1.kapitola

18. únor 2012 | 14.25 |
› 
 Slyšela jsem každý těžký úder mého srdce. Zvuk vypadal, že se vylévá z mých žil ven z mého těla, přes prázdný prostor mezi třpytivým portálem a temným domem.
Byl tam. Nepochybovala jsem o tom. I když jsem ho neviděla, ani jsem nezachytila sebemenší náznak jeho hřejivé, kouřové vůně, věděla jsem, že tam byl. Čekající na mě. Ale proč? Proč by Ren šel na tohle opuštěné místo?
Můj pohled cestoval přes stíny, které se zkroutily, když mraky sklouzly přes měsíc, hodně mi připomínajíc množství přízraků. Dívala jsem se na nebe, takže jsem se nemusela dívat na domy, nebo kosterní rámy těch opuštěných nedokončených. Čas se tu zastavil. Svah hory, zbavený stromů k udělání cesty pro slepé uličky a kruh domů, šeptal z nedosažitelné minulosti. Rozhlehlá Haldis Compound- nebo to, co se mohlo stát Haldis Compound- ležela přede mnou, složená z luxusních domů, postavených výhradně pro smečku, kterou bychom Ren a já vedli společně. Doupě naší smečky. Náš domov.
Obrátila jsem se tváří k Adne, snažíc se zakrýt svůj třas. "Zůstaň z dohledu. Uslyšíš mě, pokud bude problém, a pokud přiběhnu, radši rychle otevři dveře. Bez ohledu na všechno, neohlížej se na mě."
"Dojednáno," řekla, už se vracejíc k lesu. "Děkuju ti, Callo."
Přikývla jsem, než jsem se přeměnila do vlčí podoby. Adne splynula se stíny. Když jsem byla přesvědčena, že ji nikdo nebude schopen odhalit, vykročila jsem směrem k domu. Okna byla tmavá, konstrukce tichá. Pro všechny okolnosti to vypadalo prázdné, ale já věděla, že nebylo.
Držela jsem tlamu nízko, testujíc vzduch. Přišly jsme proti větru z tábora, který jsme opustily cítící se zranitelně. Nebyla jsem schopná zachytit vůni někoho skrytého v závoji noci, dokud bych nebyla téměř u něj. Mé uši švihly dopředu a dozadu, pozorné, naslouchajíc jakýmkoli známkám života. Nic tam nebylo. Žádní králíci uhánějící se schovat pod křoví, ani noční ptáci nelétali po obloze. Toto místo bylo nejen opuštěné; bylo cítit prokletě, jako by se nic neodvážilo přeběhnout vnitřní hranici mýtiny.
Zrychlila jsem, pokrývajíc vzdálenost od domu, skákajíc přes závěje, mé nehty škrabající na řekách ledu, které zmrzly na chodníku. Když jsem dorazila před schody, zastavila jsem se, abych očichala zem. Mé oči sledovaly čerstvé otisky tlap, které se staly botami, stoupající po schodech. Renova vůně byla ostrá, nová. Dorazil jenom nepatrně dřív než my. Pomalu jsem vylezla na verandu, měníc formu k otevření dveří. Opatrně jsem otočila kliku. Dům nebyl zamčený. Nechala jsem dveře otevřít. Mírně zavrzaly, ale nic jiného. Vklouzla jsem dovnitř, zavírajíc dveře a otáčejíc úplně klikou. Pokud po mě někdo přijde, chtěla jsem před jejich příchodem varování.
Přeměnila jsem se zpět do vlčí formy, pohybujíc se přes halu, sledujíc Renův pach na hlavní schodiště. Snažila jsem se nekrčit, když jsem prošla vchodem do jídelny. Krásný dubový stůl, asi starožitný, byl obklopený židlemi.

Čtyři na každé straně, jedna u hlavy a jedna u nohou. Deset. Bylo příliš snadné představit si tam jídlo. Naši smečku dohromady, smějící se, škádlící, patřící.

Pomalu jsem vylezla po chodech, přejíc si aby moje nehty neklapaly o dřevo. Když jsem dorazila do druhého patra, zastavila jsem se a poslouchala. Dům odpověděl jen mlčením. Stále stopujíc Renův pach skrz dům, prošla jsem tři ložnice a koupelnu, dokud jsem nedošla ke dveřím na konci chodby. Mé srdce bušilo proti mému hrudníku, když jsem vstoupila do hlavní ložnice.
Jen pár kroků uvnitř jsem se zastavila. Chomáče měsíčního světla se kroutily skrz místnost, osvětlujíc nádhernou postel, naplněnou saténovými polštáři, zahalenou žakárovým povlečením, chlubící se vysokým ebenovým sloupem v každém rohu. Odpovídající čelo stálo proti jedné zdi. Na přilehlé zdi marnivé zrcadlo a gauč čelily posteli.
Renova vůně byla všude. Kouř věkovitého dřeva prodlévající pod mrznoucí podzimní oblohou, hladké pálení dobře se nosícího kůže, svůdný pás santálového dřeva. Zavřela jsem oči a nechala jsem jeho vůni mě zalít, naplňujíc mě vzpomínkami. Chvíli trvalo, než jsem potřásla límcem, posílajíc minulost pryč, když jsem se snažila soustředit na současnost.
Světlo z vnějšku prosvítalo přes vysoké arkýřové okno se sedadlem uhnízděným pod ním. Zkroucený pod okny, částečně zahalený stínem, byl Ren. Ležel nehybně, hlavu položenou na svých tlapkách. A zíral na mě.
Zůstali jsme tak, zmražení, sledující se, na něco, co bylo cítit jako věčnost. Nakonec jsem se přinutila udělat krok vpřed. Jeho hlava se prudce zvedla, srst zježená. Slyšela jsem jeho nízké, varovné vrčení. Zastavila jsem se, bojujíc s mým instinktem zavrčet na něj.
Stoupl si, stále vrčíc, a začal přecházet sem a tam pod oknem. Udělala jsem další krok vpřed. Jeho tesáky zazářily, když varovně vyštěkl. Sklopila jsem hlavu, nedávajíc najevo žádné známky agrese. Na tom nezáleželo.
Renovy svaly se napjaly a vrhl se na mě, srážejíc mě na bok. Vyjekla jsem, když jsme klouzaly přes dřevěnou podlahu. Jeho čelisti chňaply těsně nad mým ramenem, když jsem se odvalila. Vyškrábala jsem se na nohy, uhýbajíc, když se na mě znovu vrhl. Cítila jsem teplo jeho dechu a jeho zuby otírající se mi o bok. Otočila jsem se, vrčící, a čelila mu, připravujíc se na jeho další útok. Když zaútočil potřetí, ale zuby neprokousl mé maso, uvědomila jsem si, co se děje. Ren na mě nechtěl zaútočit. Jen se mě snažil zastrašit.
Narovnajíc ramena, zaštěkala jsem na něj. Přestaň!
Setkala jsem se s jeho tmavýma očima, které byly v jednom ohni.
Proč se mnou nebojuješ? Vycenil zuby.
Sledovala jsem ho, otáčejíc se v pomalém kruhu, když kráčel kolem mě. Nepřišla jsem sem bojovat.
Tentokrát, když se na mě vrhl, jsem se ani nepohnula. Jeho tlama byla palec od mojí a vrčel, ale já neuhnula.
Neměla bys tu být, pokud nejsi připravená bojovat.
Vždycky jsem připravená bojovat. Ukázala jsem mu své vlastní zuby. Ale to neznamená, že chci.
Jeho dunivé vrčení pomalu vybledlo. Sklonil hlavu, otáčejíc se pryč ode mě a jdouc zpátky k oknu, kde zíral na nebe.
Neměla bys tu být.
Já vím. Přešla jsem k němu. Ani ty bys neměl.
Když se otočil čelem ke mně, přeměnila jsem se do lidské podoby.
Uhlový vlk zamrkal a pak stál přede mnou Ren, dívajíc se dolů na mou tvář.
"Proč jsi tady?"
"Chci se tě zeptat na to samé," řekla jsem, kousajíc se do rtů. Skutečnost, že strávil hodiny v prázdném domě, postaveném pro nás, není důvod, proč jsem přišla. Ale bylo těžké, poslat ty myšlenky pryč. Stojíc v této místnosti, na této hoře, v tomto domě, všechno bylo cítit jako by to bylo o nás. Sotva jsem si vzpomínala na okolní svět. Hledači. Válka.
Jeho oči se zablýskly, ale pak pohasly.
"Je to dobré místo být sám."
"Omlouvám se," řekla jsem. Ta slova byla v mém krku cítit jako led.
"Za co vlastně?" Jeho úsměv byl ostrý jako břitva a já se zděsila.
"Za všechno." Nemohla jsem se na něj dívat, tak jsem přecházela po místnosti, nedívajíc se na nic konkrétního, pohybujíc se kolem nábytku s prázdnými šuplíky. Postele, ve které nikdo nebude spát.
"Za všechno," zopakoval.
Byla jsem na druhé straně místnosti, stojíc na druhé straně postele, když jsem se otočila, dívajíc se na něj.
"Rene, přišla jsem ti pomoct. Nemusí to být takhle."
"Nemusí?"
"Nemusíš tu zůstat."
"Proč bych měl odejít?" řekl. "Tohle je můj domov." Prsty přejel po saténovém povrchu ložního prádla. "Náš domov."
"Ne, to není." Popadla jsem jeden ze sloupků postele. "Nevybrali jsme si to; vybrali to za nás."
"Ty sis to nezvolila." Šel na druhou stranu postele. "Myslel jsem, že bychom tu měli dobrý život."
"Možná." Mé nehty se zaryly do lakovaného dřeva. "Ale to nebyla doopravdy volba. I když to mohlo být dobré."
"Nikdy jsi mě nechtěla. Nebo jo?" Jeho pěsti byly po jeho bocích zaťaté.
"Nevím," řekla jsem. Moje srdce bilo příliš rychle. "Nikdy jsem se sama sebe neptala, co jsem chtěla."
"Tak pro jsi utekla?"
"Ty víš proč," řekla jsem tiše.
"Pro něj," zavrčel, popadl polštář a hodil jej přes celou místnost. Ucouvla jsem, nutíc můj hlas zůstat klidný.
"Není to tak jednoduché," řekla jsem. V okamžiku, kdy zmínil Shaye, se něco ve mně pohnulo. Stále sem se cítila smutná, ale silnější. Pomohl mi bojovat za mé pravé já. Teď byla řada na mě, pomoci Renovi v tomtéž.
"Není to tak?" Díval se na mě.
"Chtěl bys ho snad zabít?" zeptala jsem se, držíc Renův pohled. "Tak jsi chtěl začít život se mnou?"
Část mého já, nechtěla znát odpověď. Mohl opravdu chtít Shayovu smrt? Pokud jsem se v Renovi mýlila, chodit sem byla hrozná chyba. Bojovali bychom a já bych ho zabila. Nebo by on zabil mě.
Odhalil mi ostré špičáky, ale pak povzdechl. "Samozřejmě, že ne."
Pomalu jsem šla kolem postele. "Je to jediný život, který by nám nabídli. Zabíjet lidi, kteří potřebují pomoci."
Díval se na můj postup, stále připomínajíc kámen.
"Strážci jsou nepřátelé, Rene," řekla jsem. "Bojovali jsme na špatné straně této války."
"Jak si můžeš být tak jistá?"
"Teď znám Hledače," řekla jsem. "Věřím jim. Pomohli mi zachránit naší smečku."
Jeho úsměv byl krutý. "Některé z ní."
"Ostatní učinili svou volbu."
"A já ne?" Jeho oči byly obsidiánově tmavé, vzteklé. Ale nemyslela jsem si, že jeho hněv byl směrovaný mě.
Když jsem zavřela krátce oči, neschopná přijmout proud lítosti, která zaplavila Renův pohled, byla jsem zpátky ve Vailu, v cele hluboko pod Edenem. Vzpomněla jsem si na zoufalství v Renově hlase, můj vlastní strach.
"Říkali, že to musím udělat."
"Udělat co?"
"Zlomit tě."
Zachvěla jsem se, když vzpomínka nárazu do zdi a ochutnání mé krve v ústech, mnou proběhla. Nutíc se zpět do místnosti, zachytila jsem Renův trochu nemocný výraz a věděla jsem, že jeho mysl byla na stejném místě.
Polkla jsem, svírajíc své ruce aby se netřásly. "Doufám, žes nezlomil."
Neodpověděl, ale podíval se na mě.
"Nevěřím, že bys mi chtěl ublížit," řekla jsem. "A nemyslím si, že bys to udělal, i kdyby Monroe ne-"
Má slova vyschla v mém krku. Byla to pravda, ale to vzpomínku nevzalo pryč. Hrůza těch okamžiků byla vyrytá v mých kostech.
"Neudělal bych to," zašeptal Ren.
Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, že jsem tomu věřila. Na čem teď záleželo, bylo dostat ho pryč odsud a pryč od světa, který ho měnil v někoho, kdo by mi ublížil. Začal zvedat ruku, jakoby k doteku mé tváře, ale pak jí nechal klesnout zpět k svému boku.
"Vyslali tě Hledači, abys mě našla?"
"Tak nějak."
Jeho obočí vystřelilo vzhůru.
"Monroe tě chtěl najít," řekla jsem.
Ren zaťal zuby. "Toho muže můj- toho muže Emil zabil."
Všimla jsem si, jak se zarazil. Nechtěl Emila nazývat svým otcem.
"Rene." Natáhla jsem se, berouc ho za ruku. "Víš to?"
Jeho prsty sevřely moje. "Je to pravda? Zabil Emil mojí matku?"
Přikývla jsem, cítíc slzy klouzat z mých očí.
Vytáhl ruku pryč, vjíždějíc si prsty do svých tmavých vlasů, tisknouc si spánky. Jeho ramena se začala třást.
"Je to moc líto."
"Ten muž." Renův hlas se zlomil. "Ten muž, Monroe. Je to můj skutečný otec, že?"
Sledovala jsem ho, přemýšlejíc, jak si dal všechno dohromady. "Jak ses to dozvěděl?"
Moc času neuplynulo mezi bojem ve sklepeních Edenu a touto napjatou chvílí, kdy jsem stála, dívající se na Rena. Znala jsem ho od té doby, kdy jsme oba byli mláďata, ale v posledních dvaceti čtyřech hodinách jsem cítila, jako bychom zestárli o desetiletí.
Emil se začal smát. Ren se stále krčil mezi svým otcem a Hledačem, jeho uhlové oči planoucí, když pozoroval Monroea sklánět meč.
"Neublížím tomu chlapci," řekl Monroe. "Víš to."
"Tušil jsem to," řekl Emil, očima těkající k vrčícím mladým vlkům. "Ujistěte se, že neuteče. Je čas, aby Ren pomstil svou matku."
"Rene, ne! Lže. Všechno jsou to lži!" ječela jsem. "Pojď s námi!"
"Ona už není jednou z nás," zasyčel Emil. "Přemýšlej o tom, jak se k tobě chovala, jak se otočila zády k nám všem. Ochutnej vzduch, chlapče. Smrdí Hledači. Je to zrádkyně a děvka."
Podíval se na mě a já klopýtla zpět ze vzteklého ohně v jeho očích. "Neboj se, hezká dívko. Tvůj den přijde. Dřív, než si myslíš."
Trhla jsem sebou do strany, když mě Connor popadl za paži a těžce táhl. Táhl mě k nehlídaným dveřím.
"Nemůžeme ho tu nechat!" zařvala jsem.
"Musíme." Connor do mě strčil, když jsem se snažila vyprostit, ale rychle získal rovnováhu, držíc mě svými pažemi okolo.
"Nech mě bojovat!" Snažila jsem se, zoufalá, vrátit zpět, ale nechtěla jsem zranit Hledače, který mě táhl pryč.
"Ne!" Connorova tvář byla jako kámen. "Slyšela jsi ho. Jsme pryč. A pokud na mě půjdeš jako vlk, přísahám, že tě srazím!"
"Prosím." Oči mě pálily, když jsem viděla lesknout se Renovy tesáky a můj dech se zastavil, když Monroe upustil svůj meč.
"Co to dělá?" zakřičela jsem, uhýbajíc, když se mě Connor snažil chytit.
"Nyní je to jeho boj," řekl skrze zaťaté zuby. "Ne náš."
Ren uskočil zpátky, když meč zařinčel na zemi před ním. I když jeho srst byla stále zježená, jeho vrčení odumřelo.
"Poslouchej mě, Rene," řekl Monroe, krčící se, setkávajíc se s Renem v úrovni očí, nedívající se na ostatní dva vlky, řítící se dolů na něj s krutou pomalostí. "Pořád máš na výběr. Pojď se mnou a dozvíš se, kdo opravdu jsi. Nech tohle všechno za sebou."
Renův krátký, ostrý štěkot skončil zmateným kňučením. Další tři vlci pokračovali v postupu k Hledači, neodrazení, že jejich nepřítel náhle svěsil ruce.
Connorova ruka se mi obtočila kolem krku, chytajíc mě v bolestivé kravatě.
"Nemůžeme se na to dívat," odsekl, pomalu se mnou zápasíc z místnosti.
"Rene, prosím!" vykřikla jsem. "Nevol si je! Vyber si mě!"
Ren se otočil za zoufalstvím v mém hlase, sledující Connora táhnout mě ze dveří. Přeměnil se, dívajíc se zmateně na Monroevovi vztažené ruce a udělal krok směrem k němu.
"Kdo jsi?"
Monroevův hlas se chvěl. "Jsem-"
"Dost! Jsi blázen, chlapče," zavrčel Emil na Rena než se usmál na Monroea. "Stejně jako tvůj otec."
A pak skočil do vzduchu, měníc se do vlčí formy- hromady srsti, zubů a drápů. Viděla jsem ho narazit do Monroea, čelisti zakusující se kolem krku neozbrojeného muže, chvíli předtím, než jsem se otočila.
Ren se na mě nedíval, když promluvil, vysvobozujíc mě z rozmazání vzpomínek. "Když odložil svůj meč, myslel jsem si, že se zbláznil. Že je možná sebevrah. Ale bylo tam něco s jeho vůní. Byla známá, jako bych jí znal."
Sledovala jsem, jak se snažil mluvit. "Ale to, co řekl Emil. Nejdřív jsem to nechápal. Dokud...dokud už Monroe nekrvácel. Vůně jeho krve. Věděl jsem, že tam bylo spojení." "Miloval tvou matku." Mé slzy běžely tak horké, že bych přísahala, že popálily mé tváře. "Snažil se jí pomoct utéct. Skupina Baneů se chtěla vzbouřit."
"Když mi byl rok," řekl.
"Ano.
Ren se posadil na postel, tvář schovanou v dlaních.
"Monroe nechal dopis." Klekla jsem si před něj. "Chtěl, abychom tě přivedli zpátky."
"Na tom už nezáleží," řekl Ren.
"Jak to můžeš říct?"
Zvedl obličej. Rozedraný výraz jeho tváře byl cítit jako drápy v mých prsou.
"Kam bych patřil, Callo," zeptal se. "Nemám na tomhle světě místo. I kdyby se má matka snažila jít a můj otec by tam byl. Oba jsou pryč. Mrtví. Mrtví, kvůli životu, do kterého patřím. Není nic, co by mě pojilo s Hledači. Jsem jenom jejich nepřítel."
Jeho pocitům jsem moc dobře rozuměla. Oba jsme tolik ztratili. Naše smečka byla roztrhaná na kusy. Naše rodiny rozbité. Jenže stále byla naděje. Hledači se osvědčili, když jsem bojovala po jejich boku. Nebyli tolik odlišní od Strážců. Všichni jsme byli bojovníci a prolévali jsme krev pro ostatní. Naši nepřátelé se stali přáteli, a vlci našli nový domov u Hledačů. Věřila jsme tomu, ale potřebovala jsem, aby Ren uvěřil také.
Popadla jsem jeho ruce, mačkajíc pevně jeho prsty. "Máš spojení s Hledači."
"Co?" Byl překvapený mými planoucími slovy.
"Monroe má dceru," řekla jsem. "Jmenuje se Ariadne."
"On má dceru?" zeptal se Ren.
"Máš sestru. Nevlastní sestru."
"Kdo je její matka?" Stál přikovaný, příval emocí proběhl jeho očima.
"Žena, která mu pomohla, když smutnil po Corrine," řekla jsem. "Ale Adnina matka je také mrtvá."
Sklonila jsem hlavu, myslíc na to, kolik lidí tato válka zničila. Odstrčila jsem smutek pryč a snažila se soustředit na Rena. "Je o dva roky mladší než my. A ona je důvod, proč jsem tady."
"Ona je důvod," řekl.
"Ano," řekla jsem, mračíc se, když se on zamračil. "Měli bychom jít."
"Ty bys měla jít," zamumlal. "Chtějí Shaye a tebe. I se sestrou nezapadám do této rovnice."
Jeho slova byla jako políček do tváře.
"To nestačí." Smutně se na mě podíval. "Ona je Hledač. Já jsem Ochránce. Co jsem bez smečky?"
Zvedl se mi žaludek. Jak často jsem tuhle otázku pokládala sobě? Smečka byla podstatou Alphy. Měli jsme vést, spojit se s našimi druhy. Vezměte to pryč a život ztratí smysl.
Jeho oči byly na mě. "Co chceš?"
"Co?" zírala jsem na něj.
"Můžeš mi dát důvod, abych šel s tebou?"
"To už jsem udělala," řekla jsem, chvějíc se, jak mnou jeho slova pronikla.
"Ne," řekl a naklonil se ke mně. "Dalas mi důvod, ale ne tvůj důvod."
"Ale-" má slova byla tichá, nejistá.
Jeho prsty přejížděly linie, kudy padaly mé slzy. Byl to lehký dotyk, sotva se dotýkající mé tváře. Ale byl cítit jako plameny, plazící se přes mou kůži.
"Dej mi důvod, Callo," zašeptal.
Dívala jsem se na něj. Krev mi hřměla v uších. Mé žíly byly v jednom ohni.
V mé mysli nebylo pochyb, co po mně žádá. Ale nemohla jsem mu dát to, co chtěl.
Renovy tmavé oči byly plné bolesti, bolesti, na kterou si myslel, že jsem jediný lék.
"Rene," zašeptala jsem. "Chci-"
A pak jsem se nad něj skláněla, mé ostříhané vlasy se třely o jeho tváře, když jsem se sklonila a políbila ho. Naše rty se setkaly a já cítila, jak se utápím v zapomnění. Polibek se prohloubil, bezprostřední a hladový. Zvedl mě a já ho objala nohama kolem pasu, tisknouc své tělo k jeho. Naše polibky byly tak plné potřeby, tak dlouhé, tak intenzivní, že jsem sotva lapala po dechu. Položil mě na postel. Naší postel.
Jeho ruce sklouzly pod košili, hladící břicho, pohybujíc se nahoru, odsouvající podprsenku.
Zasténala jsem a kousla se do rtu, libující si v plném tisknutí jeho váhy na mě, když se naše těla začala společně pohybovat.
S každým dotykem jeho prstů moje kůže ožila, praskající jako troud pod rozpáleným partnerem. Vypálená od strachu. Vypálená od ztráty.
Slyšela jsem můj vlastní výkřik rozkoše, když jeho ústa následovala cestu jeho rukou, a bojovala jsem o myšlení tváří vášnivému pocitu.
Neměla bych to dělat. Nemůžu to udělat.
Moje mysl se zapotácela, když jsem si vyvolala Shayův obraz. On byl ten, kdo mi otevřel tento svět. Jeho ruce, jeho tělo daly mojí duši ohni poprvé. Tolik jsem ho chtěla, a v tu chvíli jsem si byla jistá, že byl Ren ztracen, že si vybral cestu Strážců, že jsem utopila můj smutek oddáním se proudu touhy po Shayovi.
Ale co, když si Ren nevybral? Co když jsme ho opustili příliš brzy? Co když měl Monroe pravdu?
Když jsem v minulosti čelila setkání s Renem, byla jsem omezena zákony Strážců, vždycky se obávající vášně, kterou ve mně vzbudil.
Milovala jsem Shaye. O tom jsem neměla pochyby. Ale nemohla jsem popřít silné reakce, které jsem měla na Rena, jak moc mě chtěl. Přemýšlela jsem, jestli mezi námi bylo pouto, které nemohlo být zlomeno, ukované z naší společné minulosti, zrozené z bolesti našich životů Ochránců. Bylo to pouto silnější, než nová láska, která se objevila mezi Shayem a mnou?
Renova ruka mi vklouzla mezi stehna a já se zachvěla. Mé tělo vědělo, co přijde, a křičelo o víc. Kdybych měla nějakou teorii, že bytí se Shayem udusilo kouzlo Renových dotyků, byla by v tu chvíli smetena. Díky mé noci v zahradě se Shayem, jsem poprvé ochutnala tajemství milování, a byla jsem opilá způsoby, kterými Ren přiváděl mé tělo k životu. A přemýšlela jsem, jestli by dání mu potěšení mohlo nějak odstranit ty hrůzy, které kvůli mně zažil. Jeho dotyk mě vytáhl zpět do času, do času, kdy jsme byli spolu, jako by to tak vždy mělo být. Kde moje matka žila, a můj bratr nebyl zlomený.
Jeho rty byly znovu na mých. Propletla jsem prsty do jeho tmavých vlasů.
"Miluju tě," zamumlal, krátce přerušujíc polibek. "Vždycky jsem tě miloval."
Srdce se mi rozbušilo. "Já-"
Bylo to, jako by tam byl Shay, šeptající mi do ucha.
Milovalas ho.
Ano.
Ale ne tak, jako miluješ mě.
Miluju tě.
Shay. Ta slova jsem řekla jenom Shayovi. Nechtěla jsem to měnit.
Co to k čertu dělám? Milovala jsem Rena. Ale tohle místo, ti intimní duchové, kteří mě drželi v této místnosti, na této posteli, šumící minulými sliby a ukradenými sny, nic z toho nebyl můj život. Přetrvávajíc zde, bez ohledu na moje pocity, nás stále jen drželi od uniknutí osudu, který jsme si pro sebe nezvolili.
Můj puls závodil. Ren mě znovu políbil, ale cítila jsem se, jako bych byla v náručí neklidného ducha, který mě straší, a ne milence, kterého jsem chtěla.
"Počkej," zašeptala jsem. "Počkej prosím."
"Nedělej to," řekl, pohybujíc ústy na mém krku. "Nedělej to, Callo. Nesnaž se odejít. Jen tu buď. Buď se mnou."
On to nevidí? Nebylo to tady. Tohle místo bylo opuštěné, plné ničeho, ale smutku a- pokud budeme otálet- smrti.
"Rene," řekla jsem. Tlačíc na něj jemně, ale pevně. Začínala jsem panikařit, ale nechtěla jsem to dát najevo. Každé slovo, každý krok, musely být vybrány s největší péčí. Pokud bych řekla špatnou věc, mohu poslat Rena běžet zpátky ke Strážcům. I když jsem s ním nemohla být způsobem, jaký chtěl, ne tady, ne teď- možná nikdy- neztratím ho. "Není to bezpečné."
"Co?" Narovnal se, mrkajíc na mě. "Ach. Ach, ovšem. Podívej, Callo, omlouvám se za ty ostatní dívky. Vím, že to pro tebe musí být zvláštní, a nebylo to fér, ale přísahám, že jsem byl vždycky opatrný. Jsem úplně zdravý. Je to bezpečné."
Zírala jsem na něj a pak propukla v smích.
"Já nelžu," řekl, vypadajíc mírně zraněně mým výbuchem.
"Ne," řekla jsem, snažíc se popadnout dech. "Věřím ti."
"Dobře." Usmál se a naklonil k dalšímu polibku. Ale já se zavrtěla pryč; vášeň, která mě poprvé zaskočila, když jsem poprvé našla Rena, mě znovu nechytí. Toto místo bylo pro nás oba nebezpečné.
"Ne," řekla jsem znovu. "Myslela jsem, že to není bezpečné, protože lidé, kteří postavili tento dům, mě chtějí mrtvou. Používáme čas, který nemáme. Musíme jít."
"Ještě ne." Natáhl se pro mě. "Nejsme v nebezpečí. Nikdo sem nepřijde. Nikdy."
Jeho slova mě roztřásla, když jsem přemýšlela, kolikrát sem Ren přišel. Jak často byl nucen být vlk samotář spíše než Alpha smečky?
"Jo, teď." Vyhnula jsem se jeho nataženým rukám. "Adne čeká venku. Tvoje sestra."
Renův výraz se proměnil, touha a zklamání dávaly cestu úžasu.
"Moje sestra," zamumlal. V duchu jsem si poznamenala jeho reakci, kdybych jí mohla znovu potřebovat. Renovy instinkty Alphy- jeho potřeba si mě nárokovat- mohla být odkloněna Adne.
Byla rodinou, kterou doopravdy potřeboval. Jeho sestra byla jediné pouto s minulostí, které mu nabízelo spásu z Emilovy brutality. Z bolesti poznání, že jeho matka byla zabita Strážci a že nikdy nepozná svého skutečného otce.
"Můžeme si o tom promluvit, až se vrátíme zpátky na Akademii." Spěšně jsem si upravila oblečení, snažíc se ignorovat pocit viny, který mnou projel. Řítilo se to na mě z obou stran- nevěděla jsem, co řeknu Renovi, až se dostaneme z Vailu a nevěděla jsem, co řeknu Shayovi o tom, co se tu stalo.
Moje vlastní pocity byly promíchané chaosem, který vypadal, že není možno rozplést.
"Z toho se nedostaneš," zavrčel a přitáhl mě k sobě. "Nenechám tě odejít. Už ne."
"Já vím," řekla jsem, nebráníc mu, když mě políbil, přemýšlejíc jak hlubokou díru jsem si vykopala. Ale bála jsem se, že říct něco proti Renovým nadějím by ho mohlo přimět změnit názor na odchod se mnou. To jsem nemohla dopustit.
"Dobře."
Cítila jsem jeho úsměv přes polibek.
Odešli jsme z ložnice, spěchajíc dolů po schodech. Když jsme dorazili k předním dveřím, zastavil se, otáčejíc, aby se podíval na své okolí.
"Je to škoda," řekl. "Je to opravdu pěkný dům."
"V životě jsou důležitější věci, než dům," řekla jsem a sáhla po klice.
Položil ruku na mou.
"Je tu ještě jedna věc, kterou tu musím říct, než půjdeme," řekl.
"Co?" zeptala jsem se napjatým hlasem, chtíc se vrátit na bezpečné místo a pryč od svůdných duchů, kteří zde stále přetrvávali.
Sklonil se, rty mi přejíždějíc po tváři, když jsem otevřela dveře."Líbí se mi tvoje vlasy."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář