28.Kapitola

20. únor 2012 | 20.07 |
› 

 KNIHOVNA BYLA V TROSKÁCH. Sníh už vnikal dovnitř. A to nebylo vše.

Vlci se shromáždili před budovou, dívali se na sutiny a trosky knihovny.
"Neve!"zakřičela Sabine a mávala na dva vlky, co mířili s ostatními.
Nev a Mason se smýkli a zastavili se u naší schoulené skupiny. Zjevení Shayových dlouho ztracených rodičů nás uvrhlo do ohromeného ticha. Nikdo se ještě nedopracoval ke kuráži zeptat se, jak se Tristan se Sarah dostali z portrétů a stojí před námi.
Nevěděla jsem, jestli jsme se báli, že by je to obtěžovalo, nebo jsme byli příliš šokováni, než abychom vyplodili nějaké otázky. Jen Shay vypadal klidný, jeho úsměv působil v jeho rozjařenosti dětsky.
Mason ze sebe setřásl vlčí podobu a udeřil pěstí do Connora. "Co jste si sakra mysleli?"
"Měli jste bombu a neřekli jste nám to?" zakřičel Mason.
"Nedostali jsme žádné varování. Napadá tě, jak daleko ten výbuch šel? Kus stěny se zřítil a zasáhl Baney, se kterými jsem bojoval. Skoro mě to zabilo!
"Nebyla to bomba, Masone,"řekla jsem.
"Tak co to sakra bylo?"zeptal se a stále hleděl na Connora.
"A proč jsem viněn za bombu já?"začal se Connor smát. "Co sakra bych měl vědět o bombách?"
Nev se setřásl. "Diskutovali jsme a došli jsme k tomu, že pokud by měl někdo zálibu v bombách, pak bys to byl ty."
Connor se podíval na Adne. "Co myslíš? Je to něco, za co bych měl říct ,děkuji,' nebo bych si to s nimi měl vyřídit?"
"Sklapni, Connore,"řekla jsem. "Masone, ta zeď se rozletěla, protože Shay zavřel Trhlinu."
"Člověče,"Nev se otočil na Shaye a usmál se. "Pěkný."
Mason se stále mračil. "Takže Elementární Kříž byl vlastně bomba?"
"Masone!"zavrčela jsem. "Žádná bomba tam nebyla!"
"Jen magie,"Adne se na něho usmála.
"Magická bomba,"zabručel Mason a vyjekl, když jsem se na něj svalila. "Hej! Ty ses skoro nerozplácla, když na tebe padala polovina domu."
"Věř mi,"řekl Ethan. "Měli jsme víc, než tyhle problémy."
"Ale dokázali jste to," Nev se pořád díval na Shaye. "To znamená, že jsme vyhráli, že?"
"Asi jo,"Shayův úsměv zmizel. "Nevím, do se děje teď."
"Když mluvíme o vítězství, co Baneové?"zeptala jsem se. "Myslím ty, co nepřešli na naši stranu."
"Když se dům zřítil..."Nev mi věnoval omluvný pohled, když Mason znovu zformuloval na rtech "bomba." "Zpanikařili. Myslím, že to způsobilo to, jak viděli, že se sídlo Strážců rozpadlo."
"Stejně jsme vyhrávali,"zašklebil se Mason.
Nev pokýval. "Jo. Asi jo."
Zamračil se a rozhlédl po naší skupině.

Jeho oči na moment spočinuly na Shayových rodičích, ale pak se vrátily ke mně.

Dlouze se nadechl.
"Kde je Ren?"
Podívala jsem se jinam. Bryn mi ovinula ruku kolem pasu. Nezapomněla jsem na Rena. Ale přes bitvu jsem si ho vytěsnila z mysli. Nyní mi zela v břiše prázdná jáma, když na mě havarovala pravda. Zhoupla jsem se na nohou. Bryn si položila hlavu na mé rameno.
Můj otec odpověděl, "Padl v bitvě."
Nev zaťal pěsti. "Jak?"
"Emile ho zabil,"řekl můj otec.
Mason zavrčel. "Je Emile mrtvý?"
"Ano,"řekla jsem.
"Viděli jsme těla Daxe a Fey,"řekl Nev tiše. "Vy?"
"Museli jsme s nimi bojovat, abychom se dostali do domu,"řekla jsem s přikyvováním.
Byli jsme potichu, tíha příliš smrtí na nás dopadla. Zatřásla jsem se, pohlédla na mé členy smečky. "Následujte mě."
Přeměnila jsem se do vlčí podoby, vedla jsem své členy smečky tam, kde leželo Renovo tělo.
K mé úlevě ho nepohřbila suť. Úlomky ležely kolem něj v kruhu, jako kdyby divoká zuřivost Elementárního Kříže kryla jeho tělo od chaosu.
Rozestoupili jsme se kolem něj, zformovali kruh. Zastavila jsem se, nechala svůj pohled na vlkovi, co jsem znala od dětství, od něhož jsem vždycky očekávala, že mi bude po boku, až povedeme smečku.
Můj otec stál vedle mě. Podívala jsem se na něj v očekávání.
Ne, Callo. Jeho slova tiše vstoupila do mé mysli. Tohle je tvá smečka.
Otočila jsem se zpět k Renovi, sklonila hlavu na úctu padlému alfovi. Vlci v kruhu udělali to samé. Pozvedla jsem čenich první, moje zpěvné vytí vyjadřovalo bolest nad Renovou smrtí, truchlilo po něm. Jeden za druhým se členové mé smečky připojili ke zpěvu. Naše vytí zaplnila knihovnu, přecházející do zimní noci.
Píseň smrti rostla, když vlci stále venku pozvedli své hlasy na úctu ztracenému mladému alfovi. Sbor vlčích pláčů plných trápení se za noci zvětšoval, nesl Renovu památku do samotných hvězd.
Přeměnila jsem se zpět do lidské podoby. Poslouchala jsem, jak píseň pokračuje, i když vytí začalo tichnout, chorál se ozýval větrem.
Ruka mě chytila za zápěstí. Adne na mě pohlédla. "Můžu?" Pokynula k Renovi.
Přikývla jsem. Padla na kolena vedle něj, natáhla své tělo vedle mohutného šedého vlka. Ovinula kolem něj paži, zabořila si tvář do jeho srsti.
Schovala před námi obličej, ale dívala jsem se, jak se jí otřásají ramena, přála jsem si, abych jí mohla vrátit zpátky bratra, se kterým byla tak krátce.
Shay stál kousek od nás. Tristan měl paži na rameni svého syna, zatím co Sarah stále držela Shayovu ruku. Setkala jsem se se Shayovým pohledem, našla jsem tam jeho vlastní žal. A otázku.
Byla to otázka, co se odrážela i v mém vlastním srdci. Změnila Renova smrt, co cítím k Shayovi?
Setkala jsem se s jeho mechově zelenýma očima a dostala odpověď. Láska okolnostmi nebyla zapomenuta, nebo změněna smutkem. Divoká a svobodná jako vlk ve mně.
Moje láska k Renovi byla opravdová. Sdíleli jsme pouto, minulost. Ztratit ho mohlo zanechat šrámy na mém srdci navždy.
Ale byla jsem bojovnice a šrámy z lásky nebyly o tolik jinačí, než šrámy z boje.
V tolika důležitých bodech jsem nedostala na výběr: následovat své srdce, nebo nechat Shaye, odpustit svým vášním za život, pro který jsem myslela, že jsem byla předurčena. Každé rozhodnutí mě táhlo blíž k němu a odtrhávalo od světa, co jsem znala.
Ty volby nás dovedly sem. Stála jsem v troskách svého předurčeného života, dívala jsem se na chlapce, co změnil všechno.
A věděla jsem, že ho stále miluji.
Když si Adne klekla vedle mých členů smečky blízko Renova těla, šla jsem za Shayem. Natáhl své ruce ke mně a já do nich vkročila, zvedla jsem ruce, abych se dotkla jeho tváře.
"Nezemřel jsi." Přinutila jsem se k úsměvu. "Říkala jsem ti to."
"Já vím,"řekl. "Co teď?"
"Jsme živí,"přitáhla jsem si jeho tvář ke své a nechala své rty, aby se ho lehce dotýkaly.
Jeho prsty cestovaly drahami na mé tváři. "Miluju tě, Callo."
"Sarah!"
Vzhlédla jsem a uviděla Aniku, jak k nám běží, nebo spíš k Shayově matce. Ruce Šípu se ovinuly kolem Sarah Doranové. Dvě ženy se k sobě tiskly, smály se a plakaly. Když se konečně rozdělili, Tristan se usmál na Aniku - měl ten samý rozpustile zakřivený úsměv jako Shay.
"Taky jsi mi chyběla, Aniko,"řekl. Objala ho a když ustoupil, pohlédl na železný kompas visící jí z krku. "Vidím, žes byla povýšena."
Anika se zasmála a otočila k Shayovi. "Jak jsi se k nim dostal?"
"Nevím,"řekl Shay. "Když jsem strčil Bosquea do Trhliny, byl pryč a já stál před mými rodiči.
"Stál kde?"zeptala jsem se.
Shay pohlédl na své rodiče. "Na mě to působilo prostě jako temný, prázdný pokoj."
"Vstoupil jsi do zapomnění. Mezi něj,"řekla Sarah. "Rozbil jsi naše vězení."
Anika přikývla, její tvář byla vážná, když promlouvala k Shayovi.
"Překročil jsi."
Zamračil se. "Co to znamená?"
"Bosque nás uvěznil v prázdnotě mezí Zemí a Podsvětím,"řekl Tristan. "Byli jsme brána mezi světy. Když jsi ho vyhnal, bylo ti umožněno dostat se k nám a vyvést nás."
Shay byl velmi klidný. Vzala jsem ho za ruku a propletla si s ním prsty.
"Bolí vás to?"zeptala se Anika, její oči se přesunuly na Tristana a Sarah.
"Ne,"řekla Sarah. "Naše trápení nebylo fyzické. Bylo to oddělení od lidí, co jsme milovali. Vidět je a vědět, že jsme nemůžeme udělat nic, abychom je chránili. Obzvlášť našeho syna."
"Vy jste mě viděli?"zeptal se Shay. "Byla ta malba jako dvoustranné zrcadlo?"
"Ne,"Sarah se na něj smutně usmála. "Spíš jako chodit ve snu."
"Postupem času to nebylo jasné,"řekl Tristan. "A nevěděli jsme, jestli to co jsme viděli byla pravda, nebo něco, co pro nás Bosque přichystal."
"Callo! Bryn!"Ansel k nám běžel a mával. Bryn rozjařeně zavýskala a rozevřela ruce. Ale masivní stříbrno-hnědý vlk k němu ze strany mířil. Můj otec se přeměnil, podrazil Ansela z nohou a táhl mého bratra na hrudi.
"Tati!"Ansel si dal ruce kolem našeho otce.
Bryn a já jsme běžely, abychom se s ním setkaly. Můj otec nás vtáhl do jejich objetí. Čtyři z nás tam spolu stáli, drželi jsme se jeden druhého, když jsme se třásli slzami a smíchem.
Ansel se vyvlékl, když na nás narazil Shay. "Hej! Tys to zvládnul!"
Ale Shay se zamračil.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
Jeho ramena se stáhla. "Anika říká, že to ještě není konec."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář