Kapitola 63 – Grace -5°C

13. únor 2012 | 16.30 |
› 

Vzkaz pro Oliviiny rodiče jsem nechala na jejich autě a ji samot­nou jsem pak občas vídala mezi stromy. Pohybovala se lesem zlehka a plavně, na první pohled k poznání podle jasně zelených očí. Nikdy nebyla sama, ostatní vlci ji provázeli, učili a chránili před nebezpe­čím pustého zimního lesa.

Ráda bych se jí zeptala, jestli ho viděla.

A myslím, že mi chtěla říct "Ne".

Pár dnů před vánočními prázdninami a mým plánovaným výletem s Rachel mi zavolala Isabel. Nevěděla jsem, proč volá, místo aby pro­stě přišla k mému novému autu. Viděla jsem ji sedět v jejím SUV na druhé straně parkoviště.

"Jak se vede?" zeptala se.

"Jde to," odpověděla jsem.

"Lhářko." Při řeči se na mě nedívala. "Víš, že je mrtvý."

Po telefonu se to přiznávalo snáz než tváří v tvář. "Vím."

Naproti přes parkoviště Isabel zaklapla mobil.

Slyšela jsem, jak startuje SUV, a vzápětí zastavila vedle mě. Slyšela jsem cvaknutí, jak odemkla dveře na straně spolujezdce, a pak se s tichým zapředením svezlo dolů okénko. "Nasedej. Vyrazíme někam."

Jely jsme do centra, koupily kávu a pak jsme zastavily u knih­kupectví, protože před ním bylo volné místo na zaparkování. Než vystoupila, zůstala Isabel dlouho sedět v autě a dívala se na průčelí obchodu. Potom jsme postávaly na zledovatělém chodníku a dí­valy se do výlohy. Byla vánočně vyzdobená, samí sobi, perníčky a Život je krásný.

"Jack měl hrozně rád Vánoce," poznamenala Isabel. "Podle mě jsou to úplně dementní svátky. Rozhodně už je nehodlám slavit." Ukázala na obchod. "Zaskočíme dovnitř? Nebyla jsem tam už celé týdny."

"Já tu nebyla od..." zarazila jsem se. Nechtělo se mi to říkat nahlas. Ráda bych zašla dovnitř, ale neměla jsem chuť o tom mluvit.

Isabel mi otevřela dveře. "Já vím."

Uprostřed šedé, ponuré zimy působil obchod docela jinak. Břid­licově modré police nabraly jiný odstín a dopadalo sem průzračné, čistě bílé světlo. Odněkud shora hrála klasická hudba, ale skutečnou melodii tu udávalo hučící topení. Podívala jsem se na mladíka za pul­tem. Skláněl se nad knihou, vytáhlý a tmavovlasý, a mně se na oka­mžik usadil v krku žmolek, který se nedal spolknout.

Isabel mě popadla za ruku, až to zabolelo. "Pojď, najdeme nějakou příručku na ztloustnutí."

Zamířily jsme do oddělení kuchařek a posadily se na zem. Kobe­rec byl studený. Isabel řádila mezi knihami, vytahovala je na hro­madu vedle sebe a pak je vracela, kam ji napadlo. Brzy jsem se ztratila v úhledných titulech na hřbetech a jen jsem bezmyšlenkovitě vyndá­vala knihy z polic a vyrovnávala je do sloupků.

"Chtěla bych zjistit, jak se dá ztloustnout," řekla Isabel a podala mi knížku o cukroví. "Co bys řekla téhle?"

Zalistovala jsem stránkami. "Všechno je tu v gramech a dekagramech a nepřevádějí to na hrnky. Potřebovala bys digitální váhu."

"Tak to ne." Isabel knížku nazdařbůh zastrčila do police. "Co tahle?"

Další se týkala dortů. Vrstvy hladké čokolády plné malin, žluté piš­koty potřené nadýchaným krémem, hutné tvarohové koláče pokapané jahodovým sirupem.

"Těžko si vezmeš do školy kus dortu," namítla jsem a podala jí rady na pečení sušenek a sladkých tyčinek. "Zkus tuhle."

"To je přesně ono," prohlásila Isabel nespokojeně a odložila knížku na jednu z hromádek. "Ty snad vůbec neumíš nakupovat. Nemůžeš přece hned najít, co potřebuješ. To ti nezabere dost času. Budu tě mu­set naučit, jak správně prohlížet zboží. Evidentně ti to nejde."

Isabel mě učila vybírat zboží v oddělení kuchařek tak dlouho, až jsem začala ztrácet trpělivost, a tak jsem ji nechala, kde byla, a vydala se po obchodě sama. Neměla jsem to v úmyslu, ale zanedlouho jsem stoupala po vínovém koberci do patra.

Pod oblohou obtíženou sněhovými mraky působila místnost tmavší a ještě menší, než když jsem tu byla minule, ale pohovka byla stále na místě, stejně jako do pasu vysoké police, kterými se Sam probíral. Ještě pořád jsem před sebou živě viděla křivku jeho zad, když přikr­čený u země hledal tu pravou knížku.

Neměla jsem to radši dělat, ale posadila jsem se na pohovku a po­hodlně se opřela. Zavřela jsem oči a představovala si, že Sam leží vedle mě, že mě pevně svírá v bezpečí své náruče a já co nevidět ucítím ve vlasech a na uchu jeho dech.

Když jsem si dala záležet, skoro jsem ho cítila. Těch míst, kde se ještě pořád držela jeho vůně, nebylo mnoho, ale dokázala jsem je vždycky odhalit - nebo jsem si to možná přála tak silně, že jsem vní­mala i to, co nebylo.

Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy v cukrárně pobízel, ať důkladně čichám. Ať se poddám tomu, čím jsem. Stejným způsobem jsem se teď soustředila na vůně v knihkupectví: oříškový nádech kůže, jemně parfémovaný čistič koberců, nasládlý černý inkoust a lehce benzi­nový pach tiskařských barev, šampon ve vlasech mladého proda­vače, Isabelina voňavka, vůně vzpomínky na Samův polibek na té­hle pohovce.

Nechtěla jsem, aby mě Isabel našla se slzami na tváři, a ona zas ne­chtěla, abych viděla ty její. Měly jsme teď leccos společného, ale na pláč řeč nikdy nepřišla. Utřela jsem si rukávem obličej a narovnala se.

Přešla jsem k polici, ze které tehdy Sam vytáhl svou oblíbenou knihu, a prohlížela jsem tituly, dokud jsem ji nenašla. Vyndala jsem ji z police. Básněod Rainera Marii Rilkeho. Zvedla jsem ji k nosu, jestli je to přesně ten samý svazek. Voněla Samem.

Koupila jsem si ji. Isabel si koupila tu knížku o pečení sušenek a spo­lečně jsme zajely k ní a napekly šest tuctů makronek. Pečlivě jsme se přitom vyhýbaly zmínce o Samovi nebo Olivii. Později mě Isabel od­vezla domů a já se zavřela v tátově pracovně a četla.

Znej všechno loučení, než jeho tíže tě zpříma

stihne jak zima, jež jde mimo nás.

Neb ze všech zim jest jedna tak bez konce zima,

 Že přezimovavši, tvé srdce už vytrvá po všechen čas.

Začínala jsem poezii přicházet na chuť.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře