Moje-kniha | Kapitola 64 – Grace -9°C

Bez mého vlka to nebyly žádné Vánoce. V tuhle roční dobu býval vždycky se mnou, tichá, nenápadná silueta na okraji lesa. Kolikrát jsem postávala u kuchyňského okna, ruce mi voněly zázvorem, muškátovým oříškem, borovým jehličím a spoustou dalších vánočních vůní, a cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Zadívala jsem se pokaždé k lesu a uviděla tam Sama. Stál a vytrvale, bez mrknutí na mě upíral svoje zlaté oči. Letos ne.

Postávala jsem u kuchyňského okna a ruce mi nevoněly ničím. Ne­mělo smysl péct vánoční cukroví nebo zdobit stromek, když za čtyřia­dvacet hodin s Rachel odjíždím na čtrnáct dní pryč. Měly jsme namí­řeno na bílé pláže Floridy, daleko od Mercy Falls. Daleko od Hraničního lesa a především daleko od prázdného dvora. Pomalu jsem umyla ces­tovní hrnek a po tisící tuhle zimu zvedla pohled k lesu.

Nebylo tam nic než šedé stromy, zřetelné obrysy zasněžených větví na zamračené obloze. Jediný záblesk barvy představoval sameček kar­dinála, který přeletoval ke krmítku. Zaklepal zobáčkem do prázdného dřevěného dna a vyrazil zase pryč, červená tečka na bílé obloze.

Nechtělo se mi vycházet do neprošlapaného sněhu na dvoře, na tu bí­lou plochu bez otisků tlap, ale nechtěla jsem, aby krmítko zůstalo prázdné, zatímco tady nebudu. Vylovila jsem zpod dřezu pytlík ptačího zobu, na­táhla si kabát, čepici a rukavice, došla k zadním dveřím a otevřela je.

Vůně zimního lesa mě uhodila do nosu a palčivě mi připomněla všechny Vánoce, na kterých mi kdy záleželo.

Věděla jsem, že jsem sama, ale stejně mě zamrazilo.