Kapitola 31 – Sam 12°C

13. únor 2012 | 15.24 |
› 

 Jakmile jsem si připustil, že by Beck ještě mohl být člověkem, úplně mě ta myšlenka posedla. Špatně jsem spal a přemítal o všech možných způsobech, jak ho najít. A do naděje se mísily pochyby - vybrat poštu a koupit mléko mohl přece kdokoli ze smečky, ale ať jsem se sebevíc snažil zachovat chladnou hlavu, naděje nakonec vyhrála. Druhý den jsme s Grace u snídaně klábosili o jejím úkolu z matematiky, který mi připadal naprosto nepochopitelný, o její bohaté energické kamarádce Rachel a o tom, jestli želvy mají, nebo nemají zuby, ale při tom všem jsem myslel především na Becka.

Sotva jsem Grace vysadil u školy, na vteřinku jsem si pokoušel na­mluvit, že nevyrážím rovnou čarou k Beckovu domu.
Uvnitř přece není. To jsem věděl.
Ale nezaškodí přesvědčit se ještě jednou.
Cestou tam jsem přemýšlel o tom, co Grace onehdy poznamenala o elektřině a mléku. Možná, kdo ví, tu Beck přece jen bude a zbaví mě odpovědnosti za Jacka, sejme ze mě to nesnesitelné břemeno být po­sledním svého druhu. A i kdyby v domě nikdo nebyl, aspoň si vezmu oblečení a svůj druhý výtisk Rilkeho básní a projdu si pokoje, ve kte­rých dosud ulpívají vzpomínky na naši soudržnost.
Vybavil jsem si, jak před kratičkými třemi lety, kdy jsme se ještě všichni vraceli do lidské podoby s prvním závanem jara, dům pras­kal ve švech. Paul, Shelby, Ulrik, Beck, Derek, a dokonce i pošuk Sa­lem byli lidmi ve stejnou dobu. Dokonce i sešup tobogánem nepříčetnosti působí normálně, když jste mezi svými.
Na příjezdové cestě k domu jsem zpomalil a vzápětí mi poskočilo srdce, když jsem zahlédl zaparkované auto - než jsem si všiml, že je to nepovědomý typ Tahoe. Brzdová světla zářila do šedého dne a já stočil okýnko a pokusil se zachytit nějaký pach. Ještě dřív jsem ale zaslechl, jak na opačné straně vozu bouchly dveře na straně řidiče, a když muž vystoupil, zavanul jeho pach přímo ke mně, vůně čistoty maličko zbarvená do kouřová.
Beck! Zaparkoval jsem džíp u silnice a vyskočil ven. Když jsem ho viděl obcházet auto, rty se mi roztáhly do šťastného úsměvu. Beck na mě vytřeštil oči a pak se usmál i on. Z jeho veselých vrásek bylo znát, že se do smíchu nemusí nikdy nutit.
"Same!" V jeho hlase zazníval podtón, jaký jsem neznal, a přičí­tal jsem ho překvapení. Usmíval se čím dál víc. "Same, zaplať pánbu. Pojď ke mně!"
Objal mě a poplácal po zádech s důvěrností, která v jeho podání ni­kdy nepřekročila hranici dotěrnosti. Dost možná tohle umění souvi­selo s profesí právníka, prostě to s lidmi uměl. Neušlo mi, že je v pase o něco objemnější, a došlo mi, že to nebude tukem. Neuměl jsem od­hadnout, kolik košil má pod kabátem, aby si udržel dostatečnou tě­lesnou teplotu a neproměnil se, ale viděl jsem mu u krku vyčuhovat přinejmenším dva nesourodé límce. "Kde jsi byl?"
"Já..." Chystal jsem se v krátkosti mu vylíčit, co všechno se seběhlo, včetně setkání s Grace a s Jackem, ale neudělal jsem to, sám nevím proč.

Rozhodně to nemohlo být kvůli Beckovi, který se na mě s očeká­váním díval svýma jasně modrýma očima. To ten zvláštní pach, slabý, ale povědomý, ze kterého se mi stahovaly svaly a jazyk se lepil na pa­tro. Takhle jsem si to nepředstavoval. Tenhle pocit k našemu shledání nepatřil. Odpověděl jsem nakonec odtažitěji, než jsem měl v úmyslu. "Byl jsem poblíž. Přímo tady ne. Ale tys tu taky nebyl, viď?"

"Ne," přiznal Beck. Vyrazil kolem auta ke kufru. Všiml jsem si, že dodávka je strašlivě špinavá, zanesená bahnem až po podběhy kol a zacákaná kolem nárazníků. Bahnem, které bylo cítit neznámými končinami. "Zajeli jsme si se Salemem do Kanady."
Tak proto nebyl Salem v poslední době nikde k vidění. S tímhle čle­nem smečky byly vždycky potíže. Jako člověk nebyl duševně úplně v po­řádku, a nebyl v pořádku ani jako vlk. Byl jsem přesvědčený, že to on stáhl Grace z houpačky. Nechápal jsem, jak Beck dokázal vyrazit s ním na takový výlet. A ještě víc mi nešlo do hlavy, proč to vlastně podnikal.
"Smrdíš nemocnicí," zakřenil se Beck. "A vypadáš, jako bys utek hrobníkovi z lopaty."
"Díky." Nakonec mi asi nezbude než mu to povědět. Myslel bych, že nemocniční zápach už ze mě za týden stačil vyvanout, ale Beckův nakrčený nos byl jiného názoru. "Postřelili mě."
Beck si přitiskl prsty na rty. "Proboha," zamumlal. "Kam? Doufám, že ne do míst, abych se musel červenat."
Ukázal jsem na krk. "Nic pikantního si nepředstavuj."
"Je všechno v pořádku?"
Chtěl vědět, jestli jsme ještě v bezpečí. Jestli o nás někdo neví. Po­tkal jsem jednu dívku. Je úžasná. Ví, co jsme zač, ale je to v pořádku. Zkoušel jsem si v duchu řadit slova k sobě, ale nějak to pořád neznělo dost dobře. V hlavě jsem ustavičně slyšel Beckovu připomínku, že ne­smíme věřit nikomu mimo smečku. Nakonec jsem jen pokrčil rameny. "V pořádku, jako vždycky."
Vtom se mi zhoupl žaludek. Beck Grace ucítí uvnitř domu.
"Same, člověče," naléhal Beck. "Proč jsi mi nezavolal na mobil? Kdy tě postřelili?"
"Nemám tvoje číslo. Myslím to letošní." Každý rok jsme si pořizo­vali nový telefon, protože přes zimu jsme je nepoužívali.
Další pohled, který se mi nezamlouval. Porozumění. Ne, soucit. Tvá­řil jsem se, že nic nevidím.
Beck zalovil v kapse a vytáhl mobil. "Vezmi si tenhle. To je Salemův. Počítám, že už ho nebude potřebovat."
"Jedno štěknutí ano, dvě štěknutí ne?"
Beck se zakřenil. "Přesně tak. Každopádně má v paměti moje číslo. Tak si ho vem. Možná si k němu kup dobíječku."
Bál jsem se, že by se mohl zeptat, kde jsem byl, a na tuhle otázku se mi nechtělo odpovídat. Škubl jsem radši bradou k dodávce. "Tak kde jste to byli? A co to bahno?" Uhodil jsem pěstí do boku auta, a rozhodně jsem nečekal, že zevnitř uslyším odpověď. Ozvala se od­tud rána silnější než úder pěstí, spíš jako kopanec. Zvedl jsem obočí. "Salem je vevnitř?"
"Salem je v lese. Proměnil se mi v Kanadě, magor praštěná. Mu­sel jsem ho přivézt, jak byl, padalo z něj chlupů, jako by měly vyjít z módy. Víš, co ti povím? Podle mě je to cvok."
Oba jsme se zasmáli. Tohle opravdu nebylo zapotřebí říkat nahlas.
Podíval jsem se na místo, kde jsem zevnitř ucítil to zadunění. "Tak co tam bouchá?"
Beck zvedl obočí. "Naše budoucnost. Chceš se podívat?"
Pokrčil jsem rameny a kousek ustoupil, aby mohl otevřít dveře do zadní části. Jestli jsem si myslel, že jsem připravený na to, co uvidím, pletl jsem se snad na čtyřicet způsobů.
Zadní sedadla byla sklopená, aby bylo v kufru víc místa, a tam le­žela tři těla, tři lidé. První se zhrouceně opíral o zadní část sedadel, druhý ležel stočený s koleny pod bradou a třetí byl zkroucený podél dveří. Všichni tři měli svázané ruce.
Nevěřícně jsem hleděl na chlapce opřeného o sedadla, na jeho krví podlité oči, kterýma hleděl do těch mých. Musel být v mém věku, možná o trochu mladší. Po pažích měl rozmazanou krev, a když jsem se podíval pozorněji, viděl jsem její stopy po celém vnitřku vozu. Teprve teď ke mně plně dolehl jejich pach - kovová pachuť krve, zá­van potu, jakým se projevuje strach, a zemitá vůně odpovídající bahnu na karoserii. A především pach vlků - Becka, Salema a dalších, které jsem neznal.
Dívka stočená do klubíčka se třásla, a když jsem obrátil pohled k chlapci, který na mě z šera zahlížel, viděl jsem, že i on se chvěje a dlaní jedné ruky postupně prolamuje a zase zatíná prsty na druhé do propleteného uzlu strachu.
"Pomoc," hlesl.
Ucouvl jsem o několik kroků a kolena se mi div nepodlomila. Při­tiskl jsem si dlaň na rty, ale znovu jsem musel blíž podívat se na ně. Z chlapcových očí jsem četl prosbu.
Nejspíš jsem tak trochu vnímal, že Beck stojí opodál a pozoruje mě, ale nedokázal jsem odtrhnout pohled od těch dětí. Když jsem pro­mluvil, nepoznával jsem vlastní hlas. "Ne. Ne! Ty děti někdo pokou­sal. Becku, oni jsou pokousaní."
Otočil jsem se stranou, spojil ruce za hlavou a znovu se fascino­vaně obrátil k vnitřku auta. Chlapec se divoce třásl, ale nespouštěl ze mě oči. Pomoc. "Proboha, Becku, cos to udělal? Jaks to krucinál mohl udělat?"
"Už jsi skončil?" zeptal se Beck nezúčastněně.
Znovu jsem se otočil, pevně stiskl víčka k sobě a zase je otevřel. "Jestli jsem skončil? Copak můžu? Becku, ty děti se proměňují!"
"Nebudu ti odpovídat, dokud neřekneš, co chceš říct."
"Becku, copak to nevidíš?" Opřel jsem se o vůz a sledoval dívku. Mohlo jí být kolem osmnácti, měla na sobě těsnou batikovanou ko­šili a zatínala prsty do zakrváceného koberce. Odstrčil jsem se od auta a ucouvl, jako bych tím mohl způsobit, aby zmizeli. "Co se to tu děje?"
Chlapec vzadu v autě začal sténat, tiskl tvář na svázaná zápěstí a jeho kůže nabírala sedavý odstín. Začínal se doopravdy měnit.
Odvrátil jsem se. Nedokázal jsem se na to dívat. Už jsem si nevzpo­mínal, jaké to bylo, tyhle první dny. Držel jsem jen dlaně propletené za hlavou a předloktím si svíral hlavu jako ve svěráku. Krucinál, kru­cinál, krucinál, opakoval jsem si pořád dokola, až jsem sám uvěřil, že neslyším chlapcův nářek. Tohle ani nebylo volání o pomoc, možná vycítil, že Beckův dům je příliš odlehlý, než aby ho někdo slyšel. Nebo ztratil všechnu naději.
"Pomůžeš mi je vzít dovnitř?" zeptal se Beck.
Otočil jsem se čelem k němu a uviděl vlka setřepávajícího ze sebe příliš volná pouta a košili. Vrčel, krčil se na zadních a u nohou mu sté­nala batikovaná dívka. Beck vmžiku skočil do auta, mrštný jako šelma, a srazil vlka na záda. Jednou rukou ho popadl za čelist a zadíval se mu do očí. "Opovaž se prát," zavrčel na něj. "Tady budeš poslouchat."
Pak vlka pustil, až mu hlava zaduněla o koberec, ale vlk očividně nehodlal protestovat. Už zase se třásl a vracel se do původní podoby.
Probůh! Nedokázal jsem se na to dívat. Bylo to skoro tak zlé, jako když jsem se měnil sám a nikdy nevěděl, s jakou kůží skončím. Podí­val jsem se na Becka. "Tys to udělal schválně, viď?"
Beck se uvelebil na zadní liště, jako by za sebou neměl vlka zmíta­jícího se v křečích a naříkající dívku. A co ten třetí? Ještě pořád se ani nepohnul. Nebyl snad mrtvý? "Same, tohle je nejspíš můj poslední rok. Bojím se, že příští rok už se vůbec nevrátím do lidské podoby. Musel jsem letos použít všechen svůj fištrón, abych se udržel člověkem, když už jsem se v něj konečně proměnil." Všiml si, že se dívám na jeho růz­nobarevné límce, a přikývl. "My tenhle dům potřebujeme. Smečka ho potřebuje. A smečku musí chránit někdo, kdo se vrací do lidské podoby. Na druhé lidi nemůžeme spoléhat. Musíme se chránit sami."
Neřekl jsem na to nic.
Ztěžka si povzdychl. "Je to i tvůj poslední rok, Same, nemám pravdu? Vůbec jsem nečekal, že se ještě letos proměníš. Byl jsi ještě vlk, když jsem se stal člověkem, a správně by to mělo být naopak. Nechápu, proč zrovna na tebe vyšlo tak málo let. Jestli to nebylo tím, co ti provedli rodiče. Ale je to hrozná škoda. Jsi z nich nejlepší."
Neřekl jsem nic, protože mi chyběl dech, kterým bych promluvil. Vnímal jsem jenom, že má ve vlasech trochu zaschlé krve. Dřív jsem si toho nevšiml, protože měl tmavě kaštanové vlasy, ale zaschlá krev spekla jeden pramen do úhledného esíčka.
"Kdo by se asi o smečku postaral, Same? Shelby? Potřebujeme další vlky. Další vlky na začátku cesty, tím se ten problém vyřeší na osm, možná i deset let."
Nespouštěl jsem oči z té jeho krvavé lokny. "A co Jack?" ozval jsem se mdlým hlasem
"Ten čápek s flintou?" Beck se odmítavě zašklebil. "Za to můžeme poděkovat Salemovi a Shelby. Nemůžu ho jít hledat, na to je moc zima. Bude nás muset najít sám. Jenom doufám, že předtím nevyvede ně­jakou hloupost. Hlavně aby měl dost rozumu a nelezl mezi lidi, než se stabilizuje."
Dívka vedle něj vyrazila vysoký, slabý výkřik a mezi dvěma zá­škuby se jí kůže zbarvila do hebce modré, z jaké se vyvine černý vlk. Ramena se jí otřásala, a jak se paže přesouvaly dopředu, přenášela se váha přední části těla na tlapy, bývalé prsty. Vybavoval jsem si tu bo­lest tak jasně, jako bych se proměňoval sám - bolest ztráty. Nevýslov­nou hrůzu okamžiku, kdy jsem ztratil sebe sama. Ztratil jsem to, co mě činilo Samem. Tu část, která si pamatovala, jak se jmenuje Grace.
Utřel jsem si slzu, která mi vytryskla při pohledu na její marný zá­pas. Nejradši bych si to s Beckem pořádně vyřídil za to, co provedl. A na druhou stranu jsem si opakoval Díky bohu, že tím Grace nikdy nemusela projít. "Becku." Pro jistotu jsem zamrkal, než jsem na něj pohlédl. "Za tohle půjdeš do pekla."
Nečekal jsem na jeho reakci, prostě jsem odešel. A mrzelo mě, že jsem se tam vůbec stavoval.
Toho večera, jako každý den od chvíle, kdy jsme se potkali, jsem se­vřel Grace do náručí a naslouchal tlumenému štrachání jejích rodičů v obývacím pokoji. Připomínali mi nějaké nadmíru pilné hloupoučké ptáčky, kteří se v kteroukoli denní či noční dobu třepotají sem tam z hnízdečka a zase zpátky, natolik zaujatí rozkoší z budování, že jim ušlo, že celé jejich slavné hnízdečko je už léta prázdné.
Bylo kolem nich pořád plno rámusu, smáli se, brebentili, cinkali v kuchyni nádobím, i když jsem si nikdy nevšiml, že by některý z nich uvařil. Byli jako dva středoškoláci, co našli v rákosovém košíku dítě a nevědí, co s ním. Jak dalece by Grace byla jiná, mít rodinu jako já - smečku? Kdyby měla Becka?
V hlavě mi zněla slova, kterými Beck potvrdil moje obavy. Byla to pravda, tohle je vážně můj poslední rok.
"Konec," vydechl jsem. Ne nahlas. Jen jsem zkoušel, jak ta slova vyklouznou ze rtů.
V opatrné pevnosti mých paží Grace zavzdychala a přitiskla mi tvář na hrudník. Už stačila usnout. Já musel spánek pronásledovat s oce­lovými šípy, ale Grace byla schopná upadnout do spánku ve vteřině. Záviděl jsem jí.
Před očima jsem měl jen Becka a ta děcka, tisíc a jednu variaci na dané téma.
Chtěl jsem o tom povědět Grace. Nechtěl jsem jí o tom povědět.
Styděl jsem se za Becka, rozpolcený mezi věrností jemu a sobě, pro­tože tohle bylo poprvé, co tyhle dvě věci nebyly totéž. Nechtěl jsem, aby si o něm Grace myslela něco zlého, ale potřeboval jsem zpověd­níka, místo, kde bych složil tu nesnesitelnou tíhu z prsou.
"Spi už," zamumlala sotva slyšitelně a zaklesla se mi prsty do trička způsobem, který rozhodně nepřinášel klidný spánek. Políbil jsem ji na zavřená víčka a povzdechl si. Spokojeně zavrněla a pořád se zavře­nýma očima zašeptala: "Psst, Same. Ať je to, co chce, určitě to počká do rána. A kdyby ne, beztak to nestojí za to. Tak spi!"
A protože mi to nařídila, najednou to šlo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře