Kapitola 28 – Grace 10°C

13. únor 2012 | 15.22 |
› 

 Jít v pondělí do školy bylo jako vydat se na neznámou planetu. Se­děla jsem za volantem džípu celou věčnost, pozorovala hloučky stu­dentů na chodnících, auta kroužící po parkovišti a autobusy řadící se spořádaně za sebe, a teprve za hodnou chvíli mi došlo, že se nezmě­nila škola, ale já.

"Musíš tam jít," řekl Sam, a kdybych ho neznala, možná bych ani nepostřehla nadějeplný otazník na konci. Ráda bych věděla, kam se vydá, až budu sedět ve třídě.
"Já vím," odpověděla jsem s podmračeným pohledem upřeným na pestrobarevné svetry a šály táhnoucí ke škole, předzvěst nadcházející zimy. "Jen mi to připadá hrozně..." Škola mi připadala bezvýznamná, naprosto odtržená od mého života. Nedokázala jsem si dost dobře vzpomenout, co je tak důležitého na tom, sedět ve třídě nad hroma­dou zápisků, které do příštího roku ztratí smysl.
Sam na vedlejším sedadle leknutím nadskočil, když se dveře u ři­diče rozletěly a dovnitř se hrnula Rachel i s batohem. Odstrčila mě na širokém předním sedadle doprostřed, aby si měla kam sednout, za­bouchla dveře a dlouze vydechla. S Rachel uvnitř bylo v autě rázem plno. "Pěkný fáro." Naklonila se dopředu a podívala se prese mě na Sama. "No páni, to je kluk. Ahoj, kluku. Grace, já zas úplně vibruju. To dělá to kafe. Ty se na mě zlobíš?"
Překvapeně jsem zamrkala. "Ne."
"Prima. Já jen, že když jsi celou věčnost nezavolala, říkala jsem si, že jsi buď mrtvá, nebo naštvaná. A protože mrtvá rozhodně nevypa­dáš, viděla jsem to na ten druhý případ." Zabubnovala prsty o volant. "Ale na Olivii jsi naštvaná, viď?"
"Ano," přisvědčila jsem, i když jsem si už nebyla jistá, jestli je to pravda. Věděla jsem, kvůli čemu jsme se pohádaly, ale už jsem si nevzpomínala, proč by na tom mělo záležet. "Ne. Asi ne. Byla to hloupost."
"Já si to myslela," přikývla Rachel. Naklonila se dopředu a opřela se bradou o volant, aby měla lepší výhled na Sama. "Tak pověz, kluku, co děláš u Grace v autě?"
Musela jsem se usmát. Jak je to se Samem doopravdy, muselo sa­mozřejmě zůstat tajemstvím, ale s ním samotným jsem se přece tajit nemusela. Najednou jsem hrozně stála o to, aby mi ho Rachel schvá­lila. "No vážně, kluku," natahovala jsem krk a prohlížela si Sama, ač­koli seděl těsně vedle mě. Na tváři měl nerozhodný výraz, něco mezi pobavením a pochybnostmi. "Co děláš v mém autě?"
"Já jsem něco jako módní doplněk," odpověděl Sam.
"Páni," vyjekla Rachel. "A na dlouhodobý, nebo řekněme ome­zený úvazek?"
"Dokud nevyjdu z módy." Na chviličku mi láskyplně položil tvář na rameno. Měla jsem co dělat, abych se přitrouble neusmívala.
"Tak takhle se věci mají? No dobře, tak já jsem Rachel, jsem překofeinovaná a jsem Graceina nejlepší kamarádka," vychrlila ze sebe a napřáhla k němu dlaň.

Měla na sobě duhové rukavice bez prstů, které sahaly až po lokty. Sam jí potřásl rukou.

"Sam."
"Těší mě, Same. Chodíš taky sem?" Když zavrtěl hlavou, popadla mě Rachel za ruku a řekla: "Však jsem si to myslela. Tak v tom pří­padě ti teď tuhle roztomilou osůbku ukradnu a odvedu ji do třídy, pro­tože jinak přijdeme pozdě, a já s ní toho musím tolik probrat a navíc přišla o spousty těch nejšvihlejších vlčích historek, protože nemluví se svou druhou nejlepší kamarádkou. Takže chápeš, že už musíme jít. Měla bych říct, že normálně nejsem takhle nabuzená, ale vlastně jsem. Jdeme, Grace!"
Podívali jsme se se Samem na sebe a já v jeho očích zahlédla mih­nout se obavu, ale vzápětí Rachel otevřela dveře a vytáhla mě z auta. Sam se přesunul za volant. Blesklo mi hlavou, že by mě mohl políbit na rozloučenou, ale jen se podíval po Rachel a položil mi na okamžik prsty na ruku. Ve tváři byl celý růžový.
Rachel neřekla nic, lišácky se usmála a zamířila ke škole. "Tak kvůli tomuhle nevoláš, je to tak?" zakvedlala mi rukou. "Ten kluk je k se­žrání. Co je zač, z domácí školy?"
Než jsme zmizely ve školních vratech, ohlédla jsem se naposledy po džípu. Sam mi zamával na pozdrav a začal couvat z parkoviště.
"Přesně tak, v obojím máš naprostou pravdu," přikývla jsem. "Po­drobnosti později. Cože se děje kolem vlků?"
Rachel se mi dramaticky pověsila kolem ramen.
"Olivie jednoho viděla. Přišel k nim na verandu a nechal po sobě stopy, Grace. Podrápal jim dveře. Jak z hororu, viď?"
Zastavila jsem se uprostřed chodby. Studenti za námi otráveně za­hučeli a snažili se protáhnout kolem nás. "Počkej. U Olivie doma?"
"Ne, u tvý mámy." Rachel zavrtěla hlavou a stáhla si duhové ru­kavice. "Jasně že u Olivie. Kdybyste se vy dvě přestaly hádat, mohla ti to povědět sama. Kvůli čemu spolu vlastně nemluvíte? Rve mi to srdce, když vidím svoje nejmilejší kamarádky takhle hanebně se hašteřit."
"Vždyť ti říkám, kvůli hlouposti," odpověděla jsem. Tak trochu jsem si přála, aby už přestala mluvit a já se mohla soustředit na vlka u Oliviina domu. Byl to zase Jack? Ale proč by chodil k Olivii?
"Každopádně se koukejte zase supem udobřit, protože vás chci obě vzít s sebou na vánoční prázdniny. A to zas není tak daleko, jasný? Uteče to jak voda, jen co začneme plánovat a tak vůbec. No tak, Grace, řekni, že pojedeš!" kvílela Rachel.
"Možná." Nedělal mi starosti ani tak ten vlk u Oliviina domu, jako ty stopy po drápech na dveřích. Potřebovala jsem si promluvit s Oli­vii a zjistit, kolik z toho je pravda a kolik výplod Racheliny vášně pro dramatické vyprávění.
"Myslíš kvůli tomu klukovi? Může jet taky, mně je to fuk," pře­mlouvala mě Rachel.
Chodba se pomalu vyprazdňovala a nad hlavou se nám rozřinčel zvonek. "Probereme to potom," slíbila jsem Rachel, zatímco jsme spě­chaly na první hodinu. Našla jsem si obvyklé místo a začala se pro­bírat domácími úkoly.
"Musím s tebou mluvit."
Při zvuku toho nečekaného hlasu jsem div nevyletěla z kůže. Isabel Culpeperová. Zastrčila mohutné korkové podrážky pod sousední la­vici a naklonila se ke mně. Tvář jí rámovaly dokonalé lesklé prstýnky melírovaných vlasů.
"Začíná zrovna hodina, Isabel," ukázala jsem na nahrávku ranních hlášení, která běžela v televizi v přední části třídy. Učitelka už byla na místě, hrbila se nad stolem a nevšímala si nás, ale stejně se mi do ho­voru s Isabel nijak zvlášť nechtělo. V nejlepším případě potřebuje po­moct s úkolem nebo něco podobného. Říkalo se o mně, že jsem dobrá v matematice, takže to nebylo tak od věci.
V nejhorším případě chce mluvit o Jackovi.
Sam říkal, že smečka má jedinou zásadu, totiž nemluvit o vlkodlacích s nikým zvenčí. Rozhodně jsem neměla v úmyslu tohle pravidlo porušit.
Isabel ještě pořád roztomile špulila pusu, ale v očích se jí zvedala bouře hrozící rozmetat menší vesnici. Střelila pohledem po učitelce vepředu a naklonila se ke mně blíž. Zavanul ke mně její parfém, růže a léto ve studené Minnesotě. "Jenom vteřinku."
Podívala jsem se po Rachel, která se na Isabel otevřeně mračila. Vůbec se mi nechtělo dávat se s Isabel do řeči. Moc jsem toho o ní nevěděla, jen to, že je to nebezpečná intrikánka schopná pomocí klepů rozdrtit moje společenské postavení ve škole na úroveň fackovacího panáka. Nikdy jsem se nesnažila získat kdovíjakou popularitu, ale pamatovala jsem si, jak do­padla poslední holka, která byla z toho či onoho důvodu Isabel proti srsti. Ještě dodneška se jí nepovedlo vyvrátit rafinovanou pomluvu, která se týkala mimo jiné striptýzu a místního fotbalového mužstva. "O co jde?"
"Mezi čtyřma očima," sykla Isabel. "Na chodbě."
Obrátila jsem oči v sloup, ale zároveň už jsem se zvedala od stolku a po špičkách se kradla z místnosti. Rachel po mně sekla podráždě­ným pohledem a já se nejspíš netvářila jinak. "Dvě vteřiny a dost," upozornila jsem Isabel cestou do prázdné třídy naproti přes chodbu. Nástěnka na protější stěně byla vyzdobená anatomickými nákresy a na jednu z postav kdosi přišpendlil tanga.
"Jasně, jak je libo." Zavřela za námi dveře a zadívala se na mě, jako by měla podezření, že se znenadání rozezpívám nebo tak něco. Ne­věděla jsem, na co čeká.
Zkřížila jsem ruce na prsou. "Tak do toho. Co mi chceš?"
Myslela jsem, že jsem na to připravená, ale když řekla "Jde o mého bratra, o Jacka", stejně se mi srdce rozbušilo prudčeji.
Neřekla jsem na to nic.
"Dneska ráno jsem ho viděla, když jsem byla běhat."
"Tvého bratra?" polkla jsem.
Isabel na mě namířila dokonalý nehet, lesklejší než kapota mého auta, a prstýnky vlasů jí nadskočily. "Tohle na mě nezkoušej. Já s ním mluvila. Není mrtvý."
Na okamžik jsem se pokoušela představit si Isabel, jak běhá. Ne­šlo to. Možná chtěla říct, že běžela, aby se spasila před svou čivavou. "Hm."
"Něco je s ním na levačku," naléhala Isabel dál. "A ne abys řekla: bodejť, když je mrtvý. Protože není."
Vzhledem k Isabelině roztomilé povaze, a možná i skutečnosti, že jsem věděla, že Jack je naživu, jsem v sobě jen těžko hledala patřičný soucit. "Isabel," obrátila jsem se k ní, "mně se zdá, že mě na tenhle ho­vor nepotřebuješ. Zatím sis v pohodě vystačila sama."
"Drž hubu," vyštěkla Isabel, čímž podpořila moji teorii. Chystala jsem se jí to povědět, ale její další slova mi vyrazila dech. "Když jsem Jacka potkala, řekl mi, že není mrtvý. A pak sebou začal tak jako šku­bat a řekl, že už musí jít, teď hned. A když jsem z něj chtěla dostat, co s ním je, řekl mi, že ty to víš."
"Já?" vyletělo ze mě trochu přiškrceně. Ale dobře jsem si vzpomí­nala na jeho úpěnlivé oči, když ho ta vlčice tiskla k zemi. Pomoz mi. Poznal mě.
"Není to až zas takové překvapení, co? Všichni vědí, že ty a Olivie Marxová jste blázni do vlků, a tohle s nimi očividně nějak souvisí. Tak o co tu běží, Grace?"
Nelíbil se mi tón, jakým tu otázku položila, skoro jako by předem znala odpověď. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Byla jsem v tom až po uši. "Hele, jsi rozrušená, já se ti nedivím. Ale zajdi si za někým, kdo ti pomůže. Mě a Olivii z toho vynech. Nevím, co jsi vi­děla, ale Jack to nebyl."
V ústech mi po té lži zůstala nepříjemná pachuť. Chápala jsem, proč si smečka stanovila tohle pravidlo, ale Jack byl Isabelin bratr. Neměla snad právo dozvědět se pravdu?
"Nic se mi nezdálo," vyštěkla Isabel, když jsem otvírala dveře. "Na­jdu si ho zas. A taky zjistím, co s tím máš společného ty."
"Nemám s tím nic společného," pokrčila jsem rameny. "Prostě mám ráda vlky, to je všechno. Ale teď musím na vyučování."
Isabel se za mnou dívala ode dveří. Zajímalo by mě, co asi čekala, že ode mě uslyší.
Vypadala bezmála ztraceně a zoufale, pokud to ovšem nehrála.
"Najdi si nějakou pomoc, Isabel," poradila jsem jí na odchodu.
Zkřížila ruce na prsou. "Právě to jsem myslela, že dělám."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář