Kapitola 38 – Grace 3°C

13. únor 2012 | 15.29 |
› 

 "Jak může někdo udělat něco takového dítěti?" Máma se zatvářila zne­chuceně. Nevěděla jsem, jestli nad tím, co jsem jí právě řekla, nebo z pachu moči a dezinfekce v nemocnici.

Pokrčila jsem rameny a nespokojeně se zavrtěla na nepohodlné ne­mocniční posteli. Vlastně jsem tu vůbec nemusela být. Šrám na ruce nakonec ani nebylo zapotřebí šít. A hlavně jsem chtěla vidět Sama.
"To se nedivím, že to s ním tak zamávalo." Máma se zamračila na vypnutou televizi nad postelí. Nečekala, co na to odpovím. "Není divu. To dá rozum, jak jinak. Taková věc člověka poznamená. Chudák kluk. Vypadal, jako by ho to vážně bolelo."
Doufala jsem, že máma přestane žvanit na tohle téma dřív, než Sam domluví se sestrou. Nechtěla jsem myslet na jeho zkřivená ramena, nepři­rozený tvar, do kterého se stočil v reakci na zimu. A doufala jsem, že Sam pochopí, proč jsem mámě pověděla o jeho rodičích. Pořád to bylo lepší, než aby věděla o vlcích. "Vždyť ti to povídám, mami. Ty vzpomínky jsou pro něj úplné peklo. Nediv se, že se sesypal, když viděl všechnu tu krev na rukou. To je klasický případ přenosu nebo čeho, najdi si to na Googlu."
Máma se držela rukama kolem těla. "Kdyby tam nebyl, tak bys..."
"Tak bych byla mrtvá, přesně tak. Ale on tam byl. Proč jste z toho všichni vyplašení víc než já?" Většina stop po Shelbyiných zubech už ztmavla do ošklivých modřin, a to jsem se nehojila zdaleka tak rychle jako Sam, když ho postřelili.
"Protože nemáš žádný pud sebezáchovy, Grace. Jsi jako tank, prostě se valíš dopředu a myslíš si, že tě nic nezadrží, dokud nena­razíš na větší tank. Víš jistě, že chceš chodit s někým s takovouhle minulostí?" Máma se podle všeho dostávala do varu. "Co když se psychicky zhroutí? Četla jsem, že se to stává ve věku kolem osma­dvaceti. Užuž vypadá skoro jako normální člověk, a najednou je z něj zabiják. Podívej, dobře víš, že jsem ti nikdy nemluvila do ži­vota. Ale co když - co kdybych tě poprosila, aby ses s ním pře­stala scházet?"
To jsem nečekala. "Řekla bych, že vzhledem k tomu, že až dosud jsi žádné rodičovské tendence neprojevila, nemáš nárok osobovat si jakákoli práva," odpověděla jsem stroze. "Sam a já patříme k sobě. O tom nehodlám diskutovat."
Máma rozhodila rukama, jako by chtěla zadržet tank v podobě Grace, který se ji chystá přejet. "Dobře, jak chceš. Ale dávej si pozor, platí? No nic, dojdu si pro něco k pití."
A bylo to, její rodičovská energie vzala definitivně zasvé. Učinila své mateřské povinnosti zadost, když nás odvezla do nemocnice, do­hlédla na sestru, když mi ošetřovala rány, a varovala mě před poten­ciálně psychotickým přítelem. Teď bylo jasné, že napadení přežiju, a tím pro ni role matky končila.
Pár minut poté, co odešla, se otevřely dveře a k mojí posteli při­stoupil Sam, v zelenavém přísvitu bledý a unavený.

Unavený, ale v lid­ské podobě.

"Co s tebou dělali?" zeptala jsem se.
Rty se mu roztáhly do úsměvu, ve kterém nebylo vůbec nic ve­selého. "Obvázali mi ránu, která byla zahojená už ve chvíli, kdy mě ovazovali. Cos jí řekla?" rozhlédl se po mámě.
"Pověděla jsem jí o tvých rodičích a vysvětlila, že v tom je tvůj problém. Skočila mi na to. Je to v pohodě. Je ti dobře? Už jsi..." Nevěděla jsem ani, na co se ptám. Nakonec jsem řekla: "Táta ří­kal, že je mrtvá. Shelby. Nejspíš se nestihla vyhojit jako ty. Šlo to moc rychle."
Sam mi položil dlaně po stranách krku a políbil mě. Pak si přitiskl čelo na moje, a když jsme se na sebe dívali, vypadal, jako by měl jen jedno oko. "Přijdu do pekla."
"Cože?"
Zamrkal svým jediným okem. "Protože by mě mělo mrzet, že je mrtvá."
Odtáhla jsem se, abych mu viděla do tváře. Byla v ní zvláštní prázd­nota. Nevěděla jsem, co na to říct, ale Sam mě jen pevně vzal za ruce a stiskl mi je. "Já vím, že bych si to měl vyčítat. Ale mám pocit, jako bych právě uhnul před nějakou obrovskou střelou. Neproměnil jsem se, ty jsi v pořádku a v tuhle chvíli mám o jednu starost míň. Připa­dám si... jako opilý."
"Podle mámy jsi kazové zboží," prozradila jsem mu.
Sam mě znovu políbil, na chvíli zavřel oči a pak mě zlehka políbil do třetice. "To taky jsem. Chceš utéct?"
Nevěděla jsem, jestli myslí před ním, nebo z nemocnice.
"Pane Rothe?" objevila se ve dveřích sestra. "Můžeme to vyřídit tady, ale měl byste se na to posadit."
Stejně jako já se Sam musel podrobit sérii injekcí proti vzteklině, což je při nevyprovokovaném útoku divokého zvířete běžný postup. Těžko jsme mohli vysvětlovat, že Sam znal dotyčné zvíře osobně a že tady nešlo o vzteklinu, nýbrž o pokus o vraždu. Kousek jsem se po­sunula a udělala Samovi místo. Posadil se ke mně a nejisté zamžou­ral po injekci v sestřiných rukou.
"Nedívejte se na jehlu," poradila mu zdravotnice, když rukama v gumových rukavicích vyhrnovala Samův zakrvácený rukáv. Sam odvrátil pohled a zadíval se mi do tváře, ale pohled měl nepřítomný a rozostřený, jako by byl myšlenkami někde jinde. Sestra mu za­ryla injekci do kůže, a když jsem viděla, jak stlačuje píst, napadlo mě, kéž by to byl pro Sama ten pravý lék, kapalné léto vstříknuté přímo do žil.
Na dveře někdo zaklepal a objevila se tvář jiné sestry. "Brendo, už jsi hotová?" zeptala se. "Na tři sta dvojce je po tobě sháňka. Nějaká holka tam hrozně vyvádí."
"No to mám radost," zatvářila se Brenda ironicky. "Vy dva můžete jít." Pak se obrátila ke mně. "Papíry dám vaší mamince, jen co je do­plním."
"Děkujeme," řekl Sam a vzal mě za ruku. Společně jsme vyšli na chodbu a na kratičkou, podivnou chvíli mi připadalo, jako by znovu byl ten první večer, kdy jsme se potkali. Jako by od té doby neuply­nul ani den.
"Počkej," zarazila jsem ho cestou přes čekárnu a Sam se poslušně zastavil. Rozhlédla jsem se po místnosti plné lidí, ale ta žena, kterou jsem myslela, že vidím, už byla pryč.
"Koho hledáš?"
"Myslela jsem, že vidím Oliviinu mámu." Znovu jsem se rozhlédla po čekárně, ale žádná povědomá tvář tu nebyla.
Všimla jsem si, že Sam maličko svraštil obočí a zachvělo se mu chřípí, ale neřekl nic a společně jsme pokračovali ke skleněným dve­řím. Máma už venku přistavila auto k chodníku, aniž tušila, jakou tím Samovi prokazuje službu.
Za autem se jako křehké ztělesnění zimy snášely k zemi drobounké vločky sněhu. Sam upíral oči na stromy na konci parkoviště, stěží vi­ditelné stíny ve světle pouličních luceren. Nevěděla jsem, jestli myslí na smrtonosný mráz, který pronikal škvírami ve dveřích dovnitř, nebo na Shelbyino zhroucené tělo, které už nikdy nenabude lidskou po­dobu, nebo jestli se, tak jako já, unášel představou injekční stříkačky plné tekutého léta.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář