Bonnie & Damon: Po zavírací době

23. únor 2012 | 14.35 |
› 

Sladký krátký příběh od L. J. Smithové s trochou násilí. Není příliš rušivé, ale byli jste varováni...

Bonnie McCulloughová pracně psala do svého laptopu, zatímco četla z růžového poznámkového bločku, pokrytého úhledným krasopisem s malými kroužky nad i: Svědomí královny.

Byla to její seminárka z historie, která ze třetiny ovlivní její pololetní známku z Evropské historie. A měla dobrý nápad, opravdu dobrý nápad: originální, jednoduchý a provokující.

Její teorie se ubírala směrem, co by se stalo s Anglií, kdyby Kateřina Aragonská tak neposlouchala svého manžela, který ji zapřel, a spolčila se se Španělskem (odkud pocházela) a pak vedla tyto síly spolu s Angličany, kteří jí zůstali věrní, do bitvy proti armádě Jindřicha VIII. Byla k tomu často vyzývána, ale odmítla válčit proti svému manželovi. Kateřina mohla ustanovit dědičkou svou malou dceru Mary, místo aby nechala Jindřichovi ve všem volnou ruku; Jindřichova druhá dcera, královna Alžběta, by se tak nikdy nenarodila.

Žádná královna Alžběta! Žádný sir Walter Raleigh! Žádné Britské impérium – pravděpodobně žádná Amerika! Nic by se nedělo stejně až do dnešní doby.

Po pravé straně se Bonnie divoce kupila velká hromada historických knih. Skoro stejně strašlivá hromada ležela vlevo. Většina knih měla záložky v místech, kde našla události podpírající její teorii.

Byl tu jen jeden problém, pomyslela si Bonnie, když jí zrzavá kudrnatá hlava padala na stůl. Seminárku měla odevzdat pozítří a měla zatím napsaný jen název.

Musela nějak dát dohromady fakta z těch knih, aby podpořila svou teorii. Další fakta na ni čekala na Internetu, jak jí připomínal vesele zářící monitor před ní. Ale jak z toho stvořit ucelený text za dva dny.

Jasně, mohla požádat o prodloužení termínu. Ale uměla si představit pohled pana Tannera, kdyby to udělala. Ztrapnil by ji nelítostně před celou třídou.

Zvládnu dva dny beze spánku, pomyslela si Bonnie odhodlaně.

Světla v knihovně zhasla a znovu se rozsvítila a pak ještě jednou, jako kdyby je svou myšlenkou spustila.

To ne! Už je deset? Vážně potřebovala kofein. Bonnie se natáhla po své tašce, pak ale zaváhala.

Její tušení, jako vždy, bylo správné. Pan Breyer přicházel dolů uličkou a nakukoval do studijních koutků vpravo i vlevo.

"Ale – Bonnie! Ty jsi ještě tady?"

"Jak je vidět," nervózně se zasmála Bonnie. Vše teď záviselo na jejích hereckých schopnostech.

"No, ale knihovna se zavírá. Neviděla jsi ta světla?" Bonnie slyšela, že pan Breyer vždy v knihovně šeptá, dokonce i mimo otevírací hodiny. Teď si mohla potvrdit, že to je pravda.

"Pane Breyere, chci vás požádat o laskavost," řekla Bonnie a dívala se na něj svýma hnědýma očima tak oduševněle, jak jen mohla.

"Jakou laskavost?" Pan Breyer se přestal usmívat.

"Chci," Bonnie se postavila, aby se mohla panu Breyerovi podívat do tváře, "zůstat v knihovně přes noc."

Pan Breyer třásl hlavou.

"Je mi líto, Bonnie. Knihovna zavírá v deset, žádné výjimky. Myslíš, že jsi jediná, kdo mě o to požádal?" Pan Breyer se narovnal a něco si mumlal, jako by počítal. "Jsi dvacátý čtvrtý student, co mi tu otázku položil." Zdálo se, že ho těší, že to ví přesně. Zvedal její batůžek, aby jí ho podal. Bonnie ho rychle popadla, aby nespadl. "A každému, kdo se zeptal, jsem řekl to, co teď říkám tobě: Knihovna zavírá v deset, ale zítra je taky den."

"Ale pro mě ne!" Bonnie cítila, jak jí slzy kanou po tvářích. "Ach, pane Breyere, nepůjdu ven až do rána. Budu tu zamčená" - se všemi duchy a strašidelnými stíny, dodala v mysli - "v bezpečí jako – jako cokoliv až do zítřejšího rána. Nikdo se tu nedostane."

"Ale co chudák tvoje matka?"

Bonnie zavrtěla hlavou. "Myslí si, že jsem u kamarádky."

"No, moje," - pod světlem se zdálo, že to pan Breyer zvažuje. Dokonce se usmál. "Také jsme to dělávali jako děti," zamumlal. "Jedněm rodičům se řekne o přespání v jiném domě, a těm druhým totéž. Dvojité alibi jsme tomu říkali." Skoro zářil.

"Tak mě tu necháte?" Bonnie na něj prosebně upřela zrak.

"Cože? Ne, ne. Nikdy. Byla to téměř hanebná věc a byli jsme odhaleni a potrestáni," řekl pan Breyer a díval se, jako by to byla příjemná vzpomínka.

"Ne, Bonnie," zopakoval pan Breyer, "jsem si jist, že můžeš provádět nějaký průzkum i doma. Na Internetu je toho víc, než ve všech těchto knihách dohromady," řekl a ukázal rukou na knihy, které měla Bonnie pokryty poznámkovými papírky o Kateřině Aragonské. "Ale ty sama musíš odsud ihned odejít. Pronto! Už je šest minut po desáté!" Zhrozil se nad vlastním zpožděním.

Tak. Když nezabral plán A, je třeba zkusit plán B. "Dobrá, pana Breyere. Nemůžete se divit, že jsem to zkusila. Nechte mne, ať si posbírám tužky a mou panenku pro štěstí" – byla to malá panenka, kterou si Bonnie vždy brala při studování a zkouškách - "a zajdu si na toaletu a půjdu domů."

"Toalety jsou zavřeny," pan Breyer pozoroval Bonniinu uslzenou tvář. "Ale není zamčeno. Můžeš jít."

"Děkuji, pane Breyere," poděkovala Bonnie a podívala se na něj, jako by to byla laskavost stejně důležitá jako nechat ji tu přes noc. Hodila si batůžek přes rameno a odešla z boxu. Zanechala po sobě skrčené papíry, zbytky tužek a kelímky, o kterých věděla, že to panu Breyerovi nedá, aby je neposbíral a neodnesl do koše.

O pár minut později se Bonniino veselé, "Dobrou noc, pane Breyere," neslo knihovnou spolu se zvukem zavíraných dveří knihovny. Pan Breyer zavolal zpátky, "Dobrou noc, Bonnie." Nicméně když zavíral přední dveře, ujistil se, že Bonniino zelené auto nestojí na parkovišti.

Bonnie se vplížila zpět poté, co hlasitě "opustila" knihovnu, a čekala s nohama na sedátku na dívčích záchodech, až zhasnou světla. Vyžadovalo to kuráž, která jí většinou chyběla. Třásla se a slzy jí tekly po tvářích, když porušila první pravidlo plánu B a vytáhla z batohu baterku dřív, než napočítala do šedesáti. Tak se ta temnota dala snést – téměř. Ale znala Breyerovy zvyky z předchozích dvou večerů, které tu trávila, a věděla, že odchází domů přesně jako hodinky.

Běžte pryč! řekla starostem, které neopouštěly její mysl. Zvládlas to! Jsi v pořádku! Teď potřebuješ jen kofein... prohrabávala batoh, aby si vzala termosku naplněnou tou nejsilnější kávou, kterou byla schopna snést. Dvakrát si hltla. Teď jsi připravená pro dlouhou, dlouhou noc s odbornými knihami. Bonnie si vyzula boty, otevřela notebook a dala se do práce.

Venku se skláněly dva stíny nad něčím zlomeným a nepohyblivým, co leželo na zemi.

"Vidíš?" pronesl jeden hrdelním hlasem. "Nejlepší je přijít tam, kde se v zemi kříží linie Moci. Maso je sladší."

"Vidím," řekl druhý nezřetelně, protože měl ústa plná... něčeho. "Položené linie dávají Moc lidské životní síle."

"Sladké masíčko – a sladší čeká tady uvnitř," zasmál se ten hrdelní hlas. "Znám pravidla této knihovny. Ta malá rusovláska musí vyjít z budovy před ránem."

Bylo slyšet hryzání. "Po těchto zabitích musíme odejít," zašeptal druhý hlas. "Budou nás pronásledovat se psy; najdou náš pach."

"Nenajdou," odpověděl druhý hlas. "Možná se jim podaří zachytit náš pach, ale koupil jsem bylinky, které psy zmatou. Je to velmi jednoduché – silnou dávku rozsypeme v davu. Pak do toho vleze každý – a psí čumáky budou přetíženy."

Kousavý hlas vydal skřípavý smích. "Ty bys to měl znát, bratře! Měl bys znát psy!"

"Teď sklapni a nech mě v klidu žrát. Musíme brzy přemístit auto. Je to podezřelé."

Kousavý hlas zmlkl. Jeho majitel nechtěl říct, že má divný pocit – starost – v hloubi své mysli.

To by bylo hloupé. Byli vlkodlaci toulající se v lidském světě, ve městě, kde je nikdo neznal, nikdo neměl důvod se jich bát a navíc nikdo neměl důvod je podezřívat, co jsou vlastně zač.

Byli neporazitelní.

Ačkoli luxusně zabořila prsty do hustého plyšového koberce (přesně pod nápisem VŽDY NOSTE BOTY), měla Bonnie divný pocit, kterého se nemohla zbavit.

Netušila, co to bylo. Věděla – mohla to nějak cítit – že v knihovně nikdo nebyl. Hluboko ve své mysli však stále cítila neklid.

Vzadu ve své mysli – hej, to bylo ono! Všechna ta temnota za ní. Bonnie opravdu, opravdu nenáviděla tmu.

Věděla až příliš dobře, že věci, které si představuje, tam mohou být. Ačkoli její rozum akceptoval, že neexistovaly věci jako upíři, čarodějnice, vlkodlaci a tak dál, nebyla si jistá s duchy. Pár jich za svůj život viděla a bylo to těžké, potlačit je jako výplody ze snů.

Nikdy sis neměla vybrat knihu o spiritualismu, napomenula se. Pak tě napadají takové věci. Teď někde uvnitř opravdu věříš, že jsi médium. Díky bohu, že jsi o tom nikomu neřekla. Co by Caroline a Meredith řekly? Co by řekl Raymond, tvůj současný přítel? A hlavně, co by řekla Elena?

Ale babička MacLachlanová, která vždy věděla, kde jsou ztracené klíče a dálkové ovladače, která věděla, kdy zazvoní telefon, se dívala vážně do Bonniiny dlaně při poslední návštěvě za Atlantikem.

"Život plný vzrušení," řekla pomalu a zamyšleně, "ale žádná stabilita. A máš Vidění, moje holčičko. Víc než jakýkoli jiný MacLachlan před tebou. Přidej k tomu talent McCulloughů a -" podívala se ostře na Bonnie, která by si v třinácti radši hrála s kamarádkami či otravovala kluky. "Víš vůbec, o čem mluvím, děvče?"

Bonnie zatřásla svou rusovlasou hlavou dívajíc se do vážných šedých starých očí, které obvykle na vnoučata vesele mrkaly nebo se dívaly do dáli. Teď byly tyhle šedé oči zadumané, se starostmi o Bonnie.

"Ne," řekla babička, "teď o tom nevíš nic. Ale budeš, holčičko. Ještě jako mladá žena to budeš vědět."

No, přerušila Bonnie své vlastní myšlenky, teď na to "vědění" nemám čas. Musím "vědět" o Kateřině Aragonské. A musím pracovat rychle. Vzala knížku a nalistovala k první růžové poznámce, kterou našla.

Postava s hrdelním hlasem a postava s kousavým hlasem ležely na zádech, nasycené, ale něco je trápilo.

"Chtěl bych vidět tu holku uvnitř budovy právě teď," zakňučel kousavý hlas.

Zazněla ostrá rána.

"Chceš všechno zničit po vší té námaze?" dožadoval se hrdelní hlas. "Možná chceš rozbít okno a spustit alarm? Tak jdi na to – já ti nepomůžu. Budu jen tvář v davu. Vše bude na tobě, za toho kluka i tu holku."

Kousavý hlas začmuchal. "Nechtěl jsem nic dělat v knihovně. Jen očichat dveře a okna."

Další rána pěstí a zakňučení. "Znám to tvé očichávání," zavrčel hrdelní hlas. "Končívá to škrábáním, slíděním a rozbitým sklem, a pak řekneš, 'No, když to okno už je rozbité, jdu dovnitř.' Idiote!"

Chvíli nebylo slyšet nic jiného než zvuk štípajících se kostí a vysávání morku.

"A takhle se nedostanem do problémů?" zeptal se konečně kousavý hlas. Rána do jeho nosu nebyla jen bolestivá, ale zbavila ho i síly. Jak bude moci čichat s nosem plným krve? Opatrně si ho otřel.

"Říkám to pořád a pořád! Budeme v jiném okrese – sakra, v jiném státě – než tu holku začnou hledat. Budeme mít dost času utéct!"

Po odmlce pronesl ten kousavý hlas pomalu: "Ale – kdo otevře knihovnu? Má alarm -"

"Ta ženská, ty idiote! V týdnu ten chlap přichází první a otevírá dveře. O víkendu chodí ženská a otevírá. Po rozbřesku přijde a budeme mít jak ji, tak tu holku. Necháme tu ženskou otevřít a pak donutíme ji i holku, aby nastoupily do auta. Mrtvé nebo živé, jdou s námi a my si budeme hovět v bezpečí někde daleko odtud, než je někdo bude postrádat. V pátek moc studentů do knihovny nechodí."

Další odmlka. Potom téměř plaše ten kousavý řekl: "Ale co když někdo přijde s tou ženskou?"

"Rozdělíme se a přemůžeme je. Nebylo by to poprvé, co bychom zvládli tři." Ten uvrčený už měl jasně otázek až po krk.

"Aleee..."

"Ale, ale, ale! Tohle by radši mělo být důležité, nebo ti nakopu prdel!"

Chvilku pauza, pak pomalu, "Ale... ten chlap ty dveře zamkl. Musí mít stejný klíč jako ta žena. Měli bychom zvládnout vyřadit alarm. Pak bychom mohli mít tu holku několik" - zazněl srkavý zvuk, jako když slámka vysává dno sklenice - "několik hodin. Právě teď. Mohli bychom hrát... hry."

Po dlouhé pauze ten hluboký, vrčící hlas znovu promluvil. Ale zdál se míň mrzutý, dokonce nějak míň drásající, když odpověděl: "To není špatný nápad. Možná by to znamenalo, že necháme být tu ženskou -"

"Ale ta holka!" Vlkodlak s tím kousavým hlasem funěl. "Bude tak sladká... a jak si s ní můžeme hrát ve tmě..." Bylo slyšet, jak slintal.

"Dobrá, dobrá!" zafuněl ten hrdelní hlas. "Nejdříve ale musíme najít klíče, Pane Nedočkavý."

"Já už je našel!" Zakňučel vítězně kousavý. "Proto jsem to vymyslel. Proměníme se?"

"Zůstaneme takhle, napůl proměnění," řekl uvrčený a zasmál se hrdelním smíchem. "Když nás takhle uvidí, zblázní se strachem."

Kousavý se zasmál hlubokým, bručivým smíchem. "Můžeme hrát hodného a zlého. Vběhne nám přímo do rukou."

"Bude křičet," zaskřípal ten vrčivý, "křičet a žadonit. Nikdo jí nepomůže. Nikdo."

Vzal si klíč od kousavého a tiše našlapovali ke knihovně. Pak vložil klíč do zámku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář