Kapitola 49 – Sam 4°C

13. únor 2012 | 16.23 |
› 

Na kůži se mi lepil chlad. Do očí se mi jako hlína tlačila tma, hustá a těžká, až jsem musel zamrkat, abych ji setřásl z panenek. Udělal jsem to a zahlédl před sebou matný světlejší obdélník - štěrbiny v rámu dveří. Neměl jsem jeho tvar a velikost s čím srovnat, netušil jsem, jestli je na dosah ruky nebo děsivě daleko. Z okolí se na mě valily nejrůznější pachy, prašné, organické i chemické. V uších jsem hlasitě slyšel vlastní dech, a to znamenalo, že prostor, ve kterém jsem, nebude velký. Kůlna na nářadí? Komora?

Sakra, že ale byla zima. Ne taková, abych se proměnil, to zatím ne. Ale brzy na to dojde. Ležel jsem na zemi - proč vlastně? Vyhrabal jsem se na nohy a bolestí jsem se kousl do rtu, vší silou, abych nevyjekl nahlas. Měl jsem něco s kotníkem. Zkusil jsem našlápnout znovu, opatrně, křehký kolouch na nových kopýtkách, a noha se pode mnou podlomila. Zřítil jsem se do strany a zoufale se přitom snažil nahmát­nout nějakou oporu. Dlaně mi přejely po šiku jakýchsi zašpičatělých mučících nástrojů pověšených na zdi. Neměl jsem tušení, co by to mohlo být, ale byly chladné, kovové, špinavé.

Chvíli jsem zůstal na všech čtyřech, poslouchal vlastní dech, vní­mal krev stékající po dlaních a říkal si, jestli to nemám vzdát. Měl jsem pocit, jako bych se vzpouzel už celé týdny.

Nakonec jsem se znovu vzchopil a belhal se ke dveřím, ruce na­přažené před sebou, abych chránil své neobrněné tělo před dalším překvapením. Škvírou ve dveřích protahoval dovnitř ledový vzduch, vléval se mi do těla jako voda. Sáhl jsem po klice, ale všude bylo jen nahrubo opracované dřevo. Do prstu se mi zaryla tříska, a já zaklel, úplně potichoučku. Pak jsem se do dveří opřel ramenem a zabral. Ote­vřete se, otevřete se, zapřísahal jsem je v duchu. Jestli je na světě nějaká spravedlnost, musíte se otevřít.

Nestalo se nic.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář