Kapitola 37 – Sam 6°C

13. únor 2012 | 15.28 |
› 

 Sotva jsem vkročil do obývacího pokoje, zaútočil na mě celý chumel vjemů. Do očí mě zaštípal ledový vzduch, div se mi z chladu neobrá­til žaludek. Očima jsem rychle našel zubatou díru ve dveřích na zadní verandu. V rámu vratce visely popraskané zbytky skla a ze země na mě leskle pomrkávaly růžově zbarvené střepy.

Křeslo u konferenčního stolku bylo převržené. Po zemi jako by ně­kdo nacákal červenou barvu, spousty nepravidelných kapek a šmouh vedoucích ode dveří až do kuchyně. Pak jsem ucítil Shelby. Na chvíli jsem zůstal stát, ztuhlý strachem o Grace, kterou nebylo nikde vidět, ledovým vzduchem a pachem krve a mokré srsti.
"Same!"
Musela to být ona, i když ten hlas zněl podivně, jako by někdo před­stíral, že je Grace. Neohrabaně, protože mi nohy klouzaly po krvi, jsem se dopotácel do kuchyně a za kliku se přitáhl dovnitř.
V pohodovém světle kuchyňského lustru vypadala scéna přede mnou obzvlášť přízračně. Krvavé stopy tlap vedly k místu, kde se třásla a škubala Shelby a pod sebou držela přitisknutou ke kredenci Grace. Ta se bránila, kopala kolem sebe, ale Shelby byla mohutná a sršel z ní adrenalin. V Graceiných očích jsem zahlédl záblesk nelí­čené, široširé bolesti a vzápětí ji Shelby strhla do strany. Tuhle scénu už jsem kdysi viděl.
Najednou jsem zapomněl na chlad. Na sporáku jsem uviděl litino­vou pánev a rychle ji popadl. Byla těžká, až mě zabolela ruka. Bál jsem se, abych neublížil Grace, a tak jsem Shelby trefil do boku.
Zavrčela na mě a chňapla naprázdno. Nemuseli jsme mluvit stej­ným jazykem, abych věděl, co mi chce říct. Nepleť se do toho. Před očima mi naskočil dokonale jasný obraz, fascinující svou zřetelností: na podlaze kuchyně leží Grace, škube sebou a umírá, a Shelby ji po­zorně sleduje. Představa, kterou mi Shelby předala v myšlenkách, mě úplně ochromila. Takhle nějak to muselo být, když jsem Grace uka­zoval, jak vypadá náš zlatý les. Vnímal jsem tu vizi jako křišťálově jas­nou vzpomínku, vzpomínku na Grace lapající po dechu.
Zahodil jsem pánev a vrhl se na Shelby.
Natáhl jsem se po tlamě zahryznuté do Graceiny paže a odtud hmatal ke kloubu čelisti. Zaryl jsem prsty do měkké tkáně a bodl jimi vzhůru k hrtanu, až Shelby vyjekla bolestí. Povolila sevření natolik, že jsem se mohl odrazit od skříněk a odvalit ji z Grace. Strkali jsme se po zemi, kde její drápy cvakaly a škrábaly po dlaž­dičkách a mně skřípaly a klouzaly podrážky po krvi, která z vl­čice kapala.
Vrčela pod mým sevřením, bez sebe vzteky mi chňapala po tváři, ale nikdy nekousla doopravdy. V hlavě mi jako nekonečná smyčka bě­žel obrázek Grace natažené bez života na podlaze.
Vzpomněl jsem si na praskání kuřecích kostřiček.
V duchu jsem jasně viděl, jaké by to bylo Shelby zabít.
Vytrhla se mi a uhnula před mýma rukama, jako by mi četla myš­lenky.
"Tatí, ne, pozor!" zakřičela Grace.

Těsně vedle mě zahřměla puška.

Na okamžik se zastavil čas. I když ne docela, spíš jako by tančil a chvěl se na místě, světla se mihotala, pohasínala a zase se rozsvě­cela. Kdyby ta chvíle měla konkrétní podobu, byl by to motýl třepo­tající se na třpytivých křídlech ke slunci.
Shelby mi vyklouzla bezvládně ze sevření a já se zřítil mezi skříňky za sebou.
Byla mrtvá. Nebo k tomu neměla daleko, ještě sebou poškubávala. Kupodivu mi největší starost dělalo to, jak jsem zaneřádil podlahu. Tupě jsem zíral na krvavé šmouhy, které jsem podrážkami rozmazal po bílém linoleu, až mi pohled sjel k jedinému jasně červenému, do­konale zachovalému otisku vlčí tlapy uprostřed místnosti.
Nechápal jsem, proč cítím krev tak silně. Až když jsem sklopil oči k třesoucím se rukám, uviděl jsem na dlaních a zápěstí rudé skvrny. Musel jsem si připomenout, že je to Shelbyina krev. Byla mrtvá. To­hle byla její krev, ne moje. Její.
Moji rodiče pomalu pozpátku odpočítávali a mně se z žil lila do vody rudá krev.
Chtělo se mi zvracet.
Byl ze mě kus ledu.
Byl jsem...
"Musíme ho přenést!" V naprostém tichu zněl dívčin výkřik ne­zvykle pronikavě. "Potřebuje do tepla. Já jsem v pořádku. Mně nic není. Jen mi pomozte ho přenést!"
Jejich hlasy se mi zarývaly do hlavy, byly příliš hlasité a bylo jich hrozně moc. Cítil jsem, jak se kolem mě všechno točí, oni sami i moje kůže, všechno to vířilo a kroužilo, ale hluboko ve mně zůstávalo ja­kési nehybné, pevné jádro.
Grace. Držel jsem se toho jména zuby nehty. Když si ho uchovám v hlavě, všechno dobře dopadne.
Grace.
Třásl jsem se a nedokázal přestat. Kůže se ze mě odlupovala.
Grace.
Kosti se mi smršťovaly, bodaly, naléhaly na svaly.
Grace.
Její oči mě nepouštěly, i když jsem přestal cítit sevření jejích prstů na pažích.
"Same," řekla. "Zůstaň se mnou."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře