UKÁZKA: Neil Gaiman, Hvězdný prach

16. únor 2012 | 00.39 |

 Anotace:

Dříve existovaly hranice mezi sny a realitou...
Ale to bylo dříve.
Na ospalém anglickém venkově, na úsvitu viktoriánské éry, žije si vesnička Zeď, která dostala jméno podle impozantní kamenné hradby, jež ji odděluje od přilehlé louky a toho, co je za ní, svůj poklidný život. U jediné mezery ve zdi dnem i nocí stojí stráže, aby zabránily zvědavcům projít ven. Jen jednou za devět let svou hlídku opouštějí, to když se na louce za zdí koná zvláštní a neobyčejný trh.
Tady, ve Zdi, se mladý Tristran Thorn zamiloval do krásné Viktorie Foresterové. Ale Viktorie je chladná a vzdálená - tak vzdálená jako hvězda, kterou jednoho mrazivého říjnového večera ona a Tristan vidí padat z nebe. Aby získal Viktoriinu přízeň, přísahá Tristran, že spadlou hvězdu najde a přinese ji své milované.
Tristan však není jediný, kdo hledá nebeský klenot. Jsou jiní, pro které je příslibem mládí a krásy, klíčem ke království, či k obnovení černé magické moci. Chlapec poháněný láskou bude muset skutečně sebrat rozum do hrsti, aby uspěl a přežil v tajemném světě za zdí, kde na sebe spadlé hvězdy berou nejrůznější podobu - a kde mají problémy sklon větvit se do nečekaných směrů nebo se vracet k sobě samým, v čase i v prostoru.
Neil Gaiman rozvíjí svou literární magii novým a oslňujícím způsobem - Hvězdný prach bude zářit ve vašem srdci i v paměti dlouho po tom, co dočtete poslední stránku.
Ukázka:
Kdysi dávno žil jeden mládenec, který toužil získat to, po čem jeho srdce prahlo. A třebaže na takovém začátku není nic nového (nebo každý příběh o každém mládenci, jenž kdy žil nebo bude žít, by mohl takto začínat), je na mladém muži i na příběhu, který se chystáme vyprávět, mnoho neobvyklého, i když ani on sám se o tom nikdy nedozvěděl všechno.
Ten příběh začal, stejně jako mnoho jiných příběhů, ve Zdi. Městečko Zeď najdete tam, kde stojí už šest set let, na vysokém žulovém výběžku uprostřed lesů. Domy jsou tu staré a hranaté, postavené z šedého kamene, s tmavými břidlicovými střechami a vysokými komíny. Protože skalní výběžek není nijak veliký, šetří domy místem, opírají se jeden o druhý, tisknou se k sobě a jen občas dovolí nějakému keříku či stromku usadit se těsně při své zdi.
Ze Zdi vede jen jedna silnice, klikatá polní cesta, prudce stoupající z lesa, kde ji lemují balvany a drobné kamení. Když po ní půjdete dál na jih, ven z lesa, stane se z ní opravdová silnice pokrytá asfaltem. A když půjdete ještě dál, rozšíří se do několika proudů, po kterých v každé denní i noční době uhánějí osobní auta i náklaďáky od města k městu. Nakonec vás dovede až do Londýna, ale Londýn je od Zdi celou noc jízdy.
Obyvatelé Zdi jsou nemluvní a zachmuření. Můžete je rozdělit na dva výrazné typy: rodilé Zďovany, stejně šedé a vysoké a přísné jako ta skála, na níž vystavěli své město, a ty druhé, kteří se ve Zdi během století usadili.

Dole pod vesnicí směrem na západ je les, směrem k jihu se rozkládá zrádně klidné jezero napájené potoky, jež stékají z kopců za Zdí směrem na sever. Na těch kopcích jsou pole a louky, na nichž se pasou ovce. Na východě jsou další lesy.
Ale úplně nejblíže je na východní straně vysoká šedá kamenná zeď, podle níž dostalo město jméno. Je velice stará, postavená z velkých hrubě tesaných žulových kvádrů, vybíhá z lesů a zase se do nich vrací.
V té zdi je jediná trhlina: mezera asi šest stop široká, kousek na sever od vesnice.
Tou mezerou je vidět velikou zelenou louku, za loukou potok a za potokem stromy. Mezi těmi stromy, úplně vzadu, bývají občas vidět nezřetelné tvary a postavy. Veliké postavy a podivné postavy a drobné třpytivé věci, které se zablýsknou a zajiskří a zmizí. Třebaže je na té louce sladká a hustá tráva, žádný z vesničanů nikdy nevyhnal svůj dobytek na druhou stranu zdi. Ani se tam nikdy nic nepěstovalo. Místo toho už staletí, ba možná i celá tisíciletí, stavěli u trhliny ve zdi stráže a ze všech sil se snažili na ni nemyslet.
Dokonce i dnes se u trhliny ve dne v noci v osmihodinových směnách střídají vždy dva obyvatelé města. Jsou vyzbrojeni pořádnými dřevěnými holemi a stojí na vnitřní straně zdi, každý na jednom konci mezery.
Jejich hlavní funkcí je zabránit dětem, aby vybíhaly trhlinou na louku a za ni. Příležitostně také musí odehnat nějakého osamělého tuláka nebo náhodného návštěvníka, který by se chtěl dostat trhlinou do města.
Děti se zaleknou už při pohledu na silné hole stráží, co se týká tuláků a návštěvníků, musí být hlídky vynalézavější, ale k fyzické síle se uchylují jen v nejnutnějších případech, kdy nevystačí s báchorkami o čerstvě zasetém trávníku či nebezpečném býku, který se na pastvě utrhl.
Jen velice zřídka přijde ke Zdi někdo, kdo ví, co hledá, a takové lidi stráže někdy vpustí. Mají v očích zvláštní pohled. Když ho jednou spatříte, s ničím si jej nespletete.
Za celé dvacáté století se tu neobjevil případ pašování, aspoň pokud místní lidé vědí, a všichni jsou na to náležitě hrdí. Jednou za devět let si stráže odpočinou - o svátku prvního máje, kdy se na louce koná trh.
Události, o nichž budeme vyprávět, se odehrály před mnoha a mnoha lety. Na anglickém trůně byla tenkrát královna Viktorie. Tehdy ještě nebyla černě oděnou vdovou z Windsoru: měla tváře jako jablíčka a pružný krok, a lord Melbourne často míval důvod pokárat - pochopitelně jemně - mladou královnu za její nezodpovědnost. Nebyla dosud provdaná, třebaže už byla velice zamilovaná.
Pan Charles Dickens vydával na pokračování svého Olivera Twista, pan Draper právě poprvé vyfotografoval Měsíc a pan Morse nedávno předtím oznámil světu, že ví, jak posílat zprávy po kovových drátech.
Kdybyste se před nimi byli zmínili o vílách a kouzlech, byli by se na vás přezíravě usmáli, možná až na pana Dickense, tehdy ještě mladého bezvousého muže. Ten by se na vás byl asi podíval zamyšleně.
Toho jara přijíždělo na britské ostrovy mnoho lidí. Přijížděli po jednom po dvou a přistávali v Doveru, v Londýně nebo také v Liverpoolu: muži i ženy s pletí bledou jako papír, s pletí tmavou jako sopečná hornina, s pletí barvy skořice. Mluvili nesčetnými jazyky a cestovali parníky, na koních, v maringotkách nebo povozech, mnozí také pěšky. Přijížděli po celý duben.
V té době bylo Dunstanovi Thornovi osmnáct a nebyl romantik. Měl ořechově hnědé vlasy, ořechově hnědé oči a ořechově hnědé pihy. Byl středně vysoký a mluvil pomalu. Měl příjemný úsměv, který prosvětloval jeho obličej zevnitř, a snil - pokud někdy na otcově louce snil - o tom, že opustí vesnici Zeď a její nevyzpytatelné kouzlo a půjde do Londýna, do Edinburghu nebo do Dublinu, či do jiného velkého města, kde věci nejsou závislé na tom, z které strany vane vítr. Pracoval na hospodářství svého otce a nevlastnil nic kromě malé chaloupky na poli za vsí, kterou dostal od rodičů.
Tenkrát v dubnu přicházeli kvůli trhu do Zdi návštěvníci a Dunstanovi připadali velice protivní. Hostinec pana Bromiose, Sedmá straka, za normálních okolností změ prázdných pokojů, se naplnil už minulý týden a nyní si cizinci začali pronajímat pokoje na statcích a v domech m욝anů, platíce za ubytování cizími mincemi, bylinami a kořením, by dokonce drahými kameny.
Jak se den trhu blížil, atmosféra očekávání se stupňovala. Lidé se budili časněji, počítali dny, počítali minuty. Stráže u brány, po stranách zdi, byly nervózní a neklidné. Mezi stromy na zadním okraji louky se pohybovaly postavy a stíny.
U Sedmé straky působila Bridget Comfreyová, považovaná za nejkrásnější pomocnici v kuchyni, jakou vesnice pamatovala, napětí ve vztazích mezi Tommym Foresterem, s nímž ji bylo možno vídat na procházkách po celý uplynulý rok, a mohutným mužem s tmavýma očima a drobnou štěbetavou opičkou. Muž znal jen několik anglických slov, ale velice výmluvně se usmíval, kdykoliv byla Bridget nablízku.
Ve výčepu seděli domácí nepohodlně blízko k hostům a pronášeli řeči jako:
"Je to jen jednou za devět let."
"Za starých časů to prý bývalo každý rok, o svatojánské noci."
"Zeptejte se pana Bromiose. Ten to bude vědět."
Pan Bromios byl vysoký a měl olivovou ple. Černé vlasy mu pokrývaly hlavu hustými kučerami a měl zelené oči. Když se z dívek v městečku stávaly ženy, velice si pana Bromiose všímaly, ale on si jich nevšímal vůbec. Povídalo se, že přišel do vsi kdysi dávno, jako návštěvník. Ale zůstal a jeho víno bylo skutečně dobré, v tom se místní naprosto shodovali.
V baru se strhla hlasitá hádka mezi Tommym Forestrerem a tím tmavookým mužem, který si říkal Alum Bey.
"Zastavte je! Pro jméno boží! Zastavte je!" křičela Bridget. "Chtějí jít na zadní dvůr! Chtějí se kvůli mně bít!" A půvabně přitom pohazovala hlavou, takže se světlo petrolejky třpytilo v jejích dokonalých zlatých lokýnkách.
Nikdo se je nepokusil zastavit, i když celá řada lidí, místních i hostů, vyšla ven, aby se na ten zápas podívali.
Tommy Forester si sundal košili a pozvedl zaaté pěsti k hrudníku. Cizinec se zasmál a odplivl si do trávy. Pak uchopil Tommyho za pravou ruku a vyhodil ho, až přeletěl bradou napřed přes trávník.
Tommy se vyškrábal na nohy a rozběhl se proti cizinci. Uštědřil mu prudkou ránu do tváře, ale hned nato padl na zem a s obličejem v blátě lapal po dechu. Alum Bey mu seděl na zádech, pochechtával se a říkal něco arabsky.
Tak rychle a snadno skončil ten boj.
Alum Bey se zvedl, pyšně došel k Bridget Comfreyové, hluboce se před ní uklonil a usmál se zářivými zuby.
Bridget ho ignorovala a běžela k Tommymu. "Proboha, co ti udělal, miláčku?" ptala se a utírala mu zástěrkou z obličeje bláto. Utěšovala ho nejsladšími slovy.
Alum Bey se i s diváky vrátil do baru, a když se objevil i Tommy, blahosklonně mu koupil láhev Chablis. Žádný z nich si nebyl tak zcela jist, kdo vyhrál a kdo prohrál.
Dunstan Thorn toho večera u Sedmé straky nebyl: byl to praktický mládenec, který se posledních šest měsíců snažil získat srdce Daisy Hempstockové, mladé ženy taktéž praktického založení. Za pěkných večerů se procházívali kolem vesnice a debatovali o výhodách střídání plodin, o počasí a podobných racionálních věcech. Na těchto procházkách, při nichž byli pravidelně doprovázeni Daisinou matkou a mladší sestrou, které se zdvořile držely šest kroků za nimi, se na sebe zamilovaně dívali.
U dveří domu Hempstockových se pak Dunstan vždycky zastavil, uklonil se a popřál dámám dobrou noc.
A Daisy Hempstocková pak vešla dovnitř, sundala si klobouk a řekla: "Tolik bych si přála, aby se pan Thorn už konečně rozhodl a požádal o mou ruku. Papá by proti tomu jistě nic nenamítal."
"Ó ne, jsem si jista, že by souhlasil," odpověděla Daisina matka toho večera, jako to říkala každý večer. A také si odložila klobouk a rukavice a vstoupila se svými dcerami do obývacího pokoje, v němž seděl velice vysoký pán s velice dlouhou černou bradou a něco hledal ve své brašně. Daisy, její matka i její sestra pána (který trochu mluvil anglicky a přijel před několika dny) pozdravily úklonou.
Dočasný nájemník povstal a uklonil se jim také. Pak se vrátil ke své práci a probíral, třídil a leštil jakési dřevěné zboží.
Toho dubna bylo velice chladno a počasí bylo nepříjemně proměnlivé, jak už to v Anglii bývá.
Návštěvníci přicházeli po úzké cestě přes les od jihu. Zaplňovali volné pokoje domácností, přespávali ve stodolách a stájích. Někteří si postavili barevné stany, jiní přijeli ve vlastních maringotkách tažených velkými šedivými koňmi nebo malými střapatými poníky.V lese se modral koberec jarních zvonků. To ráno 29. dubna určil Dunstanu Thornovi los službu u mezery ve zdi, spolu s Tommym Foresterem. Stáli každý z jedné strany a čekali. Dunstan už držel hlídku mnohokrát, ale jeho úkol pokaždé spočíval pouze v tom, že tam stál a příležitostně odehnal zvědavé děti. Dnes se cítil velice důležitým: Držel dřevěný kyj, a když nějaký cizí člověk, který se tu nevyznal, chtěl vyjít z vesnice dírou ve zdi, Dunstan nebo Tommy vždycky řekli: "Zítra, zítra. Dnes tudy nikdo nesmí, vzácní páni."
A cizinci kousek poodstoupili a hleděli trhlinou na tu úplně obyčejnou louku, na několik nijak zvláštních stromů na ní a na docela fádní les v pozadí. Někteří se pokusili zapříst s Dunstanem a Tommym rozhovor, ale mladíci, hrdí na své postavení, odmítali konverzovat. Jen vztyčili hlavy, sevřeli rty a vůbec se tvářili důležitě.
Kolem poledne přinesla Daisy Hempstocková oběma kastrůlek zapečeného mletého masa s bramborovou kaší a Bridget Comfreyová pro každého džbánek kořeněného piva.
Za soumraku je pak přišli vystřídat jiní dva statní mládenci, vyzbrojení kromě kyjů i lucernami, a Tommy a Dunstan šli do vesnice a k Sedmé strace, kde jim pan Bromios natočil po džbánku svého nejlepšího piva - a jeho nejlepší pivo bylo skutečně vynikající - jako odměnu za strážní službu. Hostinec byl nacpaný k prasknutí a všude vládlo vzrušení. Byl plný návštěvníků ze všech zemí světa, nebo to tak aspoň Dunstanovi, jehož zeměpisné představy nesahaly za lesy, které obklopovaly Zeď, připadalo. A tak civěl na vysokého gentlemana v černém cylindru, který přišel až z Londýna a seděl nyní u vedlejšího stolu, se stejnou posvátnou úctou jako na ještě vyššího ebenového gentlemana v bílém hávu, s nímž tento právě večeřel.
Dunstan věděl, že je nezdvořilé na někoho zírat a že jako obyvatel Zdi má plné právo cítit se nadřazeným všem těm 'cizákům'. Ale cítil ve vzduchu neznámé koření a slyšel muže a ženy hovořit stovkami neznámých jazyků a nemohl si pomoci - zíral a civěl bezostyšně. Muž v černém hedvábném cylindru si všiml, že na něho Dunstan hledí, a kývl na něho, aby si přisedl. "Mᚠrád nákyp se sirupem?" zeptal se stručně místo představování. "Mutanabbi musel někam odskočit a toho nákypu je tolik, že bych to sám nezvládl."
Dunstan přikývl. Kouřící nákyp na talíři lákavě voněl.
"Tak si posluž," pobídl ho jeho nový přítel. Podal Dunstanovi čistou porcelánovou misku a lžíci. Víc už Dunstana nutit nemusel, s chutí se do nákypu pustil.
"Poslyš, mládenče," obrátil se muž v cylindru k Dunstanovi, když byly talíř i misky prázdné, "vypadá to, že v hostinci už nemají žádné pokoje. A všechny pokoje ve vesnici už jsou prý taky obsazené."
"Opravdu?" překvapilo to Dunstana.
"Opravdu. A tak jsem uvažoval: nevíš náhodou, kde by ještě mohli mít volný pokoj?"
Dunstan pokrčil rameny. "Všechno už bude plné. Vzpomínám si jak mě jednou, to mi bylo asi devět, matka a otec poslali spát na půdu nad stájí a pronajali můj pokoj nějaké dámě z Orientu a její rodině a služebnictvu. Byli u nás celý týden. Nechala mi papírového draka, jako že jsem jim nechal ten pokoj, a já jsem si ho pak pouštěl na louce, dokud se jednou nepřetrhl provázek a drak neuletěl."
"A kde bydlíš teď?" zeptal se ten pán v cylindru.
"Mám domek na kraji otcova pole. Bydlíval tam nᚠpastýř, než umřel - o žních už to budou dva roky - a pak ho naši nechali mně."
"Doveď mě tam," vyzval ho džentleman v klobouku a Dunstana ani nenapadlo, že by mohl odmítnout.
Jarní měsíc byl veliký a zářivý a noc byla neobyčejně jasná. Vyšli z města a šli k lesu pod ním, kolem celého Thornova statku (kde pána v cylindru vylekala kráva spící na louce, když si ze sna odfrkla), až přišli k Dunstanově chalupě.
Měla jen jedinou místnost a krb. Cizinec přikývl: "To mi úplně stačí. Co bys tomu řekl, Dunstane Thorne, kdybych si ho od tebe na příští tři dny pronajal?"
"Co mi za to dáte?"
"Zlatou libru, stříbrnou šestipenci, měděnou penci a nový blýskavý čtvrák."
Libra ve zlatě byla za dva noclehy víc než dost, vždy v těch časech mohl zemědělský dělník vydělat nejvýš patnáct liber za rok, a to jen pokud byl dobrý rok. Přesto Dunstan váhal. "Jestli jste tu kvůli trhu," řekl vysokému muži, "pak jistě obchodujete se zázraky a kouzly."
Muž přikývl. "Takže ty bys raději dostal zaplaceno zázraky a kouzly, mám pravdu?" Znovu se rozhlédl po Dunstanovu domku o jedné místnosti. Venku se rozpršelo a d隝 jemně bubnoval do došků nad nimi.
"Tak dobře," řekl ten pán v klobouku trochu podrážděně, "zázrak, kouzlo. Zítra získᚠTo, po čem touží tvé srdce. A tady mᚠpeníze." Vytáhl je Dunstanovi z ucha, jen tak, jediným pohybem. Dunstan ukl librou do železného hřebíku na dveřích chalupy, jestli to není kočičí zlato, pak se pánovi uklonil a vyšel do deště. Peníze si zavázal do kapesníku.
V lijáku došel ke chlévu, po žebříku vylezl na seník a za chviličku už spal.
I ve spánku si uvědomoval, že se venku blýská a rachotí tam hrom, ale nevzbudil se. Až k ránu ho probudilo, když mu někdo neobratně šlápl na nohu.
"Pardon," ozval se hlas. "To je jako promiňte mi."
"Kdo je to? Kdo je to tu?" chtěl vědět Dunstan.
"Jenom já," odpověděl stejný hlas. "Jsem tu kvůli trhu. Spal jsem ve vykotlaném stromě, jenomže do něho sjel blesk, milej strom vám praskl jako vejce, zlomil se jako tříska a mně začalo pršet za krk a taky jsem se bál, že mi nateče do báglů, víte, mám tam nějaké věcičky, co musej zůstat suchý jako prach, a celou cestu až sem se mi to dařilo, všecko suchý jako v pokojíčku, i když všude bylo mokro jako v..." "Ve vodě?" navrhl Dunstan.
"Nějak tak," připustil hlas ze tmy. "Takže mě napadlo," pokračoval, "že by vám možná nevadilo kdybych se jaksi schoval pod vaší střechou, poněvadž nejsem moc veliký a nijak bych vás neobtěžoval ani nic podobného."
"Když mi přestanete šlapat po nohách," povzdechl si Dunstan. Sotva to dořekl, ozářil seník blesk a v jeho světle zahlédl Dunstan v koutě cosi malého a chlupatého ve velikém klobouku s širokým okrajem. Pak byla zase tma.
"Doufám, že vám nejsem na obtíž," řekl zase ten hlas. Když si to teď Dunstan uvědomoval, zněl taky jakoby chlupatě.
"Nejste," odpověděl Dunstan, který už byl velice unavený.
"To je dobře," oddechl si chlupatý hlas, "protože bych vám byl na obtíž opravdu nerad."
"Prosím vás," žadonil Dunstan, "nechte mě spát. Prosím."
Chvíli bylo slyšet huhňavé zvuky, které brzy vystřídalo tiché pochrupování.
Dunstan se převracel na seně. Ta osoba, a už to byl kdokoliv, si upšoukla, poškrábala se a zase začala chrápat.
Dunstan poslouchal šumění deště na střeše chléva a myslel na Daisy Hempstockovou a v těch myšlenkách se spolu vedli a šest kroků za nimi kráčeli vysoký muž v cylindru a malé chlupaté stvoření, jehož tvář Dunstan neviděl. Všichni byli na cestě za Tím, po čem jeho srdce touží...
Do tváře se mu opíralo slunce a půda nad chlévem byla prázdná. Umyl si obličej a šel na statek.
Oblekl si svůj nejlepší kabát, svou nejlepší košili a svoje nejlepší kalhoty. Nožíkem si oškrábal z bot bláto. Pak zašel do kuchyně, políbil matku na tvář a namazal si tlustý krajíc domácího chleba máslem.
Konečně, s penězi zavázanými do batistového nedělního kapesníku, došel do Zdi a popřál dobré jitro strážcům u brány.
Mezerou ve zdi viděl, jak na louce rostou barevné stany, stavějí se stánky, vztyčují se barevné prapory a lidé pobíhají sem a tam.
"Nemáme nikoho pouštět před polednem," oznámil strážce.
Dunstan pokrčil rameny a zamířil do hostince. Sedl si a přemýšlel, co si koupí za své úspory (blýskavou půlkorunu, kterou ušetřil, a provrtanou šestipenci pro štěstí, již nosil na kožené šňůrce na krku) a za ty mince, co má v kapesníku. Pro tuto chvíli úplně zapomněl, že má ze včerejška slíbeno ještě něco. Když odzvonili poledne, došel ke zdi a trochu nervózně, jako by porušoval ten největší zákaz, prošel mezerou zároveň s pánem v cylindru, který mu kývl na pozdrav.
"Á, můj domácí. Jak se dnes máme, pane?"
"Děkuji, dobře," odpověděl Dunstan.
"Přidej se ke mně," řekl vysoký muž. "Pojďme tam společně."
Zamířili přes louku ke stanům.
"Už jsi tady někdy byl?" chtěl vědět muž.
"Byl jsem na posledním trhu, před devíti lety. Ale to jsem byl ještě kluk," připustil Dunstan.
"Tak si pamatuj," radil mu jeho nájemník, "musíš být zdvořilý a nesmíš brát žádné dárky. Pamatuj si, že jsi host. A nyní ti dám poslední část nájemného, kterou ti ještě dlužím. Protože jsem to slíbil. Moje dárky vydrží velmi dlouho. Budeš ho mít ty a tvoje prvorozené dítě a jeho či její prvorozené dítě. Je to dárek, který vydrží, dokud já budu žít."
"A co to bude, pane?"
"Přece to, po čem tvé srdce touží, už jsi zapomněl?" opáčil muž v cylindru. "To, po čem tvé srdce touží."
Dunstan se uklonil. Pokračovali dál na tržiště.
"Oči, oči! Nové oči pro staré lidi!" vykřikovala drobounká ženička před stolkem pokrytým sklenicemi a lahvičkami naplněnými očima všeho druhu a všech barev.
"Nástroje pro hudebníky přivezené ze stovek zemí!"
"P횝alky za šesták! Frkačky za dva! Foukací harmoniky za tři šestáky!"
"Zkuste štěstí! Přistupte blíž! Uhádněte jednoduchou hádanku a vyhrajte papírovou růži!"
"Stálevonící levandule! Ladoňkové plátno!"
"Sny v lahvích! Kus za šilink!"
"Pláště noci! Pláště soumraku! Pláště svítání!"
"Meče štěstí! Hůlky moci! Prsteny věčnosti! Karty ctnosti! Poběžte, poběžte, všechno máme!"
"Masti a oleje, nápoje lásky, všeléky!"
Dunstan se zastavil před stánkem s drobnými křišálovými ozdůbkami. Prohlížel si miniaturní zvířata a uvažoval, že by jedno koupil Daisy Hempstockové. Zvedl křišálovou kočku, sotva větší než jeho palec. Moudře na něho mrkla a on ji v šoku upustil. Narovnala se za letu a jako každá správná kočka dopadla na všechny čtyři. Pak nazlobeně odkráčela na roh pultu a začala se olizovat.
Dunstan kráčel rušným trhem dál.
Byla tam spousta lidí, byli tam všichni ti cizáci, co v posledních týdnech přišli do Zdi, a taky hodně místních obyvatel. Pan Bromios si postavil stan a prodával víno a paštiky domácím lidem, které sice velmi lákala jídla na stáncích trhovců z druhé strany zdi, ale od svých prarodičů, kterým to pověděli zase jejich prarodiče, věděli, že je velice, opravdu velice špatné jíst čarovné pokrmy, ochutnávat čarovné ovoce, pít čarovnou vodu a srkat čarovné víno.
Nebo každých devět let, lidé z druhé strany zdi a zpoza kopců postavili své stánky, a celý jeden den a celou jednu noc hostila louka Čarovný trh. A jeden den a jednu noc každých devět let tady kvetl obchod mezi národy.
Na prodej byly zázraky a kouzla, věci nevídané a nepředstavitelné, věci, o jakých se nikomu ani nesnilo (k čemu například, uvažoval Dunstan, by někdo mohl potřebovat vaječné skořápky plněné bouřkou?). Cinkal penězi v kapesníku a rozhlížel se po něčem malém a nepříliš drahém, co by potěšilo Daisy.
Hlukem tržiště k němu dolehlo jemné cinkání. Vydal se za ním. Prošel kolem stánku, kde pět obrovských chlapů tancovalo podle truchlivého kolovrátku, na který hrál medvěd se smutným pohledem. Minul i stánek, v němž jakýsi plešatý chlápek v křiklavém kimonu rozbíjel porcelánové talíře a házel je do mísy s ohněm. Z nádoby vycházel barevný dým a ten muž neustále něco na kolemjdoucí vykřikoval.
Cinkání sílilo.
Když přišel ke stánku, ze kterého zvuk vycházel, zjistil, že u něho nikdo neprodává. Byl vyzdobený květinami: ladoňkami a náprstníky a narcisy, ale také fialkami, liliemi, drobounkými karmínovými růžemi, bledými sněženkami, modrými pomněnkami a spoustami jiných květin, jejichž jména Dunstan neznal. Každá květina byla vyrobena ze skla nebo z křišálu, vyřezaná nebo možná upředená: všechny dokonale napodobovaly přírodu. A cinkaly a zvonily jako vzdálené skleněné zvony.
"Haló?" zavolal Dunstan.
"Dobré jitro přeji v tento tržní den," vítala ho trhovkyně a spěchala dolů z pomalované maringotky za stánkem. Zeširoka se na něho usmívala bílými zuby ve snědém obličeji. Dunstan podle jejích očí hned poznal, že patří k lidem z druhé strany zdi. Měla je temně fialové. A uši - uši měla jako kočka, jemně vykrojené a poprášené tmavým chmýřím. Zřetelně se rýsovaly pod kudrnatými vlasy. Byla docela krásná.
Dunstan zvedl ze stolku jednu květinu "Jsou moc pěkné." Byla to fialka, a jak ji držel, cinkala a prozpěvovala si, asi jako když si navlhčíte prst a přejíždíte jím po okraji sklenky. "Kolik za ni chcete?"
Pokrčila rameny. Bylo to půvabné pokrčení.
"O ceně se nikdy nemluví hned na začátku. Mohlo by to být mnohem víc, než jste připraven zaplatit, takže byste odešel a oba bychom na tom prodělali. Co kdybychom si nejdřív o mém zboží popovídali jen tak všeobecně?"
Dunstan zaváhal. A právě tehdy prošel kolem stánku pán v hedvábném cylindru. "Takže už jsme vyrovnáni," zamumlal. "Nájemné je zaplaceno a nic vám nedlužím."
Dunstan potřásl hlavou, jako by měl pocit, že se mu něco zdá, a pak se obrátil zpátky k dívce. "Povězte, odkud jsou ty květiny?"
Chytře se usmála. "Na úbočí hory Calamon je háj, v němž rostou skleněné květiny. Cesta tam je nebezpečná, a cesta zpět je ještě horší."
"A k čemu jsou ty květiny?" chtěl vědět dál.
"Slouží především k okrase a kratochvíli. Přinášejí radost, lze je darovat tomu, koho milujeme, jako projev obdivu a lásky. Jejich zvuk lahodí sluchu. A také překrásně zachycují světlo." Pozvedla modrý zvonek a Dunstan si nemohl nevšimnout, že barva slunečního světla pronikajícího fialovým křišálem se zdaleka nevyrovná barvě a třpytu jejích očí.
"Chápu," řekl Dunstan.
"Používají se i k určitým kouzlům a čarám. Pokud je pán kouzelník...?"
Dunstan zavrtěl hlavou. Povšiml si, že na té mladé ženě bylo něco pozoruhodného.
"Aha. Ale i tak jsou to půvabné věcičky." Znovu se usmála.
Ta pozoruhodná věc byl tenký stříbrný řetěz, který se táhl od jejího zápěstí dolů ke kotníku a do pomalované maringotky za ní.
Dunstan se jí na řetěz zeptal.
"Tohle? Jsem jim připoutaná ke stánku. Jsem osobní otrokyní čarodějky, které stánek patří. Chytila mě před mnoha lety - když jsem si hrála u vodopádu v říši svého otce, vysoko v horách - víte, proměnila se v miloučkou žabku, aby mě odlákala. Vždycky jsem ji už už měla, ale zase uskočila, až jsem nevědomky vyšla za hranice země. A pak se proměnila do své pravé podoby a strčila mě do pytle."
"A to budete její otrokyní navždycky?"
"Navždycky ne," řekla elfí dívka a usmála se. "Získám svou svobodu v den, kdy měsíc ztratí svou dceru, pokud se tak stane v týdnu, kdy se spojí dva pondělky. Čekám trpělivě. A zatím dělám, co se ode mě žádá, a taky trochu sním. Koupíte si nyní moji květinu, mladý pane?"
"Jmenuji se Dunstan."
"Věru poctivé jméno," řekla škádlivě. "To vás pokřtili po tom světci, co se nedal svést ďáblem v podobě ženy? Také mě štípnete do nosu žhavými kleštěmi?"
"A jak říkají vám?" zeptal se Dunstan, rudý rozpaky.
"Já už žádné jméno nemám. Jsem otrok a jméno, jímž mě pokřtili, mi čarodějnice vzala. Slyším na 'hej, ty!' nebo 'hloupá cuchto' a mnoho dalších označení."
Dunstan si všiml, jak půvabně jí hedvábné šaty obepínají tělo, všiml si elegantních křivek i fialkových očí, které se na něho upíraly, a polkl.
Sáhl do kapsy a vytáhl kapesník. Už se na ni neodvážil podívat. Vysypal peníze na pult. "Vezměte si, kolik vám dlužím za tohle," vybral bělostnou sněženku.
"U našeho stánku peníze nebereme." Přistrčila mu mince zpátky. "Ne? A co si tedy vezmete?" Už byl skutečně silně znepokojený a jeho jedinou myšlenkou bylo získat květinu pro... pro Daisy, Daisy Hempstockovou... získat tu květinu a utéct, nebo, po pravdě řečeno, ta dívka jej velice znervózňovala.
"Mohla bych si vzít barvu vašich vlasů nebo vaše vzpomínky z doby, než vám byly tři roky. Mohla bych si vzít sluch z vašeho levého ucha - ne všechen, jen tolik, abyste se nemohl těšit z hudby či zurčení řeky a šumění větru."
Dunstan zavrtěl hlavou.
"Nebo polibek. Jeden polibek, sem, na tvář."
"To vám rád zaplatím!" řekl Dunstan, naklonil se přes pult, nad cinkajícími křišálovými květinami, a dal jí nevinné políbení na něžnou tvářičku. Ucítil její vůni, opojnou, kouzelnou vůni, která mu naplnila čelo a hruď a mysl.
"Tak," podala mu vybranou sněženku. Vzal ji do rukou, jež mu náhle připadaly veliké a nemotorné a vůbec ne malé a ve všech směrech dokonalé jako ruce té kouzelné dívky. "A sejdeme se tady dnes večer, Dunstane Thorne, až zajde měsíc. Přijď sem a zahoukej jako sýček. Dovedeš to?"
Kývl a rychle klopýtal pryč. Nepotřeboval se ptát, odkud zná jeho příjmení. Vzala mu je spolu s dalšími věcmi, jako je třeba srdce, když ji políbil.
Sněženka mu cinkala v dlani.
"Tak o co jde, Dunstane Thorne," řekla Daisy Hempstocková, když ji potkal u stanu pana Bromiose. Seděla tam se svou rodinou a s Dunstanovými rodiči a jedli velké hnědé klobásy a pili černé pivo. "Copak se děje?"
"Přinesl jsem ti dárek," zamumlal Dunstan a natáhl ruku se sněženkou. Cinkala a třpytila se v odpoledním slunci. Zmateně si ji od něho vzala do prstů lesklých mastnotou z klobásy. Tu se náhle Dunstan naklonil a před očima jejího otce, její matky a sestry, před zraky Bridget Comfreyové a pana Bromiose a všech ostatních ji políbil na růžovou tvářičku.
Pobouření, jež nastalo, se dalo čekat, ale pan Hempstock, který nežil na hranicích Elfie a zemí Za zdí už padesát sedm let zbůhdarma, zvolal: "Buďte zticha! Podívejte se na jeho oči. Copak nevidíte, že ten hoch přišel o rozum, že je poblouzněný a zmatený? Vsadím se, že je očarovaný. Hej! Tommy Forestere! Pojď sem a odveď mladého Dunstana Thorna zpátky do vesnice. A dohlédni na něho! Nechej ho spát, bude-li si to přát, nebo mluvit, bude-li to potřebovat..."
Tommy vyvedl Dunstana z tržiště a otvorem do vesnice Zeď. "Ale, no tak, Daisy," utěšovala ji její matka a hladila ji po vlasech. "Je jenom trošku uhranutý elfem, nic to není. Nesmíš si to tak brát." A vzala krajkový kapesník zdobící její mohutné poprsí a otírala dceři tváře náhle mokré slzami.
Daisy zvedla hlavu, uchopila kapesník, vysmrkala se do něho a také trochu fňukala. A paní Hempstocková s jistým zmatkem pozorovala, že se Daisy skrze slzy usmívá.
"Ale, mami, Dunstan mě políbil ," řekla Daisy Hempstocková a připevnila si křišálovou sněženku na klobouček. Cinkala tam a blýskala se.
Pan Hempstock a Dunstanův otec dost dlouho hledali, než narazili na stánek, kde se prodávaly ty křišálové květiny. Ale za pultem stála nějaká starší žena a v koutě stánku seděl krásný exotický pták, připoutaný ke svému bidýlku tenkým stříbrným řetízkem. Se stařenou nebyla rozumná řeč, nebo na jejich dotazy, co se u jejího stánku s Dunstanem přihodilo, neustále vykřikovala cosi o tom, že jednu z nejvzácnějších věcí její sbírky jakési budižkničemu rozdalo úplně zadarmo. A také cosi o nevděčnosti a dnešním úpadku mravů a o nemožných služebnících.
V prázdné vesnici (vždy kdo by zůstal o Čarovném trhu ve vsi?) dovedl Tommy Dunstana do hostince Sedmá straka a posadil ho na dřevěnou židli. Dunstan si opřel hlavu do dlaní a hleděl kamsi do dáli a občas si zhluboka povzdechl.
Tommy Forester se s ním pokoušel mluvit. "No tak, kamaráde, vzpamatuj se... no, tak vidíš, že to jde, zkus se usmát, co říkáš? Nedal by sis něco k jídlu? Nebo se chceš napít? Ne? Na mou duši, vypadᚠdivně, Dunstane, vážně divně..." Když Dunstan nereagoval, začal bědovat, že přichází o trh, kde určitě zrovna teď (opatrně si sáhl na čelist) krásná Bridget chodí kolem stánků ve společnosti nějakého mohutného a impozantního gentlemana, co má exotický oděv a štěbetající opičku. A když se ujistil, že jeho přítel bude v prázdném hostinci v bezpečí, vrátil se k mezeře ve zdi.
Přivítal ho hluk a zmatek tržiště: řada loutkových divadel, žongléři a tancující zvířata, koňský trh a nespočetné zboží na prodej či na výměnu.
Když se zešeřilo, objevil se jiný druh lidí. Byl tam vyvolávač vykřikující nejnovější zprávy jako moderní kameloti novinové titulky-- " Pán ze Stormholdu trpí záhadnou chorobou!" "Ohňová hora se přesunula k Údolní pevnosti!" "Jediný dědic zemana z Garamondu proměněn v chrochtající prase! " --a za pár drobných vám příběh dopověděl.
Slunce zapadlo a vysoko na obloze se objevil velký jarní měsíc. Zvedl se studený vítr. Obchodníci se přestěhovali do svých stanů a návštěvníci trhu více či méně úspěšně odolávali jejich šeptanému lákání, aby vstoupili a za mírný poplatek zažili nejrůznější kouzla a zázraky.
Když se měsíc začal sklánět k obzoru, kráčel Dunstan Thorn tiše a klidně vesnicí Zeď. Míjel mnohé rozjařené skupinky - cizí i místní - ale nikdo si ho nevšímal.
Proklouzl mezerou ve zdi - byla opravdu široká, ta zeď - a mimoděk stejně jako kdysi jeho otec uvažoval, co by se stalo, kdyby zkusil obejít vesnici po jejím vrcholu. Prošel mezerou a na louku a poprvé v životě ho napadlo pokračovat dál, přes louku, přes potok a do lesů na vzdálené straně. Docela ho ten nápad vyvedl z míry, asi jako vyvedou člověka z míry nečekaní hosté. Pak, když došel na smluvené místo, takové myšlenky zase zapudil. Měl přece důležitou schůzku.
Měsíc zapadal.
Dunstan zvedl ruce k ústům a zahoukal. Nikdo mu neodpověděl. Obloha nad ním měla temnou barvu - snad modrou, snad fialovou, určitě ne černou - a byla posetá tolika hvězdami, že by je nikdo nespočítal. Zahoukal ještě jednou.
"To že má být sýček?" řekla mu přísně u ucha. "Možná sněžná sova, možná i sova pálená. Kdybych měla uši ucpané větvičkami, třeba bych si dokázala představit, že je to výr. Možná. Ale rozhodně ne sýček." Dunstan pokrčil rameny a trochu přihlouple se usmál. Ta pohádková dívka si sedla vedle něho. Působila na něj svým kouzlem: dýchal ji, cítil ji všemi póry své kůže. Naklonila se k němu.
"Myslíš, že jsi očarovaný, švarný Dunstane?"
"Nevím."
Zasmála se. Znělo to jako průzračný pramínek bublající přes skály a kamení.
"To není žádné kouzlo, švarný hochu, švarný hochu." Lehla si na záda do trávy a hleděla na oblohu. "Tvé hvězdy," zeptala se. "Jaké jsou?"
Dunstan se položil vedle ní a hleděl na oblohu. Na těch hvězdách bylo rozhodně cosi zvláštního: možná v nich bylo víc barvy, protože se třpytily jako drobounké diamanty. Možná to bylo těmi spoustami malých hvězdiček, možná jejich konstelacemi. Něco na nich bylo zvláštního a nádherného. Ale...
Leželi vedle sebe a vzhlíželi vzhůru k nebi.
"Co chceš od života?" zeptala se dívka.
"Nevím," přiznal. "Myslím, že tebe."
"Já chci svobodu," svěřila se mu.
Dunstan natáhl ruku po stříbrném řetízku, který vedl od jejího zápěstí ke kotníku a kamsi do trávy. Zatahal za něj. Byl silnější, než vypadal.
"Ukovali ho z kočičího dechu, rybích šupin a měsíčního světla roztaveného se stříbrem," vysvětlila mu. "Nepřetrhne se, dokud neskončí platnost kouzla."
"Aha." Znovu ulehl do trávy.
"Neměl by mi překážet, protože je to dlouhý, velmi dlouhý řetěz. Ale je to těžké, pořád víš, že je tu. A taky se mi stýská po otcově říši. A čarodějnice není zrovna nejhodnější paní..."
Pak zmlkla. Dunstan se nad ní sklonil, natáhl ruku a dotkl se její tváře. Cítil na prstech cosi horkého a vlhkého.
"Ale vždy ty pláčeš."
Neodpověděla. Dunstan si ji přitáhl k sobě, neobratně jí stíral velkou dlaní slzy a pak se sklonil k jejímu vzlykajícímu obličeji a váhavě, nejistý, zda dělá za dané situace správnou věc, ji políbil přímo na žhavé rty.
Na okamžik zaváhala a pak se její rty pod jeho otevřely, do úst mu vklouzl její jazyk a Dunstan byl pod těmi podivuhodnými hvězdami naprosto a nenávratně ztracen.
Už dříve se líbal s dívkami z vesnice, ale dál nikdy nešel.
Jeho ruka ucítila přes hedvábí šatů drobná ňadra a dotkla se tuhých bradavek. Dívka se k němu přitiskla, pevně, jako by se topila, a při tom se mu pokoušela rozepínat košili, kalhoty.
Byla tak malá! Bál se, že by jí mohl ublížit, že ji poláme. Nic takového se nestalo. Svíjela se a zmítala se pod ním, zalykala se a vzrušeně sténala - a při tom ho vedla svou drobnou rukou.
Posela mu tváře a hruď tisícem žhavých polibků, pak byla nad ním, seděla na něm, lapala po dechu, smála se, mokrá potem a kluzká jako rybka. A on se proti ní vypínal a vrážel se do ní a jásal, hlavu plnou jen jí, jenom jí, a kdyby byl znal její jméno, byl by je křičel nahlas.
Nakonec, když už z ní měl zase vyklouznout, ho zadržela, ovinula mu nohy kolem těla a přitiskla se k němu tak silně, že měl pocit, jako by byli ve vesmíru zabírali jen jedno místo. Jak by pro jediný úžasný, pohlcující okamžik byli jedinou bytostí, dávající a beroucí.
Na obloze bledly hvězdy.
Leželi vedle sebe, bok po boku.
Elfí dívka si upravila hedvábné šaty a zase byla jako ze škatulky. Dunstan si s lítostí natáhl kalhoty. Její drobnou ruku tiskl ve své dlani.
Na kůži mu osýchal pot, bylo mu zima a cítil se opuštěný. Obloha bledla úsvitem, už rozeznával rysy jejího obličeje. Kolem se začínala probouzet zvířata: koně dupali, ptáci začínali zpěvem přivolávat slunce a tu a tam se ve stanech začínaly ozývat hlasy. Lidé vstávali. "Už musíš jít," řekla tiše a hleděla na něho zpola lítostivě očima fialovějšíma než nejtemnější fialky. Políbila ho něžně na ústa, rty, jež chutnaly po rozmačkaných malinách. Pak vstala a odešla do cikánské maringotky za květinovým stánkem.
Dunstan, omámený a opuštěný, pomalu kráčel trhem a cítil se daleko starší než na svých osmnáct let.
Vrátil se do seníku, zul si boty a pak spal, dokud ho neprobudilo slunce vysoko na obloze.
Trh skončil až v podvečer následujícího dne, ale Dunstan už tam nešel. Cizinci odjeli a život ve vesnici se vrátil do normálních kolejí, které byly ve Zdi možná trošku méně normální než v ostatních vesnicích (zvl᚝, když vítr vanul z nesprávné strany), ale celkem vzato zase nebyly nijak nenormální.
Dva týdny po trhu požádal Tommy Forester Bridget Comfreyovou o ruku a ona souhlasila. A týden nato přišla jednou ráno paní Hempstocková navštívit paní Thornovou. Posadily se s čajem do pokoje.
"To s tím Foresterovic hochem je požehnaná věc," poznamenala paní Hempstocková.
"To tedy je," souhlasila paní Thornová. "Vezměte si ještě koláček, má milá. Předpokládám, že Daisy půjde za družičku."
"Doufám, že ano," řekla paní Hemstocková, "jestli se té svatby dožije."
Paní Thornová vylekaně vzhlédla. "Proboha, snad není nemocná, paní Hemstocková? Řekněte, že není!"
"Vůbec nejí, paní Thornová. Ztrácí se nám před očima. Jen občas se napije trochu vody."
"Propáníčka!"
Paní Hempstocková pokračovala: "Včera večer se mi konečně podařilo zjistit příčinu. Je to vᚠDunstan."
"Dunstan? Snad něco..." paní Thornová si přitiskla dlaň na ústa. "Ale ne," uklidňovala ji paní Hempstocková, vrtěla hlavou a špulila při tom rty. "Nic takového. Ale vůbec si jí nevšímá. Už se neukázal celé dny. Vzala si do hlavy, že už o ni nestojí, a teď pořád jen sedí doma, drží v ruce tu sněženku, co jí dal, a vzlyká."
Paní Thornová odměřila do konvice čerstvý čaj a zalila jej vroucí vodou. "Po pravdě řečeno," řekla, "Dunstan nám dělá trochu starost, mému muži a mně. Je náměsíčný . Jinak se to nedá popsat. Vůbec nic nedělá. Thorney pořád říká, že by se ten nᚠchlapec potřeboval usadit. Kdyby se chtěl usadit, povídal Thorney, připsal by mu louky na západní straně. Zrovna tak to říkal."
Paní Hemstocková zvolna přikývla. "Hemstock by určitě nebyl proti tomu vidět Daisy šastnou. Určitě by té naší holce připsal stádo ovcí." Hempstockovy ovce byly široko daleko nejlepší: měly husté chundelaté rouno a byly inteligentní (na ovce), se zahnutými rohy a ostrými kopýtky. Paní Hempstocková a paní Thornová dál usrkávaly čaj. Všechno už bylo ujednáno.
Dunstan Thorn se s Daisy Hempstockovou oženil v červnu. A pokud někomu připadal ženich poněkud nesoustředěný, nu což, nevěsta, ta zářila a usmívala se, jak se na správnou nevěstu sluší.
Za nimi stáli jejich otcové a debatovali o statku, který mladým postaví na západní louce. Matky se shodly, že Daisy to moc sluší a jaká je to škoda, že Dunstan zakázal Daisy přišpendlit si na svatební šaty tu sněženku, co jí koupil na trhu na konci dubna. A tady je opustíme, v dešti růžových okvětních lístků, červených, žlutých,, oranžových i bílých.
Nebo téměř opustíme.
Než byl dostavěn jejich dům, žili v Dunstanově domku a byli docela šastní. A každodenní starosti s chovem ovcí, s pasením ovcí, se stříháním ovcí a léčením ovcí pomalu zaháněly z Dunstanových očí ten nepřítomný pohled.
Přišel první podzim, pak zima. Bylo to na konci února, zrovna se rodila jehňata, svět byl promrzlý, vřesovištěm a bezlistými lesy skučel tesklivý vítr a z olověné oblohy bez ustání padaly závoje ledového deště, v šest hodin večer, když zapadlo slunce a obloha černala, když se v mezeře zdi objevil proutěný koš. Strážci po stranách štěrbiny si košíku hned nevšimli. Dívali se koneckonců na opačnou stranu a bylo tma a mokro a oni zimomřivě podupávali a zachmuřeně a toužebně pozorovali světla vesnice.
A pak se ozval tenký, žalostný pláč.
Až tehdy se podívali dolů a uviděli košík. V košíku byl ranec: ranec z hedvábných šátků a vlněných šál a z něho čouhal červený obličejík s přivřenýma očkama a s otevřenými, hlasitými a hladovými ústy.
A na balíku byl stříbrným špendlíkem připevněný kousek pergamenu, na němž bylo elegantním, by poněkud staromódním rukopisem napsáno:
TRISTRAN THORN
Hvězdný prach /Stardust/
Gaiman, Neil
Nakladatel: Polaris
Překlad: Ladislava Vojtková
Obálka: Paramount Pictures
Redakce: -
Rok vydání: 2011
Počet stran: 272
Rozměr: 135 x 205
Provedení­: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 279 Kč

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře