8.kapitola

14. prosinec 2011 | 00.22 |

 "Co to? Uf, to seš ty!" Bonnie sebou vyděšeně škubla, když ucítila dotek na rameni. "Vyděsil jsi mě k smrti. Vůbec jsem tě neslyšela přicházet."

Budu si muset dávat větší pozor, uvědomil si Stefan. Za těch pár dnů, co nechodil do školy, si odvykl pohybovat se jako lidé a vrátily se mu návyky bezhlučného a dokonale kontrolovaného pohybu šelmy. "Omlouvám se," řekl a vydali se spolu chodbou.
"V pohodě," pokusila se Bonnie o statečnou nonšalanci. Ale zrazoval ji rozšířený a poněkud strnulý pohled v očích. "Co tu vlastně dneska děláš? Šly jsme dneska ráno s Meredith kolem penzionu zkontrolovat paní Flowersovou, ale nikdo nám neotevřel. A neviděla jsem tě na biologii."
"Vrátil jsem se až odpoledne a budu zase chodit do školy. Alespoň tak dlouho, dokud nenajdeme to, co hledáme."
"Chceš říct, žes přišel špehovat Alarika," brblala Bonnie. "Včera jsem říkala Eleně, ať ho přenechá mně. Do háje..." dodala, když zjistila, že několik studentů, se kterými se zrovna míjeli, na ni zůstalo zírat. Obrátila pohled ke Stefanovi a ve společné shodě zamířili do nejbližší boční chodby a vydali se k prázdnému schodišti. Bonnie se opřela o zeď a úlevně vydechla.
"Musím si dávat pozor, abych neříkala její jméno," zavzdychala pateticky. "Ale když ono je to tak těžké. Máma se mě dneska ráno ptala, jak se cítím, a málem jsem jí odpověděla, že skvěle, protože jsem předchozí večer viděla Elenu. Vůbec nechápu, jak jste vy dva dokázali tak dlouho držet v tajnosti – ty víš co."
Stefan navzdory svému rozpoložení pocítil, jak se mu na rty dere úsměv. Bonnie se chová jako šestitýdenní kotě, samá roztomilost a žádné zábrany. Vždycky říká přesně to, co ji zrovna napadne, i kdyby to naprosto protiřečilo tomu, co tvrdila před chvílí – ale všechno, co dělá, jde od srdce. "Právě teď stojíš v opuštěné chodbě s ty-víš-kým," připomněl jí šibalsky.
"Ach," oči se jí opět rozšířily. "Ale to bys neudělal, že ne?" řekla s úlevou. "Protože Elena by tě zabila... panebože." Vyplašeně polkla a rozhodla se raději změnit téma: "Tak jak to šlo včera večer?"
Stefan se zachmuřil. "Nijak dobře. Ale ne – Elena je v pořádku, v bezpečí odpočívá." Než mohl pokračovat, zachytil svým jemným sluchem kroky na konci chodby. Kolem procházely tři dívky a jedna z nich se odpojila od skupinky, když zahlédla Stefana s Bonnií. Sue Carsonová byla bledá a měla kruhy kolem očí, ale usmívala se na ně.
Bonnie překypovala účastí. "Sue, jak ti je? A jak je Dougovi?"
"Já jsem v pořádku. A vypadá to, že i Doug bude. Stefane, chtěla jsem s tebou mluvit," dodala spěšně. "Vím, že ti táta včera děkoval za to, že jsi Dougovi pomohl, ale já bych ti chtěla poděkovat taky. Chci říct... vím, že lidi z města se k tobě v poslední době chovali dost příšerně.

.. a prostě mě překvapilo, že ti na nás vůbec záleželo tolik, abys šel pomáhat. Ale jsem za to vděčná. Máma říká, žes Dougovi zachránil život. A tak jsem ti prostě chtěla říct, že ti děkuju... a že je mi to všecko líto."

Ke konci už se jí chvěl hlas. Bonnie popotáhla a zašátrala v batohu po kapesníčku a na okamžik to vypadalo, že Stefan uvázne na schodišti obklopen dvěma vzlykajícími děvčaty. Vyděšeně pátral po nějakém rozptýlení.
"To je v pořádku," odpověděl. "A jak je dneska Chelsea?"
"Je zavřená. Psi jsou teďka v karanténě – všichni, které dokázali pochytat." Osušila si oči a narovnala se. Stefan si oddechl, když viděl, že nebezpečí je zažehnáno. Rozhostilo se rozpačité ticho.
"No," oslovila nakonec Bonnie Sue, "už jsi slyšela, jak školní rada rozhodla o vánočním plese?"
"Slyšela jsem, že dneska ráno měli poradu a nakonec se rozhodli, že nám ho dovolí. Ale někdo myslím mluvil o policejní ochraně. Jejda, už zvoní. Měli bychom radši vyrazit na historii nebo nám Alaric napíše poznámky."
"Hned přijdeme," odpověděl Stefan a dodal nenápadně: "A kdy teda bude ten vánoční ples?"
"Třináctého – v pátek," oznámila Sue a pak se zděsila: "Proboha, pátek třináctého. To mi nedošlo. Ale to mi připomíná, že tu je ještě jedna věc, kterou jsem vám chtěla říct. Dneska ráno jsem stáhla svoji kandidaturu na Sněhovou královnu. Já... prostě mi to přišlo správné, to je všecko." A spěchala pryč, skoro utíkala.
Stefanovi se v hlavě otáčela kolečka na plné obrátky. "Bonnie, co přesně se děje na vánočním plese?"
"No, je to vánoční ples, kde volíme Sněhovou královnu. Ale po tom, co se stalo na Den zakladatelů, začali přemýšlet, že ho zruší. A včera s těma psama... Ale nakonec to přece jenom vypadá, že se konat bude."
"V pátek třináctého," dodal Stefan ponuře.
"Jo." Bonnie zase vypadala vyděšeně a přikrčila se. "Stefane, nedívej se takhle; děsíš mě. Co se děje? Co myslíš, že se na tom plese stane?"
"Já nevím." Ale něco se určitě stane, pomyslel si. Ve Fell's Church letos neproběhla ani jedna veřejná událost, kterou by nenavštívila cizí Síla – a tohle bude zřejmě poslední oslava v tomto roce. Ale nemělo smysl o tom teď mluvit. "Tak pojď," vyzval ji. "Opravdu jsme se hodně opozdili."
Měl pravdu. Když vešli, Alaric Saltzman už stál u tabule, stejně jako onoho prvního dne, kdy se objevil v učebně historie. Pokud ho překvapilo, že přišli pozdě nebo že vůbec přišli, podařilo se mu to hladce skrýt a věnoval jim jeden ze svých nejpřátelštějších úsměvů.
Tak to jsi ty, kdo se pokouší lovit lovce, pomyslel si Stefan, posadil se a prohlížel si muže před sebou. Ale mohl bys být i něčím víc? Možná Elenina cizí Síla?
Nic snad nemohlo být méně pravděpodobné. Prohlížel si Alarikovy pískové vlasy, o kousek delší, než se na učitele patří, jeho chlapecký úsměv, neotřesitelně dobrou náladu – to vše přispívalo k neškodnému dojmu. Ale Stefan si od počátku dával pozor na to, co by mohlo být pod tímto neškodným zevnějškem. Přesto se mu nezdálo moc pravděpodobné, že by Alaric Saltzman byl za tím útokem na Elenu nebo za incidentem se psy. Žádný převlek by nemohl být takhle dokonalý.
Elena. Stefan pod lavicí zaťal pěsti a v hrudi se mu probudila známá bolest. Nechtěl přemýšlet o ní. Jediným způsobem, jak se mu podařilo přežít posledních pět dní, bylo, že ji zaháněl na okraj své mysli a nedovolil, aby se její obraz vynořil někde blíž. Ale toto úsilí pohlcovalo většinu jeho času a energie. A tady to bylo nejhorší – ve třídě, kde ho absolutně nezajímalo, co učitel vykládá. Tady se nedalo dělat nic jiného, než přemýšlet.
Přinutil se dýchat pomalu a klidně. Je v pořádku – a to je teď nejdůležitější. Na ničem jiném nezáleží. Avšak i když si to neustále opakoval, sžírala ho žárlivost jako vyhladovělá šelma. Protože kdykoli nyní pomyslel na Elenu, musel myslet i na něj.
Na Damona, který mohl svobodně přicházet a odcházet, jak se mu zlíbilo. Který je s Elenou možná právě v této chvíli.
Ve Stefanovi se vzmáhal hněv, chladný a ostrý, a mísil se s palčivým žárem, který pociťoval v hrudi. Stále ještě nebyl přesvědčený, že to nebyl Damon, kdo ho hodil do opuštěné studně, když byl v bezvědomí a krvácel. A bral by Eleninu vizi cizí Síly daleko vážněji, kdyby si nebyl naprosto jistý, že to byl Damon, kdo ji uštval k smrti. Damon je zlý; nezná slitování ani morálku...
Ale co dělal on, co jsem neučinil i já? ptal se Stefan sám sebe unaveně už posté. Nic.
Kromě zabíjení.
Stefan zkusil zabít. Chtěl zabít Tylera. Při té vzpomínce ledový plamen hněvu vůči Damonovi uhasl. Místo toho se zahleděl na jednu lavici vzadu ve třídě.
Byla prázdná. Ačkoli Tylera propustili včera z nemocnice, do školy se ještě nevrátil. Neexistuje žádné nebezpečí, že by si vzpomněl na něco z toho příšerného odpoledne. Podvědomá sugesce, aby zapomněl, by měla vydržet, pokud se Tylerovi někdo nebude hrabat v mysli.
Najednou si uvědomil, že zírá na prázdnou Tylerovu lavici stísněným pohledem. Když odvracel pohled, všiml si, že ho kdosi pozoruje. Matt se rychle odvrátil a sklonil se nad svou učebnicí, Stefan však přesto zachytil jeho výraz.
Nemysli na to. Nemysli vůbec na nic, připomínal si Stefan a pokusil se soustředit na Alarikův výklad o válce Růží.
5. prosince; nevím, jaký je čas, asi časné odpoledne
Milý deníčku,
Damonovi se podařilo tě pro mě pískat zpátky. Stefan nechce, abych se vracela k Alarikovi na půdu. Tohle píšu Stefanovým perem. Sama už nic nemám nebo se alespoň ke svým věcem nemůžu dostat. Většinu z nich by teta Judith postrádala, kdybych si je vzala. Právě teď sedím ve stodole za pensionem. Jak už víš, nemůžu tam, kde přespávají lidé, pokud mě nepozvou dovnitř. Myslím, že na zvířata se to nevztahuje, protože pod senem spí pár krys a na krokvích sova. Momentálně se navzájem úspěšně ignorujeme.
Strašně se snažím, abych nepropadla hysterii.
Myslím, že psaní by mi mohlo pomoct. Je to něco normálního, něco známého. Až na to, že v mém životě už nic není normální.
Damon říká, že si na to zvyknu rychleji, když zkusím starý život odvrhnout a otevřít se tomu novému. Zřejmě si myslí, že nevyhnutelně skončím jako on. Říká, že jsem se narodila pro to, abych se stala lovcem, a že nemá smysl dělat věci polovičatě.
Včera večer jsem ulovila jelena. Samce, protože byl nejvíc slyšet, tloukl parohy o větve a vyzýval ostatní jeleny. Pila jsem jeho krev.
Když si prohlížím tenhle deník, vidím, že jsem něco hledala, nějaké místo, kam bych mohla patřit. Ale tohle není ono. Tenhle nový život, to není ono. Bojím se toho, co se ze mě stane, jestli sem opravdu začnu patřit.
Ach bože, já se tak bojím.
Ta sova pálená je skoro celá bílá, zvlášť, když roztáhne křídla a je vidět jejich vnitřní strana. Záda má spíš dozlatova. A trošku zlaté má i kolem tváře. Právě teď se na mě dívá, jak se snažím neplakat.
Je to vlastně legrační, že ještě stále dokážu plakat. Myslím, že o čarodějnicích se říká, že nemůžou.
Venku začalo sněžit. Choulím se do kabátu.
Elena si přitiskla knížečku blíž k tělu a přitáhla si jemný tmavý sametový plášť až k bradě. Ve stodole panovalo naprosté ticho, až na jemné oddychování zvířat, která zde spala. Venku se snášel sníh stejně bezhlučně a přikrýval svět, který upadl do ztichlé nehybnosti. Elena na něj hleděla nevidoucíma očima a sotva si uvědomovala, jak se jí slzy řinou po tvářích.
"Prosím Bonnii McCulloughovou a Caroline Forbesovou, zda by se mohly po hodině chvilku zdržet," pronesl Alaric, když zvonek ukončil poslední hodinu.
Stefan se zamračil a vráska mezi obočím se mu ještě prohloubila, když uviděl Vickii Bennettovou, jak se potlouká u otevřených dveří učebny a má vyplašený pohled. "Budu hned za dveřmi," řekl významně Bonnii, která přikývla. Ještě varovně zvedl obočí, na což zareagovala nevinným pohledem, který říkal: Já rozhodně neřeknu nic, co bych neměla.
Cestou ven Stefan mohl jen doufat, že se toho bude držet.
Když vycházel, Vickie Bennettová šla zrovna dovnitř, takže jí musel ustoupit z cesty. Čímž ovšem přímo vkročil do cesty Mattovi, který vyšel jinými dveřmi a pokoušel se projít chodbou co nejrychleji.
Stefan ho bez přemýšlení popadl za paži. "Matte, počkej."
"Nech mě bejt." Mattovi vyletěla pěst. Pohlédl na ni se zjevným překvapením, jako by si nebyl jistý, co ho tak naštvalo. Ale každým svalem v těle bojoval proti Stefanovu sevření.
"Chtěl bych s tebou mluvit. Jenom na minutku, ano?"
"Já nemám ani minutu," odsekl Matt a konečně se jeho oči, které byly o něco světleji modré než Eleniny, setkaly se Stefanovýma. Ale v jejich hloubce byla prázdnota, která Stefanovi připomínala pohled člověka, kterého zhypnotizovali nebo který je pod vlivem nějaké Síly.
Až na to, že nejde o Síly, ale o Mattovu vlastní mysl, uvědomil si najednou. Takhle se chová lidský mozek, když se setká s něčím, s čím se neumí vyrovnat. Matt zavřel krám, prostě vypnul.
Stefan na zkoušku řekl: "Poslyš, ohledně toho, co se stalo v sobotu večer..."
"Já vůbec netuším, o čem to mluvíš. Podívej, říkám ti, že musím jít, sakra." Popření se v jeho očích tyčilo jako pevnost. Ale Stefan se o to musel pokusit znova.
"Nevyčítám ti, že seš naštvanej. Kdybych byl na tvém místě, taky bych zuřil. A taky vím, jaké to je, když si přeješ na nic nemyslet, když máš pocit, že by ses z přemýšlení o některých věcech musel zbláznit." Matt vrtěl hlavou a Stefan se rozhlédl po chodbě. Byla už skoro prázdná a zoufalství ho přimělo riskovat. Snížil hlas: "Ale možná bys alespoň rád věděl, že Elena se vzbudila a je moc..."
"Elena je mrtvá!" vykřikl Matt a upoutal tak pozornost všech, kdo ještě na chodbě zbyli. "A říkal jsem ti, ať mě necháš být!" dodal a bez ohledu na okolí do Stefana prudce strčil. Bylo to tak nečekané, že Stefan zavrávoral a spadl na skříňky. Nechybělo mnoho a skončil by rozpláclý na zemi. Zíral na Matta, ale ten se ani neohlédl a vyrazil chodbou pryč.
Stefan zbytek doby, než se objevila Bonnie, jen tak zíral do zdi. Byl na ní plakát zvoucí na vánoční ples, a než dívky přišly, znal z něj každý centimetr.
Navzdory všemu, co se Caroline pokoušela udělat jemu i Eleně, si Stefan uvědomil, že k ní nedokáže cítit nenávist. Kaštanové vlasy jí vybledly a obličej měla ztrápený. Elegantní pružné pohyby vystřídal zchřadlý postoj, povšiml si Stefan, když ho míjela.
"Všechno v pořádku?" zeptal se Bonnie, když se spolu vydali chodbou.
"Ano, samozřejmě. Alaric prostě ví, že my tři – Vickie, Caroline a já – jsme si toho hodně zažily, a chce, abychom věděly, že nám bude oporou," odpověděla Bonnie. Ale i její neochvějně optimistický pohled na profesora historie zněl poněkud nuceně. "Ale žádná z nás mu nic neřekla. Příští týden bude u něj doma další setkání," dodala vesele.
To je skvělé, pomyslel si Stefan. Normálně by k tomu něco řekl, ale v tu chvíli cosi odvedlo jeho pozornost. "Támhle je Meredith," upozornil ji.
"Určitě na nás čeká – ne, jde k učebnám historie," řekla Bonnie. "To je sranda, říkala jsem jí, ať na nás počká venku."
To není jen srandovní, pomyslel si Stefan. Zahlédl ji jen na okamžik, ale její výraz ho zarazil. Tvář měla soustředěnou a obezřetnou a pohybovala se kradmo, jako by nechtěla, aby ji někdo viděl.
"Přijde za chvilinku, jen co si všimne, že tam nejsme," prohlásila Bonnie, ale uplynula minuta, dvě, pět a Meredith se neobjevovala. Ve skutečnosti to trvalo skoro deset minut, než se objevila, a i pak vypadala zaskočeně, že na ni čekají.
"Omluvám se, že jsem se zdržela," řekla klidně a Stefan musel obdivovat její sebeovládání. Moc ho zajímalo, co za tím vězí, a tak když odcházeli ze školy, byla Bonnie jediná, kdo měl náladu klábosit.
"Ale minule jsi použila oheň," řekla Elena.
"To proto, že jsme hledali Stefana – to znamená konkrétní osobu," vysvětlila Bonnie. "Ale tentokrát se pokoušíme předpovědět budoucnost. Pokud by to byla jenom tvoje osobní budoucnost, kterou bych se pokoušela předpovídat, podívala bych se ti do dlaně, ale teď se snažíme zjistit něco obecně."
Meredith vešla do pokoje a opatrně balancovala s porcelánovou mísou naplněnou až po okraj vodou. V druhé ruce držela svíčku. "Mám ty věci," hlásila.
"Voda byla pro druidy posvátná," vysvětlila Bonnie, když Meredith položila mísu na podlahu a tři dívky se rozsadily kolem.
"Vypadá to, že pro druidy bylo posvátné všechno," poznamenala Meredith.
"Pšššt. Teď dej svíčku do svícnu a zapal ji. Pak naliju rozehřátý vosk do vody a tvary, které se utvoří, mi prozradí odpovědi na vaše otázky. Moje babička používala roztavené olovo a její babička prý dokonce roztavené stříbro, ale říkala, že stačí i vosk." Když Meredith zapálila svíčku, Bonnie na ni kradmo pohlédla a zhluboka se nadechla. "Když tohle děláme, jsem pokaždé ještě víc vyděšená," řekla.
"Nemusíš to dělat," odpověděla Elena tiše.
"Já vím. Ale já chci – ještě tentokrát. Kromě toho, rituály mě tak neděsí; nejhorší je, když něco nade mnou převezme kontrolu. Je to příšerné, nenávidím to. Je to, jako kdyby se do mého těla dostal někdo jiný."
Elena se zamračila a otevřela pusu na protest, ale Bonnie pokračovala.
"Ale i tak, jdeme na to. Zhasni světlo, Meredith. Dejte mi chvilku, abych se vyladila, a pak se ptejte."
V tichu setmělého pokoje Elena pozorovala, jak svíčka hází pablesky přes Bonniiny sklopené řasy a Mereditinu střízlivou tvář. Pohlédla dolů na své ruce spojené v klíně, vypadaly hrozně bledé proti černému svetru a legínám, které jí půjčila Meredith. Pak se vrátila pohledem k tančícímu plameni.
"Tak už," řekla Bonnie tiše a vzala si svíčku.
Elena nervozitou zaťala prsty do dlaně a pevně je tiskla, ale mluvila tiše, aby nenarušila atmosféru. "Kdo je cizí Síla ve Fell's Church?"
Bonnie naklonila svíčku a plamen olízl vosk po straně. Horký vosk kapal do mísy a vytvářel tam kulovité útvary.
"Toho jsem se bála," zamumlala Bonnie. "Žádná odpověď, nic. Zkuste jinou otázku."
Elena se zklamaně opřela a zatínala dál nehty do dlaně. Promluvila Meredith.
"Dokážeme tu cizí Sílu najít? A dokážeme ji porazit?"
"To jsou dvě otázky," poznamenala šeptem Bonnie a znovu naklonila svíčku. Tentokrát vosk vytvořil kruh, boulovitý bílý prstenec uprostřed mísy.
"To znamená jednotu! Je to symbol pro lidi, kteří si podávají ruce. Znamená to, že to dokážeme, pokud budeme držet pohromadě."
Elena prudce zvedla hlavu. To byla téměř stejná slova, která řekla Stefanovi a Damonovi. Bonnii zářily oči vzrušením. Usmály se na sebe.
"Dávej pozor! Pořád liješ," upozornila ji Meredith.
Bonnie rychle narovnala svíčku a podívala se znovu do mísy. Poslední kus vosku utvořil tenkou rovnou linku.
"To je meč," řekla pomalu. "A to znamená oběť. Dokážeme to, když budeme držet pohromadě, ale nebude to bez obětí."
"O jaký druh oběti jde?" zeptala se Elena.
"To nevím," odpověděla Bonnie s utrápenou tváří. "Tentokrát vám nedokážu říct víc." Postavila svíčku opět na svícen.
"Ufff," ulevila si Meredith a vstala, aby rozsvítila. Elena se také postavila.
"No, alespoň víme, že to dokážeme porazit," prohlásila a povytáhla si legíny, které jí byly moc dlouhé. Na okamžik se zahlédla v Mereditině zrcadle. Rozhodně nevypadala jako Elena Gilbertová, královna módy zdejší střední školy. Takhle celá v černém působila bledě a nebezpečně jako meč v pochvě. Vlasy jí nepořádně spadaly na ramena.
"Ve škole by mě nepoznali," zamumlala a pocítila bodnutí u srdce. Bylo jí divné, že jí záleží zrovna na škole, ale bylo to tak. Asi proto, že tam nemůžu, pomyslela si. A proto, že tam tak dlouho byla královna, tak dlouho všechno organizovala. Teď jí připadalo skoro nesnesitelné, že by tam už nikdy neměla vkročit.
"Mohla bys chodit někam jinam," navrhla Bonnie. "Myslím jako, až s tímhle skončíme, mohla bys dokončit školní rok někde, kde tě nikdo nezná. Jako to udělal Stefan."
"Ne, myslím, že to neudělám." Elena byla ten večer v podivné náladě, asi proto, že strávila celý den ve stodole a pozorovala sníh. "Bonnie," vyhrkla náhle, "pokusila by ses mi znovu číst z ruky? Chtěla bych znát svoji budoucnost, svoji vlastní."
"Vlastně ani nevím, jestli si pamatuju všechny ty věci, co mi babička vysvětlovala... ale dobře, zkusím to," dala se Bonnie obměkčit. "Akorát už tam nebudou další tmaví cizinci, to je všechno. Myslím, že už jsi jich měla víc, než zvládneš." Zachichotala se a sklonila se nad Eleninou dlaní. "Jen si vzpomeň, jak se Caroline ptala, k čemu bys asi měla dva? Mám dojem, že teď na to začínáš přicházet, co?"
"Prostě mi čti z dlaně, půjde to?"
"No dobře, tohle je tvoje čára života..." Bonniin výklad ustal skoro dřív, než začal. Zírala Eleně na ruku, ve tváři se jí zračil strach a zlá předtucha. "Měla by pokračovat přes celou dlaň až sem," řekla. "Ale ta tvoje končí moc brzy..."
Pohlédly s Elenou beze slov na sebe. Pak se do toho vložila Meredith.
"No to je přirozené, že je krátká," prohlásila. "Znamená to jenom to, co už se stalo, když se Elena utopila."
"Ano, to musí být ono, samozřejmě," zamumlala Bonnie. Pustila Eleně ruku a ta ji pomalu stáhla zpět. "To je určitě ono," potvrdila Bonnie tentokrát jistějším hlasem.
Elena se znovu podívala do zrcadla. Dívka, která jí odtud vracela pohled, byla krásná, ale v očích měla smutné poznání a moudrost, které dřívější Elena Gilbertová nemívala. Zjistila, že Bonnie a Meredith ji také pozorují.
"Určitě máš pravdu," souhlasila vesele, ale úsměv jí nedošel až k očím.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře