1.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.42 |

 Seděla jsem v kuchyni a čekala na Caroline. Měli jsme jet spolu vybrat šaty na ples a ona měla jako vždy zpoždění. Abych si trochu zkrátila čas, vzala jsem si deník a

posadila se do obýváku na gauč. Náhodně jsem ho otevřela a vyvalili se na mě vzpomínky a myšlenky za posledních pár dnů.
Milí deníčku,
Je večer a já nemůžu usnout. Pořád musím myslet na Damona a na to jak mě zachránil před tím upírem, co mě chtěl zabít aby se pomstil bratrům Salvatorovým. No po tom zážitku mě to ani nepřekvapuje, ale jsem vyděšená s toho, že musím myslet na Damona...
Musela jsem deník zavřít. Za prvé proto, že jsem nechtěla zase myslet na Damona a za druhé proto, že jsem slyšela přijíždět Caroline. "Tak jsem tady. To bys mi nevěřila, co se mi dneska stalo." A je to tady. To jsem si mohla myslet, že když pojedu s Caroline tak bude pořád povídat to svoje. Což je dneska docela dobře, protože nebudu moct přemýšlet o věcech o kterých nechci, ale pořád je mám v hlavě.
"Tak co ty a Stefan, je všechno v pořádku? Vyptávala se. "Všimla jsem si, že spolu poslední dobou moc nevycházíte."
" Skoro všechno je v pořádku, ale hrozně mě rozčiluje, že mi vůbec nic neříká a nenechá mě vůbec nic dělat. Že prý mě tím chrání, ale co když se chci ochránit sama?!" jak jsem to ze sebe vysypala, popadl mě vztek a vypadalo to, že mě Caroline poprvé fakt poslouchá. "Já tě chápu Eleno, vážně. Ale možná má Stefan pravdu. Ty se do všeho hrozně vrháš a on má o tebe jenom strach." Bylo už odpoledne a před námi zrovna zastavilo auto takže jsme museli počkat.
Po tom jak Caroline hájila Stefana jsem se naštvala ještě víc a vystoupila z auta. Vím, že takhle reagovat je přehnané, ale byla jsem fakt hodně naštvaná takže mi to bylo jedno. Carolie se zatvářila
překvapeně. " Co to děláš Eleno? Nastup si zpátky do auta." "Ne. Jeď si sama, já se vrátím domů." " Ale vždyť je to aspoň hodina cesty!" "Aspoň se projdu."
Sice se mi pěšky nechtělo, ale nechtěla jsem ustoupit. Vzadu za Caroline se mezitím nahromadili auta a nervózní řidiči troubili, takže Caroline musela jet.
Asi po pěti minutách chůze kolem mě projelo auto a řidič v něm vypadal jako Damon. Kousek přede mnou to auto zastavilo, takže to musel být on.
Ale v tu chvíli jsem nevěděla jestli jsem ráda nebo ne. Došla jsem k autu a Damon se na mě šibalsky usmál. " Co tady děláš Eleno?" "Jdu domů." řekla jsem nenuceně. " Za chvíli bude tma a ty nejsi ještě ani v polovině cesty. Nechceš svézt? " tohle bylo plus pro Damona, protože se mi pěšky nechtělo a opravdu už bude tma. Ale stejně jsem řekla " Ne. já to zvládnu. Nejsem žádný pětiletý děcko jak si asi všichni myslíte." " No tak Eleno, nastup si. Buď půjdeš dobrovolně nebo si pro tebe dojdu." dořekl a usmál se na mě. No aby si Damon pro mě přišel jsem fakt nechtěla. A on by byl schopnej to udělat. Tak jsem neochotně nastoupila do auta.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře