1.kapitola

21. únor 2012 | 18.19 |

 Byla už tma a já nebyla ani zdaleka u svého cíle. Běhat jsem zvyklá, musím být – kdybych nebyla, nepřežila bych. I přes to jsem unavená, dopředu postupuju snad jen silou vůle. Zastavit ale nemůžu, není čas, musím ji najít. Jen ona mi může dát odpovědi, které tak nutně potřebuju.

Postupuju stále lesem a snažím se odrazit větve, které se mi mermomocí pokouší poškrábat obličej. Sice už nějaké krvavé šrámy mám, ale kdo by jich chtěl víc? Zničeně jsem se podívala na své zápěstí a sama sebe se zeptala. "Proč zrovna já?" Po žilách se mi rozprostírá jizva velikosti golfového míčku, o které si všichni myslí, že je to pouze vytetovaný znak dávno zaniklého jazyka. Proč se objevuje tehdy, když se mi to nejmíň hodí? Tomu říkám zákon schválnosti, ale Lea by mi řekla, že je to osud. Je ironií, že se zrovna z nás dvou stali nejlepší kamarádky, když uvážím, čím jsem já, a čím ona. Zbývá mi už jen věřit, že za těch pět let, co jsme se neviděli, se neráčila přestěhovat. Jestli ano, nemám šanci. Jsem si toho dobře vědoma. Opravdu nesnáším chvíle, kdy můj život závisí na někom jiném. Poslední dobou je ale těchto chvil čím dál víc.
Z myšlení mě vytrhl až zvuk projíždějících aut. Silnice je blízko. Zpomalila jsem, ale postupovala dál vpřed. Věděla jsem, že mi do Georgie zbývá ještě několik kilometrů, ale blížila jsem se. Před silnicí jsem zastavila a čekala, až všechna auta zmizí z dohledu. Nemůžu riskovat, že mě někdo uvidí. Lidé by si nejspíš řekli, že jsem paranoidní, ale život mě naučil své – přežít!
Když všechna světla z aut zmizela, donutila jsem své bolavé a unavené nohy přejít silnici a opět se schovat ve tmě lesa. Už jsem neběžela, pouze šla. Úplně zastavit jsem se ale nedonutila. Kdybych začala odpočívat, asi bych se hodně dlouhou dobu nezvedla. Po chvíli chůze jsem přestala slyšet zvuky motorů a znovu se rozeběhla.
Začínalo svítat, ale pouliční lampy stále zářily. Postupovala jsem dál všemi známými ulicemi. Za těch pět let se to tu skoro nezměnilo. Možná jen stromy byly o něco vyšší a tráva v parku víc sešlapaná.
Když jsem procházela kolem místního baru, potlačila jsem chuť do něho vejít. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Okamžitě se mi vybavil zmrzlinový pohár, na který jsem sem s Leou chodívala. Kdyby tu stále nebydleli ti samí lidé, kteří mě moc dobře znají, možná bych do něho i vlezla a prozkoumala, co je nového. I když dost pochybuju, že by na něm Frank něco měnil. Frank je, nebo alespoň byl, když jsem odjížděla, obtloustlý majitel s hustým knírem a vdovec. Cizinci, co sem zavítají, kterých stejně není mnoho, se na něho netváří zrovna nadšeně, ale ti co ho znají, vědí, že je to dobrák od kosti a milý člověk. Už jsem se chystala jít dál, ale pak jsem z baru zaslechla známý hlas. Zdá se, že tu Jamie stále pracuje. S Leou byli vždycky hezký pár, a pokud vím, odjížděli spolu na vysokou.

Copak mohl s právnickou fakultou skončit takhle?

Hm, až teď si uvědomuju, že pět let je vážně dlouhá doba. Nenapadlo mě, že se to tu vůbec nezmění a budou tu bydlet ti samí lidé. Jen doufám, že tu Lea zůstala taky. Pokud se jí podařilo vystudovat Yale, nejspíš tu nezůstala trčet. Poprvé za celý svůj život jsem doufala, že jí v tom její povaha zabránila. Byla až příliš líná na tolik učení.
Lampy zhasly, slunce vyšlo, ale nikoho jsem zatím nepotkala. Nemůžu popírat, že se mi ulevilo. Čím míň lidí bude vědět, že jsem tu, tím líp pro všechny. Pro jistotu jsem si nasadila kapuci, sluneční brýle a strčila ruce do kapes. Poslední, co potřebuju je, aby někdo spatřil moji jizvu.
Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla k velké červené budově, po které se mi ani trochu nestýskalo. Škola, místo našeho mládí, v mém případě rychlého dospívání. Můj pohled zabloudil ke školnímu stadionu a při jedné vzpomínce jsem se neubránila lehkému úsměvu. Byli jsme tehdy v maturitním ročníku a dívky z naší třídy měly tělocvik. Naše pružná učitelka seděla na zemi a předcvičovala. Jejím nejoblíbenějším cvikem bylo tak zvané okénko. Šlo pouze o to, že jste si vsedě dosáhli na botu a stín ukazoval obdélník na trávě.
"Uděláme okénko!" volala naše tělocvikářka.
Všechny jsme se natáhly k botě a vyhověly jejímu přání. Jen Diana nebyla schopná se svých špiček dotknout. Měla až příliš dlouhé nohy. "Okénko nedovírá!" zakřičela a zasloužila se o výbuch smíchu celé třídy...
Jen jsem tak stála před školou a přible se usmívala. Najednou se mi vybavovalo tolik skvělých okamžiků, ale moje jizva mě začala v kapse bolet a já si uvědomila, že na melancholické vzpomínky nemám čas. Odlepila jsem svá chodidla od země a zamířila k domu Ley.
Spěchala jsem, ale když jsem zahlédla nový supermarket, který tu před mým odjezdem určitě nebyl, zamířila jsem dovnitř. Tam mě snad nikdo znát nebude. Ten neskutečný hlad se už nedal vydržet. Mezi regály jsem si vybrala ledové kafe a obloženou bagetu. Rychle jsem to zaplatila a hladově jsem se do bagety zakousla a dala se znovu na cestu. Bylo to mé první jídlo za celé dva dny.
Pomalu jsem se přibližovala, ale začínala jsem se obávat toho setkání. Pět let je přeci jenom dlouhá doba. Odešla jsem od ní, aby zůstala mimo těchto věcí, což mi teď přijde jako pitomost, když si uvědomím kým je. Měla to beze mě snazší, ale bez odpovědí, které mi může dát jedině ona, jsem ztracená a... mrtvá.
Sice věděla o tom, že chci odejít, ale trvala na tom, že půjde se mnou. Měla před sebou budoucnost na vysoké škole, chodila s milým klukem a byla v bezpečí. Bylo by ode mě sobecké, kdybych ji vzala s sebou a o tohle všechno ji připravila. Právě proto jsem to neudělala a zmizela bez rozloučení. Ale teď potřebuju její pomoc, takže vcházím do jámy lvové. Určitě mě zabije...
Ze všech okolních domů začínali vycházet lidé, kteří mířili do práce a do školy. Stáhla jsem si kapuci ještě níž a zarytě sledovala zem. Zrychlila jsem krok a vrazila do lampy. Sakra, ta tu před pěti lety určitě nebyla! Díky této šikovnosti jsem na sebe lehce upozornila. Cítila jsem pohledy kolemjdoucích zapíchnuté v zádech. Ignorovala jsem je a ještě rychleji zamířila k jejímu domu.
Do pěti minut jsem ho měla na dohled. Zůstal stejný, jen měl novou bílou fasádu. Zdá se, že není natřený moc dlouho. Tipuju tak tři měsíce. Možná přeci jenom budu mít štěstí a ona v Georgii zůstala. K domku přiléhala velká zahrada, na které byl pouze čerstvě posekaný trávník a bazén. Nikdy nic nepěstovala, přímo to nesnášela. Hádám, že ani tu trávu si sama nesekala. Určitě jen zaplatila nějakému klukovi ze sousedství. Vždycky tvrdila, že nemá květiny ráda, ale určitě to bude tím, že jí kleslo sebevědomí, po tom, co jí chcípnul kaktus. Jak někomu může umřít kaktus?! Ale co? Ona byla prostě vždycky šikovná.
Záclony byly zatažené, ale auto stálo u garáže. Je doma, určitě. Ona by nikdy neudělala krok navíc, než by bylo nutné. Dokonce i k nám popojížděla autem, a to jsme byly sousedé! Zvláštní, že nesnášela chůzi, ale každé ráno jsme chodily běhat několik kilometrů. Pokud se její zvyky nezměnily, není touto dobou doma.
Pohlédla jsem na hodinky, které ukazovaly 7:23. Každou chvíli by měla přiběhnout. Sedla jsem si na obrubník a hypnotizovala konec ulice. Pohladila jsem si zápěstí, které nepřestávalo bolet. Po tátově smrti jsem našla jeho dopis. Byla jsem vyděšená, když se mi při čtení na zápěstí objevila tato jizva. Sice tam bylo vše vysvětlené, ale byl to přeci jenom papír! Kdyby nebylo Ley, asi bych se nedokázala svého poslání zhostit. Měla jsem od něho schovaný velký balík peněz, věděl dopředu, že až po něm převezmu jeho poslání, nebudu schopná si vydělávat.
Zvedla jsem pohled a na konci ulice zahlédla běžící postavu. Ačkoliv jsem se ještě před chvílí toho shledání bála, teď jsem byla nadšená, že ji konečně znovu uvidím. Když se postava přiblížila, věděla jsem, že je to žena. Měla červené vlasy stáhnuté do copu. Pohazovala jím z jedné strany na druhou. Tohle nebyla Lea! Nikdy by si nedávala vlasy do copu a už vůbec je neměla červené. Svou kaštanovou barvu vždycky milovala.
Zklamaně jsem si odfrkla a shrbila ramena. Běžkyně doběhla, až ke mně, ale já se na ni znovu nepodívala. Zastavila se před Leyným domem a vytáhla si sluchátka z uší, které si strčila do kapsy. O plot si protáhla nohy, rozvázala si tkaničky u bot a otevřela branku.
Zpozorovala jsem a znovu na ni pohlédla. Buďto tu žil někdo jiný s jejími návyky nebo to byla prostě ona. Když se otáčela, aby za sebou branku zase zavřela, prohlédla jsem si její obličej. Byla to ona! Jen měla jinou barvu vlasů.
Okamžitě jsem vyskočila na nohy a přeběhla silnici. "Leo?!" zavolala jsem, když mířila ke dveřím. Doběhla jsem až k brance a tam se prudce zastavila. Poslední, co by mi ještě chybělo byl vyražený dech o pitomý laťkový plot.
Otočila se na mě a usmála se. "Ano?" zeptala se a zamířila zpět ke mně.
Sundala jsem si kapuci a pohlédla jí do očí. Ztěžka jsem polkla, nebyla jsem si jistá, jestli mě poznává. Když jí ale úsměv sklouznul a zastavila se, už jsem věděla, že ví s kým má tu čest.
"Mad?" skoro zašeptala.
Lehce jsem přikývla a dala jí tím jasnou odpověď.
"Madlline Fredgová, co tu děláš?!" zakřičela a udělala rychlé kroky vpřed.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář