Kapitola 34 – Grace 10°C

13. únor 2012 | 15.26 |
› 

 Dny se slévaly do koláže běžných výjevů: studené cesty přes školní parkoviště, ve třídě Oliviino prázdné místo, Samův dech na uchu, stopy vlčích tlap v jinovatce na našem dvoře.

Než nadešel víkend, samým očekáváním jsem lapala po dechu, i když jsem nevěděla, na co vlastně čekám. V noci z pátku na sobotu sebou Sam v noci házel, jak ho trápila noční můra, a ráno vypadal tak hrozně, že namísto nějakých velkých plánů jsem ho usadila na po­hovku, hned jak rodiče odjeli na pozdní snídani k přátelům.
Ležela jsem v ohbí jeho paže a Sam přepínal z jedné špatné televizní inscenace na druhou. Nakonec jsme se rozhodli pro akční sci-fi nato­čené podle všeho s nižším rozpočtem, než kolik stál můj ojetý džíp. Po obrazovce se míhala gumová chapadla a Sam najednou povídá:
"Netrápí tě to? Že máš takové rodiče?"
Zajela jsem mu tváří do podpaždí. Vonělo to tam Samem. "Nebu­deme o nich mluvit."
"Naopak, budeme o nich mluvit."
"Ale proč? O čem se chceš bavit? Je to v pohodě. Jsou v pohodě. Prostě jsou takoví, jací jsou."
Sam mě vzal prsty jemně za bradu a zvedl mi tvář k sobě. "Grace, tohle není v pohodě. Jsem tady už... jak dlouho? Ani sám nevím. Ale vidím, co vidím, a není to ani trochu v pohodě."
"Prostě jsou takoví. Než jsem začala chodit do školy, ani mě nena­padlo, že by jiní rodiče mohli být jiní. Než jsem začala číst. Ale vážně, Same, mně to nevadí."
Cítila jsem, jak mi žhne kůže. Odtáhla jsem mu bradu z dlaně a oto­čila se k obrazovce, kde se nějaké autíčko topilo ve slizu.
"Grace," řekl Sam tiše. Seděl úplně nehybně, jako bych pro změnu já byla to divoké zvíře, které může zmizet, kdyby pohnul jediným sva­lem. "Přede mnou nemusíš nic předstírat."
Dívala jsem se, jak se auto i s řidičem a jeho spolujezdcem drolí na kusy. Se staženým zvukem se nedalo dost dobře poznat, co se děje, ale podle všeho se každý kus měnil v další chapadlo. V pozadí ně­jaký člověk věnčil psa a tvářil se, že si ničeho nevšiml. Jako by si toho mohl nevšimnout!
Nedívala jsem se na Sama, ale věděla jsem, že nesleduje televizi, ale mě.
Nevím, co čekal, že ode mě uslyší. Neměla jsem k tomu co říct. To­hle nebyl problém, jen trochu jiný způsob života.
Chapadla na obrazovce se plazila po zemi a hledala původní mimo­zemskou obludu, aby se k ní připojila, ale neměla šanci ji najít, protože ta už byla ve Washingtonu DC, hořela jedním plamenem a tavící se kusy dopadaly na Washingtonský památník. Novým chapadlům ne­zbude než sužovat svět na vlastní pěst.
"Proč mě nemají víc rádi, ať dělám, co dělám?"
To že jsem řekla? Vůbec to neznělo jako můj hlas. Sam mi přejel prsty po tváři, ale žádné slzy mi po ní netekly. Nebylo mi ani trochu do pláče.
"Grace, oni tě přece mají rádi.

Tady nejde o to, jaká jsi nebo nejsi. To oni to nezvládají."

"Vždyť já se tak snažím. Nedělám potíže, poctivě píšu ty zatracené úkoly, vařím jim, když jsou doma, jenže to skoro nikdy nejsou..." Tohle rozhodně nebyl můj hlas. Navíc já nekleju. "Dvakrát jsem málem přišla o život, ale s nikým to ani nehnulo. Já nechci, aby kolem mě poskakovali od rána do večera. Prostě bych jen ráda, kdyby třeba jednou za čas..." Nedokázala jsem to doříct, protože jsem nevěděla, jak tahle věta končí.
Sam si mě přitáhl do náruče. "Grace, promiň. Nechtěl jsem tě roz­plakat."
"Já nepláču."
Jemně mě pohladil palcem po obličeji a ukázal mi slzu zachycenou na jeho špičce. Zahanbeně jsem se mu stulila do náruče a nechala ho opřít si bradu o mou hlavu. Tady, v měkkém útočišti jeho těla, jsem našla ztracený hlas. "Třeba jsem až moc hodná. Kdybych dělala potíže ve škole nebo zapalovala lidem garáže, třeba by si mě všimli."
"Taková ty nejsi. Sama to dobře víš," řekl. "Jsou to jen bláhoví sobci, tak se netrap. Mrzí mě, že jsem o tom začal. Pojď se radši koukat na tu hloupost v televizi."
Opřela jsem se mu tváří o prsa a poslouchala bušení jeho srdce. Znělo úplně normálně, jako srdce každého jiného člověka. Byl člověkem už tak dlouho, že jsem z jeho kůže skoro necítila tu slabou vůni lesa a pomalu jsem si nevzpomínala, jaké to bylo zabořit mu prsty do srsti na krku.
"Chtěla bych mít to, co ty," přiznala jsem.
"Co?"
"Tvoji smečku. Becka. Ulrika. Když o nich mluvíš, je vidět, jak moc ti na nich záleží," řekla jsem. "To oni z tebe udělali tohohle člověka," zaryla jsem mu prst do hrudníku. "Jsou báječní, a tak jsi báječný i ty."
Sam zavřel oči. "To bych neřekl." Znovu je otevřel. "Ostatně, ty jsi taky taková, jaká jsi, díky rodičům. Myslíš, že bys byla takhle samo­statná, kdyby byli pořád s tebou? Aspoň jsi sama sebou, ať jsou doma, nebo ne. Já si teď připadám jako úplně jiný člověk právě proto, že jsem zvyklý být pořád s Beckem nebo Ulrikem a ostatními."
Uslyšela jsem na příjezdové cestě auto a narovnala se. Sam ho určitě musel slyšet taky. "Nejvyšší čas zmizet."
Chytila jsem ho za paži. "Už mám toho schovávání tak akorát. Podle mě je nejvyšší čas, abyste se seznámili."
Neodporoval, ale všimla jsem si, že vrhl ke dveřím trochu vydě­šený pohled.
"A bude po všem," poznamenal. "Nepřeháněj. Přece tě nezabijí."
Podíval se na mě a já zrudla. "Same, já to tak nemyslela. Panebože, promiň." Ráda bych uhnula očima z jeho tváře, ale nějak to nešlo, jako když člověk fascinovaně pozoruje dopravní nehodu. Čekala jsem na srážku, ale Sam nehnul ani brvou. Nejspíš se mu podařilo nějakým způsobem oddělit vzpomínku na rodiče od souvisejících emocí, a díky tomu si zachoval zdravý rozum.
Sam ohleduplně změnil téma. "Mám dělat oddaného přítele, nebo jsme jenom kamarádi?"
"Přítele. Nebudeme si na nic hrát."
Sam se ode mě o kousíček odsunul, vyprostil ruku zpoza mých ra­men a opřel si ji o gauč. "Dobrý den, Graceini rodiče," řekl směrem do zdi. "Všimněte si prosím cudného rozestupu mezi námi. Jsem na­nejvýš zodpovědný a jakživ jsem neměl jazyk v puse vaší dcery."
Dveře se pootevřely a oba jsme s nervózním smíchem polekaně nadskočili.
"Jsi to ty, Grace?" zavolala máma zvesela z předsíně, "nebo zloděj?"
"Zloděj," odpověděla jsem stejným tónem.
"Já se snad počurám," zašeptal mi Sam do ucha.
"Vážně jsi to ty, Grace?" zapochybovala máma podezíravě. Nebyla zvyklá slyšet mě smát se nahlas. "Máš tady Rachel?"
Jako první vešel do dveří obýváku táta, a když uviděl Sama, zara­zil se na prahu.
Sam automatickým, skoro nepozorovatelným pohybem pooto­čil hlavu, aby mu světlo nedopadalo do žlutých oči, a já si teprve teď uvědomila, že ho tahle výjimečnost provázela ještě dřív, než se stal vlkem.
Táta stál a mlčky na něj zíral a Sam mu pohled vracel, trochu na­pjatě, ale rozhodně ne ustrašeně. Vydržel by tak klidně sedět, kdyby věděl, že táta byl jedním z lovců tehdy v lese? Najednou jsem se za tátu styděla. Další člověk, kterého se vlci musejí bát. Byla jsem ráda, že jsem o tom Samovi neřekla.
"Tati, to je Sam," hlesla jsem přiškrceně. "Same, to je táta."
Táta si ho ještě vteřinku prohlížel a pak se zeširoka usmál. "Řekni mi, že jsi její přítel."
Sam na něj vytřeštil oči a já dlouze vydechla.
"Je to přítel, tati."
"To jsem moc rád. Už jsem se začínal bát, že na tyhle věci nejsi."
"Tati!"
"Co se tu děje?" ozvala se máma z kuchyně, kde se přehrabovala v lednici. Pozdní snídaně u známých nejspíš nestála za nic. "Kdo je Sam?"
"Můj přítel."
Spolu s mámou vevanul do pokoje oblak terpentýnových výparů. Na předloktích měla šmouhy od barvy. Jak jsem ji znala, bylo mi jasné, že se před odchodem z domu schválně neumyla. Tázavě se podívala ze mě na Sama a zase zpátky.
"Mami, to je Sam. Same, máma."
Z obou se v tu chvíli valily oblaky emocí, i když jsem nedokázala přesně rozeznat jakých. Máma zírala na Samovy oči, jako by se od nich nedokázala odtrhnout, a Sam jen strnule seděl. Plácla jsem ho do ruky.
"Moc mě těší," vyhrkl automaticky.
"Mami," sykla jsem. "Mami! Země volá mámu."
Musím jí přiznat, že vypadala trochu zahanbeně, když se z toho transu konečně vytrhla. "Někoho mi hrozně připomínáš," řekla Sa­movi omluvně. To zrovna. Jako by i kojenec neviděl, že je to průhledná záminka. Samozřejmě si prohlížela jeho oči.
"Jeden čas jsem pracoval ve městě v knihkupectví," nadhodil Sam zkusmo.
Máma na něj ukázala prstem."To bude ono." Pak se na Sama usmála zářivým stewartovým úsměvem, který měl rozptýlit i tu nejmenší spo­lečenskou nepohodu, jakou by snad způsobila. "Rozhodně mě moc těší, že se poznáváme. Půjdu teď nahoru chvíli pracovat." Ukázala umazané ruce, aby naznačila, o jakou práci jde, a já bych ji v tu chvíli nejradši roztrhla. Věděla jsem, že tohle koketování je jen automatická reakce na každého neznámého od patnácti výš, ale přece jen, mohla by si to odpustit.
Sam mě překvapil. "Kdyby vám to nevadilo," ozval se, "rád bych se podíval do vašeho ateliéru, když už jsem tady. Grace mi trochu vy­právěla o vašich obrazech a já bych je moc rád viděl." To byla čás­tečně pravda. Vyprávěla jsem mu o jedné její mimořádně nechutné výstavě, kde byly všechny obrazy pojmenované po nějakém druhu mraků, ale ve skutečnosti to byly portréty žen v plavkách. Tohle tak­zvané "angažované umění" mi nikdy nic neříkalo. Nechápala jsem ho. Nebo možná spíš nechtěla chápat.
Máma nasadila trochu umělý úsměv, jako by předem čekala, že Sam na tom bude s pochopením pro její umění podobně jako já.
Pochybovačně jsem se na Sama podívala. Nezdálo se mi, že by byl z lidí, kteří druhým bezostyšně podkuřují. Když máma zmizela v ate­liéru a táta v pracovně, uhodila jsem na něj přímo: "O co si to tady koleduješ?"
Sam pustil zvuk u televize právě včas, abychom si plně vychutnali scénu, kdy cosi se spoustou chapadel žere jakousi ženu. Po akci zů­stala na chodníku ležet jen utržená ruka, která se ani nesnažila vypa­dat opravdově. "Jen si říkám, že bych se jí měl zamlouvat."
"Jediný v tomhle domě, komu se máš zamlouvat, jsem já. O ně se nestarej."
Sam zvedl z gauče polštář, přitiskl si ho na prsa a zabořil do něj obličej. "Třeba mě tu bude muset snášet hodně dlouho, chápeš?" zahuhlal do polštáře.
"Jak dlouho?"
Neskonale hezky se usmál. "Co nejdýl."
"Napořád?"
Sam se usmíval, ale v očích se mu objevil smutek, jako by věděl, že lže. "Ještě dýl."
Přisunula jsem se k němu blíž, uvelebila se pod jeho paží a společně jsme sledovali, jak se vesmírná příšera se spoustou chapadel plíží ka­nalizací nic netušícího města. Samovi poletovaly oči sem tam, jako by tu nesmyslnou intergalaktickou šarvátku opravdu sledoval, ale mně nešlo z hlavy, proč se Sam po kousnutí proměnil, a já ne.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře