Kapitola 44 - Sam 0 °C

13. únor 2012 | 15.36 |
› 

Zní to hloupě, ale jedna z věcí, kterou jsem měl na Grace nejradši, bylo, že nemusela mluvit. Někdy mi stačilo ke spokojenosti, aby moje chvíle ticha nic nerušilo, aby je plnily myšlenky, a ne slova. Tam, kde by se mě jiná dívka možná snažila zatáhnout do hovoru, Grace se jen natáhla po mé dlani, opřela naše propletené prsty o moji nohu, po­ložila mi hlavu na rameno a zůstala tak, dokud jsme nevyjeli z Duluthu. Neptala se, jak to, že trefím po městě, proč se tak dlouze dí­vám na silnici, po které moji rodiče sjížděli k místu, kde jsme bydleli, nebo jak se stalo, že kluk z Duluthu skončil u vlčí smečky kousek od kanadských hranic.

A když po čase promluvila a pustila moji ruku, aby se natáhla do sáčku pro cukroví, vyprávěla mi, jak jako malá jednou upekla sušenky z vajec natvrdo, která zbyla od Velikonoc, namísto ze syrových. Přesně to jsem v tu chvíli potřeboval - milé rozptýlení.

Jenže pak jsem z kapsy uslyšel zvonit mobil, sestupnou škálu me­lodických tónů. V první chvíli jsem nechápal, kde se mi bere v kapse telefon, ale pak jsem si vzpomněl, jak mi ho Beck strčil do dlaně. Za­volej, až mě budeš potřebovat, dodal ještě.

Zvláštní, že řekl až, ne kdybys.

"To je mobil?" přivřela Grace víčka. "Ty máš telefon?"

Milé rozptýlení se rozletělo na tisíce kousků a já sáhl do kapsy. "Dřív jsem ho neměl," vysvětloval jsem chabě. Dívala se na mě a špetka vý­čitky v jejích očích mi rvala srdce z těla. Tváře se mi vybarvily hanbou. "Nedávno jsem si ho pořídil," dodal jsem. Telefon znovu zazvonil a já zmáčkl příjem hovoru. Ani jsem se nemusel dívat na displej, abych vě­děl, kdo mi volá.

"Kde jsi, Same? Je zima." Beckovi zaznívala v hlase upřímná sta­rost, která mi vždycky dělala dobře.

Cítil jsem na sobě Gracein pohled.

Už jsem o jeho starostlivost nestál. "Jsem v pohodě."

Beck se odmlčel a já věděl, že si v hlavě přebírá můj tón. "Same, není to tak černobílé, jak to vypadá. Snaž se mě pochopit. Nedáš mi ani příležitost, abychom si promluvili. Udělal jsem někdy něco špatně?"

"Teď," řekl jsem a zavěsil. Zastrčil jsem telefon do kapsy a napůl čekal, že zazvoní znovu. Vlastně jsem si to i tak trochu přál, abych ho mohl nevzít.

Grace se neptala, kdo volal. Nechtěla vědět, o čem jsme se bavili. Věděl jsem, že čeká, až jí to všechno povím sám od sebe, a věděl jsem také, že bych to měl udělat, ale nechtělo se mi do toho. Nechtěl jsem... nechtěl jsem, aby viděla Becka v tomhle novém světle. Nebo jsem ho možná nechtěl v tomhle světle vidět já sám.

Neřekl jsem nic.

Grace polkla a vytáhla svůj telefon. "To mi připomíná, že bych měla zkontrolovat zprávy. Chm. Jako by hrozilo, že mi někdo z rodičů volal!"

Zahleděla se na displej. Jeho modré světlo jí osvětlovalo dlaň a vr­halo strašidelné odlesky na bradu.

"Volali?" zeptal jsem se.

"To víš, že ne. Vzpomínají s kamarády na staré časy." Vytočila je­jich číslo a čekala. Na druhé straně se ozvaly tlumené hlasy, příliš ti­ché, než abych rozeznal slova. "Ahoj, to jsem já. Jo, v pořádku. Aha. Dobře, tak já nebudu čekat. Bavte se dobře. Ahoj." Zaklapla telefon, otočila po mně hnědé oči a unaveně se usmála. "Pojď, utečeme spolu a tajně se vezmeme."

"To bychom ale museli až do Vegas," poznamenal jsem. "Tady nás v tuhle hodinu nemá kdo oddat, leda jeleni a pár opilců."

"Tak to svěříme jelenům," rozhodla Grace. "Opilci by nám zkomo­lili jména a všechno by to zkazili."

"Ostatně to zní docela příhodně, aby vlkodlaka a děvče oddával jelen."

Grace se zasmála. "A možná by mi rodiče chvíli věnovali pozor­nost. ,Mami, tati, právě jsem se vdala. Nedívejte se na mě tak. Pelichá jen po část roku.'"

Potřásl jsem hlavou. Měl jsem chuť jí poděkovat, ale místo toho jsem řekl: "To volal Beck."

"Ten tvůj Beck?"

"Ano. Byl se Salemem v Kanadě - Salem je jeden vlk, co se nadobro zbláznil." Byla to jen část pravdy, ale pravda to nicméně byla.

"Ráda bych se s ním seznámila," řekla Grace bez váhání. Nejspíš jsem se nezatvářil moc nadšeně, protože rychle dodala: "Myslím s Bec­kem. Jednou je něco jako tvůj táta, ne?"

Přejel jsem prsty po volantu a očima těkal ze silnice na zaťaté klouby rukou. Zvláštní, jak někteří lidé berou svou kůži jako danou věc, ani je nenapadne, jaké by to bylo o ni přijít. Vysvlékám se z kůže/ už mě nesvírá/ můj rozum chřadne, umírá./ Ta bolest být sám sebou. Zalo­vil jsem v paměti po vzpomínce na Becka v otcovské roli. "Měli jsme v domě takový velký gril a jednou večer se Beckovi nechtělo do vaření a řekl: ,Same, dneska nás nakrmíš ty.' Ukázal mi, jak píchnout dopro­střed steaku, abych poznal, jestli je hotový, a jak je na začátku rychle osmahnout po obou stranách, aby zůstaly šťavnaté."

"A byly fantastické, viď?"

"Spálil jsem je na uhel," opravil jsem ji věcně. "Přirovnal bych je k dřevěnému uhlí, ale to je svým způsobem ještě pořád k jídlu." Grace se rozesmála.

"Beck ten svůj snědl," smutně jsem se při té vzpomínce usmál. "Ří­kal, že je to ten nejlepší steak, jaký kdy jedl, protože ho nemusel dě­lat sám."

Připadalo mi, jako by od té doby uběhla celá věčnost.

Grace se na mě usmívala, jako by staré historky o mně a vůdci smečky byly to nejlepší, co kdy slyšela. Jako by vypovídaly o něčem hlubším. Jako by nás spojovalo něco mimořádného, Beck a já, otec a syn.

Před očima se mi vynořil kluk v zadní části Beckovy Tahoe. Podí­val se na mě a řekl: "Pomoc."

"Jak je to dlouho?" zeptala se Grace. "Nemyslím ty steaky, myslím od chvíle, kdy jsi byl pokousaný."

"To mi bylo sedm. Jedenáct let."

"Co jsi dělal v našem lese?" zeptala se. "Totiž, jsi přece z Duluthu, ne? Nebo se to tak aspoň píše na tvém řidičském průkazu."

"Mě vlci nenapadli v lese," řekl jsem. "Byly toho tenkrát plné no­viny."

Grace mi upřeně hleděla do očí, až jsem musel odvrátit pohled k silnici.

"Když jsem se chystal nastoupit do školního autobusu, zaútočili na mě najednou dva vlci. Jeden mě přitiskl k zemi a druhý mě kousl." Nebo spíš mi natrhl kůži, jako by šlo jen o to, aby tekla krev. Ale ono o to opravdu šlo, nebo ne? Při zpětném pohledu to bylo nad slunce jasnější. Nikdy dřív mě nenapadlo vrátit se v myšlenkách k jednodu­ché dětské vzpomínce, kdy mě napadli vlci, aby se pak, když se mě rodiče pokusili zabít, objevil Beck a zachránil mě. Byl jsem s Beckem svázaný příliš těsně a vážil jsem si ho způsobem, který vylučoval ja­koukoli výčitku. Možná proto jsem ani nechtěl zkoumat minulost do větší hloubky. To až teď, když jsem svůj příběh vyprávěl Grace, na mě najednou vykoukla ta očividná pravda: oni na mě nezaútočili náho­dou. Vybrali si mě, sledovali a úmyslně nakazili uprostřed ulice jako ty děti, co jsem viděl vzadu v dodávce. A Beck pak už jen po čase do­razil, aby mě dal zase dohromady.

Jsi ze všech nejlepší, slyšel jsem v duchu Beckův hlas. Myslel si ten­krát, že vydržím déle než on a převezmu smečku po něm. Správně bych měl mít vztek. Měl bych zuřit, že mě takhle připravil o můj ži­vot. Ale uvnitř jsem cítil jen bílý šum, tupou nicotu. "Ve městě?" podivila se Grace.

"Na předměstí. Kolem nebyly žádné lesy. Sousedi vyprávěli, že pak ty vlky viděli utíkat přes zadní dvorky."

Grace neřekla nic. Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mě napadli naprosto záměrně, mi ta myšlenka přišla tak očividná, že jsem če­kal, kdy ji Grace pronese nahlas. Snad jsem si i přál, aby to udělala a já mohl poukázat na tu hroznou nespravedlnost. Ale neřekla to. Jen jsem koutkem oka viděl, jak si mě se svraštělým čelem měří po­hledem.

"Co to bylo za vlky?" zeptala se nakonec.

"Už si nevzpomínám. Jeden z nich možná byl Paul, protože byl černý. Víc si nepamatuju."

Znovu se rozhostilo dlouhé ticho a pak jsme byli doma. Příjezdová cesta k domu byla prázdná. Grace dlouze vydechla.

"Tak se mi zdá, že jsme zase sami," řekla. "Počkej tady, dojdu ode­mknout."

Vyskočila z auta a chladný závan se mi zahryzl do tváří. Vytočil jsem topení na maximum, abych se připravil na cestu k domu. Opřel jsem se až těsně o větráky, nechal si kůži ovívat horkým vzduchem a pevně jsem stiskl oči. Pokoušel jsem se rozptýlit vzpomínkou na předchozí část večera, na to, jak jsem v cukrárně tiskl Grace k sobě, cítil, jak se její teplé tělo propaluje do mého, sledoval, jak nasává vzduch, a věděl, že cítí především mě... a zachvěl jsem se. Netušil jsem, jestli se dokážu ovládat další noc těsně po jejím boku.

"Same!" zavolala Grace. Otevřel jsem oči a zaostřil na hlavu vy­kukující z pootevřených vchodových dveří. Snažila se udržet pro mě v chodbě co nejvíc tepla. Šikovná holčička.

Přišel čas vyrazit. Vypnul jsem vůz, vyskočil ven a uháněl po zle­dovatělém chodníku. Kůže mě štípala a kroutila se.

Grace za mnou zabouchla dveře, takže chlad zůstal venku, a sevřela mě do náruče, nabídla mi teplo vlastního těla. "Už je ti dost teplo?" zašeptala mi do ucha zadýchaně.

Oči se mi už začaly přizpůsobovat šeru v chodbě a já uviděl třpyt v jejích očích, obrys vlasů a křivku paže, kterou mě objímala kolem krku. Zrcadlo na zdi mi nabízelo podobně tlumený obraz jejího těla vzepnutého ke mně. Nechal jsem se tak držet ještě hodnou chvílí, než jsem řekl: "Už je to dobré."

"Dáš si něco k jídlu?" V prázdném domě zněl její hlas nezvykle hla­sitě, jako by se odrážel ozvěnou od dřevěné podlahy. Kromě něj ne­bylo kolem slyšet nic, jen pomalý, tlumený dech topení vydechujícího ohřátý vzduch. Ostře jsem vnímal, že jsme spolu sami.

"Radši bych šel do postele," polkl jsem.

Její odpověď zněla, jako by se jí ulevilo. "Já taky."

Skoro jsem litoval, že se mnou tak ochotně souhlasila. Kdybych ještě zůstal na nohou, snědl si sendvič a třeba se podíval na televizi, možná bych se dokázal nějak odpoutat od pomyšlení, jak strašlivě po ní toužím.

Ale Grace mi neodporovala. Skopla za dveřmi z nohou boty a v po­nožkách kráčela chodbou přede mnou. Vklouzli jsme do tmavé ložnice ozářené jen světlem měsíce odrážejícím se od sněhového poprašku před oknem. Dveře se za námi s tichým povzdechem zavřely a Grace se o ně opřela zády, ruce ještě pořád na klice. Dlouhou chvíli bylo ti­cho a pak se zeptala: "Proč na mě bereš takové ohledy, Same Rothe?"

Snažil jsem se odpovědět po pravdě. "Já... totiž... nejsem přece zvíře."

"Já se tě nebojím," řekla.

Ani nevypadala, že by se mě bála. Vypadala překrásně, zalitá měsíč­ním světlem, nekonečně vábivá, voňavá mátou, mýdlem a kůží. Jede­náct let jsem sledoval, jak se zbytek smečky mění ve zvířata. Potlačo­val jsem svoje instinkty, ovládal se, bránil se, abych zůstal člověkem, snažil se jednat za všech okolností správně.

Jako by četla moje myšlenky, zeptala se: "Pověz mi, copak mě chce políbit jen ten vlk v tobě?"

Toužil jsem ji políbit úplně vším, čím jsem kdy byl, líbat ji tak dlouho, až bych sám zmizel. Opřel jsem se rukama o dveře po stra­nách její hlavy, až zapraskaly pod mojí váhou, naklonil jsem se k ní a přitiskl jí ústa na rty. Žhavými rty mi polibek oplatila. Její jazyk mi kmital po zubech, ruce měla za zády a ještě pořád se opírala o dveře. Celé tělo mi vibrovalo, nedočkavé překonat těch posledních pár cen­timetrů mezi námi.

Začala mě líbat důrazněji, její dech mi vanul do úst a kousala mě do spodního rtu. Panebože, to byla nádhera. Než jsem si uvědomil, co dělám, vydralo se mi z hrdla zavrčení, ale nestihl jsem nad tím ani upadnout do rozpaků, protože Grace vytáhla ruce zpoza zad, ovinula mi je kolem krku a přitáhla si mě k sobě.

"To bylo ohromně sexy," zašeptala zajíkavě. "Netušila jsem, že umíš být ještě lákavější."

Znovu jsem ji políbil, než stačila říct něco dalšího, a společně jsme couvali do pokoje, změť propletených paží ve svitu měsíce. Zachy­tila se mi prsty o okraje džin, palci mi hladila kyčle a přitahovala si mě pořád blíž.

"Proboha, Grace," vypravil jsem ze sebe. "Přeceňuješ moje sebeovládání."

"Kašlu na sebeovládání."

Měl jsem ruce pod její košilí, ani nevím, jak se tam dostaly. Tiskl jsem jí dlaně na záda a roztaženými prsty svíral boky. "Já nechci udě­lat nic, čeho bys litovala."

Grace se mi prohnula pod dlaněmi, jako by ji můj dotyk probudil k životu. "Tak nepřestávej."

Představoval jsem si v tisíci obměnách, jak vyslovuje něco podob­ného, ale žádná z mých fantazií se ani vzdáleně neblížila téhle bezdeché extázi.

"Same." Hlas na druhém konci jsem neznala. Jsem to ale husa. Vzala jsem z nočního stolku Samův telefon, ne svůj. Asi dvě vteřiny jsem horečně přemýšlela, co dělat. Napadlo mě telefon zaklapnout, ale to dost dobře nešlo.

"Ne," ozvala jsem se nakonec. "Já nejsem Sam."

Hlas zněl zdvořile, ale ve slovech jsem cítila podráždění. "Promiňte. Nejspíš jsem si spletl číslo."

"Ne," pospíšila jsem si, než stačil zavěsit. "Tohle je Samův telefon."

Následovala dlouhá významná pauza. "Aha," ozval se hlas potom. "Takže vy budete to děvče, je to tak? Co bylo v mém domě."

Zauvažovala jsem, jestli něco získám tím, když to popřu, ale nic mě nenapadlo. "Ano."

"Jmenujete se nějak?"

"A vy?"

Kratičce se zasmál, nevesele, ale vcelku příjemně. "Myslím, že se mi zamlouváte. Já jsem Beck."

"To dává smysl." Odvrátila jsem tvář od Sama, který pořád pravi­delně oddechoval a ruce položené přes hlavu mu tlumily můj hlas. "Čím jste ho tak vytočil?"

Znovu ten kratičký smích. "Pořád se na mě zlobí?"

Zvažovala jsem odpověď. "Teď ne. Teď spí. Mám mu něco vyřídit?" Zírala jsem na Beckovo číslo a snažila se vrýt si ho do paměti.

Znovu bylo dlouho ticho, už jsem myslela, že Beck zavěsil, ale pak hlasitě vydechl. "Jeden z jeho... přátel přišel k úrazu. Myslíte, že byste ho mohla vzbudit?"

Jeden z ostatních vlků. Kdo jiný by to mohl být? Zanořila jsem se pod deku. "Samozřejmě. Hned to udělám."

Odložila jsem telefon, jemně odsunula Samovu ruku, až jsem našla jeho ucho a tvář. "Same, probuď se. Telefon. Je to důležité."

Otočil ke mně hlavu a já uviděla, že už má žluté oko otevřené. "Dej to na odposlech."

Zmáčkla jsem tlačítko a položila si telefon na břicho. Jeho displej mi na tričku rozsvěcel modrý obdélníček.

"Co se děje?" Sam se opřel o loket, zašklebil se, když ucítil zimu, a nakupil deky kolem nás do improvizovaného stanu.

"Někdo napadl Paula. Je na tom bledě, úplně na cucky."

Sam sešpulil rty do malého kroužku. Bylo mu v tu chvíli nej­spíš jedno, jak vypadá. Oči měl nepřítomné a v duchu byl u své smečky. "Můžeš... už jsi... ještě krvácí?" vypravil ze sebe nakonec. "Byl člověk?"

"Člověk. Snažil jsem se z něj dostat, kdo to udělal, abych toho pre­víta zabil. Myslel jsem... Same, vážně jsem myslel, že ti budu muset za­volat, že umřel. Až tak zlé to s ním bylo. Ale teď už se to snad zatahuje. Jenže víš co... všechny ty drobné kousance po celém těle, na krku, na zápěstích, na břiše, úplně jako by někdo věděl..."

"...jako by věděl, jak ho zabít," dopověděl Sam.

"Udělal to nějaký vlk," řekl Beck. "To nám stačil říct."

"Jeden z těch nových?" zavrčel Sam překvapivě prudce.

"Same."

"Mohl to být někdo z nich?"

"Same. Ne. Ti jsou vevnitř."

Cítila jsem, jak je Sam vedle mě napjatý, a lámala si hlavu, co tím asi myslel. Jeden z těch nových? Byl snad nový ještě někdo, kromě Jacka?

"Přijedeš?" zeptal se Beck. "Můžeš přijet? Není moc zima?"

"Nevím." Ze Samova staženého koutku jsem poznala, že odpovídá jen na první otázku. Nevěděla jsem, proč se s Beckem nepohodl, ale musel pro to mít dobrý důvod.

Beckův hlas zněl najednou jinak, byl mladší, tišší, zranitelnější. "Same, prosím tě, nezlob se na mě. Nemůžu to vydržet."

Sam se odvrátil od telefonu.

"Same," opakoval Beck tiše.

Sam se vedle mě zachvěl a zavřel oči. "Jsi tam ještě?"

Podívala jsem se na Sama, ale vytrvale mlčel. Nemohla jsem si po­moct, bylo mi Becka líto. "Já tu jsem," ozvala jsem se.

Následovalo dlouhé ticho, ve kterém se neozývalo ani obvyklé pras­kání a šumění, takže jsem myslela, že Beck zavěsil. Ale pak se obezřetně zeptal: "Kolik toho o Samovi víte, bezejmenná slečno?"

"Všechno."

Odmlka. A pak: "Rád bych se s vámi setkal." Sam natáhl ruku a vypnul telefon. Světlo na displeji zhaslo a my se pod přikrývkami ocitli v naprosté tmě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře