1.kapitola

8. prosinec 2011 | 18.53 |

 Damone!" Studený vítr Eleně rozevlál vlasy kolem obličeje a rval její lehký svetřík. Dubové listy vířily mezi řadami žulových náhrobků a stromy se zuřivě srážely větvemi. Elena měla studené ruce, chladem necítila tváře ani rty, ale stála proti vyjícímu větru zpříma a znovu zakřičela: "Damone!" Tohle počasí byla demonstrace jeho Síly, která ji měla odstrašit. Nepodaří se mu to. Myšlenka, jak asi byla stejná Síla použita proti Stefanovi, v ní probudila žhavý vztek, který spaloval její vnitřní já navzdory ledovému větru. Jestli Damon Stefanovi něco udělal, jestli ho zranil... "Krucinál, odpověz mi!" zakřičela směrem k dubům, které lemovaly hřbitov. Utržený dubový list se jako seschlá hnědá ruka snesl k jejím nohám, ale nedočkala se odpovědi. Obloha byla šedá jako sklo, šedá jako náhrobky, které ji obklopovaly. Elena pociťovala vztek a zklamání, které ji pálily v hrdle. Ramena jí poklesla. Mýlila se. Damon tu přece jen nebyl; byla sama s vyjícím větrem. Otočila se - a zalapala po dechu. Stál přímo za ní, tak blízko, že se její oblečení otřelo o jeho, když se otáčela. Na tuhle vzdálenost by cítila přítomnost jiného člověka, vnímala by jeho tělesné teplo nebo slyšela nějaký zvuk. Ale Damon samozřejmě člověk nebyl. Ustoupila o několik kroků, než se přiměla zastavit. Všechny instinkty, které spaly, když křičela do větru, ji nyní naléhavě žádaly, aby se dala na útěk. Zatnula pěsti: "Kde je Stefan?" Mezi Damonovým tmavým obočím se objevila rýha: "Jaký Stefan?" Elena pokročila dopředu a dala mu facku. Nenapadlo ji to až do chvíle, než to skutečně udělala, a dokonce i potom sotva dokázala uvěřit, že to skutečně provedla. Ale byla to pořádně silná facka, kterou mu uštědřila veškerou silou, kterou v sobě sebrala, až Damonovi odletěla hlava ke straně. Ruka ji pálila. Stála před ním, pokoušela se zklidnit dech a prohlížela si ho. Byl oblečený stejně, jako když ho viděla poprvé, v černém. Jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a kožená bunda. A vypadal jako Stefan. Nechápala, jak to mohla předtím přehlédnout. Měl stejné tmavé vlasy, stejně světlou pleť a také vypadal znepokojivě dobře. Ale jeho vlasy byly rovné, ne vlnité, oči měl černé jako půlnoc a krutá ústa. Pomalu otočil hlavu zpět a pohlédl na ni. Všimla si, jak se mu rudne místo, kam ho udeřila. "Nelži mi," řekla a hlas se jí třásl vzteky. "Vím, kdo jsi. Vím, co jsi. Včera večer jsi zabil pana Tannera. A teď zmizel Stefan." "Opravdu?" "Ty víš, že ano!" Damon se usmál a pak náhle úsměv zmizel. "Varuju tě, jestlis mu ublížil..." "Tak co?" zeptal se. "Co uděláš, Eleno? Co bys mi vůbec mohla udělat?" Elena ztichla. Najednou si uvědomila, že vítr ztichnul. Den kolem nich tonul ve smrtelném tichu a oni stáli nehybně ve středu jakéhosi ohromného kruhu sil. Zdálo se, jako by všechno kolem, olověná obloha, duby, rudé buky i samotná zem s ním byly v nějakém spojení, jako by si bral síly přímo od nich. Stál tam se vzpřímenou hlavou, oči měl neproniknutelné a plné podivných světel. "Ještě nevím," zašeptala, "ale já na něco přijdu. To mi věř." Nahlas se rozesmál, až se Eleně zastavilo srdce a pak začalo bít jako splašené. Bože, jak je krásný. Ba ne, krásný bylo jen nevýstižné a bezbarvé slovo. Jako obvykle jeho smích trval jen okamžik, ale i když opustil jeho rty, stopy smíchu mu zůstaly v očích. "Věřím ti," odpověděl a uvolnil se. Rozhlédl se po hřbitově. Pak se otočil zpět a vztáhl k ní ruku. "Pro mého bratra jsi příliš dobrá," pronesl ležérně. Elenu nejprve napadlo jeho ruku odrazit, ale nechtěla se ho znovu dotknout. "Řekni mi, kde je." "Možná později - a za určitou cenu." Stáhl ruku přesně ve chvíli, kdy si Elena uvědomila, že nosí stejný prsten jako Stefan - stříbrný s modrým kamenem lapisem lazuli. Zapamatuj si to, pomyslela si naléhavě. Je to důležité. "Můj bratr," pokračoval Damon, "je blázen. Myslí si, že vypadáš jako Katherine, a proto jsi stejně slabá a dáš se stejně snadno vést. Ale to se mýlí. Cítil jsem tvůj hněv z druhé strany města. Cítím ho i teď, jako bílý svit pouštního slunce. Máš sílu, Eleno, i ve svém lidském stavu. Ale mohla bys být o tolik silnější..." Zírala na něho, nechápala, o čem to mluví, a nelíbila se jí změna tématu. "Nevím, o čem to mluvíš. A co to má společného se Stefanem?" "Já mluvím o Silách, Eleno." Náhle přistoupil blízko k ní, oči ponořil do jejích a promluvil měkkým a naléhavým hlasem: "Zkoušela jsi všechno, a nic tě neuspokojilo. Jsi dívka, která má všechno, ale vždycky existovalo něco těsně mimo tvůj dosah, něco, co jsi zoufale potřebovala, ale co jsi nemohla mít. A já ti to nabízím. Sílu. Věčný život. A pocity, jaké jsi nikdy předtím neprožila." V tu chvíli pochopila a v hrdle jí stoupla žluč. Zakuckala se hrůzou a odporem. "Ne." "Proč ne?" zašeptal. "Proč to nezkusit, Eleno? Buď k sobě upřímná. Není pravda, že určitá část tebe to chce?" Jeho tmavé oči byly plné žáru a naléhavosti, držely ji ve svém zajetí, nedokázala uhnout pohledem. "Dokážu v tobě probudit věci, které po celý tvůj život dosud spaly. Jsi dost silná, abys mohla žít v temnotách, aby ses z nich dokázala těšit. Můžeš se stát královnou stínů. Proč si tu Sílu nevzít, Eleno? Dovol mi, abych ti pomohl se jí zmocnit." "Ne," odpověděla a odtrhla svůj pohled od jeho. Nebude se na něj dívat, už mu nedovolí, aby jí tohle dělal. Nedovolí mu, aby ji donutil zapomenout... donutil zapomenout... "Je to to nejzákladnější tajemství, Eleno," lákal ji. Jeho hlas ji laskal stejně jako konečky prstů, kterými se dotýkal jejího hrdla. "Budeš šťastná jako nikdy předtím." Existuje něco strašně důležitého, na co si musí vzpomenout. Používá Síly, ale ona mu to nedovolí, aby ji donutil zapomenout... "A budeme spolu, ty a já." Chladné konečky prstů ji hladily ze strany po hrdle a pak vklouzly pod límeček jejího svetru. "Jen my dva, navěky." Náhle pocítila bodavou bolest, když jeho prsty zavadily o dvě drobné ranky na jejím hrdle, a mysl se jí vyjasnila. Donutit ji zapomenout... na Stefana. Tohle se snažil vypudit z její mysli. Vzpomínku na Stefana, na jeho zelené oči a úsměv, ve kterém se vždy skrýval smutek. Ale nic už teď nemohlo vyhnat Stefana z její hlavy, ne po tom, co spolu sdíleli. Odtáhla se od Damona a odstrčila ty studené prsty stranou. Zpříma na něj pohlédla. "Já jsem už našla to, co chci," oznámila mu krutě. "A toho, s kým chci být navěky." Jeho oči zahalila temnota, studený vztek se chvěl ve vzduchu mezi nimi. Při pohledu do těch očí se Eleně vybavila kobra chystající se zaútočit. "Nebuď stejně hloupá jako můj bratr," zasyčel. "Nebo s tebou naložím tak jako s ním." Teď měla strach. Nedokázala si pomoci, zmocňoval se jí chlad a zakusoval se jí až do kostí. Vítr se zase začal zvedat a větve začaly poletovat. "Řekni mi, kde je, Damone." "V tuhle chvíli? To nevím. Nemůžeš na něj přestat myslet alespoň na okamžik?" "Ne!" Zachvěla se, vlasy se jí už zase rozevlály kolem obličeje. "A to je pro dnešek tvoje konečná odpověď? Jsi si naprosto jistá, že se mnou chceš hrát tuhle hru, Eleno? Následky rozhodně nebudou k smíchu." "Já jsem si jistá." Musí ho zastavit, než k ní zase pronikne. "A nemůžeš mě zastrašit, Damone, copak sis toho nevšiml? V tu chvíli, kdy mi Stefan prozradil, co jsi zač a co jsi udělal, jsi ztratil veškerou moc, kterou jsi snad nade mnou mohl mít. Nenávidím tě. Připadáš mi odporný. A není nic, co bys mi mohl udělat, už ne." Jeho obličej se proměnil, smyslnost v jeho rysech se pokřivila a zmrzla, až mu ve tváři zůstala jen krutost a hořká tvrdost. Rozesmál se a ten smích trval a trval. "Nic?" zeptal se. "Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ. Eleno. Ty nemáš ani ponětí o tom, co všechno dokážu. Ale ty se poučíš." Ustoupil zpět a vítr projel Elenou jako nůž. Připadalo jí, že se jí rozostřuje zrak; jako by jí před očima tančily vločky světla. "Přichází zima, Eleno," řekl Damon a jeho hlas zněl jasně a mrazivě dokonce i přes vytí větru. "To je nelítostné období. A než přijde, tak se poučíš, co jsem a nejsem schopen udělat. Než přijde zima, spojíš se se mnou. Budeš moje." Vířící bělost ji oslepovala, už nedokázala rozeznat temný obrys jeho postavy. Nyní se dokonce začal vytrácet i jeho hlas. Objala se pažemi a sklonila hlavu, celé tělo se jí třáslo. Zašeptala: "Stefane..." "Jo, a ještě jedna věc," vrátil se Damonův hlas. "Předtím ses ptala na mého bratra. Neobtěžuj se ho hledat, Eleno. Včera v noci jsem ho zabil." Škubla hlavou vzhůru, ale neviděla nic, jen omračující bělost, která ji pálila v nose i na tvářích a ulpívala jí na řasách. Teprve ve chvíli, když se bílé krystalky začaly usazovat na její kůži, si uvědomila, co to vlastně je - sněhové vločky. Bylo prvního listopadu a sněžilo. Slunce nad hlavou zmizelo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře