12.kapitola

13. únor 2012 | 18.17 |

,,Cos to říkal? Žes ho zabil?´´musela jsem se určitě přeslechnout.

,,Jo, přesně tak. Způsobil to můj dar.´´Stark mluvil úplně klidně, jako by vlastně ani o nic nešlo, ale jeho oči říkaly něco jiného. Naplnily se takovou bolestí, že jsem se musela odvrátit. A cítila to zjevně i Hraběnka, protože odklusala k pánovi, sedla si vedle něj

a opřela se mu o nohy. Upřela na něj láskyplný pohled a tiše zakňučela. Stark ji automaticky začal hladit po hlavě. ,,Stalo se to při Letních hrách.

Těsně po finále. Will a já jsem vedli s pořádným náskokem, takže bylo jasné, že zlato a stříbro se bude dělit mezi nás.´´Nedíval se na mě, koukal na svůj luk a pořád drbal psa. Nejzvláštnější ale bylo, že k němu tiše přiťapkala i Nala a začala se mu otírat o nohu (pochopitelně ne tu, o kterou se opírala Běnka) a příst jak sekačka. Stark si toho nevšímal a mluvil dál. ,,Rozcvičovali jsme se v tréninkovém sektoru. Jsou tam takové

dlouhé úzké koridy oddělené bílými plátěnými překážkami.Will byl vpravo ode mě. Pamatuju se, že jsem natáhl luk a soustředil jsem se jako ještě

nikdy v životě. Hrozně moc jsem chtěl vyhrát.´´Zase se zarazil a potřásl hlavou. Sebeironicky se ušklíbl. ,,Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo.

Chtěl jsem zlato. Natáhl jsem tětivu a v duchu si řekl:Chci za každou cenu zasáhnout cíl a porazit Willa. Vypustil jsem šíp a díval se na střed terče, ale v duchu viděl jen to, jak vítězím nad Willem.´´Sklonil hlavu a povzdechl si tak silně, že to znělo jako poryv větru. ,,Šíp zasáhl cíl, který jsem si v duchu představoval. Trefil Willa přímo do srdce a na místě ho zabil.´´

Prudce jsem zavrtěla hlavou. ,,To přece není možné.On stál u tvého terče?´´

,,Vůbec ne.Stál asi deset kroků vpravo ode mě. Dělila nás jen ta bílá plachta. Mířil jsem před sebe, ale to nehrálo žádnou roli. Šíp šel přímo po něj.´´Obličej mu zkřivila bolest, kterou mu ta vzpomínka pořád působila. ,,Stalo se to ve vteřině, všechno mám trochu rozmazané.Přepážka byla najednou postříkaná krví a on byl mrtvý.´´

,,Koukej Starku, třeba za to nemůžeš. Mohl to být nějaký náhodný zkrat magie.´´

,,To jsem si nejdřív taky myslel, nebo jsem v to spíš doufal. Tak jsem začal ten svůj dar zkoumat.´´

Stáhl se mi žaludek. ,,Zabil jsi ještě někoho dalšího?´´

,,Ne! Zkoušel jsem to s neživými věcmi. Kolem naší školy jezdí každý den ve stejnou dobu nákladní vlak. Takový ten starodávný s velkou černou lokomotivou a na konci s červeným služebním vagonem. V Chicagu se takové ještě používají. Vytiskl jsem si jeho fotku a připíchl ji  na terč na školní střelnici.V duchu jsem se soustředil na červený vagón a vystřelil.´´

,,A?´´ pobídla jsem ho, když se odmlčel.

,,Šíp zmizel.Našel jsem ho až druhý den. Počkal jsem u kolejí a zahlédl ho zapíchnutý ve stěně toho opravdového vagonu.´´

,,Ty bláho!´´

,,Už chápeš, o čem mluvím?´´Přešel téměř až ke mně a podíval se mi do očí tak pronikavě, jak to uměl jen on.

,,Proto jsem chtěl, abys to o mě věděla, a proto jsem se ptal, jestli dokážeš ochránit svoje přátele.´´

Můj těžce zkoušený žaludek provedl přemet. ,,Co chceš udělat?´´

,,Nic!´´vykřikl. Hraběnka zakňučela a Nala nechala předení i motání pod nohama a upřela na něj ostražitý pohled. Stark si odkašlal a pokusil se trochu zklidnit., ,Já nechci nic udělat. Ale Willa jsem taky zabít nechtěl a stalo se.´´

,,Tenkrát jsi o své schopnosti nevěděl. Teď už ano.´´

,,Tak trošku jsem to tušil,´´zašeptal.

,,Ach ne.´´ na víc jsem se nezmohla.

,,Jo´´ řekl a pevně sevřel rty. Pak pokračoval: ,,Věděl jsem, že na mém daru je něco divného. Měl jsem poslechnout svůj šestý smysl. Měl jsem si dávat větší pozor.Ale neudělal jsem ani jedno a Will je mrtvý. Proto chci, abys znala pravdu, kdybych něco zase zvoral.´´

,,Počkej, jestli to správně chápu, tak přece víš, na co doopravdy střílíš, protože cíl v duchu vidíš.´´

Sarkasticky zafrkal. ,,To by bylo fakticky bezva, ale takhle to nefunguje. Jednou jsem byl vážně přesvědčený že si v klidu zatrénuju a nic se nemůže stát.Šel jsem do parku u naší Školy noci. Široko daleko nebyla ani noha. Osobně jsem si to zkontroloval.Vyhlídl jsem, si velký starý dub a přidělal na něj terč, přesně doprostřed. To jsem si aspoň myslel.´´

Vypadalo to, že čeká na nějakou odezvu, tak jsem přikývla. ,,Jako doprostřed kmene?´´

,,Přesně! Tam jsem myslel že mířím, doprostřed stromu. Ale víš co někteří považují za střed stromu?´´

,,Ne. Já toho o stromech zrovna moc nevím.´´odvětila jsem, trochu přihlouple.

,,Já taky ne. Musel jsem si to potom najít. Ve středověku nazývali mocní upíři s nadáním pro zemi střed stromu srdcem. Věřili, že jím může být i zvíře nebo člověk. Vypustil jsem šíp a soustředil se na střed. Na srdce.´´Odmlčel se a dlouho upíral pohled na svůj luk.

,,Koho jsi zabil?´´zeptala jsem se tiše. Úplně mimoděk jsem mu položila ruku na rameno. Vlastně ani nevím, proč jsem se ho dotkla.

Snad proto,že vypadal jako když potřebuje něčí blízkost. A možná proto, že mě i po svém doznaní a přes všechno nebezpečí přitahoval.

Dal svoji ruku na moji a celý se nahrbil. ,,Sovu´´odpověděl smutně. ,,Šíp ji probodl skrz naskrz. Seděla až úplně nahoře, na nejvyšší větvi. Spadla na zem, a hrozně přitom křičela.´´

,,Ta sova byla srdce stromu.´´šeptla jsem a vší silou vzdorovala nutkání vzít Starka do náruče.

,,Jo a já ho trefil.´´Konečně se na mě podíval. Snad ještě nikdy jsem neviděla v něčích očích tolik lítosti. Obě zvířata u jeho nohou zjevně taky cítila potřebu být s ním, což aspoň v Nalině případě byla známka neobvyklého soucitu. Napadlo mě, že Stark má kromě schopnosti trefit vždycky cíl asi i jiná nadání, ale rozumně jsem si to nechala pro sebe. Jestli něco fakt nepotřebuje, tak trápit se nějakým dalším darem. On mezitím pokračoval: ,,Chápeš? Jsem nebezpečný, i když třeba vůbec nechci.´´

,,Jo, asi chápu.´´řekla jsem opatrně. Ruku na jeho rameni jsem nechala a snažila jsem se na něj přenést trochu klidu.

,,Možná bys měl luk a šípy na čas dát k ledu, dokud se svoje nadání nenaučíš ovládat.´´

,,Já vím že bych měl. Jenomže když netrénuju, když úplně přestanu střílet a chci na to zapomenout, mám pocit jako by mě něco rvalo na kusy. Něco ve mě umírá.´´Odtáhl ruku a ustoupil, takže se kontakt přerušil. ,,Musíš o mně vědět i tohle: jsem obyčejný zbabělec. Nedokážu tu bolest snést.´´

,,To, že se chceš vyhnout bolesti, z tebe ještě nedělá zbabělce,´´zopakovala jsem rychle, co mi našeptával vnitřní hlas.,,Dělá to z tebe člověka.´´

,,Mláďata nejsou lidi.´´ namítl.

,,Já si tím zas až tak jistá nejsem. To nejlepší v každé době bytosti je podle mě lidskost, ať už jde o mládě nebo o dospělého upíra.´´

,,Jsi vždycky taková optimistka?´´

Rozesmála jsem se. ,,Ani náhodou!´´

Jeho úsměv byl mnohem míň sarkastický než obvykle a připadal mi opravdovější. ,,Rozhodně mi nepřipadáš jako nějaká škarohlídka, ale zas moc dlouho tě neznám.´´

Ušklíbla jsem se. ,,No, nejsem vyložená pesimistka. Teda aspoň ještě nedávno jsem nebyla.´´ Všechno veselí ze mě najednou vyprchalo.

,,Řekněme že v posledních dnech se dívám na svět dost černě.´´

,,Co se stalo?´´

Prudce jsem zavrtěla hlavou. ,,Spousta věcí.To by bylo nadlouho.´´

Zadíval se mi do očí a mě překvapilo, jaké porozumění z něj vyzařuje. Překvapení tím ale neskončila, protože ke mně zase přistoupil blíž a odhrnul mi z tváře pramen vlasů. ,,Kdyby sis o tom chtěla někdy popovídat, já jsem dobrá vrba. Někdy člověku pomůže, když si vyslechne názor někoho, kdo má odstup.´´

,,Odstup?´´ Takže ty se chceš držet dál od ostatních?´´zeptala jsem se a bojovala přitom s rozechvěním, které ve mně vyvolávala blízkost jeho těla a lehkost, s jakou se mi dokázal dostat rovnou pod kůži. Pokrčil rameny a do jeho výrazu se zase vkradl sarkasmus. ,,Tak je všechno jednodušší. Proto mi ani moc nevadilo, že mě posílají na jinou  Školu noci.´´

,,Na to jsem se tě mimochodem chtěla zeptat.´´zarazila jsem se a udělala pár krůčků dozadu, jako by se mi v pohybu líp přemýšlelo, ale ve skutečnosti jsem se snažila uniknout z jeho osobního prostoru. Měla jsem ho plnou hlavu a dalo mi dost práce soustředit se a zformulovat otázku tak, aby potom nezačal přemýšlet o věcech, které by mohly být Neferet podezřelé. ,,Ráda bych věděla, jak ses sem vlastně dostal. Smím se ptát?´´ ,,Ptej se mě na co chceš Zoey.´´

Výraz v jeho hnědých očích mi říkal, že v těmhle obyčejných slovech se skrývá mnohem víc. ,,Fajn, takže, musel jsi přestoupit kvůli tomu, co se  stalo Willovi?´´

,,Asi jo. Nevím to jistě. Upíři na mojí bývalé škole prostě řekli že o můj přestup požádala zdejší velekněžka. Někdy se to tak dělá, když se někde objeví mládě s nadáním, které zrovna potřebuje nebo chce jiná škola.´´zasmál se, ale moc vesele to neznělo. ,,Naše Škola noci se zase snažila ukrást tu vaši nastupující hereckou hvězdu. Jak se ten kluk jmenuje? Erik Night?´´

,,Jo. On už ale není mládě. Proměnil se. Fakticky se mi nechtělo ve Starkově přítomnosti myslet na Erika.

,,Aha.Vaše Škola ho stejně nechtěla pustit a on sám taky o přestup nestál. To mě nikdo nedržel. A já neměl důvod tam zůstávat. Když jsem se dozvěděl, že mě chtějí v Tulse, dal jsem si jen jednu podmínku, že už nikdy nebudu závodit. Za žádnou cenu. Evidentně to nevadilo a tak jsem tady.´´Ironii v jeho tváři vystřídal sladký, tak trochu nejistý výraz. ,,Začínám být fakticky rád, že o mě Tulsa tak moc stála.´´

,,Jo.´´ Usmála jsem se na něj. Cítila jsem, že jsme na stejné vlně a byla jsem z toho úplně vedle. ,,Já taky začínám být ráda že tě Tulsa přetáhla.´´ V tom mi naplno došlo, co vlastně řekl, a projela mnou hrozná předtucha. Před další otázkou jsem si musela odkašlat. ,,Dospělí vědí,jak Will umřel?´´ V očích se mu znovu mihla bolest a mě ta otázka hned zamrzela. ,,Asi jo, Na bývalé škole to rozhodně všichni věděli a znáš dospělé, před nimi nic neutajíš.´´

,,Jo, to fakt znám,´´řekla jsem tiše.

,,Hele, zdálo se mi to, nebo máš nějaký problém s Neferet?´´

Zaskočeně jsem zamrkala. ,,Co přesně myslíš?´´

,,Cítil jsem mezi vámi dvěma napětí nebo co. Měl bych o ní snad něco vědět?´´

,,Je mocná,´´odpověděla jsem opatrně.

,,To mi došlo. Všechny velekněžky jsou mocné.´´

Chvilku jsem se rozmýšlela. ,,Řeknu to takhle. Není úplně taková, jak to na první pohled vypadá a měl by sis na ni dávat pozor. Nechtěj vědět víc. A taky má neuvěřitelnou schopnost vcítit se do druhých. V postatě umí číst myšlenky.´´

,,Díky za upozornění. Dám si bacha.´´

Radši jsem se dala na ústup, protože tenhle nový kluk, co měl na jedné straně obrovské charisma a sebevědomí a na druhé byl tak moc zranitelný, mě absolutně fascinoval. Měla jsem sto chutí zapomenout, že se sexem jsem jednou provždy skončila. Se sexem!? Chtěla jsem říct s kluky. Skončila jsem s kluky. A se sexem. S kluky. Kristova noho.

,,Už musím běžet. Čeká na mě kůň,´´ vyhrkla jsem.

,,Zvířata nenechávej nikdy čekat. Umějí se pěkně urazit.´´ s úsměvem se podíval na Běnku a podrbal ji za ušima. Už jsem se obrátila k odchodu, ale on mě chytil za zápěstí a pak jeho ruka sklouzla níž a propletl si semnou prsty. ,,Hele,´´řekl tiše. ,,Dík, žes to vzala tak v klidu a neutekla přede mnou.´´

,,Je to smutné, ale tenhle týden jsem zažila věci, proti kterým tvoje divné nadání vypadá v podstatě normálně.´´

,,Je to smutné, ale rád to slyším.´´Potom zvedl moji ruku ke rtům a políbil ji. Jen tak. Jako by líbal holkám ruce každý den. Nevěděla jsem, jak na to zareagovat. Co má holka správně udělat, když jí kluk políbí ruku? Poděkovat? Nejradši bych mu taky dala pusu a okamžitě jsem si začala v duchu spílat, že něco takového mě nesmí ani napadnout. Dívala jsem se do jeho hnědých očí, když se najednou zeptal:

,,Povíš to o mně ostatním?´´

,,Chceš abych jim to řekla?´´

,,Ne, leda by to fakticky bylo nutné.´´

,,V tom případě to nikomu nepovím, dokud to fakticky nebude nutné.´´

,,Díky, Zoey.´´řekl. Stiskl mi ruku, usmál se a pustil mě.

Chvilku jsem se ještě dívala, jak zvedá ze země luk a odchází zpátky ke koženému toulci. Neohlédl se. Vytáhl šíp, zamířil a znovu neomylně trefil střed terče. Ty bláho. Byl strašně záhadný a úžasně sexy a ... už fakticky jdu. Otočila jsem se a cestou ke dveřím si říkala, že musím ty svoje hormony dostat pod kontrolu. Pak Stark poprvé zakašlal. Zůstala jsem stát jako přimražená a doufala,že je to jen obyčejný chrapot a že už neuslyším nic jiného než šípy svištící do terče.

Zakašlal podruhé. Jasně jsem  v tom postřehla příšerný bublavý podtón. Pak se ke mně donesla vůně-krásná, strašlivá chuť čerstvé krve.

Zaťala jsem zuby a potlačila svoji nechutnou touhu.

Nechtěla jsem se ohlížet. Radši bych vyběhla ven, zavolala někoho na pomoc a už nikdy v životě se tam nevrátila.-Nechtěla jsem být u toho,

co se neodvratně blížilo.

,,Zoey!´´zavolal na mě vyděšeně.To slovo mělo vlhký přídech.

Obrnila jsem se a otočila. Stark klečel na hladkém zlatém pískul ohnutý v pase, a chrlil krev. Hraběnka zoufala kňučela a i když se dusil a  zalykal, natáhl k ní ruku a pohladil ji. Zaslechla jsem, jak ji mezi záchvaty šeptá, že se nic neděje.

Rozeběhla jsem se k němu. Právě když jsem u něj zastavila, zhroutil se. Stačila jsem ho zachytit a přitáhla si ho na klín. Servala jsem mu  mikinu, takže zůstal jen v džínách a tričku. Rozervala jsem ji a otřela mu z obličeje krev, která se řinula z jeho očím nosu a pusy.

,,Ne! Teď ne,´´vypravil ze sebe a z úst se mu vyvalilo víc krve, než jsem mohla hadrem očistit. ,,Zrovna když jsem tě našel, nechci tě hned ztratit.´´

,,Jsem u tebe.Nejsi sám.´´Snažila jsem se o klidný, konejšivý tón, ale uvnitř jsem byla úplně nepříčetná. Neber si ho! Zachraň ho,prosím! křičela jsem v duchu.

,,Fajn´´ hlesl a zase se rozkašlal. Z nosu a pusy se mu vyřinula další krev., ,Jsem rád, že jsi to ty. Když už to takhle musí být, jsi tu aspoň semnou.´´

,,Ššš,´´ chlácholila jsem ho., ,Seženu pomoc.´´Zavřela jsem oči a udělala první co mě napadlo. Zavolala jsem Damiena.Soustředila jsem se na

vzduch, vítr, báječný letní vánek a najednou mě po  tváři pohladil tázavý závan. Ať sem Damien přijde a přivede nám pomoc! nařídila jsem mu. Vítr se zatočil jako tornádo a zmizel.

,,Zoey!´´vyhrkl znovu Stark a potom se rozkašlal a nemohl přestat.

,,Nemluv, šetři si síly,´´ řekla jsem, pevně ho objala paží a volnou rukou mu jemně sčísla z mokrého obličeje vlasy.

,,Ty brečíš,´´ řekl. ,,Nebreč.´´

,,Já... nemůžu si pomoct,´´vzlykla jsem.

,,Měl jsem ti dát opravdovou pusu, ne ti líbat ruku...myslel jsem že to počká,´´zašeptal mezi zoufalými bublavými nádechy....pozdě.´´

Pohlédla jsem mu do očí a svět kolem mě najednou přestal existovat. Věděla jsem jen to, že držím Starka v náručí a za okamžik ho navždycky ztratím.

,,Není pozdě.´´řekla jsem, sklonila se a přitiskla svoje rty k jeho. Natáhl ruce a objal mě.Pořád měl dost síly, aby mě k sobě dokázal přivinout.

Moje slzy se smísily s jeho krví.Byl to nejnádhernější i nejstrašnější polibek mého života a skončil příliš rychle.

Odtáhl se, otočil hlavu a na zem vystříkla záplava jasně červené krve.

,,Ššš´´ konejšila jsem ho. Po tváři se mi valily potoky slz. Přitáhla jsem si ho co nejblíž a mumlala: ,,Jsem tady. Držím tě.´´

Hraběnka žalostně zakňučela, lehla si ke svému pánovi a upřela vystrašený pohled na jeho zakrvácený obličej.

,,Zoey než umřu, musím ti něco říct.´´

,,Dobře,klid, poslouchám,´´

,,Slib mi dvě věci,´´vypravil ze sebe slabým hlasem. Přemohl ho kašel a musel se zase odvrátit. Podepřela jsem mu ramena.Když se mi stulil zpátky do náruče, třásl se a kůži měl tak bílou, že byla skoro průsvitná.

,,Cokoli chceš.´´

Zvedl ruku a dotkl se mojí tváře. ,,Slib mi, že na mě nezapomeneš.´´

,,Slibuju,´´odvětila jsem a přitiskla se k jeho dlani blíž. Pokusil se mi palcem setřít slzy, ale jen mě tím rozbrečel ještě víc. ,,Na tebe bych nikdy zapomenout nedokázala.´´

,,A slib mi, že se postaráš o Běnku.´´

,,O psa? Ale...´´

,,Slib mi to!´´jeho hlas najednou zesílil. ,,Nedovol aby ji dali někomu cizímu. Tebe zná a ví, že jsem tě měl rád.´´

..Dobře, slibuju. Nemusíš mít strach.´´

Jakmile jsem to řekla, bezvládně se sesunul.,,Díky, mrzí mě, že jsme....´´ jeho slova vyzněla do ztracena. Zavřel oči.Položil mi hlavu do klína a dal mi ruku kolem pasu. Po tváři mu stékaly rudé slzy a vůbec se nehýbal, kromě křečovitých záchvěvů hrudníku, jak se snažil nadechnout navzdory plicím plným krve.

Najednou mě něco napadlo a zaplavila mě naděje. Musím mu to říct, i kdyby to třeba nebyla pravda.

,,Starku, poslouchej.´´Nevypadalo to že slyší, a tak jsem, s ním zacloumala.,,Starku!´´

Pootevřel oči.

,,Slyšíš mě?´´

Neznatelně kývl. Zakrvácené rty se prohnuli v náznaku jeho sarkastického,přidrzlého úsměvu., ,Dej mi ještě pusu, Zoey.´´ zašeptal.

,,Musíš ně poslouchat.´´Sklonila jsem se a mluvila mu přímo do ucha. ,,Tohle možná není konec. Na téhle Škole noci se mláďata po smrtiproberou a mění se dál, akorát jinak.´´

Zamžoural na mě., ,Já-Já neumřu?´´

,,Umřeš, ale zase se probudíš. Mláďata tady vstávají z mrtvých. Moji nejlepší kámošce se to stalo.´´

,,Tak mi zatím pohlídej Běnku. Když to půjde, vrátím se pro ni a pro tebe...´´jeho slova se utopila v přívalu krve, která se mu řinula z pusy,

nosu, očí a uší.

Víc už toho nedokázal říct.Držela jsem ho a bezmocně se dívala , jak z něj vyprchává život. Právě když se naposledy sípavě nadechl, do sportovní haly se vřítil Damien a za ním Drak Lankford, Afrodita a dvojčata.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře