Kapitola 52 – Grace 1°C

13. únor 2012 | 16.25 |
› 

Vždycky mě vyvádělo z míry řídit za oblačné noci. Připadalo mi, jako by nízký příkrov mraků halil nejen měsíční světlo, ale zbavoval účinnosti reflektory, vysával z nich světlo hned ve chvíli, kdy prořízlo vzduch. Teď jsem si se Samem vedle sebe připadala, jako bych jela čer­ným tunelem, který se čím dál víc zužuje. Do předního skla bušil déšť se sněhem a já svírala volant oběma rukama, abych na kluzké silnici udržela kola rovně.

Topení sálalo naplno a já se snažila přesvědčit samu sebe, že Sam vypadá o něco lépe. Isabel mu nalila kávu do cestovního hrnku a já ho nutila cestou upíjet, i když se mu ještě pořád zvedal žaludek. Zdálo se, že to pomáhá rozhodně víc než zdroje tepla zvenčí. Brala jsem to jako podepření naší nové teorie o vnitřním zahřátí.

"Myslím na ten tvůj nápad s teplem," ozval se Sam, jako by mi četl myšlenky. "Zní to logicky. Ale člověk by si musel sehnat něco na vy­volání té horečky, třeba meningitidu, jak říkala Isabel, a to nejspíš ne­bude nic příjemného."

"Myslíš kromě té horečky?"

"Ano. Kromě té. Nepříjemné a nebezpečné. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že v tomhle případě se nedají provést testy na zvířatech, jestli to funguje." Sam se na mě letmo podíval, jestli jsem ten vtip pochopila.

"To není moc k smíchu."

"Lepší než nic."

"To je fakt.

"

Sam natáhl ruku a dotkl se mé tváře. "Ale já bych to klidně zkusil. Kvůli tobě. Abych s tebou mohl zůstat."

Řekl to tak prostě, tak přirozeně, že mi chvíli trvalo, než mi došel plný význam toho, co prohlásil. Chtěla jsem na to něco odpovědět, ale najednou jako by mi chyběl dech.

"Já už to takhle dál nechci, Grace. Už mi nestačí dívat se na tebe z lesa, když jsem s tebou byl doopravdy. Už mi nestačí jen tě vidět. Radši podstoupím jakékoli riziko..."

"Můžeš umřít."

"Ano, radši umřu, než abych to všechno ztratil bez boje. Nezvládl bych to. Chci to zkusit, Grace. Jen si říkám, že aby to mohlo fungo­vat, musím být člověkem. Těžko můžeš zabít vlka v sobě, když jsi vlk."

Celá jsem se třásla. Ne zimou, ale protože to znělo jako možnost. Strašlivá, smrtící, hrůzostrašná... možnost. A já si to přála. Chtěla jsem, abych se už nikdy nemusela rozloučit s dotykem jeho prstů na tváři a smutným tónem jeho hlasu. Správně bych měla říct Ne, nestojí to za to, ale to by byla lež tak epických rozměrů, že jsem ji nedokázala vyslovit.

"Jestli mě chceš, Grace," vyhrkl Sam náhle.

"Cože?" zeptala jsem se a teprve pak mi došlo, co řekl. Nešlo mi do hlavy, proč se na to musí ptát. Copak to na mně není dost jasně vidět? Až po chvíli jsem si uvědomila, já husa nedovtipná, že to chtěl slyšet. On mluvil o svých pocitech od samého začátku, kdežto já byla... stoická. Asi jsem mu to opravdu ještě nikdy neřekla. "Samozřejmě že chci, Same. Miluju tě, dobře to víš. Miluju tě už celé roky. To přece musíš vědět."

Sam kolem sebe přitáhl paže těsněji. "Vím. Ale chtěl jsem slyšet, jak to říkáš." Sáhl po mojí ruce dřív, než si všiml, že ji potřebuju k ří­zení, a tak si jen omotal pramínek mých vlasů kolem prstů a jejich konečky se mi opřel o krk. Představovala jsem si, jak se náš tep upra­vuje tímhle nepatrným dotekem do stejného rytmu. Tohle všechno bych mohla mít napořád.

Sam se unaveně opřel zpátky do sedadla, tvář si položil na ra­meno, pozoroval mě a hrál si přitom s mými vlasy. Začal si broukat písničku a po pár taktech ji zazpíval doopravdy. Tiše, napůl zpěv, napůl recitace, nekonečně něžně. Nezachytila jsem všechna slova, ale byla to písnička o jeho letní dívce. O mně. Možná jeho napořád. Žluté oči měl při zpěvu napůl zavřené a já si v tomhle zlatém oka­mžiku, podobném osamělé bublině letního nektaru uprostřed le­dových plání, najednou uměla představit, jak se můj život rozpíná do budoucnosti.

Džíp sebou prudce smýkl a o zlomek vteřiny později jsem uviděla jelena navaleného na kapotu. Po předním skle se rozběhla klikatá prasklina a vzápětí se rozletěla do tisíce drobných pavučinek. Dupla jsem na brzdu, ale nic se nestalo. Ani sebemenší odezva.

Zatoč, řekl Sam, nebo se mi to možná jen zdálo, ale když jsem oto­čila volantem, klouzal džíp pořád rovně dál a dál. Někde z podvě­domí mi vyskočila tátova rada: Toč volantem po smyku. Zkusila jsem to, ale už bylo pozdě.

Něco prasklo, jako když se zlomí kost, a na autě byl najednou mrtvý jelen, a taky byl vevnitř a všude kolem sklo, do kapoty se zarazila vě­tev, na kloubech prstů se mi pod sprškou střepů objevila krev a já se­děla a třásla se, Sam se na mě díval pohledem, který říkal To snad ne, a vtom jsem si uvědomila, že motor neběží a zubatou dírou v před­ním skle se dovnitř dere mrazivý vzduch.

Dívala jsem se na Sama a ztratila tím cenné okamžiky. Pak jsem zkusila znovu nastartovat, ale motor ani neškytl. "Zavoláme pohoto­vostní linku," navrhla jsem. "Přijedou pro nás."

Sam stáhl rty do smutné tenké linky a kývl, jako by věřil, že to může vyjít. Vyťukala jsem číslo a nahlásila nehodu. Mluvila jsem rychle a snažila se co nejpřesněji odhadnout, kde jsme, a pak jsem si stáhla kabát, opatrně, abych neumazala rukávy od krve z prstů, a přehodila ho přes Sama. Seděl docela tiše, ani se nehnul, i když jsem ho zaba­lila do deky ze zadního sedadla a přitiskla se těsně k němu, abych se s ním rozdělila o tělesné teplo.

"Zavolej prosím tě Beckovi," požádal mě a já udělala, co si přál. Za­pnula jsem hlasitý odposlech a opřela mobil o palubní desku.

"Grace?" ozval se Beck.

"Becku," řekl Sam. "To jsem já."

Chvíli bylo ticho a pak Beck znovu promluvil. "Same, já..." "Nemáme čas," přerušil ho Sam. "Srazili jsme jelena. Nabou­rali jsme."

"Probůh! Kde jste? Funguje motor?"

"Moc daleko. Volali jsme pohotovost. Nefunguje vůbec nic." Sam chvíli počkal, až Beckovi dojde, co to znamená. "Becku, mrzí mě, že jsem se nestavil. Chtěl bych ti říct..."

"Nejdřív poslouchej ty mě, Same. Ta děcka, to bys měl vědět, ta jsem si najal. Věděli, do čeho jdou. Věděli to od samého začátku. Neudělal jsem to proti jejich vůli. Ne jako s tebou. Hrozně mě to mrzí, Same. Nikdy jsem toho nepřestal litovat."

Nic z toho mi nedávalo smysl, ale Sam očividně věděl, o čem Beck mluví. Oči se mu leskly a co chvíli pomrkával. "Já toho nelituju. Mám tě rád, Becku."

"Já tebe taky, Same. Jsi z nás všech nejlepší, na tom se nikdy nic nezmění."

Sam se zachvěl, první známka, že se mu chlad dostává pod kůži. "Už musím končit," řekl. "Není čas."

"Na shledanou, Same."

"Sbohem, Becku."

Sam na mě pokývl a já ukončila hovor.

Chvilku seděl bez hnutí a jen pomrkával. Pak ze sebe setřásl všechny deky a kabát, aby měl volné ruce, a vší silou mě přitiskl k sobě. Cítila jsem, jak se chvěje, jak se chvěje a boří mi tvář do vlasů.

"Same, zůstaň se mnou," řekla jsem bezmocně.

Vzal mou tvář do dlaní a podíval se mi do očí. Ty jeho byly žluté, smutné, vlčí, moje. "Ty zůstanou stejné, pamatuj na to, až se na mě podíváš. Vzpomeň si, že jsem to já. Prosím."

Same, zůstaň se mnou.

Sam mě pustil a rozpřáhl ruce. Jednou se chytil palubní desky, druhou opěradla sedadla a sklonil hlavu. Dívala jsem se, jak mu ra­meny probíhá křeč a jak se třese, sledovala jsem tu mlčenlivou trý­zeň proměny až k onomu jedinému tichému výkřiku ve chvíli, kdy ztratil sám sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře