Kapitola 50 – Grace 4°C

13. únor 2012 | 16.23 |
› 

Zvedla jsem batůžek. "Tak jsme tady."

Z nějakého důvodu působilo dost nepatřičně, že Beckův dům vypadá navlas stejně, jako když mě sem přivezl Sam, aby mě provedl zlatým le­sem. Teď byly okolnosti nesrovnatelně dramatičtější, ale dům byl ten­týž, jen s tím rozdílem, že na příjezdové cestě stál Beckův ohromný SUV.

Jack už brzdil na krajnici. Vytáhl klíčky ze zapalování a podezíravě se na mě podíval. "Vystoupíš po mně." Poslechla jsem ho a počkala, až obejde vůz a otevře mi. Jakmile jsem sklouzla ze sedadla, pevně mě chytil za paži. Ramena měl až moc nahrbená a pusu pootevře­nou, jako by ho spodní čelist neposlouchala, ale nejspíš si toho ne­všiml. Asi jsem se měla začít bát, aby se neproměnil a nezaútočil na mě, jenže mně v hlavě tepala jediná myšlenka:Teď se promění, a my se nedozvíme, kde je Sam.

Modlila jsem se, aby byl někde v teple, někde, kde na něj nemůže chlad.

"Pospěš si," táhla jsem Jacka za sebou ke dveřím. Skoro jsem bě­žela. "Nemáme čas."

Jack vzal za kliku. Bylo otevřeno, jak Beck slíbil. Postrčil mě do­vnitř jako první a zabouchl za námi. Ucítila jsem vůni rozmarýnu, jak někdo vařil, a vzpomněla jsem si na Samovu historku o grilování - a vzápětí se mi za zády ozval výkřik a po něm zavrčení.

Oba ty zvuky vydal Jack. Tohle nebyl mlčenlivý zápas s proměnou, jaký jsem zažila u Sama. Jack se bránil divoce, vztekle a hlasitě. Rty se mu rozšklebily a pak se tvář protáhla do tlamy a kůže v jediném oka­mžiku změnila odstín.

Napřáhl se po mně, jako by mě chtěl uhodit, ale během pohybu se mu ruce ohnuly do tlap s tvrdými tmavými drápy. Před každým krokem proměny se mu kůže vyboulila a podivně zamihotala jako placenta halící jakési děsivé dravé dítě.

Pohled mi uvízl na košili, která vlkovi visela kolem pasu. Nedo­kázala jsem od ní odtrhnout oči. Tahle jediná maličkost nabízela ra­cionálnímu myšlení důkaz, že tohle zvíře doopravdy bylo ještě před chvílí Jackem.

I v téhle podobě byl stejně zlostný jako předtím v autě, ale teď svůj vztek neuměl nasměrovat, neměl nad ním žádnou moc. Vycenil zuby, jako by chtěl zavrčet, žádný zvuk z něj však nevyšel.

"Ustup!"

Do předsíně vrazil nějaký muž, na svou výšku překvapivě mrštný, a vrhl se přímo na Jacka. Ten se zaskočeně přikrčil a muž na něm při­stál plnou vahou.

"Lehni!" zavrčel muž a já sebou trhla leknutím, než jsem si uvě­domila, že mluví k vlkovi. "Lehni a zůstaň. Tohle je můj dům. Tady neznamenáš nic!" Dlaní svíral Jackovi tlamu a křičel mu přímo do tváře. Jack slabě hvízdal mezi zaťatými čelistmi a Beck mu silou tlačil hlavu k zemi. Pak po mně Beck šlehl očima, a ačkoli jedinou rukou tiskl k zemi mohutného vlka, oslovil mě naprosto klidným, vyrovna­ným hlasem. "Grace? Mohla bys mi pomoct?"

Stála jsem nad nimi a bez hnutí přihlížela. "Ano."

"Chyť okraj toho koberce, co na něm leží. Odtáhneme ho do kou­pelny. Koupelna je..."

"Já vím kde."

"Výborně. Tak do toho. Pokusím se ti pomoct, ale nemůžu se z něj zvednout."

Společnými silami jsme odvlekli Jacka do koupelny, kde jsem před časem přinutila Sama vlézt do vany. Beck, ještě pořád napůl na koberci, postrčil Jacka dovnitř a já za ním kopla zbytek koberce.

Pak Beck uskočil, zabouchl dveře a zamkl je. Klika byla zasazená obráceně, se zámkem zvenčí, a mně blesklo hlavou, kolikrát už se tu asi něco podobného odehrálo.

Beck ztěžka vydechl, což byla podle mého názoru velmi rezervo­vaná reakce, a podíval se na mě. "Jsi v pořádku? Nekousl tě?"

Nešťastně jsem zavrtěla hlavou. "O to teď stejně nejde. Jak najdeme Sama?"

Beck mi hlavou naznačil, ať jdu za ním do rozmarýnou provoněné kuchyně. U kuchyňského pultu seděl někdo další a já si ho ostražitě změřila. Kdyby po mně později někdo chtěl, abych ho popsala, ne­zmohla bych se na víc než "tmavý". Byl prostě tmavý, nehybný a mlčenlivý a vycházel z něj vlčí pach. Na jeho rukou jsem si všimla čerst­vých jizev, takže to musel být Paul. Neřekl nic a Beck neřekl nic jemu, jen se naklonil přes pult pro mobil.

Vyťukal číslo a přepnul telefon na hlasitý odposlech. Pak se podíval na mě. "Jak moc se na mě zlobí? Mobil si, doufám, nechal."

"To nejspíš ano. Ale já neznám číslo."

Beck napjatě hleděl na telefon a oba jsme naslouchali slabému, vzdá­lenému vyzvánění. Prosím, zvedni to. Srdce jsem měla až v krku. Opřela jsem se o kuchyňský ostrůvek a prohlížela si Becka: hranatá ramena, hranatá čelist, hranatá linie obočí. Celým svým vzezřením vyzařoval jistotu, poctivost a spolehlivost. Chtěla jsem mu důvěřovat. Chtěla jsem věřit, že všechno dopadne dobře, protože Beck nepanikaří.

"Same?" Beck se naklonil nad telefon.

Hlas zněl strašlivě trhaně. "Gr-? ...to ty?"

"Tady Beck. Kde jsi?"

"U -ka. Grace... Jack -zpečný." Jediné, co k nám zaznívalo napro­sto zřetelně, byla jeho úzkost. Toužila jsem být s ním, ať byl kdekoli.

"Grace je tady," řekl Beck. "Všechno je pod kontrolou. Kde jsi ty? Jsi v bezpečí?"

"Zima."

Tohle jediné slovo k nám dolehlo děsivě zřetelně. Odstrčila jsem se rukama od pultu. Nevydržela jsem stát na místě.

Beck mluvil pořád naprosto klidně. "Špatně tě slyšíme. Zkus to ještě jednou. Řekni mi, kde jsi, jak nejzřetelněji můžeš."

"Řekni Grace... zavolá I-bel... někde v -ůlně. Sly- ji."

Vrátila jsem se k pultu a naklonila se nad telefon. "Mám zavolat Isa­bel? Jsi v nějaké kůlně na jejich pozemku? Isabel tam je?"

,,-no." Sam mluvil velice naléhavě. "Grace?"

"Copak?"

,,-luju tě."

"To neříkej," okřikla jsem ho. "Dostaneme tě odtamtud."

"Rych-"

Zavěsil.

Beck po mně šlehl očima a v jeho pohledu jsem zahlédla všechnu úzkost, kterou nedával tónem najevo. "Kdo je Isabel?"

"Jackova sestra." Než jsem sundala ze zad batůžek a vytáhla z po­stranní kapsy mobil, trvalo to celou věčnost. "Sam musí být zavřený někde na jejich pozemku. V nějaké kůlně nebo co. Jestli se Isabel do­volám, možná ho najde. A jestli ne, jedu tam."

Paul vyhlédl z okna na umírající slunce a já dobře věděla, na co myslí. Ochlazovalo se tak rychle, že bych ke Culpeperovým nejspíš vůbec nestačila dojet. Ale to nemělo smysl řešit. Podle předchozího hovoru jsem našla Isabelino číslo a zmáčkla vytáčení.

Telefon dvakrát zazvonil. "Ano?"

"Isabel, tady Grace."

"Nejsem blbá, vidím tvoje číslo."

Nejradši bych se protáhla telefonem a zaškrtila ji. "Isabel, Jack za­vřel Sama někde poblíž vašeho domu. Ne, nevím proč," zarazila jsem ji hned na začátku otázky. "Ale jestli se ochladí ještě víc, Sam se pro­mění. Nemůže ven a já nevím, kde přesně je. Prosím tě, řekni mi, že jsi doma."

"Jo, zrovna jsem dorazila. Jsem v domě. Nevím, že by se něco dělo."

"Máte nějakou kůlnu nebo něco podobného?"

"Máme šest přístavků," odsekla Isabel podrážděně.

"Musí být v některém z nich. Volal odněkud zevnitř kůlny. Asi tak za dvě vteřiny se slunce schová ze stromy a bude hrozná zima."

"Chápu," uťala mě Isabel a ozvalo se šustění. "Oblíkám si bundu. Jdu ven. Slyšíš mě? Už jsem venku. Mrznu kvůli tobě jako drozd. Jdu přes dvůr. Jdu přes trávníček, kam chodil čurat můj pes, než ho můj povedený bratříček sežral."

Paul se pousmál.

"Můžeš si pospíšit?" naléhala jsem.

"Běžím k první kůlně. Volám jeho jméno. Same! Same! Jsi tam? Nic neslyším. Jestli se v tom přístěnku proměnil ve vlka a teď vyrazí ven a roztrhá mě na kusy, moje rodina tě bude žalovat."

Zaslechla jsem vzdálené zaskřípání. "Kruci. Dveře se zasekly." Další zaskřípání. "Same? Vlčku? Jsi tam? V kůlně na sekačku nikdo. A kde je vlastně Jack, jestli má tohle na svědomí?"

"Tady. Je v pohodě. Slyšíš něco?"

"V pohodě asi těžko. Ten kluk je totální magor, Grace. Vážně. A ne, kdybych něco slyšela, řekla bych ti to. Jdu k dalšímu přístavku."

Paul se dotkl hřbetem ruky okenní tabulky a ucukl. Měl pravdu. Ochlazovalo se čím dál víc.

"Zavolej Samovi ještě jednou," prosila jsem Becka. "Řekni mu, ať křičí, aby ho slyšela."

Beck zvedl telefon, zmáčkl tlačítko a přiložil si ho k uchu.

Isabel zněla trochu udýchaně. "Jsem u druhého. Same? Jsi tam? Hola?" Se skoro neslyšitelným zaskřípáním se otevřely dveře. "Není tu, leda by se proměnil v kolo."

"Kolik jich ještě máte?" Litovala jsem, že nejsem u Culpeperových namísto Isabel já. Určitě bych byla rychlejší. A křičela bych na celé kolo, abych ho našla.

"Vždyť jsem ti říkala, ještě čtyři. Blízko jsou jenom dva. Ty další jsou v polích za domem. Jsou to spíš stodoly."

"Určitě bude v jednom z těch bližších. Říkal, že je to kůlna." Podí­vala jsem se na Becka, který ještě pořád stál s mobilem u ucha. Vrátil mi pohled a zavrtěl hlavou. Nikdo neodpovídal. Same, proč to nezvedáš?

"Jsem u zahradní kůlny. Same! Same, tady Isabel, jestli je z tebe vlk, ne abys mě roztrhal." Slyšela jsem v telefonu její dech. "Tyhle dveře se taky zasekly. Kopu do nich svou drahou botou a pěkně mě to štve."

Beck praštil telefonem o pult a odvrátil se od Paula i ode mě. Zvedl ruce za hlavu a propletl si prsty. Byl to tak typicky Samův pohyb, že mi div nepuklo srdce.

"Už jsem je otevřela. To je smrad. Všude je naděláno. Nic tu není... jejda!" Zarazila se a její dech ještě ztěžkl.

"Co je? Co je prosím tě?"

"Počkej chvíli... buď zticha. Sundávám si bundu. Je tady. Same. Same, podívej se na mě. Same, povídám, ať se na mě podíváš. Jen si to zkus, ty prevíte. Opovaž se proměnit se teď ve vlka. To jí přece ne­můžeš udělat."

Pomalu jsem se svezla podél pultu na zem, telefon pořád u ucha. Paul mě sledoval pořád s tím samým výrazem: nehybným, tichým, temným, vlčím.

Slyšela jsem pleskání a tiché nadávky a pak v mikrofonu zahučel vítr. "Jdu s ním domů. Díky bohu, že naši nejsou dneska doma. Za mi­nutku ti zavolám, teď potřebuju obě ruce."

Telefon oněměl. Zvedla jsem oči k Paulovi. Pořád se na mě díval. Napadlo mě, že bych mu měla něco říct, ale měla jsem pocit, že už všechno ví.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře