UKÁZKA: Ilona Andrews, Magie útočí(Kate Daniels 3)

15. únor 2012 | 20.39 |

Anotace

Třetí kniha série Kate Daniels.
Od chvíle, kdy začala Kate Danielsová pracovat pro Řád rytířů milosrdné pomoci, má tahle žoldačka práce s paranormálními problémy až nad hlavu. A v Atlantě, kde magie přichází a odchází ve vlnách jak se jí zlíbí, to už o něčem vypovídá.
Když je její vlkodlačí kamarád Derek nalezen polomrtvý, Kate zjišuje, že stojí proti dosud největší výzvě své kariéry. Její vyšetřování ji totiž zavede k Půlnočním hrám. Ultimátnímu turnaji nadpřirozených bytostí jen pro zvané, kde neplatí téměř žádná omezení ani pravidla. Jí a Curranovi, Pánovi šelem, se podaří odhalit temné plány, jež by mohly navždy změnit osudy všech atlantských kožoměnců...
Ukázka
Vnořila jsem se do noci. Magie okradla vstup do Arény o elektrické osvětlení. Místo toho na zdech budovy zářily rudě a žlutě runy a tajemné symboly, jejich složité vzory dohromady splétaly pevnou clonu. Zatraceně pevnou a silnou. Budova se lehounce třpytila v průsvitném zámotku obranné magie, uzavřeném pečlivěji než bankovní trezor.
Zhluboka jsem se nadechla a po chvilce zase vypustila vzduch ven, společně s ním jsem se ze sebe snažila dostat i napětí. Aréna za mnou se zlověstně tyčila. Hamižnost a krvelačnost se tam míchaly v tíživou atmosféru, jež poznačila a pošpinila koholiv, kdo vstoupil dovnitř.
A už šlo o kamennou budovu naplněnou muži a ženami ve slavnostních oděvech, nebo arénu pod širým nebem, obklopenou polorozpadlým dřevěným lešením, nebyl mezi nimi rozdíl. Nikdy jsem na boj v podobném prostředí nezapomněla, ale neuvědomila jsem si, že se mi vzpomínky tak snadno vybaví.
Písek pro mě znamenal celou řadu prvenství. Poprvé jsem bojovala bez jakékoliv záruky, že mě otec zachrání. Poprvé jsem zabila ženu. Poprvé jsem někoho připravila o život na veřejnosti a krvežízniví diváci mě za to také poprvé odměnili.
Otec usoudil, že šlo o zkušenost, kterou bych měla projít, tak jsem to udělala. Muselo to na mně zanechat stopy, protože se mi stačilo na písek jen zadívat a začaly mě svědit paže, jako bych na nich měla nalepené drobné částečky štěrku. Ometla jsem si neexistující smítka a společně s nimi zahnala i vzpomínky. Zatoužila jsem po sprše.
Právě teď musel Derek čekat někde v záloze, až se Livie dostaví na místo určení. Opatrný vlk. Určitě tam dorazil o pár hodin dřív. Potřebovala jsem se dostat k Red Roof Inn.
První položka následujícího programu, dostat se k Zabíječi. Zamířila jsem k Saimanovu autu.
"Kate?"
Koutkem oka jsem zachytila Saimana, jak vychází z budovy. Kruci.
"Kate!"
Zastavila jsem se a zadívala se na něj. "Boje skončily.

Jsme vyrovnáni."

Dohnal mě a srovnal se mnou krok. "Omlouvám se za spěšný odchod..."
"Nechci od tebe omluvu, Saimane. Chci svůj meč z tvého auta. Službu jsem odvedla, teď musím jít."
Otevřel ústa, aby něco namítl, ale musel v mém výrazu zahlédnout něco, co ho donutilo sklapnout. Jen přikývl a řekl: "Dobře."
Kráčeli jsme společně k autu.
"Jak bys vytáhla meč ven bez mé pomoci?" vyzvídal.
"Rozbila bych ti okýnko." Překročili jsme bílou čáru.
"Ty bys mi poničila vůz?"
"Jo."
"Uvědomuješ si, že je chráněný silnou clonou?"
Ohlédla jsem se přes rameno. Potetovaný Smrtonoš, Cesare, stál těsně za bílou čárou, již jsme před okamžikem překročili. Narovnaný do celé své výše. Zezadu na něj svítil reflektor. Z tváře, kterou mu zakrývala temnota, mu rudě svítily oči.
"Máme společnost."
Saiman Cesareho také spatřil. "K popukání. Netušil jsem, že v nich vyvolávám dojem, jako by mě mohli odradit dětinskými zastrašovacími taktikami."
"Myslím, že mají v plánu víc než tě jen zastrašit." Zrychlila jsem. Od lesklé, černé siluety Saimanova vozu nás dělilo dobrých pětadvacet metrů. Vozu se šavlí uvnitř na předním sedadle.
Přes řadu aut přeskočil muž a dopadl do podřepu přímo před nás, zatarasil nám cestu. Kolem hlavy mu spadaly tmavé vlasy. Vzhlédl. Oči mu zářily jako dva doruda rozžhavené uhlíky. Otevřel ústa a z nich vyjel nepřirozeně dlouhý jazyk, olízl vzduch. Ohrnul rty, aby nám ukázal řadu zahnutých tesáků.
No tak fajn.
Koutkem oka jsem zahlédla Cesareho, jak stále čeká za bílou čárou s rukama zkříženýma na prsou.
Muž s hadím jazykem přesunul váhu, stále v podřepu. Z tesáků mu stékaly dlouhé provazce slin a odkapávaly na dláždění. Vysílaly do vzduchu těžkou jasmínovou vůni. Stvůry s parfémovanými chrchly. Kam ten svět spěje?
Saiman pobledl a sáhl po vycházkové holi.
Mužovy svítící oči se zahleděly na Saimana. Zdvihl ruce a ukázal mu dvě dýky, úzké a ostré jako jedové hadí zuby.
Ani jeden si mě nevšímal. Dokonalé.
Saiman sevřel levou rukou hůl a pravou ji popadl za hlavici. Mezi ní a tmavým dřevem jsem zahlédla záblesk kovu. Hůl v sobě ukrývala dýku a on se ji chystal použít velmi hrdinským způsobem.
Muž ze sebe vydal podivný houkavý zvuk, z něhož se mi zježily chloupky na zátylku, a vymrštil se do vzduchu.
Šlo o obrovský, nezvykle vysoký skok určený k překonání šesti metrů, jež nás dělily, na jeden pokus. Saiman se rozkročil, rychlým trhnutím osvobodil čepel z pouzdra a naklonil se dopředu. Čekal, až k němu útočník doplachtí.
První pravidlo osobního strážce: chraňte onu "osobu" před možným úrazem.
Podkopla jsem Saimanovi pravou nohu, levou dlaní jsem ho naplocho udeřila do hrudě. Byl tak připravený provést naplánovaný útok, že ho podobná pozice naprosto vyvedla z rovnováhy. Padnul na záda jako pytel brambor. Vytrhla jsem mu hůl z ruky, jak padal, a máchla jsem jí vzhůru.
Praštila muže s hadím jazykem těsně pod hrudní kost. Překvapeně vyhekl. Otočila jsem se na místě, abych se mohla znovu a lépe rozmáchnout, tentokrát jsem ho trefila do spánku. Duté dřevo se silou úderu polámalo, v ruce mi zůstala nalomená část. Po tomhle by se normální člověk už nezvedl. Vyřídilo by ho to přímo na místě.
Muž se zapotácel, zatřepal hlavou a pak se po mně vrhl, bodal přitom před sebe dýkami. Uhnula jsem a stáhla se, snažila jsem se ho odlákat dál od Saimana, blíže k autu.
Na chvíli se na nás zastavil reflektor, pak ale pokračoval v obvyklé cestě. Stráže nás musely zahlédnout.
Hadí chlapec zatím pořád sekal vzduch. Rozmachoval se sice nadšeně, ale čepele prořezávaly vzduch trochu mimo. Pořád se evidentně snažil chytit dech. Jestli se mu podaří dostat do rytmu, ocitneme se v pořádném průšvihu. Skoro jsem byla u auta. Krok. A ještě jeden.
Saiman se škrábal na nohy.
"Drž se dál!" vyštěkla jsem na něj.
Útočící muž se ohlédl a pak po mně seknul pravačkou, aby to zakryl. Popadla jsem ho levou rukou za zápěstí a potáhla ho dopředu a dolů. Rozříštěnou hůl jsem mu vrazila zezadu pod žebra do ledviny. Zavřeštěl. Mrštila jsem jím za mne na Saimanovo auto.
Narazil do dveří spolujezdce. Obranné kouzlo zaplálo jasnou žlutí a přilnulo mu k tělu. Oranžové jiskry se rozlétly kolem. Muž se zazmítal chycený v cloně, přitisknutý k autu, jako by tam byl přilepený. Tělo se mu třepalo v křečovitém, obscénním tanci. Z hrudi mu stoupal příšerný zápach spáleného masa. Paže se mu napjaly. Rukama, v nichž stále držel dýky, se proti autu zapřel. Snažil se osvobodit. Clona nebude stačit. K čertu, on prostě odmítal umřít.
Vytáhla jsem hůlky z vlasů a sevřela je v hrsti.
Clona se vyčerpala a se zvukem trhaného papíru povolila. Hadí muž se osvobodil a skočil po mně. Kopla jsem ho do kolene. Byl to slušný, pevný úder. Skácel se k zemi. Popadla jsem ho za vlasy a ponořila mu hůlky do levého oka. Jednou, znovu a znovu a ještě naposledy. Zaječel. Obrátila jsem jejich držení a pak mu je zabořila do očního důlku tak hluboko, jak jsem zvládla.
Dýky mu vypadly z rukou. Jednu jsem shrábla ze země a prořízla mu hrdlo. Čepel ostrá jako břitva mu téměř oddělila hlavu od krku. Pokropila mě krev a promočila mi šaty. Bleskově jsem se otočila, abych zkontrolovala Cesareho, ale našla jsem jen vzduch. Smrtonoš zmizel.
Mrtvola hadího muže ležela bezvládně na zemi. Oproti tmavé louži krve vypadala téměř bledá. Zadívala jsem se na Saimana a zdvihla krví pokrytý prst. "Rozhodně to nebyl člověk."
Andrews, Ilona: Magie útočí (Magic Strikes)
nakladatel: Fantom Print
překlad: Hana Šimečková
obálka: Adam Dragon
272 stran; hardback; 150 x 210
259 Kč
plánováno na leden 2012

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře