace mi ohleduplně vzala klíč z ruky. Nebyla na ní znát ani špetka strachu, i když musela vědět, co se děje. Sevřela mi stude­nou, chvějící se ruku do své teplé dlaně a druhou zastrčila klíč do zámku a odemkla.
Bože, ať je zapnutá elektřina. Ať funguje topení.
Dlaní na lokti mě postrčila do tmavé kuchyně. Nedokázal jsem tu zimu setřást, držela se mi zuby nehty v každém kousku těla. Svaly se mi začínaly stahovat křečí, hrbil jsem ramena a zakrýval si tvář.
"Ne," prohlásila Grace klidným, odhodlaným hlasem, jako by od­povídala na nějakou prostou otázku. "Ne, pojď."
Odtáhla mě ode dveří a zabouchla je za mnou. Zatápala rukou po vypínači a světlo se s ohavným poblikáváním jako zázrakem roz­svítilo. Grace mě táhla dál, dál ode dveří, ale já nechtěl udělat už ani krok. Nejradši bych se stočil do klubíčka a poddal se tomu. "Já ne­můžu, Grace. Nejde to."
Nevěděl jsem, jestli jsem to řekl nahlas, ale stejně mě neposlouchala. Rázně mě posadila na zem přímo nad průduch ventilace, stáhla si bundu a ovinula mi ji kolem ramen a hlavy. Pak si přede mnou dřepla na bobek a přitáhla si moje studené ruce k tělu.
Třásl jsem se a tiskl zuby, aby mi necvakaly. Snažil jsem se soustředit na ni, na svoje lidství, na zahřátí. Něco říkala, ale já jí nerozuměl. Mlu­vila moc nahlas. Všechno kolem bylo moc hlasité. Divně to tu páchlo. Takhle nablízko byla i její vůně strašně silná, zaplavovala mi nozdry. Všechno mě bolelo. Celé tělo. Tichounce jsem zanaříkal.
Vyskočila, rozběhla se po chodbě a cestou pleskala rukama po vy­pínačích. Pak mi zmizela z dohledu a já zasténal a složil hlavu na ko­lena. Ne, ne, ne, ne. Nevěděl jsem už ani, čemu se mám bránit. Bo­lesti? Nebo chvění?
Najednou byla zpátky. Měla mokré ruce. Popadla mě za zápěstí a rty se jí pohybovaly, její hlas mi nesrozumitelně zvučel kolem uší. Byly to zvuky určené jinému sluchu. Díval jsem se na ni.
Znovu se mnou škubla. Byla silnější, než bych čekal. Zvedl jsem se na nohy a samotného mě překvapilo, jak jsem vysoký. Třásl jsem se tak hrozně, že mi její bunda spadla z ramen. Chladný vzduch za krkem mě znovu rozechvěl a já div neupadl na kolena.
Chytila mě za paže pevněji, táhla mě s sebou a nepřestávala při­tom mluvit tichým, uklidňujícím hlasem vyztuženým ocelí. Postrčila mě do dveří, odkud vanula oblaka tepla.
Bože, ne. Ne. Ne. Vzpíral jsem se, snažil se vytrhnout z jejího se­vření, pohled uhranutý předmětem u protější stěny vykachlíčkované místnosti. Jako otevřený hrob přede mnou stála vana. Z vody se valila pára a její nádherné teplo mě lákalo k sobě, ale moje tělo se vzpou­zelo každičkou svou částí.
"Same, neper se se mnou! Hrozně mě to mrzí, vážně. Nevím, co ji­ného bych mohla dělat."
S očima upřenýma na vanu jsem zaklesl prsty za okraj dveří. "Ne, prosím," zašeptal jsem.
V duchu jsem na těle cítil ruce, které mě tisknou ke dnu, ruce s vůní dětství a důvěry, s vůní objetí, čistého povlečení a všeho, co jsem kdy znal. Držely mě ve vodě. Byla teplá, teplá jako moje tělo. Hlasy spo­lečně odpočítávaly. Moje jméno přitom nepadlo. Řízni. Řízni. Řízni. Řízni. Otvírali mi v kůži díry, pouštěli jimi ven, co bylo uvnitř. Voda se začala zbarvovat tenkými roztřepenými pramínky červeně. Lapal jsem po dechu, bránil se, plakal. Nemluvili přitom. Žena mě držela a slzy jí kapaly do vody. Já jsem Sam, říkal jsem jim s tváří nad tou červenou vodou. Já jsem Sam. Jsem Sam. Jsem...
"Same!" Dívka mě odtrhla ode dveří a postrčila stěnu proti mně. Zapotácel jsem se a přistál kousek od vany. Než jsem stačil najít rov­nováhu, byla tu zas a vrazila do mě, až jsem uhodil hlavou o zeď a do­padl do kouřící vody.
Ležel jsem bez hnutí a zvolna se potápěl. Voda mi zalévala tvář, spárovala kůži, vařila tělo a utápěla ten mrazivý třas. Grace mi jemně zvedla hlavu nad vodu a s jednou nohou ve vaně za mými zády si ji opřela do náruče. Byla úplně promáčená a třásla se.
"Same," řekla. "Hrozně mě to mrzí, vážně, strašlivě mě to mrzí. Nic lepšího mě nenapadlo. Promiň mi to, prosím tě. Promiň mi to."
Ještě pořád jsem se třásl a pevně jsem svíral okraje vany. Chtěl jsem ven. Chtěl jsem, aby mě držela v náruči a já se cítil v bezpečí. Chtěl jsem zapomenout na krev řinoucí se mi z jizev na zápěstí. "Pomoz mi ven," zašeptal jsem. "Pomoz mi ven, prosím tě."
"Už ses dost zahřál?"
Nebyl jsem schopný odpovědět. Ztrácel jsem krev, umíral jsem. Sevřel jsem dlaně do pěstí a přitáhl si je na hrudník. Při každé vlnce, která se mi přelila přes zápěstí, jsem se znovu otřásl od hlavy k patě. Dívala se na mě s bolestí v očích.
"Najdu termostat a zapnu topení naplno. Same, musíš tu zůstat, než přinesu ručníky. Je mi to líto."
Zavřel jsem oči.
Uplynul celý můj život, zatímco jsem ležel s hlavou jen taktak nad vodou a nemohl se pohnout, když vtom se Grace vrátila s náručí ruč­níků všech barev a velikostí. Klekla si k vaně, natáhla se kamsi za mě a za hlavou mi začalo cosi bublat. Cítil jsem, jak odplouvám v rudé vířící spirále spolu s vodou.
"Musíš mi pomoct, jinak tě nedostanu ven. Prosím tě, Same." Ne­spouštěla ze mě oči, jako by čekala, až se pohnu. Voda mi klesala ze zápěstí, z ramen a zad, až jsem ležel v prázdné vaně. Grace přese mě přehodila ručník. Byl krásně teplý, jako by ho někde nahřála. Pak vzala do rukou jedno z mých zjizvených zápěstí a podívala se na mě. "Už můžeš vylézt."
Díval jsem se na ni, ani jsem nemrkal, skrčené nohy opřené o vykachlíčkovanou stěnu jako nějaký obrovský hmyz.
Natáhla ruku a přejela mi prsty po obočí. "Máš vážně nádherné oči."
"Ty nám zůstávají," řekl jsem.
Grace sebou při zvuku mého hlasu trochu škubla. "Cože?"
"To je to jediné, co se nemění. Oči nám zůstávají stejné." Povolil jsem sevřené pěsti. "S těmahle očima jsem se narodil. Byl jsem stvo­řený pro tenhle život."
Grace odpověděla, jako by v mém hlase neslyšela hořkost. "Každo­pádně jsou krásné. Krásné a smutné." Natáhla ruku a vzala mé prsty do svých. Upřeně se mi při tom dívala do očí. "Myslíš, že bys doká­zal vstát?"
Vstal jsem. S pohledem upřeným jen a jen do jejích hnědých očí jsem vylezl z vany a ona mě vyvedla z koupelny zpátky do života.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře