4.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.25 |

 " Pojď se mnou." Řekl a táhl mě za ruku ke dveřím. Když jsme byli na chodbě, uviděla jsem stát u dveří vysokou, tmavovlasou upírku. Už podle výrazu který měla na tváři, jsem poznala, že jde za Damonem. Když vešla dovnitř, ucítila jsem bodnutí žárlivosti. Vůbec jsem nechápala proč, tak jsem se tím radši nezabírala.

" Kam to jdeme?" ptala jsem se.
" Klaus za chvíli dorazí. Musíš se připravit.
4. Kapitola
Eric mě táhl chodbou k velkému obývacímu pokoji. Sedla jsem si tam na velkou pohovku a čekala, co se bude dít dál. Po deseti minutách už Eric nervózně přešlapoval po pokoji. Bylo na něm znát, že taky není zrovna nadšený, ale bylo mu jasné, že přežije déle když bude s Klausem na jedné straně.
Za chvíli se otevřeli dveře a vytrhli mě z mého přemýšlení. Eric i já jsme se otočili směrem ke dveřím, ale nikdo tam nebyl. Ty dveře mi připadali jako skvělá příležitost. Možná se mi to nepodaří, ale zkusit to musím. Podívala jsem se na Erica a pak jsem se rozhlédla po pokoji.
Vypadalo to, že mám šanci. Rychle jsem vstala a rozběhla se směrem ke dveřím. Už jsem byla skoro venku a chystala se překročit práh, ale někdo mě zastavil. Vlastně to nebyl tak úplně "někdo". Když jsem se podívala pořádně, projel mi mráz po zádech.
" Zdravím, Katerino." Řekl s přízvukem a nadřazeností.
" Klausi?!" Naposledy jsem ho viděla před více než pětseti lety, ale ani trochu se nezměnil. Vypadal pořád stejně.
" Je od tebe milé, že jsi mě přišla přivítat až ke dveřím." Řekl sarkasticky.
" Nemohla jsem se tě dočkat." Odpověděla jsem stejným tónem.
Jen kývl a šel dál. Zastavil se u Erica a něco mu říkal. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Ještě jsem se s toho všeho nevzpamatovala. Poslední větu jsem ale zaslechla.
" Odveď ji. Teď nám tu bude akorát zavazet. A na to nemáme čas."
Eric se otočil a šel směrem ke mně.
" Nikam nejdu. A už vůbec né zpátky do té díry." Řekla jsem suše.
Eric na to vůbec nereagoval a odvlekl mě zpátky. Sedla jsem si na zem a přemýšlela jak odsud co nejrychleji utéct.
" Jsi zpátky nějak rychle." Ozval se hlas vedle mě.
" Ty jsi ještě tady?" řekla jsem sarkasticky. Úplně jsem zapomněla, že je tu Damon se mnou.
Když jsem si vzpomněla na Damona, vzpomněla jsem si i na tu upírku a rozzuřilo mě to ještě víc.
" A kde bych měl být?" řekl Damon trochu slabším hlasem, protože seděl těsně vedle mě.
" No já nevím. Třeba s tou brunetou?!" vyštěkla jsem na něj. Většinou jsem své emoce a pocity najevo nedávala, ale teď jsem si nemohla pomoct.
" Ty snad žárlíš?" divil se Damon.
" Proč bych měla? Jak tě to vůbec mohlo napadnout?!"
" Žárlíš." Potvrdil Damon.
" Ne. Nežárlím." Trvala jsem si na svém. Damon se tomu jen zasmál. Zrovna teď mě žádný argument nenapadl. Možná to bylo ještě s Klause, nebo proto, že to byla částečně pravda. Damon mě miloval přes sto let a po pravdě....já jsem ho jen využívala. Teď mě nesnáší. Možná to bude tím. Vždy chceme to, co nemůžeme mít.
" Co se tam vlastně děje?" ptal se Damon.
" Kéž bych to věděla. Eric mě vyhodil dřív, než Klaus stihl říct jedinou větu. Je to horší než jsem si myslela." Řekla jsem zoufale.
" Páni."
" Co?" divila jsem se.
" Pořád nemůžu uvěřit tomu, že máš strach."
" Nemám." řekla jsem okamžitě. "...Možná trochu." Uznala jsem.
" Dostaneme se odsud." Řekl Damon povzbudivě.
" Proč to děláš?"
" Co dělám?"
" Chováš se ke mně....dobře. Kdybych byla na tvém místě, zničila bych tě."
" A k čemu by mi to teď bylo? Na nenávist je vždycky čas."
" Asi máš pravdu." Usmála jsem se. Najednou mě něco napadlo. Damon mou změnu nálady zaznamenal.
" Co se děje?"
" Neovlivnil mě. Tolik spěchal za Klausem, že na to zapomněl."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře