Hledal jsem je každý den, když byla Grace ve škole, dva vlky, kterým jsem nedůvěřoval. Ty dva, které všichni pokládali za mrtvé. Mercy Falls bylo malé městečko. Hraniční les byl... ne tak malý, ale mně mnohem známější a možná i ochotnější vydat mi svoje tajemství.
Najdu Shelby a Jacka a vypořádám se s nimi po svém.
Ale po Shelby nezůstaly na verandě a v okolí žádné stopy, takže možná bylo opravdu po ní. A Jacka jsem také nikde nenašel, nic než vychladlé stopy a slepé uličky. Byl jako duch, po kterém nezůstalo tělo. Měl jsem pocit, že jsem při hledání po něm pročesal snad celý kraj.
Napadlo mě, nebo jsem tak trochu doufal, že je třeba po smrti i on a já se s ním nemusím dál zabývat. Že ho třeba porazil místní náklaďák a skončil kdesi na skládce. Ale nenašel jsem žádné stopy vedoucí na silnici, žádné značky na stromech, žádný závan pachu nového vlka v okolí školního parkoviště. Dočista se vypařil, jako sníh v létě.
Správně by mě to mělo těšit. Kdo zmizí, není nápadný. Kdo zmizí, nemusí mi přidělávat starosti.
Ale nějak jsem se s tím nedokázal spokojit. Jako vlci děláme leccos: měníme se, skrýváme, zpíváme pod bledým, osamělým měsícem, ale nikdy tak úplně nemizíme. To lidé mizí. Lidé z nás dělají netvory.