Kapitola 46 – Grace 7°C

13. únor 2012 | 16.20 |
› 

 Moji rodiče o ničem nevědí. To byla moje první a nejzásadnější myš­lenka ráno poté, co jsme se Samem... strávili noc. Počítám, že je to normální. Počítám, že je normální cítit se trochu provinile. Počítám, že i ta zvláštní závrať je normální. Bylo mi, jako bych si celý život mys­lela, že jsem ucelený obraz, a teprve Sam mi ukázal, že jsem vlastně skládačka, rozložil mě na kousky a znovu poskládal. Zřetelně jsem si uvědomovala každičký jednotlivý pocit, ze kterých se skládalo jed­nolité klubko těchhle nových emocí.

Ani Sam nic neříkal. Nechal mě řídit a držel mě přitom oběma ru­kama za pravou dlaň. Dala bych milion dolarů, kdybych se mohla do­zvědět, co si myslí.
"Co chceš dělat odpoledne?" zeptala jsem se nakonec.
Podíval se z okénka a prsty mi přitom hladil hřbet ruky. Svět ko­lem vypadal suchý, jako by ho vystříhal z papíru. Čekal na sníh. "Co­koli, když budeme spolu."
"Cokoli?"
Podíval se na mě s roztomilým, maličko křivým úsměvem. Napadlo mě, že možná cítí podobnou závrať jako já. "No ano. Cokoli, když při tom budeme spolu."
"Ráda bych se seznámila s Beckem," řekla jsem.
Tak, a bylo to venku. Beck byl kousek skládačky, který mi nešel z hlavy od okamžiku, kdy jsem zvedla Samův telefon.
Sam na to neřekl nic. Upíral oči na školu a hlavou mu nejspíš táhlo, že když ještě pár minut počká, může mě vysadit na chodníku a vyhne se diskusi. Ale pak jen vzdychl, jako by byl k smrti unavený. "Bože, Grace. Proč?"
"Je to v podstatě tvůj otec, Same. Chci vědět všechno, co s tebou souvisí. To přece není tak těžké pochopit."
"Ty máš ráda všechno na svém místě, viď?" Sam sledoval očima hloučky studentů pomalu přecházejících přes parkoviště. "Chceš nás dát pěkně dohromady a abrakadabra, všechno zase bude, jak má být."
"Jestli mě tím chceš naštvat, tak máš smůlu. Já dobře vím, že je to pravda."
Sam mlčel, dokud jsem znova neobjela parkoviště, a pak zasténal. "Grace, mně se to vůbec nezamlouvá. Nestojím o žádné konflikty."
"Žádné konflikty nenastanou. On tě chce vidět."
"Nevíš o všem, co se mezi námi děje. Jsou to vážně hrozné věci. Bude z toho hádka, jestli ve mně zbyla aspoň špetka morálních zásad. I když po včerejší noci asi sotva."
V rychlosti jsem našla volné místo na konci parkoviště, abychom si mohli promluvit bez zvědavých očí na chodníku. "Máš z toho vý­čitky?"
"Ne. Možná maličko. Připadám si... nesvůj."
"Použili jsme ochranu," připomněla jsem mu. Sam se na mě nedíval.
"O to nejde. Já jen... jen že... že doufám, že to byla ta pravá chvíle."
"Byla to ta pravá chvíle."
Odvrátil pohled z okénka. "Jen bych rád věděl, jestli.

.. jestli jsi se mnou... jestli ses se mnou milovala proto, aby ses pomstila rodičům."

Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala a pak jsem popadla ze zad­ního sedadla batůžek. Najednou jsem byla vzteky bez sebe, uši i tváře mi hořely, ačkoli jsem nevěděla proč. Nepoznávala jsem vlastní hlas, když jsem se konečně zmohla na slovo. "To mi povídáš pěknou věc!"
Ani teď se na mě Sam nepodíval, jako by ho stěna školní budovy neodolatelně fascinovala. Jako by ho fascinovala natolik, že se mi ani nedokáže podívat do očí, když mě obviňuje, že jsem ho využila. Za­lila mě nová vlna vzteku.
"To máš vážně tak málo sebevědomí, že si neumíš připustit, že bych tě mohla chtít jen kvůli tobě?" Otevřela jsem dveře a vyklouzla ven. Sam jen zamrkal, když dovnitř vletěl studený vzduch, třebaže ho ne­mohlo být tolik, aby mu ublížil. "Všechno jsi zkazil. Slyšíš? Všechno jsi zkazil."
Chtěla jsem zabouchnout, ale natáhl se přes sedadlo a zadržel dveře. "Počkej, Grace. Počkej."
"Na co?"
"Takhle nemůžeš odejít." Prosebně na mě hleděl k zbláznění smut­nýma očima. Všimla jsem si, že mu na rukou naskočila husí kůže a ra­mena se mu v průvanu maličko chvějí. To mě dostalo. I když jsem zu­řila úplně doopravdy, oba jsme věděli, co se může přihodit, zatímco budu ve škole. Bylo to k nesnesení. Nemohla jsem ten strach vystát.
"Mrzí mě, že jsem to řekl," sypal ze sebe Sam, než odejdu. "Máš pravdu. Nedokážu uvěřit, že by mě mohlo potkat něco tak úžas­ného. Někdo tak úžasný. Neodcházej ve zlém, Grace. Neodcházej na­štvaná."
Zavřela jsem oči. Na okamžik jsem si nic nepřála víc, než aby to byl docela obyčejný kluk a já mohla uraženě odkráčet. Jenže to Sam nebyl. Byl křehký jako podzimní motýl, kterého zahubí první mra­zík. Spolkla jsem tedy vztek, ačkoli to bylo hořké sousto, a pootevřela dveře o maličko víc. "Nepřeju si, aby tě ještě někdy napadla podobná hloupost, Same Rothe."
Když jsem vyslovila jeho jméno, maličko přivřel oči, řasami na chvíli zakryl žluté duhovky a pak natáhl ruku a pohladil mě po tváři. "Promiň."
Chytila jsem ho za ruku, propletla si jeho prsty se svými a upřeně se mu zadívala do tváře. "Jak by se asi cítil Beck, když bys od něj ode­šel naštvaný ty?"
Sam se nevesele zasmál a já si vzpomněla na podobný Beckův smích při nočním telefonátu. Uhnul přede mnou očima. Věděl, že znám Beckovo číslo. Odtáhl prsty od mých. "Zajedem tam. Jak si pře­ješ, zajedeme tam."
Chystala jsem se už k odchodu, ale pak jsem se zarazila. "Proč se na Becka zlobíš, Same? Proč máš vztek zrovna na něj, když na vlastní rodiče jsem tě nikdy rozzlobeného neviděla?"
Z jeho výrazu jsem poznala, že si tuhle otázku nikdy dřív nepolo­žil. Trvalo dlouho, než našel odpověď. "Protože Beck... Beck nemu­sel udělat to, co udělal. Moji rodiče ano. Mysleli, že jsem netvor. Měli strach. Nejednali promyšleně."
Tvář měl najednou plnou bolesti a nejistoty. Natáhla jsem se za ním do auta a něžně ho políbila. Nevěděla jsem, co k tomu říct, a tak jsem ho jen políbila ještě jednou, vzala batůžek a vyrazila do šedi­vého dne.
Když jsem se otočila přes rameno, ještě tam seděl, na tváři zamyš­lený, divoký výraz. Jako poslední jsem zahlédla jeho oči, v mírném větříku napůl přivřené, a rozcuchané černé vlasy. Bůhvíproč jsem si vzpomněla na ten večer, kdy jsem ho uviděla poprvé.
Nečekaný závan větru mi odhrnul vlasy z krku a rezavě se mi za­ryl do kůže.
Zima byla najednou docela blizoučko. Zastavila jsem se na chod­níku, zavřela oči a vzpírala se veliké touze vrátit se k Samovi. Nakonec ve mně zvítězil smysl pro povinnost a já zamířila do školy, ale připa­dalo mi, že dělám chybu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře