UKÁZKA: Simon R. Green, Srdečné pozdravy z pekla

16. únor 2012 | 00.41 |

Anotace:

Čtvrtá kniha série Tajné dějiny.
Není to žádná procházka podělanou zahradou, být Droodem - jedním z rodiny, která vás lidičky brání před tvory noci, co si na vás brousí zuby už pěknou řádku staletí. Nejsme zrovna oblíbení - těmi, kterým pravidelně nakopáváme zadek ani nevděčným lidstvem, a vlastně se nemáme moc rádi ani mezi sebou.
A teď je Matriarcha mrtvá. Zavražděná. Možná někým z nás. Možná ne.
Zase to spadlo na mne, Eddieho Drooda, abych jednal jako hlava celé naší velké rodiny a rozhodl, co a jak. Vůbec to nebude lehké. Víte, názor na to, kdo Matriarchu zavraždil, Droody rozdělil do dvou více méně stejně velkých táborů: ti jedni si myslí, že ji zabila moje Molly, zatímco ti druzí jsou přesvědčeni, že jsem to udělal já.
A já vím určitě jenom to, že já jsem to nebyl.
Ukázka:
"Tolik k původnímu plánu," řekl Luther. "Co uděláme teď?"
"Půjdeme dovnitř," odpověděl jsem. "Dáme pořádnou nakládačku všem bez rozdílu, pak oběma stranám odebereme zbraně a celý ten nesmysl ukončíme, než začne přitahovat pozornost. Potom popadnu apokalyptické dveře a nastane čas vyrazit k obzoru."
"Nevezmeme nějaké zajatce, abychom jim mohli klást otázky?" zeptal se Luther.
"Jestli myslíš, že je to nutné."
"Cítím povinnost ti připomenout, že tam uvnitř jsou dvě soukromé armády disponující úctyhodnou palebnou silou stejně jako granáty, jak výbušnými, tak s nervovým plynem," řekl Luther. "Vážně tam chceš jen tak vtrhnout?"
"Dvě armády; to je jedna pro každého z nás."
Luther pomalu zavrtěl hlavou. "Existuje něco, čemu se říká přílišná sebedůvěra; dokonce i pro Droody."
"První problém," řekl jsem. "Naše zbroj by nás hladce dostala přes vnější obrany hotelu, ale spustili bychom při tom všechna poplašná zařízení... A to poslední, co potřebujeme, je, aby bojující strany zjistily, kdo se k nim blíží, a spojily se proti nám."
"Žádné strachy," opáčil Luther. "Mám otevírák na konzervy se zneškodňovačem alarmů, který mi svého času poslal Zbrojmistr. Na vyzkoušení. Myslel si, že by se mi mohl šiknout, když je v LA tolik pečlivě střežených tajemství a tolik různých způsobů, jak je ukrýt. Měl by otevírat silová pole a magické stěny a nevyvolat při tom poplach. Všimni si, že jsem položil důraz na slova měl byl."
"Zbrojmistr vždycky věřil ve vítězství optimismu nad zkušeností," odpověděl jsem zachmuřeně. "Ne že by ty jeho báječné vynálezy nefungovaly; prostě mají tendenci fungovat nečekaným způsobem. Ale stěžovat si nemůžeme, hned by začal trucovat. Takže dobře, jdeme na to."
"S chutí do toho, půl je hotovo," prohlásil Luther. "A Bůh pomáhej těm, kdo se provinili."
"Domorodec," povzdechl jsem si smutně. "Stoprocentní domorodec."
Vyrazili jsme vpřed, dvě zlaté sochy kráčející přes náměstí k hotelu Magnificat. Nikdo si ničeho nevšiml; oba jsme měli zapnutý plný maskovací režim, naše torkézy vysílaly na všechny strany telepatický rozkaz: Nemůžeš mě vidět! Luther vytáhl ze své zbroje něco, co vypadalo jako kdyby to nebylo hotové a namířil tím na hotel. Přes svou zlatou masku jsem Viděl, jak se ochranné štíty hotelu roztříštily a zmizely; Zbrojmitrově nové hračce nedalo žádnou práci se s nimi vypořádat. Luther a já jsme šli stále dál a úpornější silová pole se lepila na naši zbroj a tahala nás zpátky, jak jsme jimi pronikali. Trhaly se jako pavučiny, cupované mocí ukrytou v naší zbroji. Tvarové kletby a miny aktivované blízkostí člověka neškodně detonovaly a vyjící duchové praskali jako mýdlové bubliny, když jsme jimi prošli. Nástražné lahve se rozpadaly ve střepy a unikali z nich démoni, kteří se chytali našich zlatých nohou. Pořád jsme šli dál a táhli jsme je za sebou, a oni to brzy vzdali a rozpadli se, příliš křehcí, aby vydrželi dlouho mimo své lahve. Obranná magie se nám tříštila o prsa a uzemňovala se v duhových výbojích mizících energií.
Rozkopl jsem přední dveře, až se mi rozbité sklo sesypalo na ramena jako krupobití, a vešel jsem do haly. Dva strážní po nás okamžitě začali pálit z automatických zbraní. Kulky se zaryly do našich zbrojí, které absorbovaly energii nárazů a pak spolykaly kulky. Řeší to problém s odraženými střelami. Strážné to poněkud vyvedlo z míry, takže se otočili na patě a dali se na útěk. Popadl jsem nejbližší stůl a hodil jsem ho na ně, a on je připlácl ke zdi jako velká plácačka na mouchy. Luther se na mě podíval.
"Tohle není fér. Na mě zase nic nezbylo."
"Můžeš se postarat o další dva. Kde jsou výtahy?"
"Vzadu. Ale až do zítřejšího slavnostního otevření budou vypnuté. A k tomu, aby ses dostal do horního podlaží, potřebuješ speciální klíč. Takže se dívej a uč se."
Přistoupil k recepčnímu stolu, našel hlavní počítač a místo aby ho zapnul a použil klávesnici se jen dotkl jedním svým zlatým prstem monitoru. Z konečku prstu se rozlila zlatá vlákna a pokryla obrazovku jako pavučina.
"Pronikám do hotelového bezpečnostního systému vlastním softwarem," vysvětloval Luther nonšalantně. "Zapnul jsem výtahy... vypnul jsem poplašný systém... a všechny bezpečnostní kamery. Nechceme přece, aby zaznamenaly, že jsme tady byli. Zbroj nás sice dokáže elektronicky zneviditelnit, ale tohle je LA – kdo ví, co tady mají za novinky? Proč zbytečně riskovat, zvl᚝ když nevíme, co nainstalovali do horního patra?"
"Ty svou zbrojí dokážeš ovládat počítač?" zeptal jsem se, protože to na mě vážně udělalo dojem. "Nevěděl jsem, že to jde."
"A vyzkoušel jsi to někdy? Stačí poslat vlákno podivné hmoty do počítače a zbroj se už postará o ostatní. Je to koneckonců prodloužení naší vůle. Dělá, co jí řekneš, aby udělala. Tu a tam ji používám jako antikoncepci—"
Zvedl jsem ruku. "Příliš mnoho informací. Pokračujme."
Luther vytáhl svůj zlatý ukazováček z monitoru a oba jsme zamířili dozadu k výtahům. Jejich dveře se před námi otevřely a když jsme nastoupili, vrazil jsem prst do ovládání a soustředil jsem se na nejvyšší patro. Celý výtah se zachvěl, jeho dveře se zabouchly a rozjel se nahoru jako kdyby ho něco honilo. Když jsme dorazili do horního patra, dveře výtahu se opět otevřely, jako kdyby se nemohl dočkat, až se nás zbaví. Vystoupil jsme, dveře se zase zabouchly a výtah zmizel směrem dolů. Myslím, že jsem ho vyděsil. Vykročil jsem vpřed, Luther po mém boku rovněž, a pak na nás všichni začali pálit.
Byl to docela impozantní útok. Kulky na nás pršely ze všech stran v tak vydatné a soustředěné smršti, že jsme ji skoro viděli. Nárazy střel nadělaly díry do stěn všude kolem nás a dveře výtahu rázem vypadaly jako po neštovicích. Dunění bylo ohlušující a vzduch zhoustl dýmem. Luther a já jsme zůstali stát na místě a krupobití olova a oceli nám neublížilo ani v nejmenším. Dokonce jsme se ani nezapotáceli pod silou úderů a všechny kulky pohltila zbroj. Za svou zlatou maskou jsem se usmíval. Na nepříteli, který klidně stojí všem na očích a nechá po sobě pálit, je něco psychologicky devastujícího, takže jsme Luther a já zaujali arogantní postoje a vytěžili jsme z toho co nejvíce.
Zkusili na nás obranné granáty i nervový plyn a nic z toho na nás nepůsobilo ani v nejmenším. Člověk by si myslel, že to budou vědět; museli koneckonců poznat, že mají co do činění s Droody. Tenhle žalostný útok byl skoro urážka. Jediný způsob, jak vyhrát boj s Droody, je být někde jinde, když se ukážou.
Palba se pomalu změnila v jednotné salvy a výstřely a i ty nakonec ustaly a na patře se rozhostilo zlověstné ticho. Z nejrůznějších úkrytů na nás poulili oči ozbrojení a vyzbrojení strážní. Pak se začali dívat jeden na druhého a krčit rameny. Zahlédl jsem obtloustlou postavu doktora Deliria vyhlížejícího zpoza ochranného pole jednoho z vystavených artefaktů. Pole matně zářilo jako stříbrná šmouha ve vzduchu a ukrývalo povahu exponátu. Klidně to mohly být apokalyptické dveře. Velké to bylo dost.
Vyrazil jsem vpřed a opět jsem byl zasypán palbou. Kráčel jsem přímo krupobitím kulek, aniž bych si jich nějak všímal nebo se jimi nechal znepokojit. Luther byl stále vedle mě. Po pravdě řečeno jsem měl za to, že většině vojáků se už vrátil zdravý rozum a teď odsud peláší co jim nohy stačí. Což je zcela normální reakce na setkání s Droody. Podíval jsem se na Luthera; krátce přikývl a oba jsme se rozběhli dopředu, proti palbě. V příštím okamžiku jsme byli mezi ozbrojenci a rozhazovali jsme je na všechny strany. S křikem létali vzduchem přes půlku místnosti. Luther si vybral tajemnou skupinu a na mě zbyli žoldnéři doktora Deliria. Pohyboval jsem se teď tak rychle, že jsem pro ně musel být jen zlatá šmouha, a kosil jsem je zlatými pěstmi za to, že měli tu drzost a pokoušeli se mě zabít.
Vzhledem k tlačenici mi vyčistit patro trvalo déle, než jsem plánoval. Musel jsem se protlačit armádou těžkooděnců, odhazovat je stranou a srážet je k zemi. Někteří se mi věšeli na ruce a na krk a snažili se mě stáhnout pouhou svou váhou na podlahu. Tu a tam jsem se zastavil a setřepal jsem je, nebo jsem si je otřel o nejbližší zeď. Nesnažil jsem se nikoho zabít, ale byli to koneckonců jen nájemní zabijáci v uniformách. Konečně jsem neměl do koho praštit a začal jsem se rozhlížet po doktoru Deliriovi. Stál vedle toho vystaveného exponátu a vítězoslavně se naparoval. Nějak se mu podařilo prolomit ochranné pole.
Vypadalo to jako obyčejné dveře: vysoký dřevěný obdélník bez kliky nebo klepadla. Po jejich okrajích byly vyryty pradávné neznámé runy. Stály samy, bez jakékoliv podpory. A bylo na nich něco... jako ten pocit, co se vás zmocní při pohledu do propasti, když víte, že smrt je jen malý krůček před vámi. Byly to apokalyptické dveře a už jen z pohledu na ně mi tuhla krev v žilách. Něco bylo za nimi a usilovně se to snažilo dostat ven. Doktor Delirium je pohladil svou buclatou rukou a potěšeně zachrochtal.
Jeho primitivní dimenzionální dveře se otevřely a v příštím okamžiku spolkly jej i apokalyptické dveře. Ti z jeho mužů, kteří přežili a stále byli při vědomí, se rozběhli k nim. Na ně jsem teď neměl čas. Snažil jsem se vypořádat s představou, že doktor Delirium je poprvé ve svém životě jeden z hlavních hráčů. A skoro určitě si ukousl větší sousto, než na jaké stačí.
Vojáci z neznámé skupiny se nevzdali, i když jim to, pro co přišli, právě zmizelo před nosem. Pořád pálili ze všeho, co měli. Luther mezi nimi běhal sem a tam vyrážel jim zbraně z rukou a odhazoval vojáky na všechny strany. Na tohle jsem neměl trpělivost a tak jsem bral kusy nábytku, co mi přišly pod ruku, a vrhal jsem je na ty chlapy jako kameny z katapultu. Stoly a židle létaly vzduchem a srážely celé skupinky mužů jako hněv boží.
Někteří se i pak udrželi na nohou, hbitě se vyhýbali letícím předmětům a pálili po mě z exotičtějších zbraní. Měli technické zbraně a magické zbraně a dokonce i pár neznámých, které mohly být té či oné povahy. Zkoušeli na mě jednu po druhé, zoufale hledali něco, co by proniklo mou zbrojí. Hlupáci. Jeden z nich se dokonce vytasil se skládací bazookou. Nabil do ní stříbrný projektil omotaný jmelím a vypálil. Měl jsem náladu trochu se předvést a tak jsem zůstal stát na místě a chytil jsem střelu do ruky. Ani mnou nezacloumala. Sevřel jsem ji v náručí a když explodovala, moje zbroj pohltila veškerou energii. Když se rozptýlil dým, stál jsem tam naprosto nedotčený. Voják vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat. Hodil bazooku na podlahu a dupl na ni.
Od hloučku se oddělil další voják a namířil na mne ukazovací kost australských domorodců. Tohle je skutečně vážná magie; šaman, který ví co jak jak, vás dokáže zabít zlou myšlenkou, uvrhnout vaši duši do věčného spánku nebo kolem vás v malém měřítku přepsat realitu. Naštěstí byla většina magie tohoto druhu ztracena nebo zapomenuta. A tenhle chlapík se moc nepřipravoval. Kouzlo z kosti narazilo do mé zbroje, odrazilo se a vymazalo chlápka z existence.
Další těžkooděnec, který měl víc odvahy než rozumu, vystoupil vpřed a ukázal mi lesklou kovovou rukavici nataženou na své pravici. Vypadala trochu jako římský cestus, ohavná věcička používaná v aréně gladiátory, kteří dávali přednost osobnějšímu kontaktu s protivníkem. Tahle bojová rukavice byla přímo prosáklá hodně ošklivou magií; když se pohybovala, nechávala za sebou ve vzduchu třpytící se stopy jako kdyby sama její existence poskvrňovala realitu. Ten ubožák, co ji měl na ruce, zjevně nevěděl, že jen nosit ji ho může spolehlivě zabít.
Luther skončil s úklidem a postavil se před boxera, aby mu čelil. Voják zaujal klasické postavení a pak jeho pravice vystřelila proti Lutherovu hrdlu. Zářící rukavice doopravdy zaječela vztekem a krvelačností, když letěla vzduchem, ale ten zvuk byl náhle uat, když narazila do Lutherova zlatého krku... a byla pohlcena zbrojí. Ta si stáhla rukavici přímo muži z ruky, strávila ji a vůbec, ale vůbec nic to s ní neudělalo.
Voják se svalil v bezvědomí Lutherovi k nohám. I když za to zřejmě mohlo hlavně zdraví škodlivé záření rukavice. Zamyšleně jsem se na Luthera podíval. "Ty jsi samé překvapení, co?"
"No jasně. Vážně. Nevíš ani polovinu."
Rozhlédli jsme se kolem sebe a dávali jsme si na čas. Dlouhá místnost byla plná bezvědomých těl a asi tuctu kapitulujících mužů, kteří klečeli na podlaze s rukama za hlavou a tvářili se, že by byli velice rádi někde úplně jinde. Bylo tam i několik mrtvých, což mě mrzelo, ale už měli vědět, že nemají útočit na Droody. Začal jsem si připravovat otázky, které budu pokládat, počínaje: Co víte o apokalyptických dveřích? Vtom se nad našimi hlavami objevila dimenzionální brána, v jediném okamžiku nasála všechny vojáky, živé i mrtvé, a zase se zavřela. Podíval jsem se na Luthera.
"Víš, tohle mě už začíná být hodně otravné."
"Nemohl bych souhlasit víc, ani kdybys mě podplatil."
Dimenzionální brána se opět otevřela a vypadla z ní Lamptonská saň. Drak se vrátil odtamtud, kde byl, a očividně se mu na výletě ani trochu nelíbilo. Zabral víc než polovinu patra; od zubaté mordy po špičku ocasu měl dobrých padesát stop a zuřivě mával blanitými křídly. Zvedl svou ohyzdnou hlavu na dlouhém krku a praštil se do stropu. Na zem dopadla prška kusů omítky a obložení. Drakův špičatý ocas šlehal sem a tam po podlaze a ničil všechno, co zasáhl. Exponáty i s ochrannými poli létaly na všechny strany. Drakovy dlouhé drápy vyryly do koberce hluboké rýhy. Saň popadla ze země jednoho ze zachovalejších zombií, vztekle ho rozžvýkala a vyplivla zbytky. Pak zařvala a ten strašlivý zvuk otřásl celým poschodím.
Páchla skutečně hrozně – krví a mršinami, mořskou solí a chaluhami a atavistickým puchem prastarého plaza.
Vážně bych se nejraději otočil a dal se na útěk, ale tohle řešení pro mne nepřipadalo v úvahu. Kdyby Lymptonská saň unikla z Magnificatu a vtrhla do ulic Los Angeles, museli by odklízet mrtvoly celé týdny. Saň byla jednou z Velkých starých bestií, živoucí bůh nebo ďábel, a třebaže dobou a stářím o část své moci přišla, lidská věda neznala nic, co by ji dokázalo zastavit. Mohli jste na ni klidně svrhnout atomovku a saň by se vám z epicentra plamenné smršti jen smála, zatímco by se jí nad hlavou formoval nukleární hřib.
"Musíme ji zneškodnit," řekl jsem Lutherovi.
"Deset bodů z deseti za ctižádost, Eddie, ale tohle je Lymptonská saň, jestli sis toho nevšiml!" odpověděl Luther. "Nemůžeš ji zranit, nemůžeš ji zabít a nejsem si ani jistý, jestli nás před ní dokáže naše zbroj ochránit!"
"Vzchop se, Luthere! Jsi přece Drood! Je snadné být hrdina, když stojíš proti něčemu, o čem víš, že k tobě přes zbroj nemůže; tohle je chvíle, kdy máme šanci ukázat, co je v nás doopravdy."
"Tím, že se necháme zabít, roztrhat na kusy a sežrat? Nikoliv nutně v tomto pořadí?"
Luther vážně vypadal, že to s ním pořádně zacloumalo. Příliš dlouhou dobu strávil v tomto městě, kde tím nejhorším, co může člověka potkat, byl on. Snažil jsem se mluvit klidně a zřetelně, a přitom jsem si dával dobrý pozor, abych na sebe nějakým náhlým pohybem nepřipoutal drakovu pozornost.
"Jednou už ji zneškodnili, pamatuješ? Lamptonovic rodina ji zavřela v jámě a utopili ji. Je tady někde plavecký bazén?"
"No, ano, je, ale nevím, jak tam chceš toho draka dotáhnout, strčit a zabetonovat, aniž bys při tom byl eliminován v malá krvavá sousta! Musíme odsud okamžitě vypadnout a zatroubit pro kavalerii!"
"My jsme kavalerie! Vzmuž se!"
"Omlouvám se," řekl Luther po chvíli. "Draky nesnáším."
"To snad každý, ne?" opáčil jsem. "Vyzkoušíme nejprve to nejjednodušší. Zaútočíme na něj ze dvou stran současně a roztrháme ho na kusy. Pokud se nám podaří nadělat z něj dostatečně malé porce a zabránit jim, aby se zase spojily..."
"Zase ta přehnaná ctižádost. Ale jelikož mě nic lepšího nenapadá..."
Udeřili jsme na Lamptonskou saň z obou stran najednou a přitom jsme se pohybovali tak rychle, jak nám zbroj umožňovala. Vší silou jsem draka praštil do jeho ohyzdné hlavy, až mi pěst zajela hluboko do jeho masa, lebky a mozku pod ní. Sevřel jsem kus mozku, vytrhl jsem ho dírou, kterou jsem udělal, a hodil jsem ho na podlahu. Než jsem se otočil zpátky, obrovská rána na hlavě se už hojila. Oběma rukama jsem popadl kus dračího masa a brutální silou jsem mu ho serval z kostí, cupoval jsem ho na kusy, ale všechno se to během okamžiku zase uzdravovalo.
Luther drakovi vyskočil na záda a zuřivě se obořil na jeho páteř, ale nebyl o nic úspěšnější, než já. A drak se po celou dobu zmítal a převaloval, pokoušel se na nás dosáhnout svými drápy. Hlava se mu na dlouhém krku mrskala sem a tam, čelisti zlověstně klapaly a my jsme potřebovali všechnu rychlost našich zbrojí, abychom před nimi stačili uhýbat. Sehnul jsem se pod šupinatým krkem, který vzduchem opsal příliš dlouhý oblouk, oběma rukama jsem draka chytil za přední nohu a vytrhl jsem mu ji z kloubu. Drak zařval tak hlasitě, že mi i přes ochranu zbroje málem nenávratně poškodil sluch. Končetina se mi v rukách křečovitě zmítala a pokoušela se po mě seknout drápy, pak ale najednou znehybněla a rozpadla se v prach. Současně drakovi narostla nová. Ohnal se jí po mně a jeho drápy mi přejely po hrudi, až odletěly jiskry. Zbrojí proniknout nemohly, ale pouhá síla nárazu mne srazila tak prudce, že jsem přeletěl přes půl místnosti.
Dopadl jsem tvrdě a několik okamžiků jsem zůstal na rukou a kolenou, než se mi podařilo znovu popadnout dech. Luther stále rajtoval drakovi na hřbetě, vší silou se ho držel, jak sebou házel a svíjel se. A pak se saň náhle převalila na stranu a přimáčkla Luthera pod sebou. Sílu své zbroje proti ní použít nemohl, protože se neměl o co zapřít. Vyskočil jsem na nohy, rozběhl jsem se vpřed a znovu jsem zaútočil drakovi na hlavu. Ozbrojenou zlatou pěst jsem mu vrazil do pravého oka a drak zakvílel jako zavržená duše. Když jsem ale ruku vytáhl obalenou krví a slizem, v prázdném očním důlku okamžitě vyrostla nová bulva. Lamptonská saň: bestie, která neumírá.
Pak vyrazila hlavou vpřed a její čelisti se sevřely kolem mé levé ruky. Drakovy zuby se lámaly a drolily, jak se jimi snažil rozdrtit mou zbroj, ale hned zase dorůstaly a vytrvale se pokoušely prohryzat skrz. Přitom drak pohyboval svou obrovskou hlavou ze strany na stranu a třásl mnou jako teriér krysou. Nechal jsem si na druhé ruce vyrůst dlouhé trny a bušil jsem jí stále znovu a znovu drakovi do lebky, ale nebylo to k ničemu. Luther využil příležitosti a vyprostil se z pod drakova těla, a teď mu vrážel znovu a znovu pěsti do žeber. Pak se drakova tlama otevřela a já jsem odvrávoral pozpátku z jeho dosahu.
A potom se jeho čelisti otevřely dokořán, jeho hlava se mihla vzduchem a celého mě polkl.
Na okamžik jsem nevnímal nic než tmu a drtivý tlak ze všech stran. Nedokázal jsem ani říct, jestli nejsem hlavou dolů. Spasmatické pohyby drakova jícnu se mě snažily dostrkat hlouběji, do jeho žaludku. Soustředil jsem se a z celého povrchu mého těla vyrostly čepele ostré jako břitva; okamžitě se zaaly hluboko do masa, které mě obklopovalo, takže jsem přestal klouzat dolů. Drak znovu zařval a slyšet to zevnitř bylo ještě bolestivější. Švihl jsem pravicí se zlatou čepelí a vyřízl jsem drakovi v krku dlouhou ránu. Zvenči proniklo dovnitř světlo a dvě ruce, které sevřely okraje rány a zabránily jim se zavřít. Luther se činil. Stáhl jsem čepele do zbroje a rychle jsem se prosmýkl na svobodu, a pak jsme Luther a já rychle odskočili od draka, který se v bolestech a vzteku válel po podlaze.
Pro jistotu jsme ustoupili ještě o několik kroků. Horečnatě jsem se snažil přemýšlet. Musí být něco, nějaký způsob... Obrovská hlava se náhle zvedla a planoucí oči se upřely přímo na mě. Drak teď byl skutečně šílený vzteky. Chtěl se nám pomstít, přinutit nás trpět. A vtom... mě to napadlo. Byl to dost hloupý nápad, založený z větší části na staré historce, ale... mohlo by to vyjít. Kývl jsem na Luthera. "Připrav se mi pomoct. Vracím se dovnitř."
"Cože?"
"Vracím se do jeho jícnu. Dostal jsem nápad."
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
Green, Simon R.: Srdečné pozdravy z pekla (From Hell with Love)
nakladatel: Polaris
překlad: Josef Hořejší
obálka: Paul Young
360 stran; paperback; 140 x 210
plánováno na únor 2011

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře