20.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.37 |

 Když jsem ho ale uviděla, začal se ke mě dobývat pocit beznaděje. Zavřela jsem oči a soustředila se na to, abych tento pocit zahnala. Teď musím být silná. Nic mě nesmí rozptylovat. Přikazovala jsem sama sobě a oči opět otevřela.

Napočítala jsem do tří a vydala se směrem ke Klausovi. Zastavila jsem se těsně před ním a beze slova se na něj podívala tím nejpomstychtivějším pohledem co jsem dokázala.
Ten vytřeštil oči a jediné slovo co z něj vypadlo bylo: " Katerino?!"
" Chyběla jsem ti?"
20. kapitola
" To není možné." mumlal si sám pro sebe.
" To jsem si říkala taky, ale jsem tady." řekla jsem s úsměvem.
" Zabil jsem tě jednou, zabiju tě zase." řekl se zaťatými zuby. Na chvíli jsem znejistěla, ale nedala jsem na sobě nic znát. Teď jsem byla já, ta co měla sílu. Najednou mě něco napadlo, z auta u kterého Klaus stál se plazil drát přímo až k jeho nohám. Kdybych dokázala přivolat bouřku, do Klause by to uhodilo. Sice by ho to nezabilo, ale aspoň na chvíli zabavilo a já bych byla schopná do něj zabodnout dřevěný kůl.
Zhluboka jsem se nadechla a zaměřila se na nebe stejně jako poprvé. Teď byl rozdíl v tom, že jsem věděla co dělám. Když jsem se podívala znovu na Klause, nepřestávala jsem se usmívat. Za pár vteřin jsem už začínala pociťovat, že se bouřka blíží. Nebe se rozzářilo blesky a já jen trpělivě vyčkávala na ten správný. Najednou se ozvala rána větší než obvykle. Byla to taková rychlost, že jsem tak tak stihla zpozorovat jak se to stalo a blesk udeřil přímo do Klause. Ten se skácel k zemi a celý se třepal. Rychle jsem vzala kus dřeva, který ležel na zemi a chtěla ho vrazit přímo do jeho srdce. Byla jsem jen krůček k tomu abych ho zabila, něco mi ale stále říkalo abych to nedělala. Najednou Klaus, který ležel bezmocně na zemi promluvil: " V tvém vlastním zájmu bych tohle nedělal."
" Proč?" ptala jsem se.
" To ty můžeš za tu bouřku, že ano?!" řekl s úsměvem a já jsem věděla, že tohle rozhodně otázka nebyla.
" Né že by sis to nezasloužil." řekla jsem.
" Buď jsi velice obětavá, nebo ti nic neřekli...." Klaus jen zakroutil hlavou a pokračoval. "...ta pověst, nebo jak se to dá nazvat pokračuje. Máš sice sílu mě zabít, ale ty zemřeš se mnou. Příroda musí být vyvážená a síla té čarodějky se jí vrátí jedině když TY zemřeš." Teď už jsem se neusmívala. Věděla jsem, že můžu umřít, ale né tímto způsobem.
" Možná je to pouze legenda. Víš, nemusíš si s tím lámat hlavu, stejně se to za pár vteřin dozvíš." Už mi to začínalo lézt na nervy. Klaus se mi snažil dostat ho hlavy a to jsem nesměla dopustit.
" Vlastně jsem ti vděčná, že jsi mě zabil. Protože díky tomu jsem se změnila. Teď už mě nezajímá co se mnou bude, jediné co mě teď zajímá je tvůj konec." řekla jsem a vrazila mu kůl přímo do srdce. Ten se po chvíli začal lesknou a přísahala bych, že až zářil. Nevěřila jsem svým očím a upřeně sledovala kolík. Byl plný energie. Mohlo mě napadnout, že Klause nezabiju obyčejným dřevěným kůlem. Čekala jsem, že vyschne nebo tak něco, ale místo toho začal hořet. Netrvalo to moc dlouho a jediné co s něco zbylo byl jen popel.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo po všem a já jsem stále žila. Ještě chvíli jsem tam jen stála a dívala se na popel, který vítr rozfoukával do vzduchu. Stále jsem byla ostražitá, jako bych čekala na to, že se ta legenda splní a já každou chvíli přijdu o život také, ale nic se nestalo. O několik minut později už ke mně doběhl Damon a stiskl mě v obětí. Když mě obklopila jeho vůně konečně mě začínal zaplavovat pocit bezpečí.
" Dokázala jsi to." Řekl pyšně když se mi podíval do očí. Jen jsem kývla a beze slova se přitiskla zase k jeho hrudi. Už je po všem. Mám Damona, který mě miluje a nikdo a nic se mě nesnaží zabít- aspoň prozatím. Takový konec si ani nezasloužím. Říkala jsem sama sobě.
..::THE END::.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře