Kapitola 29 – Sam 12°C

13. únor 2012 | 15.23 |
› 

 Když Grace odešla do školy, zůstal jsem ještě hodnou chvíli sedět na parkovišti a přemítal o setkání s nezkrotnou Rachel a především o té její nedořečené poznámce o vlcích. Zvažoval jsem, jestli se nemám zajet podívat po Jackovi, ale připadalo mi rozumnější nejdřív si po­slechnout, s čím přijde ze školy Grace, než se pouštět do pátrání na­zdařbůh.

Bez Grace a bez smečky jsem dost dobře nevěděl, jak se zaměst­nat. Připadal jsem si jako někdo, komu za hodinu jede autobus - ho­dina je málo na to, začít něco pořádného, ale zase moc, než aby člo­věk jen seděl a čekal.
Slabý ledový dozvuk podzimního větříku mi připomněl, že dřív nebo později budu do svého autobusu muset nastoupit, nemůžu to odkládat donekonečna.
Nakonec jsem zajel na poštu. Měl jsem klíček od Beckovy poštovní přihrádky, ale mnohem víc jsem si tam chtěl oživit staré vzpomínky a tak trochu jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho tam třeba mohl náhodou potkat.
Jasně jsem si vzpomínal, jak mě sem Beck přivezl, abych si vyzvedl učebnice, dokonce jsem si byl jistý, že to bylo úterý, protože v té době jsem měl úterý ze všech dnů v týdnu nejraději. Nevzpomínám si už proč, nejspíš se mi líbila ta čárka nad u. Vždycky jsem s Beckem hrozně rád jezdil na poštu. Připadala mi jako jeskyně pokladů se spoustou maličkých skříněk, ve kterých na majitele toho správného klíčku če­kají tajemná překvapení.
Pozoruhodně jasně jsem si vybavoval celý náš rozhovor, včetně Beckova výrazu. "Same. Tak pojď, hochu."
"Co je to?"
Beck zápasil s těžkou krabicí v náruči a zároveň se pokoušel ote­vřít si ramenem skleněné dveře. "Tvůj mozek."
"Já už jeden mám."
"Kdybys měl, tak mi ty dveře podržíš."
Zamračil jsem se a nechal ho pachtit se u dveří ještě chvilku, než jsem se protáhl kolem něj a otevřel. "Tak co je to?"
"Učebnice. Vezmeme si tě do parády a pořádně tě vzděláme, ať nám z tebe nevyroste hlupák."
Ta představa mě dost fascinovala - škola v krabici, stačí přidat tro­chu vody a jednoho Sama.
Zbytek smečky vypadal podobně zaujatě. Byl jsem mezi námi je­diný, kdo byl pokousaný dřív, než dokončil školní docházku, takže se těšili, že vyzkoušejí něco nového. Několik roků se pak v letních mě­sících střídali nad objemným rozvrhem lekcí a krásnými učebnicemi vonícími novotou. Celé hodiny mi vydrželi cpát do hlavy vědomosti, Ulrik z matematiky, Beck z dějepisu a Paul z pravopisu a časem z pří­rodních věd. U večeře po mně pálili kontrolní otázky, vymýšleli pís­ničky na posloupnost mrtvých prezidentů a celou stěnu v jídelně vy­hradili ohromné tabuli, věčně popsané poznámkami k poslední lekci a přisprostlými vtípky, ke kterým se nikdo nehlásil.
Když jsem prošel první krabici, Beck ji sbalil a objevila se nová. Po­kud jsem se zrovna nevzdělával ve své instantní škole, surfoval jsem po internetu a rozšiřoval si obzory zase jinak.

Projížděl jsem fotky pouťových zrůd, synonyma slova soulož a odpovědi na otázku, proč mi pohled na hvězdy svírá srdce nejasnou touhou.

S třetí krabicí knih přišla do domu nová členka smečky, opálená, štíhlá Shelby s tělem samá modřina a tak těžkým jižanským přízvukem, že pod ním div neklopýtala. "Já ji tam nemohl jen tak nechat," vysvětloval Beck Paulovi. "Proboha, Paule, nemáš tušení, kde ta holka žila a co tam s ní dělali."
Bylo mi Shelby líto už proto, jak nepřístupně se uzavírala před ostat­ními do sebe. Já jediný jsem měl privilegium působit jako záchranný člun mezi okolím a ostrovem, kterým byla, jen mně se dařilo vymá­mit z ní nějaké slovo a občas i úsměv. Byla zvláštní, jako křehké zví­řátko ochotné ke všemu, jen aby znovu získalo kontrolu nad svým životem. Kradla Beckovi věci, aby se jí musel chodit ptát, kde jsou, schválně si hrála s termostatem a sledovala pak Paula, jak se zvedá z gauče a jde ho přenastavit, a mně schovávala knížky, abych si ne­četl a radši se s ní bavil. Ale kdo v tomhle domě nebyl aspoň trochu postižený? Já například nesnesl pohled do koupelny.
Beck přivezl z pošty další krabici učebnic pro Shelby, ale pro ni zdaleka neznamenaly to, co pro mě. Nechala na nich hromadit prach a místo toho hledala na internetu informace o chování vlků.
Teď jsem se na stejné poště zastavil před Beckovou skříňkou číslo 730. Přejel jsem prsty po oprýskané barvě na číslicích. Trojka byla skoro nečitelná už od doby, kdy jsem sem začal chodit jako malý kluk. Zastrčil jsem klíč do zámku, ale neotočil jsem jím. Co je na tom špatného, přát si právě tohle? Obyčejný život s obyčejným po­čtem let vedle Grace, pár desítek roků, kdy bych otáčel klíčkem ve schránce, lehal v posteli a o Vánocích zdobil stromeček?
Znovu jsem si vzpomněl na Shelby, a ve srovnání s Grace to byla vzpomínka, která řezala jako mráz. Shelby bylo vždycky k smíchu, jak se upínám na život v člověčí podobě. Dodneška jsem si pamato­val, kdy jsme se kvůli tomu pohádali nejhůř. Nebyla to první hádka ani poslední, ale nejkrutější. Ležel jsem na posteli a četl si knížku od Yeatse, kterou mi přinesl Ulrik, když na matraci vyskočila Shelby a dupla bosou nohou na knížku, až se listy zmačkaly.
"Pojď si poslechnout vytí, co jsem našla na webu," řekla.
"Já si čtu."
"Tohle je důležitější." Shelby se nade mnou tyčila do výšky a prsty na noze mačkala stránky čím dál víc. "Proč se namáháš číst tyhle ne­smysly?" ukázala na hromadu učebnic na nočním stolku. "K čemu ti to bude, až vyrosteš? Ty přece nebudeš člověk, ale vlk. Tak by ses radši měl učit vlčí záležitosti, ne?"
"Nech toho," okřikl jsem ji.
"Vždyť je to pravda. Nebudeš Sam, až vyrosteš. Všechny ty knížky jsou ztráta času. Budeš alfa samec. Tak jsem si to přečetla. A já budu tvoje družka. Alfa samice," chrlila ze sebe nadšeně, ve tváři celá zardělá. Shelby se nemohla dočkat, až nechá minulost nadobro za sebou.
Vytrhl jsem jí knížku zpod nohy a uhladil stránky. "Já budu Sam! Nikdy nepřestanu být Sam!"
"Nebudeš!" Shelby už skoro křičela. Seskočila z mojí postele a str­čila do hromádky učebnic. Tisíce slov se sesypaly na zem. "Co si to namlouváš? Nebudeme mít jména, budeme prostě vlci!"
"Nech toho!" křikl jsem zoufale. "Můžu být sám sebou, i když budu vlk."
V tu chvíli vtrhl do pokoje Beck a mlčky, jak měl ve zvyku, přejel celou scénu pohledem - moje knihy, můj život, moje sny rozmetané pod Shelbyinýma nohama a já na posteli, s pomačkanou knížkou při­tisknutou na prsa.
"Co se to tady děje?" chtěl vědět.
Shelby na mě namířila prstem. "Řekni mu to! Řekni mu, že až bu­deme vlci, nebude už Sam. Nemá šanci. Nebude si pamatovat ani vlastní jméno. A já nebudu Shelby." Třásla se vzteky.
Beck promluvil tak tiše, že ho bylo stěží slyšet. "Sam bude vždycky sám sebou." Popadl Shelby za paži a vystrkal ji z mého pokoje. Pod nohama jí klouzaly rozházené knížky a vypadala v šoku - co tu byla, dával si Beck velký pozor, aby se jí nějak neurvale nedotkl. Nikdy jsem ho neviděl tak rozzlobeného. "Opovaž se vykládat mu něco jiného, Shelby. Nebo tě odvezu tam, kde jsem tě našel. Odvezu tě zpátky."
Na chodbě začala Shelby ječet a vřískala tak dlouho, dokud za ní Beck nepřibouchl dveře jejího pokoje.
Cestou zpátky míjel můj pokoj a zastavil se ve dveřích. Sbíral jsem knížky a pečlivě je rovnal na stolek. Všechna ta slova se mi třásla v rukou.
Čekal jsem, že mi něco řekne, ale jen se sehnul, zvedl ze země knížku nejblíž u svých nohou, podal mi ji a šel dál.
Později jsem slyšel, jak se baví s Ulrikem. Ani jeden si zřejmě neu­vědomil, že v domě je jen málo míst, kam sluch vlkodlaka nedosáhne. "Byl jsi na Shelby moc přísný," říkal Ulrik. "Koneckonců má pravdu. Co podle tebe ten kluk nadělá se vší tou knižní učeností? On přece nebude mít možnost dělat to, co ty."
Následovalo dlouhé ticho a pak Ulrik pokračoval. "Čemu se tak di­víš? Člověk nemusí být génius, aby si dal dohromady, co jsi tím sledo­val. Ale to mi pověz, jak sis představoval, že Sam vůbec odmaturuje?"
Další pauza a pak Beck odpověděl. "Jsou přece letní kurzy. A něco se dá studovat přes internet."
"Dobře, dejme tomu, že si Sam udělá střední, a co pak? Bude studo­vat práva přes internet? A i kdyby to vyšlo, co z něj bude za právníka? U tebe se lidi smířili s tím, že jsi výstředník, co se na zimu někam vy­paří, protože jsi byl pokousaný, až když jsi měl zavedenou praxi. Sam se bude muset zaměřit na práce, kde nevadí, když rok co rok neče­kaně zmizí. Můžeš mu cpát do hlavy, co chceš, ale stejně skončí ně­kde u pumpy jako my všichni. Jestli to vůbec dotáhne do dvacítky."
"Tak podle tebe to má vzdát? To mu teda pověz sám, já mu nic ta­kového říkat nebudu."
"Já neříkám, že on. Povídám ti, že to máš vzdát ty."
"Sam by nedělal nic, co sám nechce. Jeho učení baví. Je chytrý."
"Becku. Jen mu to ztěžuješ. Nemůžeš mu dát do rukou všechny ná­stroje k úspěchu a pak mu, bác ho, prozradit, že nemá šanci je použít. Shelby má pravdu. Všichni jednou skončíme jako vlci. Můžu mu číst německou poezii, Paul mu může vykládat o příčestí minulém a ty si mu klidně pouštěj Mozarta, ale nakonec nás do jednoho čeká dlouhá studená zima tady v lesích."
Další odmlka a pak znovu promluvil Beck, unavený a skoro k ne­poznání.
"Už mě nech, Ulriku. Nech mě být."
Následující den mi Beck řekl, že nemusím dělat úkoly, jestli se mi nechce, a vyrazil někam sám autem. Počkal jsem, než odjede, a pak jsem ty úkoly stejně udělal.
Teď jsem si nic nepřál víc, než aby tu Beck byl se mnou. Otočil jsem klíčkem v zámku a už dopředu jsem věděl, co najdu - plnou skříňku měsíce starých obálek a dost možná cedulku, abych si zby­tek vyzvedl u přepážky.
Ale když jsem otevřel dvířka, ležely tu dva osamělé dopisy a pár reklamních letáků.
Někdo tu byl. Nedávno.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře